Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Alice Sara Ott

Czech Philharmonic

Alice Sara Ott

Other promoters

Czech Philharmonic performs with Petr Altrichter and German-Japanese pianist Alice Sara Ott in Kurume as a part of the orchestra's 2017 tour of Asia.

Czech Philharmonic
Programme

Bedřich Smetana
Overture to The Bartered Bride

Ludwig van Beethoven
Piano Concerto no. 5 in E-flat major „Emperor“

Johannes Brahms
Symphony No. 4 in E minor, Op. 98

Performers

Alice Sara Ott 
piano

Petr Altrichter
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Alice Sara Ott
City Plaza — Grand Hall
6 Oct 2017  Friday — 7.00pm
Can't order online

Please contact the promoter of the concert for ticket information and availability.

Performers

Alice Sara Ott  piano

Compositions

Johannes Brahms — Symfonie č. 4 e moll op. 98

Se symfonickým odkazem Ludwiga van Beethovena se musel „utkat“ téměř každý z autorů následujících generací. Symfonie – velká cyklická forma, byla považována za nejprestižnější hudební druh devatenáctého století, a ten ze skladatelů, který se zdařile vyrovnal s její kompozicí, vymanil se z pout Beethovenova stínu. Hlavním kritériem platným nejen pro symfonii byla v devatenáctém století idea originality, jakákoliv nápodoba nebyla přijímána. Od skladatelů se očekával vlastní přístup, který by nebyl méně než Beethoven, Beethovena nekopíroval, ale naopak přinesl silný osobitý projev v tematicko-motivické práci se zachováním hlavních formálních pravidel platných pro symfonii.

Dokladem respektu Johannese Brahmse k Beethovenovu symfonickému odkazu byl fakt, že svou První symfonii c moll op. 68 dokončil až ve svých čtyřiačtyřiceti letech. S obavami z této kompozice se počátkem 70. let svěřil dirigentovi Hermannu Levimu: „Nenapíši nikdy symfonii. Nemáš představu, jak se našinec cítí, když za sebou pořád cítí pochodovat takového obra.“ S úskalím své první symfonie se autor potýkal 15 let, než dosáhl výsledného tvaru. Ovšem podařilo se mu vypořádat se s Beethovenem- symfonikem a najít svou specifickou řeč.

Poslední Čtvrtou symfonii e moll op. 98 psal záhy po dokončení Třetí (1883), a to v letech 1884–1885. První myšlenky týkající se této symfonie sdělil autor už v srpnu roku 1884 svému nakladateli Fritzi Simrockovi. Opět jej provázely obavy, jak bude dílo přijato. Když ji přehrával přátelům, skutečně se někteří z nich vyslovili rozpačitě či odmítavě, a to včetně věhlasného rakouského hudebního kritika českého původu Eduarda Hanslika. Převážná část díla vznikala ve štýrském městečku Mürzzuschlag, kde skladatel trávil letní dovolenou. Přes všechny tyto indicie byl osud Brahmsovy Čtvrté zcela opačný. 25. října 1885 se v německém Meiningenu uskutečnila premiéra, kterou řídil sám autor. Měl možnost nastudovat dílo s elitním evropským orchestrem Meineinger Hofkapelle, jejímž šéfem byl legendární Hans von Büllow. Již týden po premiéře se von Büllow s orchestrem rozjel na turné po Holandsku a západním Německu, aby kromě jiných skladeb uvedl Brahmsův 98. opus – s velkým úspěchem.

Symfonie č. 4 e mol op. 98 je považována za vrcholné dílo nejen v rámci Brahmsovy symfonické tvorby. Autor nalezl specifické kompoziční řešení pro svá symfonická díla. V práci s tématy dominuje tzv. rozvíjející variace, jak tuto kompoziční techniku později nazval Arnold Schönberg. Jde o rozšiřování a proměňování tématu, které probíhá mnohdy skrytě a směřuje k novému a finálnímu tvaru. Překvapivé polyfonní řešení zvolil autor pro čtvrtou větu. Pojal ji jako třicet osmitaktových kontrapunktických variací nad basovým ostinatem (ciacona), přičemž za téma zvolil citát z Bachovy kantáty Nach dir, Herr, verlanget mich BWV 150.Jedná se o neuvěřitelně zhuštěnou a promyšlenou hudbu. Když se v roce 1897 krátce před svou smrtí Brahms účastnil vídeňského provedení této symfonie, byl svědkem jejího nadšeného přijetí jakožto díla, které již prověřil čas.

Ludwig van Beethoven — Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur op. 73 „Císařský"

Ludwig van Beethoven (1770–1827) zanechal v oboru instrumentálních koncertů pět děl určených klavíru, jeden Houslový koncert a Trojkoncert pro klavír, housle a violoncello.  Rozličné skici a náčrtky však dokládají, že se tímto druhem zabýval dlouhá léta – posledním svědectvím je plánovaný, avšak opuštěný šestý klavírní koncert z roku 1815. Klavír byl pro Beethovena zásadním nástrojem. Sám byl ceněným klavíristou, podle stupňující se náročnosti jeho děl, klavíru určených, lze usuzovat i na rozvoj vlastní technické vyspělosti jako interpreta. Beethoven vyšel z Mozartova odkazu a dále jej rozvinul, a to především ve třech aspektech: ve způsobu prezentace sólového partu, ve snaze po myšlenkové jednotě uvnitř jednotlivých vět, usiloval také o jejich vzájemný vztah, a rozšířil užití harmonických prostředků.

Koncertu pro klavír a orchestr č. 5 Es dur například otevírá větu třikrát opakovaný, improvizačně působící úsek – akord Es dur v orchestru a rapsodická pasáž klavíru. Tento úvod utvrzuje hlavní tóninu, teprve poté nastupuje vlastní expozice, která prochází řadou harmonických modulací. Celá věta osciluje mezi durovým a mollovým tónorodem, střídání nálad je podporováno kontrastem tematického materiálu. Tehdejší posluchač, uvyklý konvenčním postupům, se musel ve zdánlivě nelogických harmonických spojích a nezávisle působících úsecích nejprve zorientovat. Druhá věta svou meditativní lyrikou už předjímá romantické období. Příkladem myšlenkového spojení mezi větami je vynoření tematického materiálu finální věty v závěru druhé věty. Závěrečná věta je připojena attacca, formálně se jedná o sonátové rondo, v jehož provedení opět Beethoven uplatnil originální harmonické řešení. Věta končí rozsáhlou kodou. Skladatel nenechává prostor pro obvyklé improvizované kadence, všechny pasáže jsou detailně vypsány. Tato důslednost se vykládá dvojím způsobem: dílo nebylo určeno pouze profesionálním klavíristům, nýbrž také pokročilým amatérům, k čemuž poukazují v partituře i alternativní, technicky méně náročná místa. Je to však také zároveň doklad uzavřenosti díla, které se nemělo stát předmětem interpretační libovůle.

Skladbabyla komponována roku 1809, dokončena v únoru 1810 a skladatel ji věnoval svému mecenáši a žáku, arcivévodovi Rudolfovi, příštímu arcibiskupu v Olomouci. Ještě téhož roku koncert vyšel tiskem v Londýně; přízvisko Emperor (Císařský) dodal dílu anglický vydavatel, snad s ohledem na majestátní charakter díla, ale i s poukazem na nositele dedikace, habsburského arcivévodu. Roku 1811 vydalo partituru také nakladatelství Breitkopf & Härtel v Lipsku, kde se v Gewandhausu uskutečnila 28. listopadu 1811 světová premiéra; sólistou byl Johann Christian Friedrich Schneider, později dvorní kapelník vévodství Anhalt-Dessau. Klavíristou vídeňské premiéry následujícího roku, 11. února 1812, byl Beethovenův žák Carl Czerny. Uskutečnila se současně s otevřením výtvarné výstavy, na níž byla prezentována mimo jiné díla Raffaelova. Menší ohlas Beethovenovy novinky ve Vídni než v Lipsku se vysvětluje právě tímto společenským rámcem – svým způsobem šlo o hudební doprovod vernisáže. Ve velice krátké době se však z celé pětice Beethovenových klavírních koncertů stal Koncert Es dur nejoblíbenějším.

 — Prodaná nevěsta, předehra