Photo illustrating page  Czech Philharmonic Daniel Smith

Czech Philharmonic

Daniel Smith

Czech Philharmonic
Duration of the programme 1 hod 45 min
Programme

Richard Wagner
Siegfried Idyll

Dmitri Shostakovich
Cello Concerto No. 1 in E-flat Major, Op. 107

Ludwig van Beethoven
Symphony No. 8 F Major, Op. 93

Performers

Andrei Ionita
cello

Daniel Smith
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Daniel Smith
Rudolfinum — Dvorak Hall

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Andrei Ionita  cello
Andrei Ionita

Cellist Andrei Ioniţă, born in 1994 in Bucharest, began taking piano lessons at the age of five and received his first cello lesson three years later. He studied under Ani-Marie Paladi at the “Iosif Sava” Music School in Bucharest and is currently studying under Professor Jens Peter Maintz at the Universität der Künste Berlin.

Andrei Ioniţă draws his musical inspiration from the greatest cellists of our time, among them David Geringas, Steven Isserlis, Heinrich Schiff, Wolfgang Boettcher, Gary Hoffman and Wolfgang Emanuel Schmidt. In June 2014, he collaborated with Gidon Kremer and Christian Tetzlaff at the Kronberg Academy’s Festival, “Chamber Music Connects the World”.

In the past few years, Andrei Ioniţă has been heard in such venues as the Carnegie Hall, the Cadogan Hall in London, the Chamber Music Hall of the Berlin Philharmonic Orchestra, or the Gasteig and Herkulesaal in Munich. In 2015, he gave his debut in Berlin as a soloist with the Deutschen Symphonieorchester.

Ioniţă is a prizewinner of many international competitions. In June 2013, he was awarded First Prize at the Aram Khachaturian International Competition; in September 2014, he won Second Prize and the Special Prize for the interpretation of a commissioned composition at the International ARD Music Competition in Munich. He received the Second Prize at the Grand Prix Emanuel Feuermann 2014 in Berlin two months later. In June 2015 he won international recognition as the winner of the First Prize at the International Tchaikovsky Competition in Moscow.

Andrei Ioniţă’s 2016/2017 season will feature his major debuts with the Tokyo Philharmonic Orchestra, the MDR Orchester and the Munich Philharmonic. He will also appear in Helsinki, in Japan, at the Laeiszhalle Hamburg and in Lucerne with a duo program for cello and piano. In addition, he regularly collaborates with Maestro Valery Gergiev and will take part in the Marlboro Music Festival in July 2017.

Andrei Ioniţă is a recipient of a scholarship of the Deutsche Stiftung Musikleben and plays a violoncello made by Giovanni Battista Rogeri from Brescia in 1671, generously on loan from this foundation.

Daniel Smith  conductor
Daniel Smith

Compositions

Richard Wagner — Siegfriedova idyla

Richard Wagner označil rok 1870 za nejšťastnější v celém svém životě. V srpnu 1870 se totiž konečně oženil s Cosimou, dcerou Ference Liszta, která mu porodila už dvě dcery a syna, přestože byla do roku 1869 manželkou skladatele, dirigenta a klavíristy Hanse von Bülow a matkou jeho dvou dcer. Rozvod Cosimy s Bülowem byl dovršením velkého společenského skandálu, který donutil Wagnera a Cosimu odejít z Mnichova, a to v době, kdy zde Bülow premiéroval Wagnerovu operu Tristan a Isolda.

Symfonická báseň E dur pro malý orchestr (původně jen 13 hráčů) oslavuje radost ze svazku s Cosimou a z překonání všech překážek. Wagner ji věnoval Cosimě k 33. narozeninám a její premiéru inscenoval se členy orchestru curyšské Tonhalle jako překvapení v narozeninový den 25. prosince 1870 na schody jejich vily v Tribschen u Lucernu. Proto skladbu původně nazval Tribschen-Idylle. Chtěl ji zachovat jen v rodinném kruhu, teprve finanční potíže ho v roce 1878 přiměly nabídnout ji k vydání nakladatelství Schott, a to v rozšířené orchestraci pro 35 hráčů. Tiskem vyšla pod názvem Siegfried-Idylle, přejmenovaná podle syna Siegfrieda narozeného v roce 1869. Poprvé takto zazněla v Meiningen roku 1877, dnes se hraje v ještě větším obsazení a pomalejším tempu. Hlavní téma symfonické básně použil Wagner v opeře Siegfried, premiérované v roce 1876, a to v milostném duetu dvou hlavních postav ve třetím dějství.

Dmitri Shostakovich — Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur op. 107

K napsání Prvního violoncellového koncertu nepřímo inspiroval Dmitrije Šostakoviče violoncellista Mstislav Rostropovič. Skladatel slyšel v roce 1952 jeho provedení Prokofjevovy Koncertantní sinfonie pro violoncello a orchestr op. 125 a od té doby v mysli koncipoval skladbu stejného druhu, výhradně pro Rostropoviče. Když ji v létě 1959 za pouhých 40 dní napsal, měl už za sebou dva klavírní a jeden houslový koncert. Stejně jako Prokofjev použil klasickou formu koncertu, v instrumentaci nadstandardně využil lesní roh nebo celestu a umožnil sólistovi předvést všechno své umění. Výsledkem je jedno z hlavních a nejobtížnějších děl koncertantní literatury pro violoncello. Partitura nese věnování Rostropovičovi, který byl i prvním interpretem skladby 4. října 1959 v Leningradě (nyní Petrohradě) s Leningradskou filharmonií řízenou Jevgenijem Mravinským.

Koncert stylově souvisí s ostatními velkými díly stejného období – introspektivními a autobiografickými prvky, z nichž nejvýraznější je téma D-eS-C-H (D-mitrij Sch-ostakovich), které najdeme i v 10. symfonii (1953) nebo 8. kvartetu (1960). Téma, které se s výjimkou druhé věty objevuje v celé skladbě, je ve violoncellovém koncertu transponováno na G-Fes-Ces-B (tedy vybočuje z rámce hlavní tóniny). Zazní hned v úvodu první věty v partu violoncella a opakuje se v různých transpozicích za neustálého, až groteskního přitakávání orchestru. Je obdivuhodné, s jakou variabilitou dokázal Šostakovič tyto „pouhé“ čtyři tóny využít a postavit na nich komunikaci sólisty s orchestrem. Nejprve si violoncello povídá s dechy, pak se smyčci, potom najde ozvěnu u lesního rohu. Po devadesáti taktech se objevuje druhé téma inspirované lidovou ukolébavkou, kterou použil už Musorgskij v cyklu Písně a tance smrti.

Druhá věta je nejrozsáhlejší a nejintenzivnější z celé skladby, založená na dvou tématech, – ruské „berceuse“ (na způsob ukolébavky) a elegické melodii – která Šostakovič mistrně zkombinoval. Kantabilní možnosti violoncella zde směřují až k nadpozemské abstrakci. Úvodní téma smyčců sólový part nikdy nezahraje, má své vlastní, v němž komunikuje opět s celestou a lesním rohem. Instrumentace je velmi lehká, vše je kalibrováno v přesných detailech.

Třetí věta má podobu sólové kadence, ovšem podle očekávání mohutnější a autonomnější. Slyšíme v ní akordy, polyfonii, čisté melodie, pizzicato, výlety do všech registrů violoncella a také opakovaná „nakouknutí“ tématu D-eS-C-H.

Attaca navazuje závěrečná věta, rondo se schématem a-b-a-c, jakýsi dovětek části úvodní i s jejím groteskním charakterem, ještě akcentovaným častými metrickými změnami. Hlavní téma – chromatický běh – zahraje poprvé hoboj, violoncello nastupuje se svým tématem, v němž komunikuje s violoncelly v orchestru. Od taktu 105 slyšíme pokřivenou citaci Stalinovy oblíbené písně Suliko, kterou Šostakovič použil i v jiných svých dílech. Důležitým znakem poslední věty je očištění tématu D-eS-C-H, které se poznenáhlu vynořuje ve fragmentech, až je zvučně zahráno lesním rohem. Koncert končí na efekty bohatou kodou s údery tympánů.

Ludwig van Beethoven — Symfonie č. 8 F dur op. 93

V létě 1812 se Ludwig van Beethoven konečně seznámil s Johannem Wolfgangem Goethem. Setkání v Teplicích ho však spíše zklamalo – básník na něho nepůsobil ani jako revolucionář, ani jako spřízněný demokrat, spíše jako stárnoucí dvořan. Ani Beethoven neudělal dobrý dojem na Goetha – byl na něho moc náruživý a jeho způsoby podle Goetha hraničily s hrubostí. V jediném ohledu básníka oslovil: jako neohrožený a originální umělec. Právě v letech 1812 a 1813 byl Beethoven plný kompozičního elánu, mimo drobnější skladby psal současně Sedmou i Osmou symfonii. Obě skladby vyzařují energii a radost, je proto s podivem, že první uvedení Osmé 27. února 1814 za řízení autora velký úspěch nepřineslo. Současníkům se ve srovnání s předchozími symfoniemi zdála příliš málo náročná a překvapující. Na vině však byla především nešťastná dramaturgie premiérového koncertu.

Beethovenovu Osmou symfonii můžeme charakterizovat jako dílo rozjasněné, čiré, dílo mistra zkratky a znalce hudební podstaty. Navíc není vše nudné a podle „šablony“. Běžná čtyřvětá struktura i klasické formy jednotlivých částí jsou periodicky narušovány různými, mnohdy humornými prvky. V první větě jsou to velké rytmické nepravidelnosti. Zvláštní ráz díla zvýrazňuje i absence typicky pomalé části. Allegretto scherzando je jiskřivé, brilantní a suverénní. Menuet třetí věty je spíše zemitým, ale rychlým ländlerem s noblesní instrumentací, podtrženou melodií lesních rohů v triu. Finale v rondové formě je nejenergičtější částí symfonie. Má pochodový charakter, Beethoven zde používá „sforzando“ v přiznávkách smyčců, dokola opakuje hlavní téma, vytváří velký kontrast mezi extrémně vysokými a extrémně hlubokými tóny. V některých částech mezi rondy se setkáme s určitou delikátností, za okamžik však opět nastupuje rázné úvodní téma s fanfárami trubek a bicích a s hlučným tečkovaným rytmem. Beethoven považoval osmou symfonii za jednu ze svých nejlepších, Robert Schumann ocenil jeho „hluboký humor“ a napsal, že druhá věta ho naplnila „klidem a štěstím“.