Photo illustrating page  Opening concert of 121st season CP


Opening concert of 121st season

Czech Philharmonic
Subscription series LS
Duration of the programme 2 hod 15 min

Pyotr Ilyich Tchaikovsky
Violin Concerto in D Major, Op. 35

Gustav Mahler
Das Lied von der Erde


Joshua Bell

Bernarda Fink

Pavel Černoch

Jiří Bělohlávek

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event CP Opening concert of 121st season
Rudolfinum — Dvorak Hall

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539


Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.


Jiří Bělohlávek  conductor
Jiří Bělohlávek

Chief Conductor and Artistic Director, Czech Philharmonic
Principal Guest Conductor, Rotterdam Philharmonic Orchestra
Conductor Laureate, BBC Symphony (London)

Renowned Czech conductor Jiří Bělohlávek was appointed Music Director and Artistic Director of the Czech Philharmonic in 2012, following on from his successful tenure as Chief Conductor of the BBC Symphony Orchestra, of which he is now a Conductor Laureate. He was Chief Conductor of the Prague Symphony Orchestra (1977–89), Music Director of the Prague Philharmonia (1994–2004), was appointed President of the Prague Spring Festival in 2006. From 2013 to 2017, he was Principal Guest Conductor of the Rotterdam Philharmonic Orchestra.

In opera, he has collaborated with the Vienna State Opera, Royal Opera, Covent Garden, New York’s Metropolitan Opera, San Francisco Opera, Opéra National de Paris, the Teatro Real Madrid, Glyndebourne Festival Opera, Zurich Opera, and the National Theatre in Prague. He has also conducted and recorded several opera-in-concert presentations with the BBC Symphony, to great acclaim. Confirming his preeminence as the conductor of Janacek, this past season he conducted the Czech Phil in a concert presentation of Jenůfa at the London Royal Festival Hall, as well as in full production the San Francisco Opera. This was followed by a performance of Janacek The Makropulos Case with the BBC Symphony Orchestra at the BBC Proms.

Under his leadership the Czech Philharmonic is enjoying unprecedented success both at home in Prague, and on extensive tours. Together they have toured in the past three seasons on three continents, including Europe, Asia and North America.  Their recent residency in Vienna at the Musikverein was a great success, and has lead to similar events being planned in other world capitals. The Czech Philharmonic announced in January 2017 that their partnership with Maestro Bělohlávek is now officially extended to 2022!

In addition to his ongoing Prague seasons and touring engagements with the Czech, he continues to perform as a guest conductor with the world’s major orchestras, including recent appearances with the BBC Symphony Orchestra (including at the London Proms), New York Philharmonic, Pittsburgh Symphony, Washington National Symphony, and Deutsches Symphony Berlin, Leipzig Gewandhaus Orchestra and Vienna Symphony Orchestra. In the coming season, in addition to major projects with Czech Phil, he looks forward to engagements with the Chicago Symphony Orchestra, Pittsburgh Symphony, Bayerische Rundfunk Orchestra Munich, Rotterdam Philharmonic, Leipzig Gewandhaus Orchestra, St Petersburg Philharmonic, and more.

With the Czech Philharmonic, he will conduct a major Asian tour in Autumn 2017 with concerts in Japan, Korea and Taiwan, in addition to appearances on tour in Europe, the highlight of which will be a performance of Janáček Glagolitic Mass at the Salzburg Festival in August 2018.

Jiří Bělohlávek has recorded extensively, with recent projects with the Czech Philharmonic including the complete symphonies and concertos of Dvořák. The series with Decca continues in the coming season, when a major disc of Suk will be recorded.

In 2012 he was awarded an honorary CBE for his services to British music.

Bernarda Fink  alt
Bernarda Fink

Bernarda Fink, daughter of Slovenian parents, was born in Buenos Aires and received her vocal and musical education at the Instituto Superior de Arte del Teatro Colón where she performed frequently.

Bernarda Fink is one of the most sought-after singers in concerts and recitals. She has been acclaimed for her musical versatility and invited by the leading orchestras and conductors in Europe and America. Her repertoire ranges from ancient music up to music of the 20th century. She frequently appears with such well-known orchestras as the Vienna and Berlin Philharmonic Orchestras, Royal Concertgebouw Orchestra, Staatskapelle Berlin and Dresden, Bavarian Radio Symphony Orchestra, the Cleveland Orchestra, the Chicago Symphony Orchestra, as well as with the best-known Baroque orchestras under such famous conductors as Daniel Barenboim, Herbert Blomstedt, Semyon Bychkov, Riccardo Chailly, Sir Colin Davis, Sir John Eliot Gardiner, Valery Gergiev, Bernard Haitink, Nikolaus Harnoncourt, René Jacobs, Mariss Jansons, Riccardo Muti, Sir Roger Norrington, Trevor Pinnock, Georges Prêtre, Sir Simon Rattle and Franz Welser-Möst.

Bernarda Fink has appeared to widespread critical acclaim in Argentina and at the most important opera houses in Europe. Recent highlights were the roles of Cecilio (Lucio Silla) at the Theater an der Wien, Idamante (Idomeneo) at the Teatro Real in Madrid, and Irene (Theodora) at the Salzburg Festival. She also sang Sesto (La clemenza di Tito) and Idamante in concert versions, both of which were recorded and highly praised.

Bernarda Fink regularly appears in recital at the Wiener Musikverein and Konzerthaus, Schubertiade Schwarzenberg, Berlin Philharmonie, Théâtre Royal de la Monnaie in Brussels, Edinburgh Festival, Carnegie and Alice Tully Hall in New York. Furthermore, Bernarda Fink performed Dvořák and Janáček songs together with the Pavel Haas Quartett at Londons Wigmore Hall, at the Concertgebouw in Amsterdam, in Den Haag and in Madrid.

Highlights of the 2015/2016 season included Schmidtʼs Das Buch mit sieben Siegeln with Manfred Honeck, Debussyʼs Pelleas et Mélisande / Geneviève with Sir Simon Rattle and the Berlin Philharmonic in a semi-staged version by Peter Sellars in Berlin and with the LSO in London, Mahlerʼs Third Symphony with the Philharmonia Orchestra as well as Mahlerʼs Second Symphony with the Mahler Chamber Orchestra under Daniel Harding.

Bernarda Fink regularly holds master classes at the Wiener Meisterkurse, the Young Singers Project (YSP) in Salzburg, the Academy of the Festival in Aix-en-Provence, and the Schubert-Institute in Baden (near Vienna). She was also on the jury of the International Song Competition of London Wigmore Hall, Das Lied Song Competition in Berlin and the Bach Wettbewerb Leipzig and as expert at the BBC Cardiff Singers of the World.

Bernarda Fink has made numerous highly acclaimed recordings. Her discography comprises more than 50 releases, ranging from Monteverdi and Rameau to Schubert and Bruckner and Schumann. Many of them have been awarded coveted prizes such as the Diapason d’Or or the Grammy. Bernarda Fink has a close collaboration with Harmonia Mundi. In 2006, Bernarda Fink was awarded the Austrian Honorary Medal for Art and Science by the Austrian Chancellor and in 2013, together with her brother Marcos Fink, the most prestigious cultural award of Slovenia sponsored by the Prešeren-foundation for their recording Slovenija! and the related concerts. In September 2014 she received the title of Österreichische Kammersängerin.

Pavel Černoch  tenor
Pavel Černoch

Born in Brno, Czech Republic, Pavel Černoch has in recent seasons made important debuts at leading opera houses around the world and has established himself as one of the leading tenors of his generation.

After his debut at the Bavarian State Opera in Munich in 2009 as Števa in Jenůfa he is regularly invited to leading European opera houses, like Teatro alla Scala in Milan,Teatro San Carlo Napoli, Berlin State Opera, Deutsche Oper Berlin, Hamburg State Opera, Stuttgart Opera, Cologne Opera, Opernhaus Zurich, Théatre La Monnaie in Brussels, Opéra National in Paris, Opéra de Lyon, Teatro Real Madrid, Bolshoi Theatre Moscow, the Finnish National Opera in Helsinki and the Glyndebourne Festival appearing in roles of the Italian, French and Slavic repertoire. He was heard as Alfredo (La Traviata), Gabriele Adorno (Simon Boccanegra), Don Carlos (title), Rodolfo (La Boheme), Pinkerton (Madama Butterfly), Faust (Gounod and Berlioz), Lenski (Eugene Onegin), Vaudémont (Iolante), Lykow (The Tsar’s Bride), Stewa and Laca (Jenůfa), Albert Gregor (Vec Makropulos), Boris (Katá Kabanova), Prince (Rusalka) and Jenik (The bartered bride).

Future appearances will bring him to the Bregenz Festival, Bavarian State Opera Munich, Opéra National Paris, Royal Opera House London, Hamburg State Opera and Opera Amsterdam in roles like Don Carlos, Don José, Lenski, Amleto (title), Boris and Vladimir (Prince Igor).

Pavel Černoch frequently appears as concert soloist with leading orchestras like the Birmingham Symphony Orchestra, Boston Philharmonic Orchestra, BBC Proms, Bergen Festival and Verbier Festival. He has collaborated with eminent conductors such as Daniel Barenboim, Kirill Petrenko, Simon Rattle, Andris Nelsons, John Eliot Gardiner, Charles Dutoit, Gennady Rozhdestvensky, Vassily Sinaisky, Jiří Bělohlávek, Tomáš Hanus und Jakub Hrůša and many others.

Černoch made his professional debut in his native city in The Magic Flute, followed by appearances in Prague, Riga, Cagliari, Athens, Graz and Wiener Volksoper.

Pavel Černoch began singing as a child when he became a member of the famed Cantilena Chamber Choir. He studied at the Janacek Academy Brno and went on to continue his vocal studies in Italy with Paolo de Napoli, who remains his mentor today.

Joshua Bell  violin
Joshua Bell


With a career spanning more than thirty years as a soloist, chamber musician, recording artist, conductor and director, Joshua Bell is one of the most celebrated violinists of his era. His curiosity and clarity of insight are a testament to his belief in the power of music as a unifying cultural force. An artist of precision and passion, Bell is committed to the violin as an instrument of expression and a vehicle for realizing the new and unexplored.

Having performed with every major orchestra in the world on six continents, Bell continues to maintain engagements as soloist, recitalist and chamber musician. Since 2011, Bell has served as Music Director of the Academy of St Martin in the Fields, succeeding Sir Neville Marriner, who formed the orchestra in 1958. Bell’s multifaceted interests range from performing the repertoire’s hallmarks to recording commissioned works, including Nicholas Maw’s Violin Concerto, for which Bell received a Grammy® award. He has also premiered works of John Corigliano, Edgar Meyer, Jay Greenberg, and Behzad Ranjbaran, continually exploring the boundaries of the repertoire and the instrument.

As an exclusive Sony Classical artist, Bell has recorded more than 40 albums garnering Grammy®, Mercury®, Gramophone and ECHO Klassik awards. Sony Classical’s most recent release in June 2018, with Bell and the Academy of St Martin in the Fields, features Bruch’s Scottish Fantasy and G minor Violin Concerto. Bell’s previous release, For the Love of Brahms in 2016, includes 19th-century repertoire with the Academy, Steven Isserlis, and Jeremy Denk. Bell’s 2013 release with the Academy of St Martin in the Fields, featured him conducting Beethoven’s Fourth and Seventh symphonies and debuted at #1 on the Billboard charts.

In 2007, a Pulitzer Prize-winning Washington Post story, centered on Bell performing incognito in a Washington, D.C. metro station, sparked an ongoing conversation regarding artistic reception and context. The feature inspired Kathy Stinson’s 2013 children’s book, The Man With The Violin, and a newly-commissioned animated film, with music by Academy Award-winning composer Anne Dudley. Stinson’s subsequent 2017 book, Dance With The Violin, illustrated by Dušan Petričić, offers a glimpse into one of Bell’s competition experiences at age 12. Bell debuted The Man With The Violin festival at the Kennedy Center in 2017, and, in March 2019, presents a Man With The Violin festival and family concert with the Seattle Symphony.

Bell advocates for music as an essential educational tool, as both a way for classical music to find diverse audiences, and also to deepen his audience’s connection to the art. He maintains active involvement with Education Through Music and Turnaround Arts, which provide instruments and arts education to children who may not otherwise be able to experience classical music firsthand. In 2014, Bell mentored and performed alongside National YoungArts Foundation string musicians in an HBO Family Documentary special, “Joshua Bell: A YoungArts Masterclass.” Bell continues to work alongside young talent to foster the next generation of classical music ambassadors, and currently serves as senior lecturer at his alma mater, the Indiana University Jacobs School of Music.

Born in Bloomington, Indiana, Bell began the violin at the age of four, and at age twelve, began studies with his mentor, Josef Gingold. At age 14, Bell debuted with Riccardo Muti and the Philadelphia Orchestra, and made his Carnegie Hall debut at age 17 with the St. Louis Symphony. At age 18, Bell signed with his first label, London Decca, and received the Avery Fisher Career Grant. In the years following, Bell has been named 2010 “Instrumentalist of the Year” by Musical America, a 2007 “Young Global Leader” by the World Economic Forum, nominated for five Grammy® awards, and received the 2007 Avery Fisher Prize. He has also received the 2003 Indiana Governorʼs Arts Award and a Distinguished Alumni Service Award in 1991 from the Jacobs School of Music. In 2000, he was named an “Indiana Living Legend” and one of People magazine’s “50 Most Beautiful.”

Bell performs on the 1713 Huberman Stradivarius violin, with a François Tourte 18th-Century bow.



Pyotr Ilyich Tchaikovsky — Houslový koncert D dur op. 35

Vzniku jediného houslového koncertu Pjotra Iljiče Čajkovského (1840–1893) předcházel rozpad manželství se zamilovanou žačkou Miljukovovou, jímž se skladatel pokusil čelit své sexuální orientaci, tehdy morálně i společensky naprosto nepřijatelné. Debakl, jejž pociťoval jako osobní selhání, vyvolal jednu z jeho nejtěžších duševních krizí; paní Naděžda Mecková, dobrá duše a nezištná sponzorka jeho života, jej proto poslala (stejně jako jindy) na zotavenou do ciziny, tentokrát do švýcarského Clarensu. A když se zdálo, že to nepomáhá, poslala za ním ještě Josifa Kotka, jeho žáka, který mu byl mimořádně sympatický.

Kotek byl ovšem především houslista (v té době studoval v Berlíně u Josefa Joachima) a do Clarensu přijel s houslemi. Čajkovskému se takřka okamžitě vrátila dlouho postrádaná duševní pohoda a s ní tvůrčí invence – do měsíce byl hotov s Koncertem pro housle a orchestr D dur. Kotek mu asistoval jako nástrojový poradce, podobně jako jeho učitel Joachim Brahmsovi a Dvořákovi. Premiéru mu ovšem Čajkovskij nesvěřil – ze zmíněných společenských ohledů – a skladbu věnoval v prvním tištěném vydání Leopoldu Auerovi, jenž byl tehdy v Rusku nejvyšší houslovou autoritou. Ten ji však odmítl nastudovat, zřejmě dotčen, že nebyl požádán o revizi virtuózního partu; koncert nakonec premiéroval – tři roky po jeho vzniku – ve Vídni s místními filharmoniky a Hansem Richterem virtuos Adolf Brodskij a tomu ji Čajkovskij (také) věnoval.

Teprve poté – a v nové verzi – nastoupila skladba pouť do nejvyššího patra světového koncertního repertoáru; svou pozici v něm si udržuje podnes jako jeden z vrcholných výkonů svého tvůrce a jedinečnou příležitost uplatnit virtuózní romantickou techniku houslové hry snad ve všech jejích polohách. Nutno také připomenout, že ještě v Clarensu nahradil Čajkovskij původní druhou větu (kterou pak zařadil do své Vzpomínky na drahé místo) novou, velmi odlišnou skladbou. Její idylický název Canzonetta (písnička) nemůže zastřít, že jde o hlubokou osobní výpověď: teskné téma, jímž sólista odpoví na vlídný orchestrální úvod, je výrazem těžké deprese; tu sice na chvíli rozptýlí vřelé citové vzepětí středního dílu, ale skutečné řešení zůstává na průběhu finále. Takže právě Canzonettou se koncert dostal do řady velkých skladeb, jež jsou zrcadlem skladatelova vnitřního života.

Gustav Mahler — Píseň o zemi


V květnu 1908 se Gustav Mahler vracel po své první sezoně v New Yorku do Evropy. 23. května dirigoval v Praze Českou filharmonii a dohodl světovou premiéru své Sedmé symfonie, která se pak uskutečnila 19. září téhož roku. Prázdniny strávil v Toblachu v jižním Tyrolsku, kde v dřevěné chatce, kterou si nechal postavit jako pracovnu, začal komponovat Píseň o zemi.

Na přelomu 19. a 20. století se v Evropě probudil silný zájem o dějiny a kulturu Dálného východu. Vycházely překlady orientální literatury, z Orientu čerpali náměty činoherní a operní autoři, inspirace tamním uměním ovlivnila výtvarný styl secese. Na podzim roku 1907 vydalo lipské nakladatelství Inselverlag sbírku nazvanou Čínská flétna (Chinesische Flöte).Přebásnění čínské lyriky vytvořil básník Hans Bethge (1876–1946), který podobným způsobem zpřístupnil i poezii Arménie, Turecka, Japonska, Indie a dalších zemí. Nevycházel z originálních jazyků, nýbrž z už dostupných překladů do němčiny, francouzštiny nebo angličtiny. Sbírku daroval Mahlerovi rodák z Přerova Theobald Pollak, ministerský rada c.k. ministerstva železnic, spřátelený s okruhem vídeňské moderny. Mahler vybral ze sbírky sedm básní, jejichž text si upravil připojením nebo vypuštěním veršů či jejich přehozením, a dvě z básní spojil v jednu. Vokální složku použil už ve čtyřech ze svých předchozích symfonií (v druhé, třetí, čtvrté a osmé), nyní poprvé vytvořil celou symfonii jako cyklus orchestrálních písní.

Čistopis partitury dokončil Mahler následujícího podzimu 1909 za pobytu v Hodoníně na Moravě v rodině majitele tamního cukrovaru Fritze Redlicha, s nímž byli Mahlerovi spřáteleni. Sólové party byly původně určeny tenoru a barytonu, potřeba kontrastu si však vyžádala úpravu pro mužský a ženský hlas (tenor a alt); obsazení dvěma mužskými hlasy zůstalo jako alternativní. Mahlerova partitura využívá homofonní i polyfonní kompoziční techniku a její zvláštní kouzlo spočívá v působivé třetí, čistě zvukové složce, v orchestrální barevnosti. „Probouzejí se zde impresionistické zvuky a nástroje získávají postupně individuální život, už nejsou pouze barvou, kreslí linie, do něžného obrazu, polyfonní linie, které popisují náladu podobnou úsporným východoasijským dřevořezbám. Zde došel Mahler na konec cesty – po bolestném putování dospěl tam, kde je dopřáno klidu jeho ‚osamělému srdci‘,“ napsal o symfonii hudební spisovatel Hans Holländer, rodák z Břeclavi. Motiv, který Mahler exponuje na začátku v partu lesních rohů, zůstává součástí celého díla a je stále přetvářen; hovoří se o předzvěsti tónových řad, kompozičního principu Arnolda Schönberga. Mahler nikdy neopustil tonalitu, jeho harmonie však využívá všech chromatických stupňů, typické je u něj mísení durového a mollového tónorodu. Deklamačně pojatá vokální linka se nevzdává melodie, ale není pouhou ilustrací, postihuje myšlenkovou podstatu textu až do nejhlubšího prožitku. Výmluvné jsou v partituře pokyny určené interpretům, po nichž žádá velmi jemné výrazové nuance stejnými výrazy, jaké adresuje nástrojům orchestru. 

První větu Pijácká píseň o bídě země charakterizuje tóninová neurčitost daná už zmíněným vstupním motivem. Lze rozeznat princip sonátové formy (druhá strofa se dá vykládat jako sonátové provedení). Osamělý na podzim zastupuje v cyklu pomalou větu, v instrumentaci mají výraznou úlohu dřevěné dechové nástroje. Celková nálada věty předznamenává závěr díla. O mládí stojí na místě symfonického scherza, kolorit dodává hudbě využití pentatonické stupnice. Ta se uplatňuje i ve čtvrté větě O kráse, kterou je možno chápat jako druhé scherzo. Ironii skrývá pátá věta Opilý na jaře. Náznak životní rezignace v ní tvoří přechod k poslední větě Rozloučení, která je vlastním těžištěm symfonie. Několikanásobné doznívající opakování slova „ewig“ (věčně) tvoří jakýsi neviditelný přechod do neznáma, do života po životě.

Píseň o zemi měla být Mahlerovou devátou symfonií. Podle svědectví Almy Mahlerové (na jejíž tvrzení se však nelze vždy spolehnout) měl skladatel z devítky panický strach, devátá se stala poslední symfonií Beethovena, Brucknera i Dvořáka. Tím, že svou jedinou důsledně vokální symfonii nazval Píseň o zemi a nepřidělil jí pořadové číslo, prý chtěl obelstít osud. Přesto se dílo stalo jakousi Mahlerovou uměleckou závětí. Devátou symfonii ještě zkomponoval, nedokončená zůstala (jako u Beethovena) teprve desátá. Provedení Písně o zemi ani Deváté se však nedožil. Uskutečnilo se půl roku po skladatelově smrti, 20. listopadu 1911 v Mnichově za řízení Bruno Waltera. Sólisty byli tenorista William Miller a americká altistka Mme Charles Cahier (vl. jm. Sarah Jane Walker), která sólovým recitálem Mahlerových písní téhož dne otevřela dvoudenní slavnosti k uctění skladatelovy památky. Ve verzi pro tenor a baryton uvedl Bruno Walter Píseň o zemi 4. listopadu 1912 s Vídeňskými filharmoniky, sólisty byli William Miller a Friedrich Wiedemann. „Pod Mahlerovou rukou se píseň proměnila ve scénu, v drama, v laškovnou hru, podle toho, jak to duchovní obsah básně vyžadoval. Nic není pro toto tvrzení průkaznější, než tolik předeher, meziher a doher v orchestru, které skladatel zapojuje k posílení, zvýraznění a doplnění svého citového vyjádření. Jisté je jedno: Píseň o zemi je jedním z nejprocítěnějších, nejinspirovanějších, nejmelodičtějších a nejpůsobivějších děl předčasně zesnulého, je jeho vlastní labutí písní, plnou onoho ponurého smutku a žalu, který tvořil základní rys Mahlerovy bytosti. Píseň o zemi je píseň o Gustavu Mahlerovi,“ napsal hudební spisovatel Ludwig Karpath.

V Čechách byla Píseň o zemi poprvé uvedena 3. dubna 1913 v rámci třetího abonentního koncertu Nového německého divadla v nastudování Alexandra Zemlinského, sólisty byli Maria Philippi a opět William Miller. „Smyslem je subjektivní pohled na pozemský život, v němž se však radosti jeví jen skrovně zastoupeny. Závěr tvoří rozloučení s bytím – apoteóza, která majestát smrti nemůže vystihnout působivěji,“ zněl soud pražské kritiky. Alexander Zemlinsky dílo uvedl znovu 31. ledna 1918 a v červnu téhož roku na mimořádném koncertě spolu s Mahlerovou Žalobnou písní. Když Zemlinsky hostoval 17. února 1919 jako dirigent Písně o zemi ve Vídni, sklidil takový úspěch, že byly připojeny dvě reprízy. Na svém tehdejším pražském působišti ji dirigoval také v letech 1921 a 1924. Posledním předválečným uvedením díla v Praze byl Filharmonický koncert orchestru Nového německého divadla 12. února 1934 se sólisty Lydií Kindermann a ze Srbska pocházejícím Josipem Rjavecem za řízení Georga Szélla. Koncert se konal v už politicky vyhrocené atmosféře. Během dalších let, vedoucích ke světové katastrofě, muselo Mahlerovo jméno i jeho hudba z programů zmizet. Po válce se v Praze Píseň o zemi poprvé objevila 21. března 1947 za řízení Rafaela Kubelíka na koncertě České filharmonie.