Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Alisa Weilerstein

Czech Philharmonic

Alisa Weilerstein

Czech Philharmonic
Duration of the programme 2 hod
Programme

Antonín Dvořák
Symphonic Variations, Op. 78

Dmitri Shostakovich
Cello Concerto No. 1 in E Flat Major, Op. 107

Edward Elgar
Variations on an Original Theme (“Enigma Variations”), Op. 36

Performers

Alisa Weilerstein
cello

Tomáš Netopil
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Alisa Weilerstein
Rudolfinum — Dvorak Hall
21 Feb 2018  Wednesday — 7.30pm
Can't order online
22 Feb 2018  Thursday — 7.30pm
Can't order online
23 Feb 2018  Friday — 7.30pm
Can't order online

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Alisa Weilerstein  violoncello

Alisa Weilerstein

“A young cellist whose emotionally resonant performances of both traditional and contemporary music have earned her international recognition, … Weilerstein is a consummate performer, combining technical precision with impassioned musicianship.” So stated the MacArthur Foundation when awarding Alisa Weilerstein a 2011 MacArthur “genius grant” Fellowship. An exclusive recording artist for Decca Classics since 2010, she is the first cellist to be signed by the prestigious label in more than 30 years.

For her first album on the Decca label, Weilerstein recorded the Elgar and Elliott Carter cello concertos with Daniel Barenboim and the Staatskapelle Berlin. The disc was named “Recording of the Year 2013” by BBC Music. Her second Decca release, on which she plays Dvořák’s Cello Concerto with the Czech Philharmonic, topped the U.S. classical chart. Weilerstein released her fifth album on Decca in September 2016, playing Shostakovich’s two cello concertos with the Bavarian Radio Symphony under Pablo Heras-Casado, in performances recorded live the previous season.

Weilerstein has appeared with all the foremost orchestras of the United States and Europe, collaborating with conductors including Gustavo Dudamel, Christoph Eschenbach, Alan Gilbert, Manfred Honeck, Marek Janowski, Neeme Järvi, Paavo Järvi, Lorin Maazel, Zubin Mehta, Yuri Temirkanov, and David Zinman. Her major career milestones include an emotionally tumultuous account of Elgar’s concerto with the Berlin Philharmonic and Daniel Barenboim in Oxford, England, for the orchestra’s 2010 European Concert, which was televised live and subsequently released on DVD by EuroArts. Other highlights of that time include her debut at the BBC Proms in 2010.

Committed to expanding the cello repertoire, Weilerstein is an ardent champion of new music. She gave the New York premiere of Matthias Pintscher’s Reflections on Narcissus, and has worked extensively with Osvaldo Golijov, who rewrote Azul for cello and orchestra (originally premiered by Yo-Yo Ma) for her New York premiere performance. At the 2008 Caramoor Festival, she gave the world premiere of Lera Auerbach’s 24 Preludes for Violoncello and Piano with the composer at the keyboard. Joseph Hallman, a 2014 Grammy Award nominee, has also written multiple works for Weilerstein.

Weilerstein has appeared at major music festivals throughout the world, including Aspen, Edinburgh, Jerusalem Chamber Music, La Jolla Summer Fest, Mostly Mozart, Salzburg, Schleswig-Holstein, Tanglewood, and Verbier. In addition to her appearances as a soloist and recitalist, Weilerstein performs regularly as a chamber musician. She has been part of a core group of musicians at the Spoleto Festival USA for the past eight years and also performs with her parents, Donald and Vivian Hornik Weilerstein, as the Weilerstein Trio.

The cellist is the winner of both Lincoln Center’s 2008 Martin E. Segal prize for exceptional achievement and the 2006 Leonard Bernstein Award. She received an Avery Fisher Career Grant in 2000 and was selected for two prestigious young artists programs in the 2000/2001 season.

A graduate of the Young Artist Program at the Cleveland Institute of Music, where she studied with Richard Weiss, the cellist also holds a degree in history from Columbia University. In 2008, Weilerstein, who was diagnosed with type 1 diabetes when she was nine, became a Celebrity Advocate for the Juvenile Diabetes Research Foundation.

Tomáš Netopil  conductor

Tomáš Netopil

Tomáš Netopil took up the position of General Music Director of the Aalto Musiktheater and Philharmonie Essen at the start of 2013/2014.

In Summer 2018, Tomáš Netopil created the International Summer Music Academy in Kroměříž offering students both exceptional artistic tuition and the opportunity to meet and work with major international musicians. In Summer 2020, in association with the Dvořák Prague Festival, the Academy will establish the Dvořákova Praha Youth Philharmonic with musicians from conservatories and music academies, coached by principal players of the Czech Philharmonic. Tomáš Netopil has held a close relationship with the Dvořák Prague Festival for some time: in 2017/2018, he served as their Artist in Residence, opening the festival with Essen Philharmoniker and closing the festival with Dvořák’s Te Deum and the Vienna Symphony Orchestra. This new undertaking will consolidate this relationship still further.

An inspirational force in Czech music, Tomáš Netopil also holds the position of Principal Guest Conductor of the Czech Philharmonic. He ended the 2018/2019 season with two programmes at the Kissinger Summer Festival with Leif Ove Andsnes and Truls Mörk, the first of which was broadcast live on Bavarian Radio. In early Spring 2018 he led the orchestra on an extensive UK tour, and conducted Má vlast in the opening concert of the 2018 Prague Spring Festival, which was televised live.

A regular guest with major opera houses, Netopil made his debut with Sächsische Staatsoper Dresden in 2008 and has subsequently conducted La clemenza di Tito, Rusalka, The Cunning Little Vixen, La Juive, The Bartered Bride, and Busoni’s Doktor Faust for them. Following previous successes in Vienna Staatsoper, including most recently Idomeneo and Der Freischütz, he returns to the house this season for a new production of Leonore. He will also conduct Opera Národní divadlo Brno’s production of The Greek Passion. One of the highlights of last season was Katie Mitchell’s acclaimed production of Jenůfa for Netherlands Opera, featuring Annette Dasch, Hanna Schwarz and Evelyn Herlitzius.

On the concert platform, upcoming orchestral engagements include Orchestre National de France, Vienna Symphony Orchestra, Orchestre National de Montpellier, RAI Torino, Accademia di Santa Cecilia and Yomiuri Symphony Orchestra in Tokyo. Highlights of recent seasons have included Zürich Tonhalle, as well as engagements with Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Netherlands Radio Philharmonic at the Amsterdam Concertgebouw and the Orchestre Philharmonique de Monte Carlo.

Tomáš Netopil’s discography for Supraphon includes Janáček’s Glagolitic Mass (the first ever recording of the original 1927 version), Dvořák’s complete cello works, Martinů’s Ariane and Double Concerto, and Smetana’s Má vlast with the Prague Symphony Orchestra.

From 2008–2012 Tomáš Netopil held the position of Music Director of the Prague National Theatre. Tomáš Netopil studied violin and conducting in his native Czech Republic, as well as at the Royal College of Music in Stockholm under the guidance of Professor Jorma Panula. In 2002 he won the 1st Sir Georg Solti Conductors Competition at the Alte Oper Frankfurt.

Compositions

Edward ELGAR — Enigma, variace na vlastní téma pro orchestr op. 36

Pro anglického skladatele Edwarda Elgaraznamenala skladba nazvaná původně Variations on an Original Theme – název Enigma (Hádanka) byl připojen později – tvůrčí zlom; tehdy se konečně kompozičně prosadil. Věnování znělo „mým v ní portrétovaným přátelům“, jednalo se tedy také o skladbu s autobiografickým podtextem. Až na jedinou výjimku jsou všechny hádanky rozluštěny.

Základní téma přinesla náhoda, když si Elgarova manželka přála, aby zopakoval melodii, kterou od něj zaslechla – jedna verze říká, že ji hrál na klavír, jiná, že si ji pískal při příchodu domů. Manželčiny iniciály C. A. E. – Caroline Alice Elgar – se tedy pochopitelně objevily u první variace. V dalších vystupují Elgarovi přátelé a známí. Písmena H. D. S.-P. patří amatérskému klavíristovi Hewu Davidu Stewart-Powellovi (charakterizován je prostou diatonikou), Richard Baxter Townshend (R. B. T.) byl nadšený divadelní ochotník (jakási teatrální póza je patrná), William Meath Baker (W. M. B) rád leccos organizoval, někdy trochu zbrkle, Richard Arnold (R. P. A.) prý do všeho rád mluvil. „Ysobel“ – Isabell Fitton – hrála amatérsky, poněkud těžkopádně na violu. Arthur Troyte Griffith (Troyte) byl hudbymilovný architekt z Malvernu ve Worcestershiru, kde Elgarovi žili. Pod iniciálami W. N. je skryta vzpomínka na sekretářku tamní Filharmonické společnosti Winifred Norbury.

Název variace „Nimrod“ je slovní hříčka, označuje pracovníka londýnského nakladatelství Novello Augusta Johannese Jaegera (Jäger – německy lovec; označení „nimrodi“ dalo lovcům ztotožnění s mýtickým panovníkem Nimrodem, „božím střelcem“). Citát z Beethovenovy Patetické sonáty je vzpomínkou na společnou procházku, při níž Jaeger rozprávěl o Beethovenových pomalých větách. „Dorabella“ byla Dora Penny, dcera rektora z Wolverhamptonu; její „pseudonym“ si skladatel vypůjčil z Mozartovy opery Così fan tutte. George Robertson Sinclair (G. R. S.) byl varhaník katedrály v Herefordu, kde Elgarovi žili v letech 1904–1911, ve variaci se objevuje i varhaníkův pes. Violoncellista Basil Nevinson (B. G. N.) dal jméno další variaci. Variace označená třemi hvězdičkami portrétuje Lady Mary Lygon, která tehdy byla na zámořské cestě a proto se zde objevuje citát z Mendelssohnovy skladby Klidné moře a šťastná plavba. A konečně finální E. D. U. je skladatel sám. Celou skladbou podle jeho slov prochází ještě společné „téma“, které se však neobjeví v tónech; řešení této hádanky si autor nechal pro sebe. Premiéru skladby 19. června 1899 ve St. James Hall v Londýně řídil Hans Richter.

 — Symfonické variace op. 78

Vznik Symfonických variací op. 78 Antonína Dvořáka spadá do tzv. skladatelova „slovanského období“. Krátce předtím dokončil cyklus Sborových písní pro mužské hlasy, z nichž poslední Huslař je zhudebním básně Adolfa Heyduka Cymbál a husle. Melodii sboru použil nyní Dvořák pro téma variací pro orchestr, které napsal mezi 6. srpnem a 28. zářím 1877 na žádost skladatele a hudebního organizátora Ludevíta Procházky k příležitosti benefičního koncertu ve prospěch postavení nového farního kostela v Praze na Smíchově; novorenesanční basilika sv. Václava, dílo architekta Antonia Barvitia, byla vybudována v letech 1881–1885. Symfonické variace měly (tehdy pod opusovým číslem 40) premiéru 2. prosince 1877 na Žofíně s orchestrem Prozatímního divadla za Procházkova řízení.

Celkem dvacet sedm variací je zakončeno fugatem, které vyústí v duchu lidového charakteru tématu v jásavou polku. Dvořák později skladbu revidoval a v nové podobě ji sám řídil 6. března 1887 v rámci Slovanského koncertu v provedení s orchestrem Národního divadla. 16. května téhož roku je uvedl dirigent Hans Richter na koncertě v Londýně, a 4. prosince uskutečnil s Vídeňskými filharmoniky vídeňskou premiéru: „Ve svém třetím koncertě nás potěšili Vídeňští filharmonikové novinkou, Symfonickými variacemi Antonína Dvořáka,“ psal v Neue Freie Presse Dvořákův příznivec Eduard Hanslick. „Ve skutečnosti vznikla už před deseti roky. Zdržoval je snad skladatel proto, že pochyboval o její bezprostřední působivosti?“

Hanslick měl zato, že skladbu ocení zejména hudebník, který dokáže sledovat a rozpoznat všechny proměny tématu. To označil jako stísněné a suché, hned v druhém taktu ho překvapil nepatřičný tón a vadily mu harmonické tvrdosti a příčnosti. Ono „fis“ v tónině C dur, které Hanslicka zarazilo, je lydická kvarta, relikt církevní tóniny, který se zachoval v moravsko-slováckém folkloru a odpovídá námětu Heydukovy básně. Hanslick však přesto chválou nešetřil: „Dvořák není jen skvělý talent, je to talent pravý, původní a prostý, originální a přirozený jako málokdo vedle něj, a dokonce ve svých slabších skladbách má geniální nápady. Po Brahmsovi je podle mého názoru Dvořák nejnadanější instrumentální skladatel současnosti.“ Opusové číslo 78 přidělil dílu při vydání tiskem roku 1888 berlínský nakladatel Simrock, aby vzbudil dojem, že se jedná o skladbu z poslední doby.

Dmitri Shostakovich — Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur op. 107

K napsání Prvního violoncellového koncertu nepřímo inspiroval Dmitrije Šostakoviče violoncellista Mstislav Rostropovič. Skladatel slyšel v roce 1952 jeho provedení Prokofjevovy Koncertantní sinfonie pro violoncello a orchestr op. 125 a od té doby v mysli koncipoval skladbu stejného druhu, výhradně pro Rostropoviče. Když ji v létě 1959 za pouhých 40 dní napsal, měl už za sebou dva klavírní a jeden houslový koncert. Stejně jako Prokofjev použil klasickou formu koncertu, v instrumentaci nadstandardně využil lesní roh nebo celestu a umožnil sólistovi předvést všechno své umění. Výsledkem je jedno z hlavních a nejobtížnějších děl koncertantní literatury pro violoncello. Partitura nese věnování Rostropovičovi, který byl i prvním interpretem skladby 4. října 1959 v Leningradě (nyní Petrohradě) s Leningradskou filharmonií řízenou Jevgenijem Mravinským.

Koncert stylově souvisí s ostatními velkými díly stejného období – introspektivními a autobiografickými prvky, z nichž nejvýraznější je téma D-eS-C-H (D-mitrij Sch-ostakovich), které najdeme i v 10. symfonii (1953) nebo 8. kvartetu (1960). Téma, které se s výjimkou druhé věty objevuje v celé skladbě, je ve violoncellovém koncertu transponováno na G-Fes-Ces-B (tedy vybočuje z rámce hlavní tóniny). Zazní hned v úvodu první věty v partu violoncella a opakuje se v různých transpozicích za neustálého, až groteskního přitakávání orchestru. Je obdivuhodné, s jakou variabilitou dokázal Šostakovič tyto „pouhé“ čtyři tóny využít a postavit na nich komunikaci sólisty s orchestrem. Nejprve si violoncello povídá s dechy, pak se smyčci, potom najde ozvěnu u lesního rohu. Po devadesáti taktech se objevuje druhé téma inspirované lidovou ukolébavkou, kterou použil už Musorgskij v cyklu Písně a tance smrti.

Druhá věta je nejrozsáhlejší a nejintenzivnější z celé skladby, založená na dvou tématech, – ruské „berceuse“ (na způsob ukolébavky) a elegické melodii – která Šostakovič mistrně zkombinoval. Kantabilní možnosti violoncella zde směřují až k nadpozemské abstrakci. Úvodní téma smyčců sólový part nikdy nezahraje, má své vlastní, v němž komunikuje opět s celestou a lesním rohem. Instrumentace je velmi lehká, vše je kalibrováno v přesných detailech.

Třetí věta má podobu sólové kadence, ovšem podle očekávání mohutnější a autonomnější. Slyšíme v ní akordy, polyfonii, čisté melodie, pizzicato, výlety do všech registrů violoncella a také opakovaná „nakouknutí“ tématu D-eS-C-H.

Attaca navazuje závěrečná věta, rondo se schématem a-b-a-c, jakýsi dovětek části úvodní i s jejím groteskním charakterem, ještě akcentovaným častými metrickými změnami. Hlavní téma – chromatický běh – zahraje poprvé hoboj, violoncello nastupuje se svým tématem, v němž komunikuje s violoncelly v orchestru. Od taktu 105 slyšíme pokřivenou citaci Stalinovy oblíbené písně Suliko, kterou Šostakovič použil i v jiných svých dílech. Důležitým znakem poslední věty je očištění tématu D-eS-C-H, které se poznenáhlu vynořuje ve fragmentech, až je zvučně zahráno lesním rohem. Koncert končí na efekty bohatou kodou s údery tympánů.