Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Giovanni Antonini

Czech Philharmonic

Giovanni Antonini

Czech Philharmonic
Duration of the programme 2 hod
Programme

Christoph Willibald Gluck
Don Juan, ballet suite 

Ludwig van Beethoven
Symphony No. 2 in D Major, Op. 36 

Ludwig van Beethoven
Symphony No. 8 in F Major, Op. 93

Performers

Giovanni Antonini
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Giovanni Antonini
Rudolfinum — Dvorak Hall
1 Apr 2020  Wednesday — 10.00am Final rehearsal
Can't order online
1 Apr 2020  Wednesday — 7.30pm
Can't order online
2 Apr 2020  Thursday — 7.30pm
Can't order online
3 Apr 2020  Friday — 7.30pm
Can't order online

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.:  +420 227 059 227

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

While Count Carl von Oppersdorff was visiting his friend Prince Lichnowsky, he heard Ludwig van Beethoven’s Second Symphony, and he was so enthusiastic that he immediately offered the composer a large sum of music to composer another symphony for him. But while Beethoven’s music thrilled Count von Oppersdorff, the critics in Vienna could not stand it. According to the “Newspaper for the Elegant World”, the Second Symphony made the impression of “a hideously writhing, wounded dragon that refuses to die, but is writhing in its last agonies and, in the fourth movement, bleeds to death.” Beethoven further strengthened the effect of this terrible, devilish music by excluding the elegant minuet and by putting a thorny scherzo in its place. As it turns out, scherzos would become a fixed feature of symphonic form, displacing the unfortunate minuet for good. The Eighth Symphony is one of Beethoven’s few compositions that does not bear any dedication. Beethoven called it “my Little Symphony in F Major” to differentiate it from the Pastoral Symphony. Although its premiere was not as successful as that of the Seventh Symphony that preceded it, the composer held it in very high regard musically.

The ballet Don Juan by Christoph Willibald Gluck also tells a very exciting story. Its importance to the ballet genre is similar to the importance of the revolutionary work Orfeo ed Euridice to opera. Don Juan is actually the first ballet to present the entire narrative of a story. Gluck had a very good grasp of dance, and he understood it as an art form all its own, entirely independent of music. The task of the dancer was to combine the musical and dancing elements into a single effective whole. There could be no better subject matter for this “prototype” than the drama of Don Juan.

Performers

Giovanni Antonini  Dirigent

Compositions

Christoph Willibald Gluck — Don Juan, suita z baletu

Ludwig van Beethoven — Symfonie č. 2 D dur op. 36

Dvaatřicetiletý Ludwig van Beethoven komponoval Symfonii č. 2 D dur ve zvlášť neklidném a dramatickém období svého života. Byl sice ještě mladého věku, ale ocitl se na životním rozcestí, v němž se rozhodovalo o jeho dalším osudu, o životě a smrti. Dokládá to tzv. Heiligenstadtská závěť, autorova nejniternější výpověď vyjadřující hlubokou duševní krizi, která jej zasáhla a s níž se chtěl vyrovnat dobrovolným odchodem ze světa. Přestože se za deset let pobytu v hudebníky přeplněné Vídni prosadil mezi přední skladatelské osobnosti a byl uznáván i jako znamenitý klavírista, osudová rána přišla odjinud: k Beethovenovu pocitu zoufalství a beznaděje přispěla zhoršující se sluchová choroba i zklamání v citovém životě.

Překonání této krize, návrat k práci a k životu není však ve skladatelově dráze nevysvětlitelným náhlým obratem, ale projevem silné vůle. Beethoven se dokázal ze svého fatálního psychického stavu vymanit a ještě v témže měsíci říjnu roku 1802, kdy sepsal a svým dvěma bratrům odeslal svou závěť, opět usedl k notovému papíru a pokračoval v kompozici nové symfonie. Psal ji od léta a nyní ji rychle dokončil. Tak vznikla 2. symfonie D dur, průbojné, jasné a mladistvě sebevědomé dílo. Sotva kdo by byl mohl tušit, že krátce před tím skladatel prožíval nesmírně těžké duševní otřesy. Během závěrečné práce na symfonii píše Beethoven příteli: „Mé tělesné síly od nějaké doby přibývá víc než kdy před tím, a tak i mých sil duševních. Mé mládí – ano, cítím to, teprve začíná…. Popadnu osud za chřtán: aby mě zkrušil nadobro, to se mu věru nepodaří. Ó, jak je úžasné žít život tisíckrát!“

Je příznačné, že právě z této Beethovenovy Symfonie D dur vyzařuje náhlý příliv životního elánu. A nejen to! Vyposloucháme z ní svobodomyslného člověka se smyslem pro demokratické ideály. Beethoven byl příznivcem francouzské revoluce a jeho přítel Schindler to dosvědčuje: „Byl přívržencem neomezené svobody a národní nezávislosti… Přál si, aby se Francii dostalo všeobecného hlasovacího práva a doufal, že Bonaparte je zavede a položí základy k štěstí lidského pokolení.“ Druhá symfonie vyjadřuje také tyto všelidské ideály; slyšíme pochodové rytmy, fanfáry, výrazně akcentovaná témata, jakoby předzvěst následující velkolepé Třetí symfonie Eroiky. Ludwig van Beethoven svou Symfonií č. 2 vykročil na samý práh tvůrčí zralosti. Je to dílo, kterým urazil velký krok směrem ke svým vrcholným kompozicím.

Ludwig van Beethoven — Symfonie č. 8 F dur op. 93

V létě 1812 se Ludwig van Beethoven konečně seznámil s Johannem Wolfgangem Goethem. Setkání v Teplicích ho však spíše zklamalo – básník na něho nepůsobil ani jako revolucionář, ani jako spřízněný demokrat, spíše jako stárnoucí dvořan. Ani Beethoven neudělal dobrý dojem na Goetha – byl na něho moc náruživý a jeho způsoby podle Goetha hraničily s hrubostí. V jediném ohledu básníka oslovil: jako neohrožený a originální umělec. Právě v letech 1812 a 1813 byl Beethoven plný kompozičního elánu, mimo drobnější skladby psal současně Sedmou i Osmou symfonii. Obě skladby vyzařují energii a radost, je proto s podivem, že první uvedení Osmé 27. února 1814 za řízení autora velký úspěch nepřineslo. Současníkům se ve srovnání s předchozími symfoniemi zdála příliš málo náročná a překvapující. Na vině však byla především nešťastná dramaturgie premiérového koncertu.

Beethovenovu Osmou symfonii můžeme charakterizovat jako dílo rozjasněné, čiré, dílo mistra zkratky a znalce hudební podstaty. Navíc není vše nudné a podle „šablony“. Běžná čtyřvětá struktura i klasické formy jednotlivých částí jsou periodicky narušovány různými, mnohdy humornými prvky. V první větě jsou to velké rytmické nepravidelnosti. Zvláštní ráz díla zvýrazňuje i absence typicky pomalé části. Allegretto scherzando je jiskřivé, brilantní a suverénní. Menuet třetí věty je spíše zemitým, ale rychlým ländlerem s noblesní instrumentací, podtrženou melodií lesních rohů v triu. Finale v rondové formě je nejenergičtější částí symfonie. Má pochodový charakter, Beethoven zde používá „sforzando“ v přiznávkách smyčců, dokola opakuje hlavní téma, vytváří velký kontrast mezi extrémně vysokými a extrémně hlubokými tóny. V některých částech mezi rondy se setkáme s určitou delikátností, za okamžik však opět nastupuje rázné úvodní téma s fanfárami trubek a bicích a s hlučným tečkovaným rytmem. Beethoven považoval osmou symfonii za jednu ze svých nejlepších, Robert Schumann ocenil jeho „hluboký humor“ a napsal, že druhá věta ho naplnila „klidem a štěstím“.