Photo illustrating page  New Year Eve's Rehearsal Czech Philharmonic

Czech Philharmonic

New Year Eve's Rehearsal

Czech Philharmonic
Subscription series M
Duration of the programme 1 hod 45 min
Programme

Julius Fučík
Entrance of the Gladiators, Op. 68

Gioacchino Rossini
Il barbiere di Siviglia, overture to the opera

Charles Gounod
„O Dieu, que de bijoux…ah je ris“, aria from the opera Faust

Josef Suk
Serenade for Strings in E Flat Major op. 6, 1st movement

Giacomo Puccini
“Chi il bel sogno di Doretta”, Magda’s aria from the opera La rondine

Charles Gounod
“Je veux vivre”, Juliette’s aria from the opera Roméo et Juliette

Hector Berlioz
Roman Carnival Overture op. 9

Ruggero Leoncavallo
"Qual fiamma …stridono lassu", aria from the opera Pagliacci

Giuseppe Verdi
"Merce dilette amiche", aria from the opera I vespri siciliani 

Antonín Dvořák
Scherzo capriccioso, Op. 66

Giacomo Puccini
"In quelle trine morbide", aria from the opera Manon Lescaut

Oskar Nedbal
Valse Triste

Giuseppe Verdi
“E’strano ... sempre libera”, Violetta’s aria from the opera La Traviata

Performers

Olga Peretyatko
soprano

Marina Rebeka
soprano

Jiří Bělohlávek
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic New Year Eve's Rehearsal
Rudolfinum — Dvorak Hall

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Marina Rebeka  soprano
Marina Rebeka

The Latvian Marina Rebeka is one of the leading soprano of our time and considered one of the world's best Violetta in Verdi's “La Traviata”. She has also gained a wide reputation as one of the greatest Rossini and Mozart singers in the world.

Since her international breakthrough at the Salzburg Festival in 2009 under the baton of Riccardo Muti, Marina has been a regular guest at the world’s most prestigious concert halls and opera houses, such as Metropolitan Opera and Carnegie Hall (New York), Teatro alla Scala (Milan), Royal Opera House Covent Garden (London), Concertgebouw (Amsterdam), Bavarian State Opera (Munich), Vienna State Opera and Zurich Opera House.

She collaborates with leading conductors such as Riccardo Muti, Zubin Mehta, Antonio Pappano, Fabio Luisi, Marco Armiliato, Michele Mariotti, Thomas Hengelbrock, Paolo Carignani, Stéphane Denève, Yves Abel, Ottavio Dantone and Alberto Zedda. Outstanding is her varied repertoire, which ranges from Baroque (Handel), Belcanto (Rossini, Bellini, Donizetti) and Verdi (La Traviata) to Tchaikowsky (Eugeny Onegin) and Stravinsky (The Rake's progress).

As an active and widely noticed concert performer, she gave recitals at the Rossini Opera Festival in Pesaro, the “Rudolfinum” Concert Hall in Prague, Rosenblatt recitals in London, Teatro alla Scala, Milan, GroßesFestspielhaus Salzburg accompanied by such ensemples as the Royal Scottish National Orchestra, Royal Liverpool Philharmonic Orchestra, Latvian National Symphony Orchestra, Orchestra Teatro Comunale di Bologna, Vienna Philharmonic Orchestra and Filarmonici della Scala. She recorded Rossini's PETITE MESSE SOLENNELLE with the Orchestra of Santa Cecilia in Rome under Antonio Pappano for EMI (Warner Classics). Her first solo CD “Mozart Arias” was released by EMI (Warner Classics) in November 2013.

Last season Marina sang Donna Anna/DON GIOVANNI, Violetta/LA TRAVIATA and Juliette/ROMEO ET JULIETTE at Vienna State Opera. She returned to Zurich Opera to sing Violetta/LA TRAVIATA and Vitellia/LA CLEMENZA DI TITO. She gave her role debut of Mimi/LA BOHEME at National Theater Mannheim and her role debut of Haendel's Ginevra/ARIODANTE at Opera Lausanne. At the Bavarian State Opera she sangDonna Anna/DON GIOVANNI and debuted NORMA at Teatro Verdi Trieste. With Rachmaninov's THE BELLS she gave her house debut at Concertgebouw Amsterdam, she gave the inauguration concert of Great Amber Hall in Liepaja (Latvia) and sang in addition concerts with Luzern Symphony Orchestra. With THAIS she gave her role debut at the Salzburg Festival.

Engagements in the season 2016/17 include Mathilde/GUILLAUME TELL and her role debut of Donna Elvira/DON GIOVANNI at the Metropolitan Opera; Violetta/LA TRAVIATA at Vienna State Opera and at Palau de les Arts Valencia; her role debut of MARIA STUARDA at Latvian State Opera Riga and Opera di Roma; NORMA and FAUST at Latvian State Opera Riga.

Future engagements include NORMA and Donna Elvira/DON GIOVANNI at the Metropolitan Opera, SIMON BOCCANEGRA and Mimi/LA BOHEME at Vienna State Opera, Leila/LES PECHEURS DE PERLES at Chicago Opera, Violetta/LA TRAVIATA at Opera National de Paris and Micaela/CARMEN at Monte-Carlo Opera.

Marina Rebeka, born in Riga, began her musical studies in Latvia and continued in Italy where she graduated at the Conservatorio di Santa Cecilia in Rome (2007). During these studies, she also attended the International summer academy in Salzburg and Rossini Academy in Pesaro. Marina is also a winner of several international vocal competitions, among which the renowned Bertelsmann Stiftung “Neue Stimmen” Competition in Gütersloh, Germany.

Jiří Bělohlávek  conductor
Jiří Bělohlávek

Chief Conductor and Artistic Director, Czech Philharmonic
Principal Guest Conductor, Rotterdam Philharmonic Orchestra
Conductor Laureate, BBC Symphony (London)

Renowned Czech conductor Jiří Bělohlávek was appointed Music Director and Artistic Director of the Czech Philharmonic in 2012, following on from his successful tenure as Chief Conductor of the BBC Symphony Orchestra, of which he is now a Conductor Laureate. He was Chief Conductor of the Prague Symphony Orchestra (1977–89), Music Director of the Prague Philharmonia (1994–2004), was appointed President of the Prague Spring Festival in 2006. From 2013 to 2017, he was Principal Guest Conductor of the Rotterdam Philharmonic Orchestra.

In opera, he has collaborated with the Vienna State Opera, Royal Opera, Covent Garden, New York’s Metropolitan Opera, San Francisco Opera, Opéra National de Paris, the Teatro Real Madrid, Glyndebourne Festival Opera, Zurich Opera, and the National Theatre in Prague. He has also conducted and recorded several opera-in-concert presentations with the BBC Symphony, to great acclaim. Confirming his preeminence as the conductor of Janacek, this past season he conducted the Czech Phil in a concert presentation of Jenůfa at the London Royal Festival Hall, as well as in full production the San Francisco Opera. This was followed by a performance of Janacek The Makropulos Case with the BBC Symphony Orchestra at the BBC Proms.

Under his leadership the Czech Philharmonic is enjoying unprecedented success both at home in Prague, and on extensive tours. Together they have toured in the past three seasons on three continents, including Europe, Asia and North America.  Their recent residency in Vienna at the Musikverein was a great success, and has lead to similar events being planned in other world capitals. The Czech Philharmonic announced in January 2017 that their partnership with Maestro Bělohlávek is now officially extended to 2022!

In addition to his ongoing Prague seasons and touring engagements with the Czech, he continues to perform as a guest conductor with the world’s major orchestras, including recent appearances with the BBC Symphony Orchestra (including at the London Proms), New York Philharmonic, Pittsburgh Symphony, Washington National Symphony, and Deutsches Symphony Berlin, Leipzig Gewandhaus Orchestra and Vienna Symphony Orchestra. In the coming season, in addition to major projects with Czech Phil, he looks forward to engagements with the Chicago Symphony Orchestra, Pittsburgh Symphony, Bayerische Rundfunk Orchestra Munich, Rotterdam Philharmonic, Leipzig Gewandhaus Orchestra, St Petersburg Philharmonic, and more.

With the Czech Philharmonic, he will conduct a major Asian tour in Autumn 2017 with concerts in Japan, Korea and Taiwan, in addition to appearances on tour in Europe, the highlight of which will be a performance of Janáček Glagolitic Mass at the Salzburg Festival in August 2018.

Jiří Bělohlávek has recorded extensively, with recent projects with the Czech Philharmonic including the complete symphonies and concertos of Dvořák. The series with Decca continues in the coming season, when a major disc of Suk will be recorded.

In 2012 he was awarded an honorary CBE for his services to British music.

Compositions

Oskar Nedbal — Valse triste z baletní pantomimy Pohádka o Honzovi

V sedmnácti letech založil Oskar Nedbal se stejně starým Josefem Sukem na konzervatoři České kvarteto a po 14 let byl jeho violistou i manažerem. V posledních ročnících konzervatoře se stal Sukovým spolužákem v kompoziční třídě Antonína Dvořáka a v roce 1896 poprvé dirigoval nově založenou Českou filharmonii, s níž úzce spolupracoval dalších deset let. Postupně vyzrál v jednoho z nejvýznamnějších dirigentů a řídil koncerty v Berlíně, Paříži, Londýně či Petrohradu. Poté ovšem bolestně zasáhl osud, který mu vzal v krátké době kolegu z kvarteta, bratra, otce a mladou manželku. Znovu se oženil v roce 1910 a poté prožil šťastné desetiletí ve Vídni, kde stál v čele Tonkünstler-Orchestru. Po vzniku Československa se vrátil do vlasti, ale ta ho nepřijala – byl prý příliš loajální k Rakousku. Nakonec odešel do Bratislavy, kde působil jako šéfdirigent a později ředitel Slovenského národního divadla. Po manažerském krachu se psychicky zhroutil a během uměleckého zájezdu do Záhřebu zde spáchal sebevraždu. Jako skladatel měl blízko k baletu – napsal celkem čtyři balety na pohádková témata a také úspěšnou operetu Polská krev. Pro vídeňskou premiéru svého baletu Pohádka o Honzovi musel Nedbal dokomponovat nová taneční čísla. Ve vlaku z Barcelony do Vídně tak vznikl i Valse triste, který se často uvádí jako samostatná orchestrální skladba.

Giuseppe VERDI — „E’strano ... sempre libera“, árie Violetty z opery La Traviata

Pokud by si měl celý svět představit pod pojmem „italská opera 19. století“ jediné jméno, pak by určitě uvedl Giuseppe Verdiho. Jeho snaha o dokonalost v hudebním zachycení dramatu na straně umělecké a o sjednocení Itálie na straně společenské z něho udělala symbol národní pokrokovosti. V jeho době se další evropské národy úspěšně pokoušely o vyhraněné národní styly, a přesto na všech světových scénách zněl i Verdi jako doklad umění světového.

Jak už bylo předesláno, za předlohu k jedné ze svých nejslavnějších oper La traviata si vybral román Alexandra Dumase ml. Dáma s kaméliemi. Bylo to první Verdiho významné dílo na dobový společenský námět. Hlavní hrdinkou byla Marie Duplessis, slavná kurtizána a idol pařížské společnosti 40. let 19. století. Publikum bylo na benátské premiéře v roce 1853 šokováno, že hlavní role je svěřena kurtizáně a že je navíc kladnou postavou příběhu. Premiéra skončila naprostým fiaskem, úspěch mělo až druhé nastudování v květnu 1854. Árie kurtizány Violetty „Ah, forse e lui che l´anima...“ uzavírá první dějství opery. Alfred Germont vyznal Violettě lásku, ona mu slíbila schůzku na druhý den a v závěrečném zpěvu o samotě sní o lásce k milujícímu muži a zároveň opěvuje krásu svobody a volného života.

O rok mladší je opera Sicilské nešpory, na níž Verdi začal pracovat hned po La traviatě. Tentokrát si vybral historickou látku – sicilské povstání roku 1282 proti francouzským okupantům a jejich vyhnání z ostrova. Hlavními hrdiny jsou nenáviděný francouzský guvernér Montfort, jeho syn Arrigo a sicilská vévodkyně Elena, kterou Arrigo miluje. V závěru opery se chystá svatba Eleny s Arrigem, Elena zpívá radostnou árii „Merce dilette amiche“, ale záhy se dozvídá, že svatební zvony mají být signálem pro sicilské povstání a masakr Francouzů.

Charles Gounod — „O Dieu, que de bijoux… ah je ris“, árie Markétky z opery Faust

Talent pařížského rodáka Charlese-Françoise Gounoda objevil český skladatel a pedagog Antonín Rejcha, který ho připravil k přijetí na pařížskou konzervatoř. Gounod pak během studia získal prestižní Římskou cenu a vydal se na dráhu operního skladatele. Jeho lyrický, k sentimentu tíhnoucí styl pomohl francouzské opeře vymanit se ze závislosti na italském vzoru. Gounod vnesl do opery prvky mysticismu a religiozity – sám studoval teologii a ke konci života se zcela zaměřil na duchovní tvorbu. Typickým „lyrickým dramatem“ je jeho parafráze Goethova Fausta(1859). V árii „O Dieu, que de bijoux… ah je ris“ z třetího dějství Markétka opěvuje šperky, které objeví u svých dveří ve skříňce nastražené Mefistem a Faustem. Propadá kouzlu skvostů a vlastní krásy a nevšímá si květin od milujícího Siebela, které leží vedle skříňky.

Charles Gounod — „Je veux vivre“, árie Julie z opery Romeo a Julie

Dalším Gounodovým pětiaktovým dramatem je Shakespearem inspirovaná opera Romeo a Julie(1867). Jednou z nejznámějších árií je první výstup Julie „Je veux vivre“ v prvním dějství. Oslavuje život a fakt, že láska jí ho ještě nezkomplikovala. V brilantním valčíkovém rytmu si dívka pochvaluje bezstarostnost, která se má tak záhy změnit.

Gioacchino ROSSINI — Lazebník sevillský, předehra k opeře

„Kdyby nebylo Rossiniho, byli bychom všichni chudší o mnoho veselých chvilek, mnohý by nepřestál melancholii mládí nebo zármutek stáří, v plyšem čalouněných operních domech by vymřel jasný, lehký smích,“ píše se v jedné z mnohých knih o opeře. Citát trefně vyjadřuje, jak na nás působí hudba rodáka z italského přímořského města Pesaro – perlivou brilancí smyčců a humorem člověka, který svá díla chrlil jedno za druhým. Rossini napsal celkem 39 oper, největší úspěchy zaznamenaly Lazebník sevillský a Othello (1816), Straka zlodějka (1817), Semiramis (1823), po usazení v Paříži Vilém Tell (1829). Ve 37 letech Rossini nečekaně ukončil kariéru operního skladatele, poté tvořil už jen sporadicky a kvůli depresím se na dalších 40 let uchýlil do ústraní.

Libreto k Lazebníkovi sevillskému vzniklo podle Beaumarchaisovy komedie. Děj je plný inkognit a převleků, všechny potíže v milostných zápletkách řeší kadeřník Figaro. Slavná předehra k této opeře je paradoxně vypůjčená z jiného díla – původně ji Rossini zkomponoval o rok dříve k opeře Alžběta, královna anglická.

Giacomo Puccini — „Chi il bel sogno di Doretta“, árie Magdy z opery La Rondine (Vlaštovka)

Pro jedinečné dramatické vyznění situací i pro vyhraněné lidské charaktery se opery Giacoma Pucciniho těší trvalému zájmu operního publika i oblibě pěvců. Puccini, pravý italský milovník života a jeho požitků, byl také tradičním italským melodikem – přestože tvořil v době, v níž kovaným romantikům odzvonilo a která se silným melodiím a sentimentu spíše vysmívala. Jeho Tosca, La bohème, Manon Lescaut, Madama Butterfly nebo Turandot jsou nezpochybnitelnými pilíři operního repertoáru.

Méně známá je La rondine (Vlaštovka), původně koncipovaná jako opereta a určená pro vídeňský Carltheater, nakonec dokončená jako opera, premiérovaná v březnu 1917 ve Velkém divadle v Monte Carlu. Vídeňskou premiéru zmařilo vypuknutí první světové války, žánr nakonec změnil Puccini poté, co jeho editor Tito Ricordi nazval první verzi partitury „špatným Lehárem“. Výsledná lyrická opera vypráví příběh pařížské kurtizány Magdy, vydržované bohatým bankéřem, která touží jako vlaštovka po jižním slunci a opravdové lásce. Útěk z minulosti a reality je však nemožný. Jediným známým číslem z opery se stala árie Magdy „Chi il bel sogno di Doretta“.

Giuseppe VERDI — "Merce dilette amiche", árie z opery Sicilské nešpor

Pokud by si měl celý svět představit pod pojmem „italská opera 19. století“ jediné jméno, pak by určitě uvedl Giuseppe Verdiho. Jeho snaha o dokonalost v hudebním zachycení dramatu na straně umělecké a o sjednocení Itálie na straně společenské z něho udělala symbol národní pokrokovosti. V jeho době se další evropské národy úspěšně pokoušely o vyhraněné národní styly, a přesto na všech světových scénách zněl i Verdi jako doklad umění světového.

Jak už bylo předesláno, za předlohu k jedné ze svých nejslavnějších oper La traviata si vybral román Alexandra Dumase ml. Dáma s kaméliemi. Bylo to první Verdiho významné dílo na dobový společenský námět. Hlavní hrdinkou byla Marie Duplessis, slavná kurtizána a idol pařížské společnosti 40. let 19. století. Publikum bylo na benátské premiéře v roce 1853 šokováno, že hlavní role je svěřena kurtizáně a že je navíc kladnou postavou příběhu. Premiéra skončila naprostým fiaskem, úspěch mělo až druhé nastudování v květnu 1854. Árie kurtizány Violetty „Ah, forse e lui che l´anima...“ uzavírá první dějství opery. Alfred Germont vyznal Violettě lásku, ona mu slíbila schůzku na druhý den a v závěrečném zpěvu o samotě sní o lásce k milujícímu muži a zároveň opěvuje krásu svobody a volného života.

O rok mladší je opera Sicilské nešpory, na níž Verdi začal pracovat hned po La traviatě. Tentokrát si vybral historickou látku – sicilské povstání roku 1282 proti francouzským okupantům a jejich vyhnání z ostrova. Hlavními hrdiny jsou nenáviděný francouzský guvernér Montfort, jeho syn Arrigo a sicilská vévodkyně Elena, kterou Arrigo miluje. V závěru opery se chystá svatba Eleny s Arrigem, Elena zpívá radostnou árii „Merce dilette amiche“, ale záhy se dozvídá, že svatební zvony mají být signálem pro sicilské povstání a masakr Francouzů.

Julius Fučík — Entry of the Gladiators, march, Op. 68

„Český král pochodů“ Julius Fučík, strýc komunistického novináře popraveného nacisty, napsal přes 400 skladeb. Dominují mezi nimi pochody, valčíky a předehry, z nichž bezkonkurenčně nejslavnější je pochod Vjezd gladiátorů. Na konzervatoři studoval ve třídě Antonína Dvořáka a hudební kariéra mu připravila pestrý kočovný život. Působil v Kremži, Záhřebu, Sarajevu, Budapešti, Terezíně a nakonec v Praze. Sarajevské období pro Fučíka znamenalo první kapelnické zkušenosti, navíc ve vojenském prostředí. Zde proto napsal řadu skladeb pro potřeby vojenského orchestru, včetně Vjezdu gladiátorů v roce 1897. Fučíkova představa triumfálního nástupu starořímských gladiátorů do arény se později přenesla do cirkusového prostředí díky úpravě kanadského skladatele Louise-Philippa Laurendeaua, který ji vydal pod názvem Thunder and Blazes. Fučíkova melodie se tak stala celosvětově známou. Byla také využita v několika slavných filmech – od Felliniho snímku Klauni, až po několik dílů seriálu Simpsonovi.

Antonín Dvořák — Scherzo capriccioso op. 66

„Rozmarný žert“ – tak zní překlad italského názvu Scherzo capriccioso. Orchestrální skladba Antonína Dvořáka op. 66 v tónině Des dur však úplně veselá není. Odráží skladatelovu vnitřní krizi, jejíž příčinou byla snad smrt matky v prosinci 1882. Ve stejném období napsal také dramatickou 7. symfonii nebo temné Klavírní trio f moll. Scherzo capriccioso vzniklo během dubna 1883 a hned v květnu ho premiéroval orchestr Národního divadla s dirigentem Adolfem Čechem. Skladbou zmítá neustálý vnitřní neklid, který probleskuje i v pasážích zdánlivě idylických. Toto úzké propojení bezstarostných, téměř valčíkově laděných intonací s temnými, místy až groteskně zdeformovanými pasážemi je pro Dvořáka velmi netypické a jako by předjímalo pozdější kompoziční styl Gustava Mahlera. Orchestrace hýří podivuhodnými barvami, partitura obsahuje i party harf, basklarinetu, trianglu a činelů. Scherzo capriccioso je interpretačně mimořádně obtížné, ale patří k posluchačsky nejvděčnějším Dvořákovým opusům.

Giacomo Puccini — „In quelle trine morbide“, árie Manon z opery Manon Lescaut

Hrdinkami, jejichž příběhy provází silná milostná vášeň s tragickými důsledky, jsou Pucciniho Manon a Verdiho Violetta. Jsou si podobné také propojením francouzské literatury a italské hudby. Manon (podle povídky Abbé Prévosta) i Violetta (podle Dumasovy Dámy s kaméliemi) narazily se svou láskou na společenské konvence. Známý příběh osudové lásky Manon Lescaut a rytíře Des Grieux zhudebnil ve stejné době kromě Pucciniho i francouzský skladatel Jules Massenet. Árií„In quelle trine morbide“ vyjadřuje Manon neutěšenost života se starším generálem Gerontem. Premiéra opery Manon Lescaut se odehrála roku 1893 v Turíně.

Ruggero Leoncavallo — „Qual fiamma …stridono lassu“, árie Neddy z opery Pagliacci

Ve stejném roce jako Puccini v Lucce se v Neapoli narodil Ruggiero Leoncavallo, kterého lze bez přehánění nazvat „mistrem jediné opery“. Všechna ostatní jeho hudebně dramatická díla zmizela v propadlišti dějin a jediným jeho dodnes úspěšným titulem jsou Komedianti (v originále I Pagliacci). Reprezentují vlnu realismu, který v italské opeře 90. let 19. století nazýváme verismem. Leoncavallo sám napsal libreto podle skutečného kriminálního případu, který údajně soudil jeho otec. Děj se odehrává v prostředí potulné komediantské společnosti přijíždějící na další vesnickou štaci. Mezi členy panuje napětí způsobené žárlivostí postaršího principála na mladou manželku Neddu. Během představení dojde k prolínání toho, co herci hrají v roli, a skutečného vyřizování účtů. Principál jako Paňáca vytýká Neddě jako Kolombíně, že je mu nevěrná, nakonec se neudrží a probodne ji. Vesničan Silvio, který ji miluje, se na něho vrhá a principál usmrtí i jeho. Premiéra Komediantů v Miláně roku 1892 měla velký úspěch. V árii „Qual fiamma …stridono lassù“ se Nedda obává manželovy žárlivosti a přiznává, že miluje jiného.

Hector Berlioz — Římský karneval, předehra op. 9

Antonín Rejcha zásadně ovlivnil i dalšího francouzského romantika. Hector Berlioz se měl původně stát po otci lékařem. Po příchodu do Paříže však zcela podlehl hudbě a zběhl na konzervatoř. Zde se setkal s Rejchou a dalšími klíčovými pedagogy, zde také získal stipendium na studijní pobyt v Římě. Jak se dočítáme z jeho zápisků, italské památky ani hudební scéna ho neuchvátily. Přesto napsal brzy po návratu operu inspirovanou Itálií: Benvenuto Cellini (1834/38) vypráví o florentinském sochaři a zlatníkovi, který prožívá vnitřní svár mezi touhou po svobodné tvorbě a povinností splnit zakázku mocných. Opera u publika propadla už na premiéře a záhy byla stažena z repertoáru. Z italských hudebních prvků, které v ní Berlioz použil, přežil italský tanec saltarello, jenž Berlioz přepracoval do koncertní předehry Římský karneval, uvedené poprvé v únoru 1844. Zvukově barevná skladba vykresluje temperamentní karnevalové veselí, byť zcela jiným způsobem, než jak by ho pojal Berliozův italský současník. Úvodní část je lyrická, uvozuje ji melodie hraná anglickým rohem a teprve po tomto začátku se rozpoutává karnevalová bujarost.

Josef Suk — Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur op. 6, 1. věta Andante con moto

Již v mládí a během studií na pražské konzervatoři se Josef Suk prokázal zralým pojetím skladatelské práce a hned po absolutoriu ve třídě Antonína Dvořáka začal rozvíjet svoji osobitou hudební řeč. Mezi rané Sukovy skladby patří i Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur. Podnět dal osmnáctiletému Sukovi Dvořák, který mu po dokončení Dramatické ouvertury téměř přikázal, aby „už jednou přestal s tím věčným moll“ a aby složil něco vylehčeného, mladistvého. Během prázdninových měsíců roku 1892 vznikly tři věty půvabné, lyrické skladby a na sklonku roku pak věta poslední. V barevnosti a práci se skupinami smyčců slyšíme Dvořákův vliv, ale zároveň je Serenáda dokladem osobitosti mladého Suka. Dvořák viděl hudební zápis už hotové partitury, když se vrátil ze Spojených států amerických. Reakce byla pro Suka překvapivá: „Nebude z vás nic. Píšete velké noty, spořte papírem.“ Teprve pak se vysvětlilo, že Dvořák kritikou drobností zastírá pohnutí nad kvalitou kompozice. Díky své idyličnosti se Serenáda stala pravidelnou skladbou ve vánočním rozhlasovém vysílání, byť nemá tematicky s Vánoci nic společného. Proto se hodí i do dnešního programu.