Photo illustrating page  New Year´s Eve Concert of Česká spořitelna

New Year´s Eve Concert of Česká spořitelna

Other promoters

For guests only. Tickets are not available.

Others
Programme

Sergei Rachmaninoff
Piano Concerto No. 2 C Minor, Op. 18

Antonín Dvořák
Symphony No. 9 in E Minor, Op. 95 (“From the New World”) 33‘

Performers

Jan Lisiecki
piano

Semyon Bychkov
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event New Year´s Eve Concert of Česká spořitelna
Rudolfinum — Dvorak Hall
30 Jan 2019  Wednesday — 7.00pm
Can't order online

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Jan LISIECKI  Piano
Jan LISIECKI

Just 23, Canadian pianist Jan Lisiecki has won acclaim for his extraordinary interpretive maturity, distinctive sound, and poetic sensibility. The New York Times has called him “a pianist who makes every note count”. Lisiecki’s insightful interpretations, refined technique, and natural affinity for art give him a musical voice that belies his age.

Jan Lisiecki was born to Polish parents in Canada in 1995. He began piano lessons at the age of five and made his concerto debut four years later, while always rebuffing the label of "child prodigy”. His approach to music is a refreshing combination of dedication, skill, enthusiasm and a realistic perspective on the career of a musician.

Lisiecki was brought to international attention in 2010, after the Fryderyk Chopin Institute issued a recording of Chopin’s piano concertos, performed live by Jan at age 13 and 14. BBC Music Magazine wrote of the “mature musicality” of his playing and commended the “sensitively distilled” insights of his Chopin interpretations; the release was awarded the Diapason Découverte. Confirming his status among the most imaginative and poetic pianists of his generation, Deutsche Grammophon signed an exclusive contract with Jan in 2011, when he was just 15 years old. His latest album, featuring Chopin’s rarely-performed works for piano and orchestra, was released in March 2017, and has been awarded the prestigious ECHO Klassik.

Jan says his aim is to always perform in a way that carries forward the beauty and brilliance of the original work. He has demonstrated that he is capable of rendering compositions remarkably close to the way they were intended. “Going into a concert hall should be like going into a sanctuary. You’re there to have a moment of reflection, hopefully leaving feeling different, refreshed and inspired.” The pianist’s development has taken place in company with many of the world’s leading orchestras, including the Orchestre de Paris, New York Philharmonic, and BBC Symphony, at venues such as Suntory Hall, the Kennedy, Lincoln, and Barbican Centres, and Royal Albert Hall. Jan has cultivated relationships with prominent conductors including Sir Antonio Pappano, Yannick Nézet-Séguin, Daniel Harding, and Pinchas Zukerman.

The remarkable 23-year-old musician made his debut in the main auditorium at New York’s Carnegie Hall in January 2016. In its rave review, the New York Times noted that it was an “uncommonly sensitive performance”. Jan also performs concertos leading from the piano, with ensembles such as the Zurich Chamber Orchestra and Camerata Salzburg. In the 2017/18 season, Jan will perform extensively across the world, including recital tours of Europe and Asia, and subscription debuts with the Boston Symphony, Wiener Symphoniker, and Staatskapelle Dresden, among others. In 2013 he received the Leonard Bernstein Award at the Schleswig-Holstein Music Festival and was also named as Gramophone magazine’s Young Artist of the Year.

Jan is involved in charity work, donating time and performances to such organizations as the David Foster Foundation, the Polish Humanitarian Organization and the Wish Upon a Star Foundation. In 2012 he was named UNICEF Ambassador to Canada having been a National Youth Representative since 2008.

Semyon Bychkov  conductor
Semyon Bychkov

Music Director and Chief Conductor of the Czech Philharmonic, Semyon Bychkov was born in Leningrad in 1952, immigrated to the United States in 1975, and has been based in Europe since the mid-1980s. Like the Czech Philharmonic, Bychkov has one foot firmly in the cultures both of the East and the West.

Following his early concerts with the Czech Philharmonic in 2013, Bychkov and the Orchestra devised The Tchaikovsky Project, a series of concerts, residencies and studio recordings which allowed them the luxury of exploring Tchaikovsky’s music together. Its first fruit was released by Decca in October 2016, followed in August 2017 by the release of the Manfred symphony. The project culminates in 2019 with residencies in Prague, Vienna and Paris, and Decca’s release of all Tchaikovsky’s symphonies, the three piano concertos, Romeo & Juliet, Serenade for Strings and Francesca da Rimini.

Fourteen years after leaving the former Soviet Union, Bychkov returned to St Petersburg in 1989 as the Philharmonic’s Principal Guest Conductor, the same year as he was named Music Director of the Orchestre de Paris. His international career had taken off several years earlier when a series of high-profile cancellations resulted in invitations to conduct the New York Philharmonic, the Berlin Philharmonic and the Royal Concertgebouw Orchestra. In 1997, he was appointed Chief Conductor of the WDR Symphony Orchestra Cologne, and the following year, Chief Conductor of the Dresden Semperoper.

Bychkov conducts the major orchestras and at the major opera houses in the U.S. and Europe. In addition to his title with the Czech Philharmonic, he holds the Günter Wand Conducting Chair with the BBC Symphony Orchestra, with which he appears annually at the BBC Proms, and the honorary Klemperer Chair of Conducting at the Royal Academy of Music. He was named “Conductor of the Year” at the 2015 International Opera Awards. On the concert platform, the combination of innate musicality and rigorous Russian pedagogy has ensured that Bychkov’s performances are highly anticipated. With repertoire that spans four centuries, the coming season brings two weeks of concerts with the New York Philharmonic, which includes the US première of Thomas Larcher’s Symphony No. 2, and the Cleveland Orchestra where he will conduct Detlev Glanert, Martinů and Smetana. In Europe, his concerts include performances with the Leipzig Gewandhaus, Munich and Berlin Philharmonic Orchestras, Accademia Nazionale di Santa Cecilia, and the Royal Concertgebouw.

Bychkov’s recording career began in 1986 when he signed with Philips and began a significant collaboration which produced an extensive discography with the Berlin Philharmonic, Bavarian Radio, Royal Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, London Philharmonic and Orchestre de Paris. Subsequently a series of benchmark recordings – the result of his 13-year collaboration (1997–2010) with the WDR Symphony Orchestra Cologne – include a complete cycle of Brahms’s Symphonies, and works by Strauss, Mahler, Shostakovich, Rachmaninoff, Verdi, Detlev Glanert and York Höller. His recording of Wagner’s Lohengrin was voted BBC Music Magazine’s Record of the Year in 2010; and his recent recording of Schmidt’s Symphony No. 2 with the Vienna Philharmonic was selected as BBC Music Magazine’s Record of the Month.

Compositions

Sergei Rachmaninoff — Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll

Proslulý ruský klavírní virtuos a romanticky orientovaný skladatel Sergej Vasiljevič Rachmaninov započal svou hudebnickou kariéru jako geniální dítě. Již v devíti letech byl přijat na petrohradskou konzervatoř. Z počátku nebyl ve svém studiu příliš úspěšný, teprve na moskevské konzervatoři, kam přestoupil v roce 1885, si při výuce proslulého klavírního pedagoga Nikolaje Sergejeviče Zvereva osvojil potřebnou disciplínu a jeho talent hráčský i kompoziční se v následujících letech rozvíjely mimořádným způsobem. Ve svých dvaceti letech měl již na svém kontě řadu úspěšných skladeb – především Preludium c moll, operu Aleko a první klavírní koncert – a rovněž jeho sólistická kariéra se zdárně rozvíjela. Ovšem neúspěch Symfonie č. 1 d moll v březnu 1897 vyvolal u senzitivního Rachmaninova hlubokou depresi. Přestože pokračoval ve své koncertní dráze, ztráta sebevědomí mu bránila v komponování – zanechal skicování své další symfonie a přerušil také práci na své druhé opeře Francesca di Rimini. Teprve intenzivní tříměsíční terapie využívající též hypnózu, kterou mu na začátku roku 1900 poskytl moskevský neurolog a psychiatr Nikolaj Vladimirovič Dal, pomohla Rachmaninovovi překonat několikaletý blok. Ne náhodou proto věnoval první velké dílo vytvořené bezprostředně po překonání této tvůrčí krize, Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll, právě Dalovi.

Rachmaninov začal na třívětém koncertu pracovat na podzim roku 1900, kdy zkomponoval jeho druhou a třetí větu. Tyto dvě části poprvé zazněly 2. prosince 1900 v Moskvě ve skladatelově podání. Dílo pak Rachmaninov dokončil v dubnu následujícího roku. Konečné znění koncertu Rachmaninov premiéroval 9. listopadu 1901 pod taktovkou svého bratrance a někdejšího učitele, slavného klavíristy Alexandra Iljiče Zilotiho. Koncert byl mimořádně úspěšný a stál na počátku Rachmaninovovi mezinárodní proslulosti. Dodnes je zřejmě nejpopulárnějším ze čtyř skladatelových klavírních koncertů.

Vstupní sonátovou větu, kterou Rachmaninov vytvořil až jako poslední, otevírá osm dramaticky působivých akordů sólového klavíru. Následuje hlavní temné téma v podání smyčců za doprovodu klavírních arpeggií, druhé rapsodické téma přednáší po violovém uvedení sólista. Vzrušená nálada celé věty eskaluje ve fortissimu v sérii klavírních akordů za synkopovaného doprovodu lesních rohů a trubek. V úvodní pasáži druhé, pomalé věty modulují smyčce z c moll, v níž je komponována první věta, do vzdálené tóniny E dur. Vlastní věta je třídílná. Něžné téma krajních nokturnových částí roste z figurací sólového klavíru, které Rachmaninov převzal z úvodu své Romance ze Dvou kusů pro klavír na šest rukou z roku 1891. Samotná melodie je svěřena nejprve flétně a posléze klarinetu v rozsáhlém sólistickém vstupu. Téma pak přebírá klavír. Živější střední díl věty je završen kadencí sólisty. Finále podobně jako druhá věta začíná modulační pasáží, tentokrát z E dur zpět do c moll. Věta má rondovou formu a temperamentní taneční ráz. S hlavním živě energickým tématem kontrastuje teskný vedlejší motiv blízký prvnímu tématu úvodní věty. Klidnější vedlejší téma je zpracováno v mohutné závěrečné codě v jasném C dur.

Antonín Dvořák — 

Pro českého hudebního skladatele Antonín Dvořáka znamenalo jeho tříleté působení na postu ředitele Národní konzervatoře v New Yorku, na nějž ho v roce 1892 vynesl mimořádný úspěch jeho děl v amerických koncertních síních, mezi jiným také velký zlom v jeho kompoziční činnosti. Americká atmosféra a tamní hudební kultura jej inspirovaly k vytvoření svérázných děl, která geniálním způsobem spojují americké podněty s tradicí evropské hudby. Vedle Smyčcového kvartetu F dur, Smyčcového kvintetu Es dur a kantáty Americký prapor to byla především proslulá Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“. Dvořák na této své poslední symfonii pracoval v New Yorku v období mezi 10. lednem a 24. květnem 1893.

Sám skladatel v době kompozice o symfonii v jednom z dopisů do vlasti napsal: „Zdá se mi, že americká půda na mou mysl blahodárně bude působit a skoro bych řekl, že již v té nové symfonii něco takového uslyšíte.“ A spokojený s výsledkem symfonii o něco později trefně charakterizuje: „Inu, vliv Ameriky každý, kdo má čuch, musí vycítit.“ Přestože Dvořák záměrně necituje černošské nebo indiánské melodie, do svých vlastních témat zavádí charakteristické prvky melodiky amerických menšin, zvláště exoticky znějící pentatoniku. V úvodní větě je proti bluesově synkopovanému hlavnímu tématu postaveno mollové vedlejší téma inspirované rytmem české polky. Pomalou větu, slavné Largo, otevírá melancholická melodie anglického rohu upomínající na černošské spirituály. Dvořák jí přitom dal její charakteristický pentatonický ráz až v průběhu zkoušek před prvním provedením. Podnětem k této větě snad byla scéna pohřbu Minnehahy, družky irokézského vůdce Hiawathy, z eposu Henryho Wadswortha Longfellowa Píseň o Hiawathovi. Dvořák toto významné dílo americké literatury, námětově čerpající z indiánské mytologie, četl již dávno před svým pobytem v Americe v překladu Josefa Václava Sládka.

Pochovali Minnehahu,
v sněhu hrob jí vyhrabali
v hlubokém a tmavém lese,
pod jedlemi kvílícími;
šat jí dali nejskvostnější,
oblekli jí hermelíny,
pokryli ji chladným sněhem,
bílým jako hermelíny:
tak pohřbili Minnehahu.

Rovněž inspiraci pro scherzo nalezl Dvořák v Longfellowově eposu, tentokrát ve vylíčení sňatku Hiawathy s Minnehahou.

Rychleji, pak rychle, rychle,
kotoučem se kroužil, vířil,
přes hosti se švihal skokem
jedním vírem kolem chaty,
až za sebou strhl listí,
až se prach a vítr
kolem něho roztočily.

Dvořákovu představu bujarého křepčení indiánského kouzelníka Pau-Puk-Keewise vystřídá český tanec sousedská. Finále, které zpracovává materiál předchozích vět, je radostným završením celého díla.

Symfonie byla poprvé provedena 26. prosince 1893 v newyorské Carnegie Hall Newyorskou filharmonií pod taktovkou Antona Seidla. Symfonie se stala ve světě nejúspěšnější Dvořákovou skladbou. Její evropská premiéra se konala 21. června 1894 v Londýně. V českých zemích skladba poprvé zazněla v Karlových Varech 20. července 1894. Pražské publikum se symfonie dočkalo 13. října 1894 v Národním divadle za autorova řízení.