Photo illustrating page  New Year´s Eve Concert of Česká spořitelna

New Year´s Eve Concert of Česká spořitelna

Other promoters

For guests only. Tickets are not available.



Sergei Rachmaninoff
Piano Concerto No. 2 C Minor, Op. 18

Antonín Dvořák
Symphony No. 9 in E Minor, Op. 95 (“From the New World”) 33‘


Jan Lisiecki

Semyon Bychkov

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event New Year´s Eve Concert of Česká spořitelna

Rudolfinum — Dvorak Hall

30 Jan 2019  Wednesday 7.00pm
Can't order online


Jan LISIECKI  piano

Just 23, Canadian pianist Jan Lisiecki has won acclaim for his extraordinary interpretive maturity, distinctive sound, and poetic sensibility. The New York Times has called him “a pianist who makes every note count”. Lisiecki’s insightful interpretations, refined technique, and natural affinity for art give him a musical voice that belies his age.

Jan Lisiecki was born to Polish parents in Canada in 1995. He began piano lessons at the age of five and made his concerto debut four years later, while always rebuffing the label of "child prodigy”. His approach to music is a refreshing combination of dedication, skill, enthusiasm and a realistic perspective on the career of a musician.

Lisiecki was brought to international attention in 2010, after the Fryderyk Chopin Institute issued a recording of Chopin’s piano concertos, performed live by Jan at age 13 and 14. BBC Music Magazine wrote of the “mature musicality” of his playing and commended the “sensitively distilled” insights of his Chopin interpretations; the release was awarded the Diapason Découverte. Confirming his status among the most imaginative and poetic pianists of his generation, Deutsche Grammophon signed an exclusive contract with Jan in 2011, when he was just 15 years old. His latest album, featuring Chopin’s rarely-performed works for piano and orchestra, was released in March 2017, and has been awarded the prestigious ECHO Klassik.

Jan says his aim is to always perform in a way that carries forward the beauty and brilliance of the original work. He has demonstrated that he is capable of rendering compositions remarkably close to the way they were intended. “Going into a concert hall should be like going into a sanctuary. You’re there to have a moment of reflection, hopefully leaving feeling different, refreshed and inspired.” The pianist’s development has taken place in company with many of the world’s leading orchestras, including the Orchestre de Paris, New York Philharmonic, and BBC Symphony, at venues such as Suntory Hall, the Kennedy, Lincoln, and Barbican Centres, and Royal Albert Hall. Jan has cultivated relationships with prominent conductors including Sir Antonio Pappano, Yannick Nézet-Séguin, Daniel Harding, and Pinchas Zukerman.

The remarkable 23-year-old musician made his debut in the main auditorium at New York’s Carnegie Hall in January 2016. In its rave review, the New York Times noted that it was an “uncommonly sensitive performance”. Jan also performs concertos leading from the piano, with ensembles such as the Zurich Chamber Orchestra and Camerata Salzburg. In the 2017/18 season, Jan will perform extensively across the world, including recital tours of Europe and Asia, and subscription debuts with the Boston Symphony, Wiener Symphoniker, and Staatskapelle Dresden, among others. In 2013 he received the Leonard Bernstein Award at the Schleswig-Holstein Music Festival and was also named as Gramophone magazine’s Young Artist of the Year.

Jan is involved in charity work, donating time and performances to such organizations as the David Foster Foundation, the Polish Humanitarian Organization and the Wish Upon a Star Foundation. In 2012 he was named UNICEF Ambassador to Canada having been a National Youth Representative since 2008.

Semyon Bychkov  conductor
Semyon Bychkov

“This was a testament not only to Mahler, but also to Mr. Bychkov and the Czech Philharmonic... this was a moving and intelligent reading of the Resurrection, dramatic in the opening and finale, sweet and playful in the inner movements, and sublime in the setting of Urlicht...”

The New York Times

Semyon Bychkov's tenure as Chief Conductor and Music Director of the Czech Philharmonic was initiated with concerts in Prague, London, New York and Washington marking the 100th anniversary of Czechoslovak independence in 2018. Since the culmination of The Tchaikovsky Project in 2019 – a 7-CD box set released by Decca Classics and a series of international residencies – Bychkov and the Czech Philharmonic have been focusing on the symphonic works of Mahler with performances and recordings scheduled both at home and abroad.

During the 2021/22 season, Mahler’s First, Second, Third, Fourth, Fifth and Seventh Symphonies will all be heard internationally including on tour at the Grafenegg Festival in Austria during the summer. The Czech Philharmonic’s 126th season’s subscription concerts in October will open with Mahler’s Ninth Symphony. In the spring, a Czech Festival at Vienna’s Musikverein featuring Smetana’s Má vlast – recorded by Bychkov and the Czech Philharmonic during lockdown - alongside works by Kabeláč, Dvořák, Martinů and Janáček will be followed by an extensive European tour including concerts at the Philharmonie in Berlin, Hamburg’s Elbphilharmonie and two concerts at London’s Barbican Centre.

Especially recognised for his interpretations of the core repertoire, Bychkov has also worked closely with many extraordinary contemporary composers including Luciano Berio, Henri Dutilleux and Maurizio Kagel. In recent seasons he has collaborated with René Staar, Thomas Larcher, Richard Dubignon, Detlev Glanert and Julian Anderson, conducting premières of their works with the Vienna Philharmonic, New York Philharmonic, Royal Concertgebouw and the BBC Symphony Orchestra at the BBC Proms. Highlights of the new season include the German première of Larcher’s Piano Concerto with dedicatee Kirill Gerstein in Berlin, the Czech première of Bryce Dessner’s Mari and the world première of Anderson’s Prague Panoramas, also presented in Prague. The three new works are amongst fourteen commissions initiated by Bychkov at the start of his tenure with the Czech Philharmonic.

In common with the Czech Philharmonic, Bychkov has one foot firmly in the culture of the East and the other in the West. Born in St Petersburg in 1952, Bychkov emigrated to the United States in 1975 and has lived in Europe since the mid-1980's. Singled out for an extraordinarily privileged musical education from the age of 5, Bychkov studied piano before winning his place at the Glinka Choir School where, aged 13, he received his first lesson in conducting. He was 17 when he was accepted at the Leningrad Conservatory to study with the legendary Ilya Musin and, within three years had won the influential Rachmaninov Conducting Competition. Denied the prize of conducting the Leningrad Philharmonic, Bychkov left the former Soviet Union.

By the time Bychkov returned to St Petersburg in 1989 as the Philharmonic’s Principal Guest Conductor, he had enjoyed success in the US as Music Director of the Grand Rapids Symphony Orchestra and the Buffalo Philharmonic. His international career, which began in France with Opéra de Lyon and at the Aix-en-Provence Festival, took off with a series of high-profile cancellations which resulted in invitations to conduct the New York Philharmonic, Berlin Philharmonic and Royal Concertgebouw Orchestras. In 1989, he was named Music Director of the Orchestre de Paris; in 1997, Chief Conductor of the WDR Symphony Orchestra Cologne; and the following year, Chief Conductor of the Dresden Semperoper.

Bychkov’s symphonic and operatic repertoire is wide-ranging. He conducts in all the major houses including La Scala, Opéra national de Paris, Dresden Semperoper, Wiener Staatsoper, New York’s Metropolitan Opera, the Royal Opera House, Covent Garden and Teatro Real. Madrid. While Principal Guest Conductor of Maggio Musicale Fiorentino, his productions of Janáček’s Jenůfa, Schubert’s Fierrabras, Puccini’s La bohème, Shostakovich’s Lady Macbeth of Mtsensk and Mussorgsky’s Boris Godunov each won the prestigious Premio Abbiati. New productions in Vienna included Strauss’ Der Rosenkavalier and Daphne, Wagner’s Lohengrin and Parsifal, and Mussorgsky’s Khovanshchina; while in London, he made his debut with a new production of Strauss’ Elektra, and subsequently conducted new productions of Mozart’s Così fan tutte, Strauss’ Die Frau ohne Schatten and Wagner’s Tannhäuser. Recent productions include Wagner’s Parsifal at the Bayreuth Festival and Strauss’s Elektra at the Wiener Staatsoper.

On the concert platform, the combination of innate musicality and rigorous Russian pedagogy has ensured that Bychkov’s performances are highly anticipated. In the UK, in addition to regular performances with the London Symphony Orchestra, his honorary titles at the Royal Academy of Music and the BBC Symphony Orchestra - with whom he appears annually at the BBC Proms – reflect the warmth of the relationships. In Europe, he tours frequently with the Royal Concertgebouw Orchestra and Munich Philharmonic, as well as being a frequent guest of the Vienna and Berlin Philharmonics, the Leipzig Gewandhaus, the Orchestre National de France and the Accademia Nazionale di Santa Cecilia; in the US, he can be heard with the New York Philharmonic, Chicago Symphony, Los Angeles Symphony, Philadelphia and Cleveland Orchestras. This season, in addition to extensive concert commitments with the Czech Philharmonic, Bychkov's guest conducting engagements include further performances of Mahler’s symphonies with the Orchestre de Paris, Leipzig Gewandhaus, Berlin, Oslo and LA Philharmonic Orchestras, and Strauss’s Elektra at the Opéra national de Paris.

Bychkov made extensive recordings for Philips with the Berlin Philharmonic, Bavarian Radio, Royal Concertgebouw, Philharmonia, London Philharmonic and Orchestre de Paris. Later, his 13-year collaboration (1997-2010) with WDR Symphony Orchestra Cologne produced a series of benchmark recordings that included works by Strauss (Elektra, Daphne, Ein Heldenleben, Metamorphosen, Alpensinfonie, Till Eulenspiegel), Mahler (Symphony No. 3, Das Lied von der Erde), Shostakovich (Symphony Nos. 4, 7, 8, 10, 11), Rachmaninov (The Bells, Symphonic Dances, Symphony No. 2), Verdi (Requiem), a complete cycle of Brahms Symphonies, and works by Detlev Glanert and York Höller. His recording of Tchaikovsky’s Eugene Onegin was recommended by BBC’s Radio 3’s Building a Library (2020); Wagner’s Lohengrin was BBC Music Magazine’s Record of the Year (2010); and Schmidt’s Symphony No. 2 with the Vienna

Philharmonic was BBC Music Magazine’s Record of the Month (2018).

In 2015, Semyon Bychkov was named Conductor of the Year by the International Opera Awards.


Sergei Rachmaninoff
Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll

Proslulý ruský klavírní virtuos a romanticky orientovaný skladatel Sergej Vasiljevič Rachmaninov započal svou hudebnickou kariéru jako geniální dítě. Již v devíti letech byl přijat na petrohradskou konzervatoř. Z počátku nebyl ve svém studiu příliš úspěšný, teprve na moskevské konzervatoři, kam přestoupil v roce 1885, si při výuce proslulého klavírního pedagoga Nikolaje Sergejeviče Zvereva osvojil potřebnou disciplínu a jeho talent hráčský i kompoziční se v následujících letech rozvíjely mimořádným způsobem. Ve svých dvaceti letech měl již na svém kontě řadu úspěšných skladeb – především Preludium c moll, operu Aleko a první klavírní koncert – a rovněž jeho sólistická kariéra se zdárně rozvíjela. Ovšem neúspěch Symfonie č. 1 d moll v březnu 1897 vyvolal u senzitivního Rachmaninova hlubokou depresi. Přestože pokračoval ve své koncertní dráze, ztráta sebevědomí mu bránila v komponování – zanechal skicování své další symfonie a přerušil také práci na své druhé opeře Francesca di Rimini. Teprve intenzivní tříměsíční terapie využívající též hypnózu, kterou mu na začátku roku 1900 poskytl moskevský neurolog a psychiatr Nikolaj Vladimirovič Dal, pomohla Rachmaninovovi překonat několikaletý blok. Ne náhodou proto věnoval první velké dílo vytvořené bezprostředně po překonání této tvůrčí krize, Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll, právě Dalovi.

Rachmaninov začal na třívětém koncertu pracovat na podzim roku 1900, kdy zkomponoval jeho druhou a třetí větu. Tyto dvě části poprvé zazněly 2. prosince 1900 v Moskvě ve skladatelově podání. Dílo pak Rachmaninov dokončil v dubnu následujícího roku. Konečné znění koncertu Rachmaninov premiéroval 9. listopadu 1901 pod taktovkou svého bratrance a někdejšího učitele, slavného klavíristy Alexandra Iljiče Zilotiho. Koncert byl mimořádně úspěšný a stál na počátku Rachmaninovovi mezinárodní proslulosti. Dodnes je zřejmě nejpopulárnějším ze čtyř skladatelových klavírních koncertů.

Vstupní sonátovou větu, kterou Rachmaninov vytvořil až jako poslední, otevírá osm dramaticky působivých akordů sólového klavíru. Následuje hlavní temné téma v podání smyčců za doprovodu klavírních arpeggií, druhé rapsodické téma přednáší po violovém uvedení sólista. Vzrušená nálada celé věty eskaluje ve fortissimu v sérii klavírních akordů za synkopovaného doprovodu lesních rohů a trubek. V úvodní pasáži druhé, pomalé věty modulují smyčce z c moll, v níž je komponována první věta, do vzdálené tóniny E dur. Vlastní věta je třídílná. Něžné téma krajních nokturnových částí roste z figurací sólového klavíru, které Rachmaninov převzal z úvodu své Romance ze Dvou kusů pro klavír na šest rukou z roku 1891. Samotná melodie je svěřena nejprve flétně a posléze klarinetu v rozsáhlém sólistickém vstupu. Téma pak přebírá klavír. Živější střední díl věty je završen kadencí sólisty. Finále podobně jako druhá věta začíná modulační pasáží, tentokrát z E dur zpět do c moll. Věta má rondovou formu a temperamentní taneční ráz. S hlavním živě energickým tématem kontrastuje teskný vedlejší motiv blízký prvnímu tématu úvodní věty. Klidnější vedlejší téma je zpracováno v mohutné závěrečné codě v jasném C dur.

Antonín Dvořák

Pro českého hudebního skladatele Antonín Dvořáka znamenalo jeho tříleté působení na postu ředitele Národní konzervatoře v New Yorku, na nějž ho v roce 1892 vynesl mimořádný úspěch jeho děl v amerických koncertních síních, mezi jiným také velký zlom v jeho kompoziční činnosti. Americká atmosféra a tamní hudební kultura jej inspirovaly k vytvoření svérázných děl, která geniálním způsobem spojují americké podněty s tradicí evropské hudby. Vedle Smyčcového kvartetu F dur, Smyčcového kvintetu Es dur a kantáty Americký prapor to byla především proslulá Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“. Dvořák na této své poslední symfonii pracoval v New Yorku v období mezi 10. lednem a 24. květnem 1893.

Sám skladatel v době kompozice o symfonii v jednom z dopisů do vlasti napsal: „Zdá se mi, že americká půda na mou mysl blahodárně bude působit a skoro bych řekl, že již v té nové symfonii něco takového uslyšíte.“ A spokojený s výsledkem symfonii o něco později trefně charakterizuje: „Inu, vliv Ameriky každý, kdo má čuch, musí vycítit.“ Přestože Dvořák záměrně necituje černošské nebo indiánské melodie, do svých vlastních témat zavádí charakteristické prvky melodiky amerických menšin, zvláště exoticky znějící pentatoniku. V úvodní větě je proti bluesově synkopovanému hlavnímu tématu postaveno mollové vedlejší téma inspirované rytmem české polky. Pomalou větu, slavné Largo, otevírá melancholická melodie anglického rohu upomínající na černošské spirituály. Dvořák jí přitom dal její charakteristický pentatonický ráz až v průběhu zkoušek před prvním provedením. Podnětem k této větě snad byla scéna pohřbu Minnehahy, družky irokézského vůdce Hiawathy, z eposu Henryho Wadswortha Longfellowa Píseň o Hiawathovi. Dvořák toto významné dílo americké literatury, námětově čerpající z indiánské mytologie, četl již dávno před svým pobytem v Americe v překladu Josefa Václava Sládka.

Pochovali Minnehahu,
v sněhu hrob jí vyhrabali
v hlubokém a tmavém lese,
pod jedlemi kvílícími;
šat jí dali nejskvostnější,
oblekli jí hermelíny,
pokryli ji chladným sněhem,
bílým jako hermelíny:
tak pohřbili Minnehahu.

Rovněž inspiraci pro scherzo nalezl Dvořák v Longfellowově eposu, tentokrát ve vylíčení sňatku Hiawathy s Minnehahou.

Rychleji, pak rychle, rychle,
kotoučem se kroužil, vířil,
přes hosti se švihal skokem
jedním vírem kolem chaty,
až za sebou strhl listí,
až se prach a vítr
kolem něho roztočily.

Dvořákovu představu bujarého křepčení indiánského kouzelníka Pau-Puk-Keewise vystřídá český tanec sousedská. Finále, které zpracovává materiál předchozích vět, je radostným završením celého díla.

Symfonie byla poprvé provedena 26. prosince 1893 v newyorské Carnegie Hall Newyorskou filharmonií pod taktovkou Antona Seidla. Symfonie se stala ve světě nejúspěšnější Dvořákovou skladbou. Její evropská premiéra se konala 21. června 1894 v Londýně. V českých zemích skladba poprvé zazněla v Karlových Varech 20. července 1894. Pražské publikum se symfonie dočkalo 13. října 1894 v Národním divadle za autorova řízení.

What are you looking for?

Play your part

Donate now
What are you looking for?