Photo illustrating page  Czech Philharmonic Winds Ondřej Vrabec

Czech Philharmonic Winds

Ondřej Vrabec

Czech Philharmonic

Under the leadership of Ondřej Vrabec, the Czech Philharmonic Winds will be playing romantic works for winds.

Programme

Richard Strauss
Serenade for Winds in E Flat Major, Op. 7

Charles Gounod
Petite Symphonie

INTERMISSION – 20ʼ

Richard Strauss
Suite in B Flat Major, Op. 4

Performers

Czech Philharmonic Winds
Andrea Rysová, Roman Novotný flute
Jana Brožková, Vladislav Borovka oboe
Jan Mach, František Bláha clarinet
Jaroslav Kubita, Martin Petrák bassoon
Ondřej Šindelář bassoon, contrabassoon
Mikuláš Koska, Hana Sapáková, Kanako Mori, Petra Čermáková french horn

Ondřej Vrabec
conductor

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Winds Ondřej Vrabec
Rudolfinum — Dvorak Hall
31 Mar 2019  Sunday — 3.00pm
Can't order online

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Czech Philharmonic Winds  Czech Philharmonic Winds

The original Czech Philharmonic Harmony was founded within the Czech Philharmonic Orchestra in 1967 by its prominent wind instrument players under the patronage of Chief Conductor Karel Ančerl. The basis of the ensemble was a classic octet (pairs of oboe, clarinet, bassoon and horn), complemented by flutes or other instruments, mostly brass ones. The word Harmonie designates an ensemble of mostly wind instruments established during the era of Classicism as an autonomous orchestra playing wind and brass repertoire, and is also figuratively used for a wind section of a symphony orchestra. Until 1995 when it ceased to exist, the Czech Philharmonic Harmony recorded many gramophone records and later compact discs for the Supraphon label, spanning music from the Baroque to the present day, including many premieres of contemporary Czech music. The discography of the Czech Philharmonic Harmony consists of the complete works for wind instruments by Ludwig van Beethoven, serenades and divertimenti by Wolfgang Amadeus Mozart, compositions by Leoš Janáček, František Vincenc Kramář-Krommer, Antonín Dvořák, Karel Janeček, Ivo Jirásek, Jiří Pauer, Jaroslav Rybář, etc. In 1972 the ensemble was awarded the Wiener Flötenuhr (Viennese Musical Clock) for its recording of Mozart’s serenades and divertimenti. The ensemble also gave concerts both in the Rudolfinum and elsewhere. It regularly performed at the International Prague Spring Festival as well as at the festivals in Salzburg and Lucerne.

This tradition is now followed by the ensemble Czech Philharmonic Winds, consisting exclusively of the players of the Czech Philharmonic Orchestra. It was established in the 2018/2019 season as part of the project of the Czech Philharmonic Chamber Orchestra as its version for wind instruments.

Ondřej Vrabec  conductor
Ondřej Vrabec

ONDŘEJ VRABEC
conductor

In spite of his age, the conductor and horn player Ondřej Vrabec (born 1979) is one of the most seasoned Czech artists. Though the majority of his recent musical activities is represented by conducting, he benefits from his rich artistic experience derived from intensive concert career of a soloist, chamber and orchestra player dated long before the threshold of his adulthood. He joined the horn section of the Czech Philharmonic at the young age of seventeen to be definitely appointed its solo horn player two years later.

He is a graduate of the Prague Conservatory (horn – Bedřich Tylšar, conducting – Vladimír Válek, Hynek Farkač, Miriam Němcová, Miroslav Košler) and of the Academy of Performing Arts in Prague (conducting – Radomil Eliška, Jiří Bělohlávek, František Vajnar and others). He has complemented his studies with frequent master courses (such as the London Master Classes and HornClass); the most precious impulse for forming his artistic approach was the cooperation with the elite of the world wind instrument school (Sergio Azzolini, Maurice Bourgue) and the artistic support of several prominent contemporary conductors (Sir John Eliot Gardiner, Jiří Bělohlávek, Benjamin Zander, among others).

Ondřej Vrabec was the absolute winner of the Competition of Conservatories in Ostrava and a finalist of several other chamber music competitions (Concertino Praga, Mozart Society Competition, etc.) In 2007, he ranked fourth in the Prague Spring International Conducting Competition and won an honorable mention from the jury as well as two other special awards for the most successful Czech participant. In 2015, he was a finalist of the Tokyo International Conducting Competition and earned an honorable mention. As a soloist he has performed with many Czech and foreign orchestras (such as the Czech Philharmonic, Royal Flemish Philharmonic, Nagoya Philharmonic Orchestra, Bavarian Chamber Orchestra, Solistes Européens Luxembourg, NCPA Orchestra Beijing, Augsburg Philharmonic Orchestra, Košice Philharmonic Orchestra, Rzeszow Philharmonic and Lviv Philharmonic Orchestra) under the direction of world-famous conductors such as Sir John Eliot Gardiner, Edo de Waart, Vladimir Ashkenazy, Ian Volkov and Lü Jia. He also often gives solo recitals.

He is an active chamber musician (especially with the Brahms Trio Prague and the PhilHarmonia Octet and formerly with the Maurice Bourgue Ensemble, the Juventus Quintet and the Czech Philharmonic Horn Club). He has made many recordings for Czech Radio and released a number of gramophone titles. The profile compact disc of the Brahms Trio Prague, realized in a unique manner under the music and sound direction of Ondřej Vrabec himself, has met with many positive responses of critics both at home and abroad. A reviewer of the prestigious American Fanfare Magazine called this recording of Trio in E flat major, Op. 40 by Johannes Brahms “the best I know...”

As a conductor, Ondřej Vrabec regularly collaborates with leading Czech orchestras including the Czech Philharmonic, where he is the Assistant to the Chief Conductor. As such, he was actually the most frequently performing conductor of the Czech Philharmonic after Jiří Bělohlávek. He also conducted some foreign orchestras (such as the Japan Philharmonic, New Japan Philharmonic, Reykjavik Chamber Orchestra, Slovak State Philharmonic Orchestra Košice, Galeria Wind Orchestra Tokyo, Danish National Symphony Orchestra, State Philharmonic Oradea, Uzhgorod Philharmonic and Lviv Virtuosos Academic Chamber Orchestra) and has appeared at international festivals such as the Prague Spring, Mitte Europa, and Český Krumlov. He is a permanent member of the team of conductors of the Ostrava Days International New Music Festival, one of the biggest contemporary music events around the globe. His opera performances include world premieres of operas Lists of Infinity by Martin Smolka and Encounter by Mojiao Wang and also two complete productions ofLe nozze di Figaro at the Opera in Ústí nad Labem and at the Prague Comedy Theater. Together with the legendary choreographer Yuri Vámos he prepared a ballet version of The Midsummer Night Dream for the National Moravian-Silesian Theater. He led the Prague Philharmonia’s historic first tour to South Korea (2011) and China (2012–2013).

In association with the Czech Philharmonic Orchestra he has recorded three CDs, namely the complete symphonic works by British composer Andrew Downes (Artesmon / Czech Philharmonic), Planets by Gustav Holst and Symphony No. 2 by Arthur Honegger (Octavia Records, Japan). He has recorded a DVD Metamorphoses from his tour with the Czech Philharmonic Collegium and the popular group Čechomor (Album of the Year 2002 – Universal Music) and a CD with concertos for violin and viola by Karl Stamitz with Gabriela Demeterová (Supraphon). He also leads rehearsals of the Czech Philharmonic on behalf of world-famous maestros (Sir John Eliot Gardiner, Valery Gergiev, Manfred Honeck, Jiří Bělohlávek).

Compositions

Richard Strauss — Sonatina pro 16 dechových nástrojů č. 1 F dur op. 135 „Aus der Werkstatt eines Invaliden“

RICHARD STRAUSS
1864–1949

Obě dnes uváděná raná díla Richarda Strausse vznikla zřejmě pod vlivem jeho otce Franze Strausse, který byl zavedeným hráčem na lesní roh v Bavorské státní opeře a obdivoval zejména Haydnovu, Mozartovu a Beethovenovu hudbu. Nicméně Serenáda Es dur i Suita B dur jsou skladby navazující nejen na vídeňské klasiky, ale svou hudební dikcí mohou připomínat i tvorbu Schumannovu nebo Schubertovu. Klasicky umírněné partitury autor obohatil prozatím jen částečně projevenou osobitostí, tj. náznaky typické „straussovské“ instrumentace a způsobu vedení melodické linky, jak je známe z jeho pozdějších oper (např. SalomeElektraRůžový kavalír) a symfonií nebo symfonických básní (Enšpíglova šibalstvíAlpská symfonieDon QuijoteSymphonia domesticaTak pravil Zarathustra).

Serenáda pro dechové nástroje Es dur, op. 7, je chronologicky prvním dílem Richarda Strausse, které dodnes žije na koncertních pódiích. Komponoval ji jako sedmnáctiletý student v roce 1881 s dedikací svému učiteli skladby Friedrichovi Wilhelmovi Meyerovi. Poprvé byla provedena 27. listopadu 1882 Dvorním komorním orchestrem v Drážďanech pod taktovkou Franze Wüllnera. Tomu se Straussova hudba zřejmě zalíbila, neboť i později uváděl premiéry jeho orchestrálních děl.

Přestože ji Strauss napsal velice mladý, je Serenáda kompozičně zcela suverénní a poukazuje na talent svého tvůrce. Svým rozvrhem navazuje například na Mozartovu Gran Partitu B dur napsanou o sto let dříve také pro třináct nástrojů (Mozartovy basetové rohy a kontrabas Strauss nahradil flétnami a kotrafagotem). Strauss tedy pro Serenádu předepsal obsazení dvou fléten, dvou hobojů, dvou klarinetů, dvou fagotů, kontrafagotu nebo tuby a čtyř lesních rohů. Kuriozitou této jednověté skladby je, že speciálně pro závěrečný akord přidal autor do partitury kontrabas. Proč to udělal, nevíme, možná ale chtěl odkázat právě na Mozarta.

Serenádu později koncertně prováděl také Straussův přítel a dirigent Hans von Bülow a i na základě jeho doporučení začal Strauss skicovat další dílo pro stejných třináct nástrojů. Na podzim roku 1884 pak Bülow přijal od Strausse hotovou partituru Suity B dur.

Zatímco Serenáda je melancholická a postavená spíše na harmonické libozvučnosti a vynalézavosti, čtyřvětá Suita pro 13 dechových nástrojů B dur napsaná pro totožné obsazení více odkazuje k Straussovým orchestrálním dílům, je živelná a hráčsky virtuózní. Někdy je tento čtvrtý Straussův opus označován jako barokní taneční suita. Nejen vzhledem k tomu, že stylově odkazuje do minulosti, ale i kvůli volbě názvů jednotlivých vět, které naznačují inspiraci v barokní suitové formě. S úvodním energickým Präludiemkontrastuje lyrická Romanze oscilující mezi durovým a mollovým tónorodem. Třetí část je, přes svůj název Gavotte, brilantním scherzem, v kterém se nástroje ve vzájemné interakci sólově individualizují. Tento vývoj je dovršen v závěrečné části – fuze, kde se nástroje vypínají k sólovým výkonům a každý z nich přednese fugové téma.

 

Richard Strauss — Svita pro 13 dechových nástrojů B dur op. 4

RICHARD STRAUSS
1864–1949

Obě dnes uváděná raná díla Richarda Strausse vznikla zřejmě pod vlivem jeho otce Franze Strausse, který byl zavedeným hráčem na lesní roh v Bavorské státní opeře a obdivoval zejména Haydnovu, Mozartovu a Beethovenovu hudbu. Nicméně Serenáda Es dur i Suita B dur jsou skladby navazující nejen na vídeňské klasiky, ale svou hudební dikcí mohou připomínat i tvorbu Schumannovu nebo Schubertovu. Klasicky umírněné partitury autor obohatil prozatím jen částečně projevenou osobitostí, tj. náznaky typické „straussovské“ instrumentace a způsobu vedení melodické linky, jak je známe z jeho pozdějších oper (např. Salome, Elektra, Růžový kavalír) a symfonií nebo symfonických básní (Enšpíglova šibalství, Alpská symfonie, Don Quijote, Symphonia domestica, Tak pravil Zarathustra).

Serenáda pro dechové nástroje Es dur, op. 7, je chronologicky prvním dílem Richarda Strausse, které dodnes žije na koncertních pódiích. Komponoval ji jako sedmnáctiletý student v roce 1881 s dedikací svému učiteli skladby Friedrichovi Wilhelmovi Meyerovi. Poprvé byla provedena 27. listopadu 1882 Dvorním komorním orchestrem v Drážďanech pod taktovkou Franze Wüllnera. Tomu se Straussova hudba zřejmě zalíbila, neboť i později uváděl premiéry jeho orchestrálních děl.

Přestože ji Strauss napsal velice mladý, je Serenáda kompozičně zcela suverénní a poukazuje na talent svého tvůrce. Svým rozvrhem navazuje například na Mozartovu Gran Partitu B dur napsanou o sto let dříve také pro třináct nástrojů (Mozartovy basetové rohy a kontrabas Strauss nahradil flétnami a kotrafagotem). Strauss tedy pro Serenádu předepsal obsazení dvou fléten, dvou hobojů, dvou klarinetů, dvou fagotů, kontrafagotu nebo tuby a čtyř lesních rohů. Kuriozitou této jednověté skladby je, že speciálně pro závěrečný akord přidal autor do partitury kontrabas. Proč to udělal, nevíme, možná ale chtěl odkázat právě na Mozarta.

Serenádu později koncertně prováděl také Straussův přítel a dirigent Hans von Bülow a i na základě jeho doporučení začal Strauss skicovat další dílo pro stejných třináct nástrojů. Na podzim roku 1884 pak Bülow přijal od Strausse hotovou partituru Suity B dur.

Zatímco Serenáda je melancholická a postavená spíše na harmonické libozvučnosti a vynalézavosti, čtyřvětá Suita pro 13 dechových nástrojů B dur napsaná pro totožné obsazení více odkazuje k Straussovým orchestrálním dílům, je živelná a hráčsky virtuózní. Někdy je tento čtvrtý Straussův opus označován jako barokní taneční suita. Nejen vzhledem k tomu, že stylově odkazuje do minulosti, ale i kvůli volbě názvů jednotlivých vět, které naznačují inspiraci v barokní suitové formě. S úvodním energickým Präludiem kontrastuje lyrická Romanze oscilující mezi durovým a mollovým tónorodem. Třetí část je, přes svůj název Gavotte, brilantním scherzem, v kterém se nástroje ve vzájemné interakci sólově individualizují. Tento vývoj je dovršen v závěrečné části – fuze, kde se nástroje vypínají k sólovým výkonům a každý z nich přednese fugové téma.

Charles Gounod — Petite Symphonie

CHARLES GOUNOD
1818–1893

„Hudební myšlenky létaly do mé mysli jako motýli a vše, co jsem musel udělat, bylo natáhnout ruku a zachytit je.“ Tímto způsobem popsal svou tvůrčí metodu Charles-François Gounod, velký skladatel opery i duchovní hudby 19. století a autor spojený především s žánrem opéra lyrique. Jeho kompoziční odkaz je rozsáhlý a zahrnuje oratoria, mše, moteta, písně, balety a v neposlední řadě i instrumentální hudbu.

Poté, co Charles Gounod napsal všechny své opery a další velká díla, včetně slavných opusů Faust a Markétka nebo Romeo a Julie, spatřila v roce 1885 světlo světa také Petite Symphonie(Malá symfonie). Čtyřvěté dílo pro devět dechových nástrojů (flétna, dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty a dva lesní rohy) psal autor v sedmašedesáti letech a jeho vznik i premiéra byla výsledkem souhry několika okolností. Jedním z impulzů byl fakt, že Theobald Böhm uvedl do praxe nové typy dechových nástrojů s dokonalejším klapkovým mechanismem a stabilnější intonací, čímž se v kvalitě vyrovnaly smyčcům a mohla tak pro ně začít vznikat interpretačně náročnější hudba. Druhou inspirací pak byla osobnost flétnisty Paula Taffanela, který se v Paříži věnoval rozvoji hudby pro dechové nástroje, podněcoval novou tvorbu a také založil Société de Musique de la Chambre pour Instruments à Vent (Společnost komorní hudby pro dechové nástroje).

Gounod se tedy na Taffanelův podnět rozhodl zkomponovat dechové noneto v intencích mozartovské serenádové instrumentace. Flétnový part psal přitom přímo na míru Paulu Taffanelovi. Výsledkem je okouzlující dílo o čtyřech částech formálně rozvržené jako klasická symfonie dávající na odiv výrazové možnosti dechových nástrojů, klasicistní formální vyváženost a jasnost ve frázování. Ve spojení s originálně klenutou melodikou a libozvučnou harmonií vznikl jedinečný, dodnes oblíbený opus. Premiéra Malé symfonie se konala 30. dubna 1885 v Pleyelově sálu v Paříži, pochopitelně s Taffanelem u flétnového pultu.