Photo illustrating page  Czech Philharmonic Semyon Bychkov

Czech Philharmonic

Semyon Bychkov

Czech Philharmonic

When Semyon Bychkov chose the programme for his first subscription concert, he suggested Dvořák’s Seventh Symphony without hesitation, so that from the start of his tenure at the helm of the Czech Philharmonic, he would honour the orchestra’s national tradition. On the other hand, Luciano Berio’s Sinfonia makes a striking contrast: it is a major, g

Subscription series A
Programme

Luciano Berio
Sinfonia for 8 voices and orchestra

Antonín Dvořák
Symphony No. 7 in D Minor, Op. 70

Performers

London Voices

Semyon Bychkov
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Semyon Bychkov
Rudolfinum — Dvorak Hall
17 Oct 2018  Wednesday — 10.00am Final rehearsal
Can't order online
17 Oct 2018  Wednesday — 7.30pm
Can't order online
18 Oct 2018  Thursday — 7.30pm
Can't order online
19 Oct 2018  Friday — 7.30pm
Can't order online

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Semyon Bychkov  conductor
Semyon Bychkov

Music Director and Chief Conductor of the Czech Philharmonic, Semyon Bychkov was born in Leningrad in 1952, immigrated to the United States in 1975, and has been based in Europe since the mid-1980s. Like the Czech Philharmonic, Bychkov has one foot firmly in the cultures both of the East and the West.

Following his early concerts with the Czech Philharmonic in 2013, Bychkov and the Orchestra devised The Tchaikovsky Project, a series of concerts, residencies and studio recordings which allowed them the luxury of exploring Tchaikovsky’s music together. Its first fruit was released by Decca in October 2016, followed in August 2017 by the release of the Manfred symphony. The project culminates in 2019 with residencies in Prague, Vienna and Paris, and Decca’s release of all Tchaikovsky’s symphonies, the three piano concertos, Romeo & Juliet, Serenade for Strings and Francesca da Rimini.

Fourteen years after leaving the former Soviet Union, Bychkov returned to St Petersburg in 1989 as the Philharmonic’s Principal Guest Conductor, the same year as he was named Music Director of the Orchestre de Paris. His international career had taken off several years earlier when a series of high-profile cancellations resulted in invitations to conduct the New York Philharmonic, the Berlin Philharmonic and the Royal Concertgebouw Orchestra. In 1997, he was appointed Chief Conductor of the WDR Symphony Orchestra Cologne, and the following year, Chief Conductor of the Dresden Semperoper.

Bychkov conducts the major orchestras and at the major opera houses in the U.S. and Europe. In addition to his title with the Czech Philharmonic, he holds the Günter Wand Conducting Chair with the BBC Symphony Orchestra, with which he appears annually at the BBC Proms, and the honorary Klemperer Chair of Conducting at the Royal Academy of Music. He was named “Conductor of the Year” at the 2015 International Opera Awards. On the concert platform, the combination of innate musicality and rigorous Russian pedagogy has ensured that Bychkov’s performances are highly anticipated. With repertoire that spans four centuries, the coming season brings two weeks of concerts with the New York Philharmonic, which includes the US première of Thomas Larcher’s Symphony No. 2, and the Cleveland Orchestra where he will conduct Detlev Glanert, Martinů and Smetana. In Europe, his concerts include performances with the Leipzig Gewandhaus, Munich and Berlin Philharmonic Orchestras, Accademia Nazionale di Santa Cecilia, and the Royal Concertgebouw.

Bychkov’s recording career began in 1986 when he signed with Philips and began a significant collaboration which produced an extensive discography with the Berlin Philharmonic, Bavarian Radio, Royal Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, London Philharmonic and Orchestre de Paris. Subsequently a series of benchmark recordings – the result of his 13-year collaboration (1997–2010) with the WDR Symphony Orchestra Cologne – include a complete cycle of Brahms’s Symphonies, and works by Strauss, Mahler, Shostakovich, Rachmaninoff, Verdi, Detlev Glanert and York Höller. His recording of Wagner’s Lohengrin was voted BBC Music Magazine’s Record of the Year in 2010; and his recent recording of Schmidt’s Symphony No. 2 with the Vienna Philharmonic was selected as BBC Music Magazine’s Record of the Month.

London Voices  choir

London Voices (sometimes known as London Sinfonietta Voices) is a London-based choral ensemble led by Terry Edwards, who founded the ensemble in 1973. They have been involved in numerous recordings of operas and soundtracks including The Cook The Thief His Wife & Her LoverRavenous, the Star Wars prequel trilogy, Lucia di LammermoorThe Lord of the Rings series, the Harry Potter series, Heavy Metal, The Mission, Enemy at the Gates, La traviata, and The Passion of the Christ. They have recorded with such diverse artists as Luciano Pavarotti, Dave Brubeck, Amy Grant, and Queen.

As few as three or as many as 150 singers can be part of the group at one time, and more than one unit of London Voices can be deployed to perform at various venues. London Voices draws on the pool of very talented freelance professional solo, consort, and choral singers who live in and around the capital. It selects for each project the most suitable team which is then coached by one of its highly esteemed directors, Terry Edwards and Ben Parry. The membership of London Voices is not fixed and thus the singers are carefully selected for each engagement.

The numerous recordings of the London Voices have appeared on labels as Caroline, Erato Records, Sony Classical, Virgin Music, Elektra Nonesuch, Varèse Sarabande, Warner Reprise, EMI, London Records, Decca Records, Chandos Records, Telarc, and Teldec.

Compositions

Luciano Berio — Sinfonia pro 8 hlasů a orchestr

Luciano Beriose řadí mezi nejvýznamnější skladatele druhé poloviny 20. století. Svým novátorským přístupem ke kompozičním postupům a v neposlední řadě prací v oblasti elektronické hudby výrazně posunul hranice moderní vážné hudby. Narodil se ve městě Oneglia na ligurském pobřeží Itálie do rodiny s hudebními kořeny: otec i dědeček skládali a hráli na varhany. Otec jej také v dětství učil hrát na klavír. Do synových plánů ohledně pozdějšího studia hudby ale zasáhl osud – během krátké služby v armádě za druhé světové války si při manipulaci se zbraní poranil ruku. Na Konzervatoři Giuseppa Verdiho v Miláně tak nemohl později studovat hru na klavír a obrátil svou pozornost ke komponování. Jeho učiteli byli Giulio Cesare Paribeni a Giorgio Federico Ghedini, mezi jejichž žáky patřili mimo jiné bratři Marcello Abbado a Claudio Abbado. Současně studoval dirigování u Carla Marii Giuliniho a Antonina Votta, což později bohatě využil při četných řízeních svých skladeb v Evropě a ve Spojených státech amerických.

Již během studií napsal Berio řadu komorních děl, z nichž mnohá obsahovala zpěvní part – ten byl obvykle zamýšlen pro skladatelovu pozdější manželku, americkou mezzosopranistku Cathy Berberian, se kterou se seznámil během korepetování ve třídě studentů zpěvu. V roce 1952 odjel do Ameriky, kde v Tanglewoodu studoval pod vedením dodekafonisty Luigiho Dallapiccoly. Tou dobou již začínal být známý jako jeden z hlavních představitelů hudební avantgardy. V roce 1955 založil společně se skladatelem a dirigentem Brunem Madernou Studio di fonologia musicale di Radio Milano, které se inspirovalo podobnými experimentálními studii v Kolíně nad Rýnem a Paříži. Věnovalo se rozvoji elektronické vážné hudby, zkoumání elektronicky vytvářených zvuků a interakcí mezi nimi (fungovalo do roku 1983). Během života získal řadu ocenění, čestných titulů a vyučoval v prestižních vzdělávacích institucích, jako je například americká Juilliard School a Harvardova univerzita či francouzský IRCAM (Výzkumný a koordinační ústav pro akustiku a hudbu, sídlící v Centre Pompidou v Paříži).

Na přelomu 50. a 60. let vznikla první Beriova díla pro divadlo, ve kterých zúročil své znalosti výrazových možností lidského hlasu i smysl pro dramatický výraz. Jeho přístup ke kompozici jako k procesu, který není definitivní, ilustruje i série tzv. sekvencí pro různé sólové nástroje, ve kterých během více než čtyř desítek let zkoumal idiomatický projev jednotlivých instrumentů, přičemž některé z těchto sekvencí později zpracoval pro větší obsazení. Komponování je pro Beria prozkoumávání stále nových způsobů a forem hudební komunikace, při kterém se navíc mohou propojit různé oblasti lidského vědění a umělecké obory.   

Sinfonie pro 8 hlasů a orchestr z roku 1968 je Beriovým zřejmě nejznámějším dílem – a současně zásadním dílem hudební literatury 20. století. Lze na ni nahlížet jako na určitý druh syntézy hudebních výrazů z různých historických období, přičemž skladatel zkoumá jejich další vrstvy a nově je rozvíjí. Je rozvržena do pěti vět, z nichž poslední byla doplněna až po premiéře. Vznikla na objednávku Newyorské filharmonie, která ji poprvé uvedla pod taktovkou skladatele. Hlasové party jsou místy součástí orchestrálního zvuku, který dotvářejí, a místy se nesou nad ním, kdy nad stále komplikovanější texturou zpívají či recitují, přičemž dynamika a výraz se mění od šepotu až po vzrušený křik. Berio využívá potenciál lidského hlasu v nejrůznějších podobách: k dosažení požadovaného zvukového efektu mu někdy stačí vyrážení pouhých hlásek, jindy pěvci citují Samuela Becketta či Clauda Léviho-Strausse – nebo dokonce komentují probíhající vystoupení.

V první větě se skladatel opírá o texty Léviho-Strausse, které analyzují mýty jihoamerických indiánů, konkrétně jde o pověst o původu vody. Meditativní druhá věta – O King – odkazuje na Martina Luthera Kinga, přičemž text sestává pouze ze jména tohoto amerického pastora a aktivisty za práva černochů. Těžiště díla spočívá v jeho třetí větě, která mistrovsky vrství fragmenty transformované nerůznějším způsobem ze známých kompozic celé řady jiných skladatelů, to vše nad scherzem z Mahlerovy Druhé symfonie. Zaslechneme tak například odkazy na Debussyho Moře, Stravinského Svěcení jara či Bergův Houslový koncert. Po krátké čtvrté větě následuje sjednocující závěrečná koláž, využívající prvky ze všech předchozích částí.

Antonín Dvořák — Symfonie č. 7 d moll op. 70

Symfonie č. 7 d moll op. 70, jedno z vrcholných dělAntonína Dvořáka, vznikla na žádost Královské filharmonické společnosti v Londýně, jejímž čestným členem se skladatel stal v roce 1884. Tou dobou už měl Dvořák v Anglii neotřesitelné postavení jednoho z největších žijících skladatelů – postavení, které právě zpečetil obrovský úspěch jeho oratoria Stabat mater. Koncem listopadu 1884 dokončil partituru kantáty Svatební košile, a protože Filharmonická společnost plánovala uvést světovou premiéru Dvořákovy nové symfonie – za řízení skladatele – už na jaře následujícího roku, začal na ní záhy pracovat. Během tří měsíců bylo dílo kompletně hotové a 22. dubna 1885 jej mohl uvést na koncertě Filharmonické společnosti v londýnské St James’s Hall poté, co ve spěchu ještě opravil řadu chyb v opisech orchestrálních partů (nevyšla ještě tiskem). Samotný koncert byl fenomenálním úspěchem a současně velkou společenskou událostí, které byl přítomen i syn královny Viktorie, vévoda z Edinburghu.

Dramatická, pochmurná atmosféra myšlenkově bohaté a po formální stránce mistrovsky zpracované Sedmé symfonie je často dávána do souvislosti s tématem boje českého národa o svou identitu v tehdy mnohonárodnostní říši. K tomuto závěru by nás mohla vést skladatelem připsaná poznámka u první věty: Toto hlavní thema mi napadlo při vjezdu slavnostního vlaku z Pešti v státním nádraží 1884. Týkala se příjezdu vlaku s maďarskými Čechy a Maďary do Prahy, kde se poté zúčastnili představení v Národním divadle – jejich průjezd různými místy země měl ale převážně manifestační charakter. I pokud odhlédneme od možných souvislostí se společenskou, kulturní a politickou situací Čechů v té době, přináší symfonie obsah, jenž je srozumitelný v obecné existenciální rovině lidské existence.  

Úvodní věta – Allegro maestoso – začíná neobvykle v pianissimu teskným, pochmurným hlavním tématem v partu viol a violoncell. Další téma v B dur přináší prudkou změnu atmosféry, její projasnění je ale záhy narušeno – vnitřní zápas pokračuje a pochybnosti nebyly zdaleka rozptýleny. Lyrická druhá věta se navzdory vzdušné melodii přednášené klarinetem postupně rozrůstá do stále naléhavější a rozrušenější polohy. Následující třetí věta – Scherzo – je z celého díla pravděpodobně nejznámější. Vyznačuje se výrazně rytmizovaným hlavním tématem, bezstarostný taneční charakter je však potlačen už samotnou tóninou d moll a kontrastní protimelodií, což mu vedle živosti dodává i určitou melancholii. Závěrečná věta je stejně jako úvodní Allegro maestoso v sonátové formě. Po dramatickém vzepětí se temná atmosféra prosvětluje – závěr v D dur jako by symbolizoval pevné odhodlání a přesvědčivé vítězství vůle.