Photo illustrating page  Czech Philharmonic Franz Welser-Möst

Czech Philharmonic

Franz Welser-Möst

Czech Philharmonic
Programme

Franz Schubert
Symphony No. 3 in D Major, D 200

Richard Strauss
Sinfonia Domestica, Op. 53, TrV 158

Performers

Franz Welser-Möst
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Franz Welser-Möst
Rudolfinum — Dvorak Hall
26 Jun 2019  Wednesday — 7.30pm
Can't order online
27 Jun 2019  Thursday — 7.30pm
Can't order online
28 Jun 2019  Friday — 7.30pm
Can't order online

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Franz Welser-Möst  conductor

FRANZ WELSER-MÖST
conductor

For 18 years, Franz Welser-Möst has shaped an unmistakable sound culture as Musical Director of the Cleveland Orchestra. Under his leadership, the orchestra has been repeatedly praised by international critics for its musical excellence. Through innovative projects and co-operations, young audiences have been continuously approached and consulted and, as a result of these initiatives, 20% of all Cleveland Orchestra concertgoers are now under 25 years old. Welser-Möst has brought numerous world premieres and opera productions to Severance Hall. In addition to orchestral residencies in the USA, Europe and China, he and the Cleveland Orchestra are regular guests at all the major international festivals.

As a guest conductor, Franz Welser-Möst enjoys a particularly close and productive artistic partnership with the Vienna Philharmonic. He has twice appeared on the podium for their celebrated New Yearʼs Concert, and regularly conducts the orchestra in subscription concerts at the Vienna Musikverein, as well as on tours in Japan, China, Australia and the USA. Welser-Möst and the Vienna Philharmonic have also performed together at historical memorial concerts in Sarajevo and Versailles.

Franz Welser-Möst is also a regular guest at the Salzburg Festival where he has set new standards in interpretation as an opera conductor with recent performances including Rusalka, Der Rosenkavalier, Fidelio, Die Liebe der Danae, Aribert Reimannʼs opera Lear and Richard Straussʼ Salome, with which he made festival history in 2018. Due to the incredible success of the production, Salome will be brought back to the festival program in 2019, as Rosenkavalier was after its first summer performances with Welser-Möst at the Festival in 2014.

Franz Welser-Möst has been the recipient of a number of major honours and awards. He is Honorary Member of the Gesellschaft der Musikfreunde in Vienna, winner of the Vienna Philharmonicʼs Honorary Ring and has been awarded the Kilenyi Medal of the Bruckner Society of America as well as the Kennedy Center Gold Medal in the Arts.

His discography is extensive, with numerous CDs and DVDs having been awarded major international prizes. Recent recordings with the Cleveland Orchestra have included the symphonies of Johannes Brahms and Anton Bruckner. His Salzburg opera productions, including Rosenkavalier, which was awarded a number of international prizes, have been released internationally on DVD by Unitel.

Compositions

Richard Strauss — Sinfonia Domestica op. 53 TrV 158

RICHARD STRAUSS
1864–1949

Richard Strauss patřil k těm skladatelům, jimž se už ve velmi mladém věku podařilo získat pozornost posluchačské obce a vytvořit si výjimečnou pozici v mezinárodním hudebním životě. Sklízel úspěchy nejen jako skladatel, ale i u dirigentského pultu, ačkoliv na tuto profesi nebyl odborně vyškolen. V jedenadvaceti letech se stal hudebním ředitelem proslulého orchestru v Meiningenu, když byl krátce asistentem Hanse von Bülowa, a od té doby si neustále upevňoval umělecké postavení doma i v cizině. Strauss tvořil v období mohutného rozmachu hudební avantgardy, ale on sám se k jejím výbojům nepřipojil. Převážně navazoval na tradici, suverénně v ní pokračoval, přitom ovšem mnohá jeho díla prozrazují úsilí aktivně uplatňovat alespoň některé z vyjadřovacích prostředků nové doby. Jako poslední z tristanovské generace pozdních německých romantiků jednoznačně inklinuje k efektním, zvukově brilantním orchestrálním partiturám. Svou jedinečnou fantazii a smysl pro dramatickou účinnost používal Strauss v námětech bezprostřednějších a publiku přístupnějších než jsou všelidsky a duchovně koncipované symfonické kolosy jeho předčasně zemřelého současníka Gustava Mahlera.

Po harmonické stránce vykazuje Straussova hudba časté tendence k bitonalitě, přičemž pevnou půdou mu přece jen zůstává oblast hlavní tóniny. Skvělé mistrovství a mimořádné nadání uplatnil zejména v orchestrální instrumentaci: uměl jedinečně využít celou barevnou paletu symfonického orchestru a patří mezi největší mistry instrumentace, jakými byli Berlioz, Rimskij-Korsakov, Debussy, Ravel či Stravinskij. Je představitelem stylu přelomu století v jeho vitální, výrazově překypující a plnokrevné podobě. Strauss se nevyhýbal vnějšímu efektu, který vycházel z jeho naturelu, a dosahoval jedinečného posluchačského účinku. Jeho hudba je stejně opojná jako vášnivá, dynamická a vzrušující, stejně jako humorná či se smyslem pro karikaturu. Straussovo značné sebevědomí, hraničící občas až s bravurním exhibicionismem se ovšem výrazně uplatnilo v některých jeho symfonických básních.

Rozměrná jednovětá orchestrální kompozice Sinfonia domestica vznikala v letech 1902–1903 jako námětový kontrast předcházející symfonické básně Život hrdinův. Po této sebeoslavné heroizaci uměleckých zápasů, v níž se prezentuje jako hrdý a cílevědomý tvůrce, který si poradí se všemi životními problémy i se svými odpůrci, se tentokrát autor vrací do intimní pohody soukromého života. Zkomponoval hudební obraz idylické atmosféry v rodinném kruhu, v němž jsou všechny umělecké střety tehdejšího Straussova berlínského období zastíněny štěstím „s mou milou ženou a naším chlapcem“.

Vysloveně autobiografický tvůrčí záměr dal vzniknout řadě lyrických scén, popisujících skladatelův všední den. Ve čtyřech částech propojených do jediného celku zobrazují úvodní pasáže osobnost manžela, důstojného, někdy sice mrzutého a vznětlivého, ale v podstatě příjemného a laskavého. Vtipné a řečné ženě nechybí půvab a graciéznost, dítě si hraje, rodiče s ním laškují, je uspáváno. Po vzájemném projevu manželské lásky ve velké milostné scéně Adagia následuje ráno, probuzení dítěte, běžný ranní partnerský spor a závěr v mohutné gradaci, oslavující rodinný život. Nelze přehlédnout, že autor používá prostředků, které jsou ve značném nepoměru mezi intimností programní předlohy a hutně znějícím více než stočlenným orchestrem (se čtyřnásobnými dřevy, čtyřmi saxofony, osmi lesními rohy atd.), mezi prostým až banálním mimohudebním programem a monumentalitou provedení. Přesto Richard Strauss díky své genialitě nikdy nejde za hranice dobrého vkusu (dětský svět je vyjádřen hobojem dʼamore s hravou, klasicky prostou melodikou) a vytváří symfonický obraz jasných obrysů a přehledného členění. Závěrečná apoteóza epilogu s dvojitou fugou a obrovitou gradací jako by se do rozmarné intimity celku vlastně ani nehodila. Je však charakteristická pro Straussův jedinečný umělecký naturel.

Franz Schubert — Symfonie č. 3 D dur D 200

FRANZ SCHUBERT
1797–1828

Franz Schubert se dožil pouhých jedenatřiceti let, a přece jeho dílo znamenalo jeden ze základních kamenů nového nastupujícího slohu hudebního romantismu. Byl dítětem vídeňského předměstí a jeho kompoziční rukopis nezapře příslušnost k městu na Dunaji. Nikde jinde se nemohly zrodit zpěvné nápady zabarvené tak bezstarostnou tanečností. Na rozdíl od beethovenovského patosu a heroičnosti je Schubertova symfonická hudba do značné míry záležitostí líbezně znějící pohody. Písničky a taneční hudba císařské Vídně provázely jeho růst a také kostel a škola mu nabízely široký pohled na tehdejší hudební produkci. Schubertovo geniální nadání ze všech těchto podnětů čerpalo a brzy vydalo plody, které ho řadí mezi největší hudební tvůrce všech dob. Prostota, lidová přirozenost, jedinečná melodická invence a v neposlední řadě také schopnost originálním způsobem řešit formální a stylové problémy romantického výrazu – to vše z něho činí skutečného mistra objevujícího nové, neprobádané cesty.

Schubert toužil po tom, aby se stal symfonikem a směřoval ke svému cíli s úpornou houževnatostí. Pozoruhodné jsou již jeho rané symfonie prozrazující tvořivý talent zvláštní síly. První symfonii napsal ve svých šestnácti letech a o dvě léta později další dvě. Prozrazují – jak jinak – klasické vídeňské vzory, ovšem invenčně jsou svěží a bezprostřední. Je ironií osudu, že ke své mistrovské symfonii dospěl Schubert až ke konci svého krátkého života: tzv. Velkou symfonii C dur definitivně dokončil v březnu 1828 – rok před svou smrtí! A teprve zvídavý a neúnavný Robert Schumann ji objevil deset let poté v autorově pozůstalosti. Užasl nad její uměleckou ryzostí, dal ji v Lipsku provést a vydat tiskem. Pak se teprve probudil zájem o ostatní Schubertovy symfonie. Je totiž naprosto šokující a překvapivé, že za skladatelova života nebyla veřejně povedena z jeho symfonií ani jedna! Schubert byl přijímán především jako autor nesčetných písní tzv. Hausmusik – hudby pro domácí muzicírování. Role oblíbeného písňového komponisty mu byla příjemná – drobné skvosty jeho umění rychle pronikaly mezi posluchače a měly své oddané interprety. Naproti tomu tvář symfonika a nápaditého tvůrce komorní hudby zůstávala současníkům utajena. Je příznačné, že přes nezájem koncertních pořadatelů i vlastní neschopnost se prosadit, pokračoval mladý Schubert ve svém úsilí o vlastní symfonický tvar. U klasiků Haydna a Mozarta se poučil v umění symfonické stavby i v přehledném uspořádání myšlenek, u Rossiniho si zase osvojoval nový orchestrální zvuk. Beethoven byl pro něho nedosažitelnou veličinou – oba skladatelé sice žili v jednom městě až do konce svých dní, ale ani v nejmenším se nesblížili. Schubert byl o hodně mladší a povahově i umělecky stál na zcela opačném pólu: vyrůstal z předměstské lidové hudebnosti, z hospůdek a z ruchu ulice a vídeňská nápěvnost mu vešla do krve. Ve svém díle ji dokázal zušlechtit, dát jí správný akcent a vyjádřit její charakteristické rysy.

Symfonie č. 3 D dur je příznačným dílem tohoto zaměření. Autor ji komponoval v květnu a v červnu 1815. Zachovává rysy klasické symfonie – včetně pomalého úvodu Adagio maestoso – jejím zdrojem jsou však čerstvé vídeňské prameny a podněty. Nový romantický sloh se hlásí ke slovu zejména výběrem témat: například vedlejší téma první věty má v sobě příznačnou bezstarostnost, typicky schubertovské se svou písňovou melodikou je i Allegretto druhé věty. Třetí větu Schubert označil Menuetto, ale jde spíše o jadrný, dovádivý lidový tanec, ve kterém zaslechneme i dudáckou prodlevu. Finále – šestiosminová tarantella – je vytvořeno jakoby jedním dechem a jeho spád graduje do působivého závěrečného vrcholu. Ve své symfonii teprve osmnáctiletý Schubert zanechal zřetelný otisk své jedinečné osobnosti.