Photo illustrating page  Semyon Bychkov Czech Philharmonic

Czech Philharmonic • Semyon Bychkov

Czech Philharmonic

When Semyon Bychkov chose the programme for his first subscription concert, he suggested Dvořák’s Seventh Symphony without hesitation, so that from the start of his tenure at the helm of the Czech Philharmonic, he would honour the orchestra’s national tradition. On the other hand, Luciano Berio’s Sinfonia makes a striking contrast: it is a major, g

Subscription series A


Luciano Berio
Sinfonia for 8 voices and orchestra

Antonín Dvořák
Symphony No. 7 in D Minor, Op. 70


London Voices

Semyon Bychkov

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Semyon Bychkov

Rudolfinum — Dvorak Hall

17 Oct 2018  Wednesday 7.30pm
Can't order online
18 Oct 2018  Thursday 7.30pm
Can't order online
19 Oct 2018  Friday 7.30pm
Can't order online


Semyon Bychkov  conductor
Semyon Bychkov

“This was a testament not only to Mahler, but also to Mr. Bychkov and the Czech Philharmonic... this was a moving and intelligent reading of the Resurrection, dramatic in the opening and finale, sweet and playful in the inner movements, and sublime in the setting of Urlicht...”

The New York Times

Semyon Bychkov's tenure as Chief Conductor and Music Director of the Czech Philharmonic was initiated with concerts in Prague, London, New York and Washington marking the 100th anniversary of Czechoslovak independence in 2018. Since the culmination of The Tchaikovsky Project in 2019 – a 7-CD box set released by Decca Classics and a series of international residencies – Bychkov and the Czech Philharmonic have been focusing on the symphonic works of Mahler with performances and recordings scheduled both at home and abroad.

During the 2021/22 season, Mahler’s First, Second, Third, Fourth, Fifth and Seventh Symphonies will all be heard internationally including on tour at the Grafenegg Festival in Austria during the summer. The Czech Philharmonic’s 126th season’s subscription concerts in October will open with Mahler’s Ninth Symphony. In the spring, a Czech Festival at Vienna’s Musikverein featuring Smetana’s Má vlast – recorded by Bychkov and the Czech Philharmonic during lockdown - alongside works by Kabeláč, Dvořák, Martinů and Janáček will be followed by an extensive European tour including concerts at the Philharmonie in Berlin, Hamburg’s Elbphilharmonie and two concerts at London’s Barbican Centre.

Especially recognised for his interpretations of the core repertoire, Bychkov has also worked closely with many extraordinary contemporary composers including Luciano Berio, Henri Dutilleux and Maurizio Kagel. In recent seasons he has collaborated with René Staar, Thomas Larcher, Richard Dubignon, Detlev Glanert and Julian Anderson, conducting premières of their works with the Vienna Philharmonic, New York Philharmonic, Royal Concertgebouw and the BBC Symphony Orchestra at the BBC Proms. Highlights of the new season include the German première of Larcher’s Piano Concerto with dedicatee Kirill Gerstein in Berlin, the Czech première of Bryce Dessner’s Mari and the world première of Anderson’s Prague Panoramas, also presented in Prague. The three new works are amongst fourteen commissions initiated by Bychkov at the start of his tenure with the Czech Philharmonic.

In common with the Czech Philharmonic, Bychkov has one foot firmly in the culture of the East and the other in the West. Born in St Petersburg in 1952, Bychkov emigrated to the United States in 1975 and has lived in Europe since the mid-1980's. Singled out for an extraordinarily privileged musical education from the age of 5, Bychkov studied piano before winning his place at the Glinka Choir School where, aged 13, he received his first lesson in conducting. He was 17 when he was accepted at the Leningrad Conservatory to study with the legendary Ilya Musin and, within three years had won the influential Rachmaninov Conducting Competition. Denied the prize of conducting the Leningrad Philharmonic, Bychkov left the former Soviet Union.

By the time Bychkov returned to St Petersburg in 1989 as the Philharmonic’s Principal Guest Conductor, he had enjoyed success in the US as Music Director of the Grand Rapids Symphony Orchestra and the Buffalo Philharmonic. His international career, which began in France with Opéra de Lyon and at the Aix-en-Provence Festival, took off with a series of high-profile cancellations which resulted in invitations to conduct the New York Philharmonic, Berlin Philharmonic and Royal Concertgebouw Orchestras. In 1989, he was named Music Director of the Orchestre de Paris; in 1997, Chief Conductor of the WDR Symphony Orchestra Cologne; and the following year, Chief Conductor of the Dresden Semperoper.

Bychkov’s symphonic and operatic repertoire is wide-ranging. He conducts in all the major houses including La Scala, Opéra national de Paris, Dresden Semperoper, Wiener Staatsoper, New York’s Metropolitan Opera, the Royal Opera House, Covent Garden and Teatro Real. Madrid. While Principal Guest Conductor of Maggio Musicale Fiorentino, his productions of Janáček’s Jenůfa, Schubert’s Fierrabras, Puccini’s La bohème, Shostakovich’s Lady Macbeth of Mtsensk and Mussorgsky’s Boris Godunov each won the prestigious Premio Abbiati. New productions in Vienna included Strauss’ Der Rosenkavalier and Daphne, Wagner’s Lohengrin and Parsifal, and Mussorgsky’s Khovanshchina; while in London, he made his debut with a new production of Strauss’ Elektra, and subsequently conducted new productions of Mozart’s Così fan tutte, Strauss’ Die Frau ohne Schatten and Wagner’s Tannhäuser. Recent productions include Wagner’s Parsifal at the Bayreuth Festival and Strauss’s Elektra at the Wiener Staatsoper.

On the concert platform, the combination of innate musicality and rigorous Russian pedagogy has ensured that Bychkov’s performances are highly anticipated. In the UK, in addition to regular performances with the London Symphony Orchestra, his honorary titles at the Royal Academy of Music and the BBC Symphony Orchestra - with whom he appears annually at the BBC Proms – reflect the warmth of the relationships. In Europe, he tours frequently with the Royal Concertgebouw Orchestra and Munich Philharmonic, as well as being a frequent guest of the Vienna and Berlin Philharmonics, the Leipzig Gewandhaus, the Orchestre National de France and the Accademia Nazionale di Santa Cecilia; in the US, he can be heard with the New York Philharmonic, Chicago Symphony, Los Angeles Symphony, Philadelphia and Cleveland Orchestras. This season, in addition to extensive concert commitments with the Czech Philharmonic, Bychkov's guest conducting engagements include further performances of Mahler’s symphonies with the Orchestre de Paris, Leipzig Gewandhaus, Berlin, Oslo and LA Philharmonic Orchestras, and Strauss’s Elektra at the Opéra national de Paris.

Bychkov made extensive recordings for Philips with the Berlin Philharmonic, Bavarian Radio, Royal Concertgebouw, Philharmonia, London Philharmonic and Orchestre de Paris. Later, his 13-year collaboration (1997-2010) with WDR Symphony Orchestra Cologne produced a series of benchmark recordings that included works by Strauss (Elektra, Daphne, Ein Heldenleben, Metamorphosen, Alpensinfonie, Till Eulenspiegel), Mahler (Symphony No. 3, Das Lied von der Erde), Shostakovich (Symphony Nos. 4, 7, 8, 10, 11), Rachmaninov (The Bells, Symphonic Dances, Symphony No. 2), Verdi (Requiem), a complete cycle of Brahms Symphonies, and works by Detlev Glanert and York Höller. His recording of Tchaikovsky’s Eugene Onegin was recommended by BBC’s Radio 3’s Building a Library (2020); Wagner’s Lohengrin was BBC Music Magazine’s Record of the Year (2010); and Schmidt’s Symphony No. 2 with the Vienna

Philharmonic was BBC Music Magazine’s Record of the Month (2018).

In 2015, Semyon Bychkov was named Conductor of the Year by the International Opera Awards.

London Voices  choir

London Voices (sometimes known as London Sinfonietta Voices) is a London-based choral ensemble led by Terry Edwards, who founded the ensemble in 1973. They have been involved in numerous recordings of operas and soundtracks including The Cook The Thief His Wife & Her LoverRavenous, the Star Wars prequel trilogy, Lucia di LammermoorThe Lord of the Rings series, the Harry Potter series, Heavy Metal, The Mission, Enemy at the Gates, La traviata, and The Passion of the Christ. They have recorded with such diverse artists as Luciano Pavarotti, Dave Brubeck, Amy Grant, and Queen.

As few as three or as many as 150 singers can be part of the group at one time, and more than one unit of London Voices can be deployed to perform at various venues. London Voices draws on the pool of very talented freelance professional solo, consort, and choral singers who live in and around the capital. It selects for each project the most suitable team which is then coached by one of its highly esteemed directors, Terry Edwards and Ben Parry. The membership of London Voices is not fixed and thus the singers are carefully selected for each engagement.

The numerous recordings of the London Voices have appeared on labels as Caroline, Erato Records, Sony Classical, Virgin Music, Elektra Nonesuch, Varèse Sarabande, Warner Reprise, EMI, London Records, Decca Records, Chandos Records, Telarc, and Teldec.


Luciano Berio
Sinfonia pro 8 hlasů a orchestr

Luciano Beriose řadí mezi nejvýznamnější skladatele druhé poloviny 20. století. Svým novátorským přístupem ke kompozičním postupům a v neposlední řadě prací v oblasti elektronické hudby výrazně posunul hranice moderní vážné hudby. Narodil se ve městě Oneglia na ligurském pobřeží Itálie do rodiny s hudebními kořeny: otec i dědeček skládali a hráli na varhany. Otec jej také v dětství učil hrát na klavír. Do synových plánů ohledně pozdějšího studia hudby ale zasáhl osud – během krátké služby v armádě za druhé světové války si při manipulaci se zbraní poranil ruku. Na Konzervatoři Giuseppa Verdiho v Miláně tak nemohl později studovat hru na klavír a obrátil svou pozornost ke komponování. Jeho učiteli byli Giulio Cesare Paribeni a Giorgio Federico Ghedini, mezi jejichž žáky patřili mimo jiné bratři Marcello Abbado a Claudio Abbado. Současně studoval dirigování u Carla Marii Giuliniho a Antonina Votta, což později bohatě využil při četných řízeních svých skladeb v Evropě a ve Spojených státech amerických.

Již během studií napsal Berio řadu komorních děl, z nichž mnohá obsahovala zpěvní part – ten byl obvykle zamýšlen pro skladatelovu pozdější manželku, americkou mezzosopranistku Cathy Berberian, se kterou se seznámil během korepetování ve třídě studentů zpěvu. V roce 1952 odjel do Ameriky, kde v Tanglewoodu studoval pod vedením dodekafonisty Luigiho Dallapiccoly. Tou dobou již začínal být známý jako jeden z hlavních představitelů hudební avantgardy. V roce 1955 založil společně se skladatelem a dirigentem Brunem Madernou Studio di fonologia musicale di Radio Milano, které se inspirovalo podobnými experimentálními studii v Kolíně nad Rýnem a Paříži. Věnovalo se rozvoji elektronické vážné hudby, zkoumání elektronicky vytvářených zvuků a interakcí mezi nimi (fungovalo do roku 1983). Během života získal řadu ocenění, čestných titulů a vyučoval v prestižních vzdělávacích institucích, jako je například americká Juilliard School a Harvardova univerzita či francouzský IRCAM (Výzkumný a koordinační ústav pro akustiku a hudbu, sídlící v Centre Pompidou v Paříži).

Na přelomu 50. a 60. let vznikla první Beriova díla pro divadlo, ve kterých zúročil své znalosti výrazových možností lidského hlasu i smysl pro dramatický výraz. Jeho přístup ke kompozici jako k procesu, který není definitivní, ilustruje i série tzv. sekvencí pro různé sólové nástroje, ve kterých během více než čtyř desítek let zkoumal idiomatický projev jednotlivých instrumentů, přičemž některé z těchto sekvencí později zpracoval pro větší obsazení. Komponování je pro Beria prozkoumávání stále nových způsobů a forem hudební komunikace, při kterém se navíc mohou propojit různé oblasti lidského vědění a umělecké obory.   

Sinfonie pro 8 hlasů a orchestr z roku 1968 je Beriovým zřejmě nejznámějším dílem – a současně zásadním dílem hudební literatury 20. století. Lze na ni nahlížet jako na určitý druh syntézy hudebních výrazů z různých historických období, přičemž skladatel zkoumá jejich další vrstvy a nově je rozvíjí. Je rozvržena do pěti vět, z nichž poslední byla doplněna až po premiéře. Vznikla na objednávku Newyorské filharmonie, která ji poprvé uvedla pod taktovkou skladatele. Hlasové party jsou místy součástí orchestrálního zvuku, který dotvářejí, a místy se nesou nad ním, kdy nad stále komplikovanější texturou zpívají či recitují, přičemž dynamika a výraz se mění od šepotu až po vzrušený křik. Berio využívá potenciál lidského hlasu v nejrůznějších podobách: k dosažení požadovaného zvukového efektu mu někdy stačí vyrážení pouhých hlásek, jindy pěvci citují Samuela Becketta či Clauda Léviho-Strausse – nebo dokonce komentují probíhající vystoupení.

V první větě se skladatel opírá o texty Léviho-Strausse, které analyzují mýty jihoamerických indiánů, konkrétně jde o pověst o původu vody. Meditativní druhá věta – O King – odkazuje na Martina Luthera Kinga, přičemž text sestává pouze ze jména tohoto amerického pastora a aktivisty za práva černochů. Těžiště díla spočívá v jeho třetí větě, která mistrovsky vrství fragmenty transformované nerůznějším způsobem ze známých kompozic celé řady jiných skladatelů, to vše nad scherzem z Mahlerovy Druhé symfonie. Zaslechneme tak například odkazy na Debussyho Moře, Stravinského Svěcení jara či Bergův Houslový koncert. Po krátké čtvrté větě následuje sjednocující závěrečná koláž, využívající prvky ze všech předchozích částí.

Antonín Dvořák
Symfonie č. 7 d moll op. 70

Symfonie č. 7 d moll op. 70, jedno z vrcholných dělAntonína Dvořáka, vznikla na žádost Královské filharmonické společnosti v Londýně, jejímž čestným členem se skladatel stal v roce 1884. Tou dobou už měl Dvořák v Anglii neotřesitelné postavení jednoho z největších žijících skladatelů – postavení, které právě zpečetil obrovský úspěch jeho oratoria Stabat mater. Koncem listopadu 1884 dokončil partituru kantáty Svatební košile, a protože Filharmonická společnost plánovala uvést světovou premiéru Dvořákovy nové symfonie – za řízení skladatele – už na jaře následujícího roku, začal na ní záhy pracovat. Během tří měsíců bylo dílo kompletně hotové a 22. dubna 1885 jej mohl uvést na koncertě Filharmonické společnosti v londýnské St James’s Hall poté, co ve spěchu ještě opravil řadu chyb v opisech orchestrálních partů (nevyšla ještě tiskem). Samotný koncert byl fenomenálním úspěchem a současně velkou společenskou událostí, které byl přítomen i syn královny Viktorie, vévoda z Edinburghu.

Dramatická, pochmurná atmosféra myšlenkově bohaté a po formální stránce mistrovsky zpracované Sedmé symfonie je často dávána do souvislosti s tématem boje českého národa o svou identitu v tehdy mnohonárodnostní říši. K tomuto závěru by nás mohla vést skladatelem připsaná poznámka u první věty: Toto hlavní thema mi napadlo při vjezdu slavnostního vlaku z Pešti v státním nádraží 1884. Týkala se příjezdu vlaku s maďarskými Čechy a Maďary do Prahy, kde se poté zúčastnili představení v Národním divadle – jejich průjezd různými místy země měl ale převážně manifestační charakter. I pokud odhlédneme od možných souvislostí se společenskou, kulturní a politickou situací Čechů v té době, přináší symfonie obsah, jenž je srozumitelný v obecné existenciální rovině lidské existence.  

Úvodní věta – Allegro maestoso – začíná neobvykle v pianissimu teskným, pochmurným hlavním tématem v partu viol a violoncell. Další téma v B dur přináší prudkou změnu atmosféry, její projasnění je ale záhy narušeno – vnitřní zápas pokračuje a pochybnosti nebyly zdaleka rozptýleny. Lyrická druhá věta se navzdory vzdušné melodii přednášené klarinetem postupně rozrůstá do stále naléhavější a rozrušenější polohy. Následující třetí věta – Scherzo – je z celého díla pravděpodobně nejznámější. Vyznačuje se výrazně rytmizovaným hlavním tématem, bezstarostný taneční charakter je však potlačen už samotnou tóninou d moll a kontrastní protimelodií, což mu vedle živosti dodává i určitou melancholii. Závěrečná věta je stejně jako úvodní Allegro maestoso v sonátové formě. Po dramatickém vzepětí se temná atmosféra prosvětluje – závěr v D dur jako by symbolizoval pevné odhodlání a přesvědčivé vítězství vůle.  

What are you looking for?

Play your part

Donate now
What are you looking for?