Photo illustrating page  Czech Philharmonic Kirill Gerstein

Czech Philharmonic

Kirill Gerstein

Czech Philharmonic

Change of soloist: Kirill Gerstein will replace Jean-Yves Thibaudet in performing Tchaikovsky's Piano Concerto in B Flat Minor. We would like to inform the listeners that all three concerts will be recorded live and apologise for the presence of microphones on the stage and nearby. We would also like to ask you to make sure that your mobile phones

Subscription series A
Programme

Oskar Nedbal
Valse Triste

Pyotr Ilyich Tchaikovsky
Piano Concerto No. 1 in B Flat Minor, Op. 23

Pyotr Ilyich Tchaikovsky
Serenade for Strings in C Major, Op. 48

Pyotr Ilyich Tchaikovsky
Francesca da Rimini, symphonic fantasy after Dante, Op. 32

Performers

Jean-Yves Thibaudet
piano

Kirill Gerstein
piano

Semyon Bychkov
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Kirill Gerstein
Rudolfinum — Dvorak Hall

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Semyon Bychkov  conductor
Semyon Bychkov

Music Director and Chief Conductor of the Czech Philharmonic, Semyon Bychkov was born in Leningrad in 1952, immigrated to the United States in 1975, and has been based in Europe since the mid-1980s. Like the Czech Philharmonic, Bychkov has one foot firmly in the cultures both of the East and the West.

Following his early concerts with the Czech Philharmonic in 2013, Bychkov and the Orchestra devised The Tchaikovsky Project, a series of concerts, residencies and studio recordings which allowed them the luxury of exploring Tchaikovsky’s music together. Its first fruit was released by Decca in October 2016, followed in August 2017 by the release of the Manfred symphony. The project culminates in 2019 with residencies in Prague, Vienna and Paris, and Decca’s release of all Tchaikovsky’s symphonies, the three piano concertos, Romeo & Juliet, Serenade for Strings and Francesca da Rimini.

Fourteen years after leaving the former Soviet Union, Bychkov returned to St Petersburg in 1989 as the Philharmonic’s Principal Guest Conductor, the same year as he was named Music Director of the Orchestre de Paris. His international career had taken off several years earlier when a series of high-profile cancellations resulted in invitations to conduct the New York Philharmonic, the Berlin Philharmonic and the Royal Concertgebouw Orchestra. In 1997, he was appointed Chief Conductor of the WDR Symphony Orchestra Cologne, and the following year, Chief Conductor of the Dresden Semperoper.

Bychkov conducts the major orchestras and at the major opera houses in the U.S. and Europe. In addition to his title with the Czech Philharmonic, he holds the Günter Wand Conducting Chair with the BBC Symphony Orchestra, with which he appears annually at the BBC Proms, and the honorary Klemperer Chair of Conducting at the Royal Academy of Music. He was named “Conductor of the Year” at the 2015 International Opera Awards. On the concert platform, the combination of innate musicality and rigorous Russian pedagogy has ensured that Bychkov’s performances are highly anticipated. With repertoire that spans four centuries, the coming season brings two weeks of concerts with the New York Philharmonic, which includes the US première of Thomas Larcher’s Symphony No. 2, and the Cleveland Orchestra where he will conduct Detlev Glanert, Martinů and Smetana. In Europe, his concerts include performances with the Leipzig Gewandhaus, Munich and Berlin Philharmonic Orchestras, Accademia Nazionale di Santa Cecilia, and the Royal Concertgebouw.

Bychkov’s recording career began in 1986 when he signed with Philips and began a significant collaboration which produced an extensive discography with the Berlin Philharmonic, Bavarian Radio, Royal Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, London Philharmonic and Orchestre de Paris. Subsequently a series of benchmark recordings – the result of his 13-year collaboration (1997–2010) with the WDR Symphony Orchestra Cologne – include a complete cycle of Brahms’s Symphonies, and works by Strauss, Mahler, Shostakovich, Rachmaninoff, Verdi, Detlev Glanert and York Höller. His recording of Wagner’s Lohengrin was voted BBC Music Magazine’s Record of the Year in 2010; and his recent recording of Schmidt’s Symphony No. 2 with the Vienna Philharmonic was selected as BBC Music Magazine’s Record of the Month.

Kirill Gerstein  piano
Kirill Gerstein

The multifaceted pianist Kirill Gerstein has rapidly ascended into classical music’s highest ranks. His early training and experience in jazz has contributed an important element to his interpretive style. 

Mr. Gerstein is the sixth recipient of the prestigious Gilmore Artist Award. Since receiving the award in 2010, Mr. Gerstein has shared his prize through the commissioning of boundary-crossing works by Timo Andres, Chick Corea, Alexander Goehr, Oliver Knussen, and Brad Mehldau. Mr. Gerstein was awarded First Prize at the 2001 Arthur Rubinstein Piano Competition in Tel Aviv, received a 2002 Gilmore Young Artist Award, and a 2010 Avery Fisher Grant. 

In the 2018/2019 season Gerstein gives the world premiere performance of Thomas Adès’ new Piano Concerto with the Boston Symphony Orchestra conducted by the composer, with performances in Boston and in Carnegie Hall, New York. Elsewhere in this season, Gerstein appears with the London Symphony Orchestra and Sir Mark Elder. He performs in China with the Shanghai and Guangzhou Symphony Orchestras, with the Rotterdam Philharmonic, Orchestre Philharmonique de Radio France, NDR Elbphilharmonie Orchestra, Dresden Staatskapelle, Danish National Symphony Orchestra, Helsinki Philharmonic, Cleveland Orchestra, Cincinnati Symphony, and the Orquestra Sinfônica do Estado de São Paolo. He plays recitals in London, Stuttgart, Lisbon, Singapore, Melbourne and Copenhagen, as well as chamber performances with the Hagen Quartet, Veronika Eberle and Clemens Hagen in Lucerne, and with actor Bruno Ganz for recitals in Germany and Austria. 

In autumn 2018 Gerstein’s recording of Scriabin’s Prometheus: The Poem of Fire, with the Oslo Philharmonic and Vasily Petrenko was released on LAWO Classic’s. Future recording releases this season include Busoni’s Piano Concerto on myrios classics in spring 2019 and Tchaikovsky’s Piano Concerto Nos. 1–3 in summer 2019, part of Semyon Bychkov’s Tchaikovsky Project recorded for Decca with the Czech Philharmonic. 

Born in 1979 in Voronezh, in southwestern Russia, Mr. Gerstein studied piano at a special music school for gifted children and while studying classical music, taught himself to play jazz by listening to his parents’ extensive record collection. After coming to the attention of vibraphonist Gary Burton, who was performing at a music festival in the Soviet Union, Mr. Gerstein came to the United States at 14 to study jazz piano as the youngest student ever to attend Boston’s Berklee College of Music. After completing his studies in three years and following his second summer at the Boston University program at Tanglewood, Mr. Gerstein turned his focus back to classical music and moved to New York City to attend the Manhattan School of Music, where he studied with Solomon Mikowsky and earned both Bachelors and Masters of Music degrees by the age of 20. He continued his studies in Madrid with Dmitri Bashkirov and in Budapest with Ferenc Rados. An American citizen since 2003, Mr. Gerstein now divides his time between the United States and Germany. 

A committed teacher and pedagogue, Gerstein taught at the Stuttgart Musik Hochschule from 2007–2017 and from autumn 2018 he teaches as part of Kronberg Academy’s newly announced Sir András Schiff Performance Programme for Young Artists.

Compositions

Pyotr Ilyich Tchaikovsky — Klavírní koncert č. 1 b moll op. 23

Jeden z nejproslulejších ruských hudebních skladatelů, Petr Iljič Čajkovskij, studoval původně práva a od svých devatenácti let byl zaměstnán jako úředník ve státní službě. Od mládí však pěstoval vášnivý vztah k hudbě, se kterou se důkladněji seznamoval na soukromých hodinách klavíru. Roku 1862 se rozhodl opustit svůj pracovní post na ministerstvu spravedlnosti v Petrohradě a stal se studentem první generace na petrohradské konzervatoři. Byla to nově zřízená a v té době jediná instituce svého druhu v Rusku, založená uznávaným pianistou a skladatelem Antonem Rubinšejnem. O tři roky později, dle vzoru svého staršího bratra Antona, zřídil Nikolaj Rubinštejn další hudební školu – Moskevskou konzervatoř. Tato v dnešní době nejvyšší hudební vzdělávací instituce v Moskvě nese od roku 1940 jméno Petra Iljiče Čajkovského, jelikož se tento skladatel významným způsobem zapsal do jejích dějin. Jako čerstvý diplomant v roce 1866 zde začal pedagogicky působit a po dvanáct let vyučoval kompozici, harmonii a dějiny hudby.

Své první koncertantní dílo, Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll op. 23, Čajkovskij komponoval koncem roku 1874, tedy právě v období své moskevské pedagogické kariéry. Dílo měl v úmyslu věnovat v té době obdivovanému klavíristovi Nikolaji Rubinštejnovi, který byl pro něj nejen nadřízeným kolegou, nýbrž i blízkým přítelem. Rubinštejn však tento čin nedokázal dostatečně ocenit a 5. ledna 1875, těsně před pravoslavnými Vánocemi, kdy mu skladatel přehrál sólo klavírní part svého před nedávnem dokončeného koncertu, zareagoval velmi kriticky a odmítl skladbu veřejně uvést. Označil ji za slabě zkomponovanou, nehratelnou a vulgární. Po této nepříjemné události nabídl Čajkovskij svůj první klavírní koncert německému klavírnímu virtuosovi a dirigentu Hansi von Bülowovi, který o rok dříve koncertoval v moskevském Velkém divadle a na skladatele učinil značný dojem.

První provedení Koncertu b moll se odehrálo 25. října téhož roku na americkém kontinentu v Boston Music Hall – v jednom z nejstarších operních divadel ve Spojených státech. Sólista von Bülow, jemuž bylo dílo nakonec i věnováno, na premiéře koncertu vystoupil po boku amerického dirigenta Benjamina Johnsona Langa. Zanedlouho poté se skladba stala součástí repertoáru většiny předních klavíristů přelomu devatenáctého a dvacátého století. Dokonce i Nikolaj Rubinštejn, který skladbu původně zavrhl, dirigoval moskevskou premiéru díla a často jej interpretoval i jako sólista v rámci svých evropských turné.

Slavnostní úvodní téma koncertu, které bychom mohli považovat za „evergreen klasické hudby“, nepochází přímo z pera Čajkovského. Jedná se o melodii vypůjčenou z ukrajinské lidové písně, již v té době tradičně hrávali kobzaři, jak se říkalo slepým potulným pěvcům, kteří svůj zpěv doprovázeli hrou na drnkací nástroj zvaný kobza. Rovněž hlavní motiv finální hravé části koncertu zkomponované ve formě ronda byl inspirován motivem z ukrajinského folkloru. V rámci druhé pomalé věty koncertu v podobě interludia scherzového charakteru skladatel zase použil hudební materiál z francouzského šansonu Il faut s’amuser, danser et rire, který měl Čajkovskij možnost slyšet v provedení vynikající sopranistky belgického původu, Désirée Artôt.

Čajkovského Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll již 140 let kraluje na koncertních pódiích. Je první skladbou artificiální hudby, jejíž zvukové nahrávky se prodalo více než milion exemplářů. Svými líbivými romantickými melodiemi a uchvacující expresívní energií skladba nadále přitahuje klavírní interprety a užívá si i oprávněné obliby ze strany publika.

Oskar Nedbal — Valse triste z baletní pantomimy Pohádka o Honzovi

V sedmnácti letech založil Oskar Nedbal se stejně starým Josefem Sukem na konzervatoři České kvarteto a po 14 let byl jeho violistou i manažerem. V posledních ročnících konzervatoře se stal Sukovým spolužákem v kompoziční třídě Antonína Dvořáka a v roce 1896 poprvé dirigoval nově založenou Českou filharmonii, s níž úzce spolupracoval dalších deset let. Postupně vyzrál v jednoho z nejvýznamnějších dirigentů a řídil koncerty v Berlíně, Paříži, Londýně či Petrohradu. Poté ovšem bolestně zasáhl osud, který mu vzal v krátké době kolegu z kvarteta, bratra, otce a mladou manželku. Znovu se oženil v roce 1910 a poté prožil šťastné desetiletí ve Vídni, kde stál v čele Tonkünstler-Orchestru. Po vzniku Československa se vrátil do vlasti, ale ta ho nepřijala – byl prý příliš loajální k Rakousku. Nakonec odešel do Bratislavy, kde působil jako šéfdirigent a později ředitel Slovenského národního divadla. Po manažerském krachu se psychicky zhroutil a během uměleckého zájezdu do Záhřebu zde spáchal sebevraždu. Jako skladatel měl blízko k baletu – napsal celkem čtyři balety na pohádková témata a také úspěšnou operetu Polská krev. Pro vídeňskou premiéru svého baletu Pohádka o Honzovi musel Nedbal dokomponovat nová taneční čísla. Ve vlaku z Barcelony do Vídně tak vznikl i Valse triste, který se často uvádí jako samostatná orchestrální skladba.

Pyotr Ilyich Tchaikovsky — Francesca da Rimini, symfonická fantazie podle Danta op. 32

Čajkovskij ve své tvorbě nejenže navazoval na hudební odkaz minulosti, ale zároveň pečlivě sledoval dění své současnosti, například pravidelně navštěvoval operní produkce a za hudbou také cestoval. Koncem roku 1875 vyjel do západní Evropy: v Paříži ho okouzlilo představení Bizetovy Carmen, v Bayreuthu se zúčastnil prvního festivalu Wagnerovy operní tetralogie Prsten Nibelungův, osobně se setkal s Ferencem Lisztem a jednoho letního večera se v kočáře začetl do Božské komedie Danta Alighieriho (cca 1265–1321). Všechny tyto podněty se spojily v touhu napsat na téma Pátého zpěvu Pekla symfonickou báseň Francesca da Rimini.

Svůj plán zrealizoval skladatel velice rychle – za méně než tři týdny byla partitura dokončena. Na jaře roku 1877 ji v Moskvě premiéroval Nikolaj Rubinštejn, o rok později Eduard Nápravník v Petrohradu. Obě provedení slavila úspěch a Fracesca da Rimini op. 32 se vedle Čajkovského Bouře rychle zařadila mezi nejpopulárnější ruské skladby. Sám autor ji zpočátku hodnotil také kladně: „Psal jsem ji s láskou, a ta láska se mi tam, myslím, docela povedla.“ Později však, jako mnohokrát před tím i potom, podrobil dílo tvrdé sebemrskačské kritice a vyjadřoval se o něm se značným despektem. Navzdory tomu publikum rozhodlo jinak a Francesca da Rimini je dodnes nedílnou součástí orchestrálního repertoáru.

Podrobný program této symfonické básně, jež pojednává o nešťastné lásce italské šlechtičny, vepsal Čajkovskij do rukopisu partitury (v tištěné verzi vyšla jen jeho zkrácená verze). Nejprve sestupuje Dante v doprovodu básníka Vergilia do druhého kruhu pekla (Andante lugubre). Povšimněme si tu wagnerovských a lisztovských prvků, jako je bohatý chromatismus či zmenšené akordy. Mimochodem, sám Čajkovskij, jemuž Wagnerova hudba připadala nudná a bezbarvá, se nad svým „wagnerismem“ pozastavoval: „Není to podivné, že jsem se nechal ovlivnit uměleckým dílem, k němuž cítím tak silnou antipatii?“ Následuje Allegro vivo v tónině e moll a s ním barvité vykreslení bouře, v níž pekelné vichry nesou ztrápené duše, ty, které se provinily smilstvem. Dante si povšimne dvou z nich a žádá je, aby mu sdělily, zač jsou trestány. Slova se chopí Francesca (Andante cantabile non troppo) a vypráví o nešťastné lásce k Paolovi, bratrovi svého tyranského manžela Giovanniho Malatesta, za něhož se byla nucena provdat. Klíčové bylo pro Čajkovského její slavné zvolání: „Není větších bolů než v čase bídy myslit na své štěstí.”

Téma hlavní hrdinky zahájí klarinet, k němuž se postupně připojí „vzdechy“ ostatních nástrojů a protipohyb ve smyčcích. Láska mezi Francescou a Paolem se rozvíjí, vrcholí povzbuzena příběhem Lancelota a Ginevry (poslední opakování hlavní melodie ve smyčcích v silné dynamice), avšak nečekaný návrat manžela vše zmaří. Milenci jsou zavražděni (činely, kontrabasy). Vyprávění je u konce, obě duše jsou opět uchváceny ďábelským větrem a hnány pryč. Dante, přemožen nekonečným utrpením, padne k zemi.

Pyotr Ilyich Tchaikovsky — Serenáda pro smyčce C dur op. 48

Petr Iljič Čajkovskij měl ve svém životě jednu velkou lásku, jíž se nikdy nevzdal a před všemi ji vždy horlivě obhajoval: hudbu Wolfganga Amadea Mozarta. Poprvé se s ní setkal již v pěti letech, kdy na domácím orchestrionu uslyšel árii Zerliny z Dona Giovanniho, a od té doby jí byl uchvácen. Více než třicet let poté napsal své mecenášce Naděždě von Meck: „Okouzlení Mozartem připisuji té okolnosti, že jsem, pokud možno říci, až do svých sedmnácti let vlastně neznal hudbu, a teprve po jednom z představení Dona Giovanniho jsem si uvědomil, co to hudba je, a zamiloval si ji.“

Skladatel se Mozartem zcela vědomě inspiroval např. ve Variacích na rokokové téma pro violoncello a orchestr op. 33, ve čtyřech orchestrálních suitách a také v Serenádě pro smyčce op. 48.Toto dílo vzniklo na podzim roku 1880, v době, kdy Čajkovskij hledal cestu k další, v pořadí páté symfonii (ta nakonec vznikla až v roce 1888). Jedná se o čtyřvětou, motivicky sevřenou skladbu, jíž autor vdechl klasicistní půvab i lehkost, aniž by se zcela vzdal svého osobitě romantického způsobu vyjadřování, a mistrovsky v ní propojil ruskou melodiku se západoevropskými kompozičními technikami. První věta v „sonatinové“ formě, tedy bez provedení, je orámována pomalou částí vznešeného charakteru, jejíž téma je vystavěno na sestupné melodii čtyř tónů (odkaz na tzv. lamento bas období baroka). Jeden z motivů úvodní introdukce se posléze stane východiskem melodie půvabně svůdného valčíku druhé věty, vzestupné a sestupné motivické prvky první věty jsou začleněny též do následující Elegie. Ve čtvrté větě s podtitulem Ruské téma se plně rozvine lidová melodika: Andante rozezní burlacká píseň Na louce, Allegro exponuje staroruskou píseň Pod zelenou jabloní. Do této věty také skladatel přesunul provedení, jehož se záměrně – podobně jako mnohokrát Ludwig van Beethoven – vzdal ve větě první. Dokonalost celku završuje koda, v níž se znovu objevuje pomalá introdukce první věty.

Serenádu věnoval Čajkovskij violoncellistovi a kolegovi z Moskevské konzervatoře Karlu Albrechtovi. Poprvé zazněla v roce 1880 na soukromém koncertě této instituce, veřejně byla provedena o rok později v Petrohradě pod vedením českého dirigenta Eduarda Nápravníka.