Photo illustrating page  Turangalîla-Symphonie Czech Philharmonic

Czech Philharmonic


Czech Philharmonic

Take a look at an interview with conductor David Robertson on the Czech Philharmonic blog.

Subscription series A
Duration of the programme 1 hod 30 min

Olivier Messiaen


Pierre-Laurent Aimard

Valérie Hartmann-Claverie
ondes Martenot

David Robertson

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Turangalîla-Symphonie Czech Philharmonic
Rudolfinum — Dvorak Hall

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539


Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.


Pierre-Laurent Aimard  piano
Pierre-Laurent Aimard

Widely acclaimed as a key figure in the music of our time and as a uniquely significant interpreter of piano repertoire from every age, Pierre-Laurent Aimard enjoys an internationally celebrated career.

He performs throughout the world each season with major orchestras under conductors including Esa-Pekka Salonen, Vladimir Jurowski, Peter Eötvös, Sir Simon Rattle and Riccardo Chailly. He has been invited to create, direct and perform in a number of residencies, with projects at Carnegie Hall, New Yorkʼs Lincoln Center, Viennaʼs Konzerthaus, Berlinʼs Philharmonie, the Lucerne Festival, Mozarteum Salzburg, Cité de la Musique in Paris, the Tanglewood Festival and Londonʼs Southbank Centre. Aimard is also the Artistic Director of the prestigious and historic Aldeburgh Festival. Pierre-Laurent was Artist-in-Residence with the Vienna Symphony Orchestra for the 2015/16 season, performing all of the Beethoven piano concertos under the baton of Philippe Jordan. He remained committed to the music of the 20th and 21st centuries with a major Stockhausen project for Musica Viva in Munich followed by concerts in Paris and Amsterdam, and a performance of Lachenmann’s Ausklang in Luxembourg. Other highlights included solo recitals in Amsterdam, Sydney, Tokyo and London.

Born in Lyon in 1957, Pierre-Laurent Aimard studied at the Paris Conservatoire with Yvonne Loriod and in London with Maria Curcio. Early career landmarks included winning first prize in the 1973 Messiaen Competition and being appointed, three years later, by Pierre Boulez to become the Ensemble intercontemporainʼs first solo pianist.

Aimard has had close collaborations with many leading composers including György Kurtag, Stockhausen, Carter, Pierre Boulez and George Benjamin and had a long association with Ligeti, recording his complete works for piano. Most recently he performed the world premiere of Harrison Birtwistle’s Responses: Sweet disorder and the carefully careless, as well as Carter’s last piece Epigrams for piano, cello and violin, which was written for Pierre-Laurent and premiered at the Aldeburgh Festival in 2013. Through his professorship at the Hochschule Köln as well as numerous series of concert lectures and workshops worldwide, he sheds an inspiring and very personal light on music of all periods. During the 2008/09 season Aimard was an Associate Professor at the Collège de France, Paris and he is a member of the Bayerische Akademie der Schönen Künste. He was the recipient of the Royal Philharmonic Society’s Instrumentalist Award in spring 2005 and was named “Instrumentalist of the Year” by Musical America in 2007. In 2015 he launched a major online resource centred on the performance and teaching of Ligeti’s piano music with filmed masterclasses and performances in collaboration with Klavier-Festival Ruhr.

Pierre-Laurent has made many highly successful recordings. His first DG release, Bachʼs Art of Fugue, received both the Diapason dʼOr and Choc du Monde de la Musique awards, debuted at No.1 on Billboardʼs classical chart and topped iTunes’ classical album download chart. In recent years Pierre-Laurent has been honoured with ECHO Klassik Awards, most recently in 2009 for his recording of solo piano pieces, Hommage à Messiaen, a Grammy award in 2005 for his recording of Ives’ Concord Sonata and Songs and he was also presented with Germany’s Schallplattenkritik Honorary Prize in 2009. Further releases for DG – of The Liszt Project in 2011 and Debussy Préludes in 2012 – were joined by a new recording of Bach’s Wohl Tempered Klavier Book 1, which was released in 2014.

David Robertson  conductor
David Robertson

David Robertson – conductor, artist, thinker, and American musical visionary – occupies some of the most prominent platforms on the international music scene. A highly sought-after podium figure in the worlds of opera, orchestral music, and new music, Robertson is celebrated worldwide as a champion of contemporary composers, an ingenious and adventurous programmer, and a masterful communicator whose passionate advocacy for the art form is widely recognized. A consummate and deeply collaborative musician, Robertson is hailed for his intensely committed music making.

Building upon his dynamic association with The Metropolitan Opera, Robertson conducts the Met’s 2019/2020 season opening production of The Gershwins’ Porgy and Bess, directed by James Robinson, and featuring Eric Owens and Angel Blue. On the podium for all fourteen performances of the opera, through early February 2020, David Robertson also returns to the Sydney Symphony Orchestra to complete his 2019 valedictory season as Chief Conductor and Artistic Director with American and French music of the 20th and 21st centuries. Robertson will continue to conduct the Sydney Symphony Orchestra in future seasons as the city undertakes a major renovation of its beloved Sydney Opera House.

In Fall 2019, David Robertson joins the newly formed Tianjin Juilliard Advisory Council, an international body created to guide the young Chinese campus of the Juilliard School, complementing his role as Director of Conducting Studies, Distinguished Visiting Faculty. In the 2019/2020 season, Robertson continues his prolific collaboration with composer John Adams, conducting performances of his opera-oratorio El Niño with the Houston Symphony. In addition to numerous international musical endeavors this season, Robertson returns to the Staatskapelle Dreden and Czech Philharmonic, and conducts the Netherlands Radio Philharmonic Orchestra, the New Japan Philharmonic, and, in New York, The Juilliard Orchestra at Carnegie Hall.

In 2018, David Robertson completed his transformative 13-year tenure as Music Director of the St. Louis Symphony Orchestra, where he solidified the orchestra’s status as one of the nation’s most enduring and innovative. For the SLSO, he established fruitful relationships with a wide spectrum of artists, and garnered a 2014 Grammy Award for Best Orchestral Performance for the Nonesuch release of John Adams’ City Noir. Completing the historic Robertson-SLSO association, two final recordings were released in 2019: Wynton Marsalis’ Swing Symphony, with the Jazz at Lincoln Center Orchestra with Wynton Marsalis, on Blue Engine Records; and Mozart Piano Concertos, No. 17 in G Major, K.453 and No. 24 in C Minor, K.491, with Orli Shaham, on Canaray Classics.

In addition to Sydney and St. Louis, Robertson has served in artistic leadership positions at musical institutions including the Orchestre National de Lyon, and, as a protégé of Pierre Boulez, the Ensemble InterContemporain, which he led on its first North American tour. At the BBC Symphony Orchestra, he served as Principal Guest Conductor. Robertson has served as a Perspectives Artist at Carnegie Hall, where he has conducted, among others, The Met Orchestra, the Lucerne Festival Orchestra, and the St. Louis Symphony Orchestra. He appears regularly in Europe with the Royal Concertgebouw Orchestra, the Czech Philharmonic, the Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunk, the Dresden Staatskapelle, and at the Berlin Festival, the Edinburgh Festival, the BBC Proms, and the Musica Viva Festival in Munich.

Robertson’s longstanding relationship with the Met Opera includes the premiere of Phelim McDermott’s celebrated Spring 2018 production of Così fan tutte, set in 1950s Coney Island. Since his Met debut in 1996, with The Makropulos Case, he has conducted a breathtaking range of Met projects, including the Met premiere of John Adams’ The Death of Klinghoffer (2014); the 2016 revival of Janáček’s Jenůfa, then its first Met performances in nearly a decade; the premiere production of Nico Muhly’s Two Boys (2013); and many favorites, from Mozart’s Le Nozze di Figaro to Britten’s Billy Budd. Robertson has frequent projects at the world’s most prestigious opera houses, including La Scala, Théâtre du Châtelet, Bayerische Staatsoper (orchestra), the San Francisco Opera, and the Santa Fe Opera.

Robertson is the recipient of numerous musical and artistic awards, and in 2010 was made a Chevalier de l’Ordre des Arts et des Lettres by the Government of France. He is devoted to supporting young musicians and has worked with students at the festivals of Aspen, Tanglewood, Lucerne, at the Paris Conservatoire, Music Academy of the West, and the National Orchestral Institute. In 2014, he led the Coast to Coast tour of Carnegie Hall’s National Youth Orchestra of the USA.

Born in Santa Monica, California, David Robertson was educated at London’s Royal Academy of Music, where he studied horn and composition before turning to orchestral conducting. He is married to pianist Orli Shaham, and lives in New York.

Valérie Hartmann-Claverie  ondes Martenot
Valérie Hartmann-Claverie

Valérie Hartmann-Claverie studied piano, harp, ondes Martenot and chamber music at college followed by further study of the ondes Martenot at the Paris Conservatoire National Supérieur de Musique with Jeanne Loriod.

In 1973 she gave her debut concert in Vienna, and now performs throughout Europe with prestigious orchestras such as the London Symphony, Berlin Philharmonic, Boston Symphony, New York Philharmonic, Mozarteum Orchester Salzburg, New Japan Orchestra, BBC Symphony Orchestra London, BBC Symphony Orchestra Manchester, Wiener Symphoniker, Orchestre National de France, Orchestre Philharmonique de Radio-France, Orchestre Philharmonique de Monte-Carlo, Hamburger Philarmoniker, Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI Torino, Accademia Nazionale di Santa Cecilia Roma, Münchner Philharmoniker, Mahler Chamber Orchestra, Saint Paul Chamber Orchestra, SWR Sinfonie Orchester, London Sinfonietta, Radio Philharmonisch Orkest Holland, R.S.O. Wien, Oslo Filharmonien, Deutsche Symphonie-Orchester Berlin… with conductors as such as Seiji Ozawa, Kent Nagano, Kurt Masur, Marek Janowski, Hans Vonk, Lothar Zagrosek, Leif Segerstam, Reinbert de Leeuw, Hubert Soudant, Eliahu Inbal, Myung-Whun Chung, Zubin Mehta, Yan Pascal Tortelier, Edo de Waart, Daniel Harding, Sylvain Cambreling, Pascal Rophé, Bertrand de Billy, Hans Zender, Pierre Boulez, Jukka Pekka Saraste, Ingo Metzmacher, Charles Dutoit, Esa-Pekka Salonen…

She took part in the creation of Olivier Messiaen’s opera Saint François d’Assise and she is regularly invited for playing this work, all around the world.

Valérie Hartmann-Claverie was a member of the Loriod Sextet from its foundation in 1974 until 1995, and in 1996 she founded the quartet “Ondes de Choc”.

She also collaborated with the famous English Rock band Radiohead, playing live with Tom York for a show organized by the French Channel Canal+.

Johnny Greenwood, the guitarist and ondist of Radiohead later offered her to interpret and record his piece Smear for the first time in London, which was included in the movie There will be blood’s original soundtrack.

As well as continuing her successful solo career, she teaches the ondes Martenot at the Paris Conservatoire National Supérieur de Musique.


Olivier Messiaen — Symfonie Turangalîla

„Slovo lîla znamená v sánskrtu hra. Myšlena je hra ve smyslu božského působení na kosmické dění, tedy hra stvoření, zkázy, obnovy, hra života a smrti; lîla ale znamená také láska, a turanga je plynutí času, času, který odsýpá jako písek v přesýpacích hodinách – turanga tedy znamená pohyb a rytmus. Turangalîla tak zahrnuje významy jako „milostná píseň, radostný hymnus, čas, pohyb, rytmus, život a smrt.“

Tak charakterizoval Olivier Messiaen svou symfonii komponovanou v letech 1946–1948. Slovo turanga navíc označuje koně, rychlý běh, v přeneseném smyslu tedy ono ubíhání času, o němž skladatel hovoří a které je náplní lichých vět (3, 7 a 9) symfonie. Symfonie Turangalîla vznikla na objednávku Sergeje Kusevického pro Boston Symphony Orchestra. V Messiaenově tvorbě tvoří druhý díl série, kterou skladatel nazval Tristanovská trilogie a k níž patří písňový cyklus pro soprán a klavír Harawi (Zpěvy lásky a smrti) a Cinq rechants (Pět zpěvů) pro smíšený sbor. Všechna tři díla spojuje ústřední myšlenka sebeobětavé lásky, protiklad lásky a smrti.

Podstatou Messiaenovy tvorby je hluboká religiozita. Ta je přítomná i v Tristanovské trilogii, i když v ní není přímo vyslovena. Roku 1930 vytvořil Olivier Messiaen třídílnou „symfonickou meditaci“ Les Offrandes oubliées (Zapomenuté oběti), o dva roky později následovaly „čtyři symfonické meditace“ L’Ascension (Nanebevstoupení). Symfonie Turangalîla se od nich inspiračně vzdaluje jen zdánlivě, také zde jde o proces transcendence, a zároveň o přihlášení k nejstaršímu kulturnímu dědictví.

Nedílnou součástí Messiaenova hudebního jazyka jsou jím vytvořené modes à transpositions limitées, tedy módy (tónové řady) s omezenou transponovatelností, a komplementární (nemetrická) rytmika. Další složkou, která dodává Messiaenově hudbě typický charakter, je zvuk. Messiaen byl jedním z prvních skladatelů, kteří využili vynález Maurice Martenota, po svém tvůrci pojmenovaný ondes Martenot (Martenotovy vlny). Jejich tón je vyvoláván elektricky a radiotelegrafista (a hudebník) Martenot jej poprvé představil roku 1928. Zvláštní zvuk Martenotových vln ve spojení s rozmanitými bicími nástroji dodává zvukové složce Messiaenovy symfonie mystický opar. Kromě smyčcového základu jsou v instrumentaci předepsány zdvojené i ztrojené dechy, v bicích jsou zastoupeny laditelné i neladitelné nástroje (celesta, zvonkohry, vibrafon, tamburina, maracas, tamtam, nástroje tureckého, čínského, indonéského původu aj.), klavír má sólovou roli.

Atypická symfonie o deseti částech, kterou Messiaen označil „píseň lásky“, není tvořena podle obvyklého schématu cyklické formy, přesto v ní její znaky lze nalézt. Její 1., 5., 6. a 10. část lze chápat jako první větu, scherzo, pomalou větu a finále, 8. část jako rozsáhlé sonátové provedení. Struktura je založena na čtyřech tématech. Tvrdé, „sošné“ téma je svěřeno především pozounům, „květinové“ téma klarinetům. Kontrast těchto témat odpovídá konvenční výstavbě sonátové věty, představují protiklad mužského a ženského principu. V šesté větě se z obou myšlenek vyvine nové téma – z jejich propojení vzniká téma lásky. Čtvrté základní téma symfonie je akordické, tvoří ho čtyři sedmizvuky.

Introdukce obsahuje dva úseky propojené kadencí klavíru, prezentována jsou obě první témata, „sošné“ a „květinové“. Píseň lásky I je vystavěna na kontrastu zvuku trubek s Martenotovými vlnami a smyčci. Třetí část, Turangalîla I, tvoří rytmická hra. Píseň lásky II je možno chápat jako scherzo s dvěma trii. Pátá věta nese název Radost krve hvězd a skladatel k ní napsal: „K pochopení zvláštnosti této části je třeba vědět, že spojení milujících pro ně představuje transformaci kosmického rozměru.“ V šesté větě, Zahradě milostného spánku, se podle skladatele „milenci nacházejí mimo čas, nebuďme je...“ Messiaen zde uplatnil imitaci ptačích hlasů, které ho celoživotně fascinovaly. Turangalîla II je naplněna děsem, hrůzou (přirovnává se k dojmu z četby povídky Edgara Allana Poea Jáma a kyvadlo). Osmá věta Rozvíjení lásky je, jak už řečeno, velké symfonické provedení. Variační věta Turangalîla III představuje další hru s rytmy, při níž je hlavní úloha svěřena bicím. Finále se vrací k milostnému tématu šesté věty a uzavírá symfonii vítězným akordem.

Ještě před dokončením skladby si chtěl skladatel ověřit dosavadní výsledek. Třetí, čtvrtá a pátá část byly uvedeny 14. a 15. února 1948 v Théâtre des Champs-Elysées v Paříži pod názvem Trois Tâla. Dirigentem byl André Cluytens, klavírní part hrála Messiaenova žačka a později jeho druhá manželka Yvonne Loriod, na Martenotovy vlny sestra vynálezce, Ginette Martenot. V programu se nezmiňovalo, že se jedná o část většího díla, Messiaen pouze komentoval, že „tâla je indické označení pro rytmus“. 28. června téhož roku byly Trois Tâla (rovněž s André Cluytensem a oběma sólistkami) uvedeny také ve vídeňském Konzerthausu. 28. listopadu 1948 Messiaen symfonii dokončil, ale ještě 25. února 1949 znovu zazněly Trois Tâla v Barceloně.

Premiéra kompletní Turangalîla-Symphonie se uskutečnila 2. prosince 1949 v Bostonu za řízení Leonarda Bernsteina, který zastoupil churavého Kusevického. V Boston Herald vyšla 3. prosince recenze, v níž se autor ptá: „Můžeme říct, což od nás asi skladatel očekává, že je to nejrevolučnější a nejvýznamnější dílo od Svěcení jara? Můžeme říct, že to impozantní zacházení s rytmy v kontrapunktickém smyslu, podobně jako Bach zacházel s melodiemi, je cestou k hudbě budoucnosti? Můžeme říct, že je to gigantický – a z velké části úspěšný – pokus zasnoubit hudbu Východu a Západu? Nebo řekneme, že to hudební význam postrádá, že je to jen domýšlivé usilování osobitého skladatele, který předvádí sám sebe jako hudebního génia nespoutané tvořivosti? Upřímně řečeno, v tuto chvíli nevím...“ Týden po premiéře, 10. prosince, zaznělo dílo v premiérovém obsazení také v newyorské Carnegie Hall a prominentní kritik New York Times Olin Downes, pověstný svou břitkostí, symfonii přirovnal k „hollywoodskému spektáklu“. Ostatní recenzenti projevili dílu větší sympatie.

Evropská premiéra symfonie se konala 25. července 1950 v rámci festivalu v Aix-en-Provence, opět s Yvonne Loriod a Ginette Martenot, Orchestre national de la RTF dirigoval Roger Désormière (z provedení existuje živá nahrávka). Následovala provedení v Baden-Badenu, Bruselu, Mnichově a Londýně, a roku 1954 konečně v Paříži; na Messiaenovo přání řídil pařížské provedení německý dirigent Rudolf Albert, který už provedl mnichovskou premiéru. Albert se pak stal skutečným propagátorem díla. Dnes patří Turangalîla-Symphonie ke stěžejním dílům hudby 20. století a v repertoáru ji mají přední orchestry a dirigenti.