Ondřej Vrabec • Czech Philharmonic Winds


Under the leadership of Ondřej Vrabec, the Czech Philharmonic Winds will be playing romantic works for winds.

  • Subscription series V1

Programme

Richard Strauss
Serenade for Winds in E Flat Major, Op. 7

Charles Gounod
Petite Symphonie

INTERMISSION – 20ʼ

Richard Strauss
Suite in B Flat Major, Op. 4

Performers

Czech Philharmonic Winds
Andrea Rysová, Roman Novotný flute
Jana Brožková, Vladislav Borovka oboe
Jan Mach, František Bláha clarinet
Jaroslav Kubita, Martin Petrák bassoon
Ondřej Šindelář bassoon, contrabassoon
Mikuláš Koska, Hana Sapáková, Kanako Mori, Petra Čermáková french horn

Ondřej Vrabec
conductor

Photo illustrating the event Ondřej Vrabec Czech Philharmonic Winds

Rudolfinum — Dvorak Hall


Performers

Czech Philharmonic Winds  

The original Czech Philharmonic Harmony was founded within the Czech Philharmonic in 1967 by its prominent wind instrument players under the patronage of Chief Conductor Karel Ančerl. The basis of the ensemble was a classic octet (pairs of oboe, clarinet, bassoon and horn), complemented by flutes or other instruments, mostly brass ones. The word “Harmony” designates an ensemble of mostly wind instruments established during the era of Classicism as an autonomous orchestra playing wind and brass repertoire, and is also figuratively used for a wind section of a symphony orchestra. Until 1995 when it ceased to exist, the Czech Philharmonic Harmony recorded many gramophone records and later compact discs for the Supraphon label, spanning music from the Baroque to the present day, including many premieres of contemporary Czech music. The discography of the Czech Philharmonic Harmony consists of the complete works for wind instruments by Ludwig van Beethoven, serenades and divertimenti by Wolfgang Amadeus Mozart, compositions by Leoš Janáček, František Vincenc Kramář-Krommer, Antonín Dvořák, Karel Janeček, Ivo Jirásek, Jiří Pauer, Jaroslav Rybář, etc. In 1972 the ensemble was awarded the Wiener Flötenuhr (Viennese Musical Clock) for its recording of Mozart’s serenades and divertimenti. The ensemble also gave concerts both in the Rudolfinum and elsewhere. It regularly performed at the International Prague Spring Festival as well as at the festivals in Salzburg and Lucerne.

This tradition is now followed by the ensemble Czech Philharmonic Winds, consisting exclusively of the players of the Czech Philharmonic Orchestra. It was established in the 2018/2019 season as part of the project of the Czech Philharmonic Chamber Orchestra as its version for wind instruments.

Ondřej Vrabec  conductor
Ondřej Vrabec

Ondřej Vrabec is an extraordinary figure on the Czech music scene. After over two decades he continues to successfully advance his artistic career as an award-winning conductor, seasoned solo horn player at the Czech Philharmonic, sought-after chamber musician, respected teacher at the Academy of Performing Arts in Prague and, newly, as Chiefconductor of the Carlsbad Symphony Orchestra.

He graduated from the Prague Conservatory and the Academy of Performing Arts in Prague, supplementing his studies with numerous master classes. As a conductor, Ondřej Vrabec performs with many orchestras around the world (e.g. Japan Philharmonic, New Japan Philharmonic, Budapest Dohnányi Orchestra, Reykjavík Chamber Orchestra, London Soloists Chamber Orchestra) as well as in the Czech Republic, including the Czech Philharmonic (chief conductor’s assistant from 2014 to 2017). For many years he was a member of an international team of conductors at the renowned festivals of contemporary music Ostrava Days and NODO.

Compositions

Richard Strauss
Sonatina pro 16 dechových nástrojů č. 1 F dur op. 135 „Aus der Werkstatt eines Invaliden“

RICHARD STRAUSS
1864–1949

Obě dnes uváděná raná díla Richarda Strausse vznikla zřejmě pod vlivem jeho otce Franze Strausse, který byl zavedeným hráčem na lesní roh v Bavorské státní opeře a obdivoval zejména Haydnovu, Mozartovu a Beethovenovu hudbu. Nicméně Serenáda Es dur i Suita B dur jsou skladby navazující nejen na vídeňské klasiky, ale svou hudební dikcí mohou připomínat i tvorbu Schumannovu nebo Schubertovu. Klasicky umírněné partitury autor obohatil prozatím jen částečně projevenou osobitostí, tj. náznaky typické „straussovské“ instrumentace a způsobu vedení melodické linky, jak je známe z jeho pozdějších oper (např. SalomeElektraRůžový kavalír) a symfonií nebo symfonických básní (Enšpíglova šibalstvíAlpská symfonieDon QuijoteSymphonia domesticaTak pravil Zarathustra).

Serenáda pro dechové nástroje Es dur, op. 7, je chronologicky prvním dílem Richarda Strausse, které dodnes žije na koncertních pódiích. Komponoval ji jako sedmnáctiletý student v roce 1881 s dedikací svému učiteli skladby Friedrichovi Wilhelmovi Meyerovi. Poprvé byla provedena 27. listopadu 1882 Dvorním komorním orchestrem v Drážďanech pod taktovkou Franze Wüllnera. Tomu se Straussova hudba zřejmě zalíbila, neboť i později uváděl premiéry jeho orchestrálních děl.

Přestože ji Strauss napsal velice mladý, je Serenáda kompozičně zcela suverénní a poukazuje na talent svého tvůrce. Svým rozvrhem navazuje například na Mozartovu Gran Partitu B dur napsanou o sto let dříve také pro třináct nástrojů (Mozartovy basetové rohy a kontrabas Strauss nahradil flétnami a kotrafagotem). Strauss tedy pro Serenádu předepsal obsazení dvou fléten, dvou hobojů, dvou klarinetů, dvou fagotů, kontrafagotu nebo tuby a čtyř lesních rohů. Kuriozitou této jednověté skladby je, že speciálně pro závěrečný akord přidal autor do partitury kontrabas. Proč to udělal, nevíme, možná ale chtěl odkázat právě na Mozarta.

Serenádu později koncertně prováděl také Straussův přítel a dirigent Hans von Bülow a i na základě jeho doporučení začal Strauss skicovat další dílo pro stejných třináct nástrojů. Na podzim roku 1884 pak Bülow přijal od Strausse hotovou partituru Suity B dur.

Zatímco Serenáda je melancholická a postavená spíše na harmonické libozvučnosti a vynalézavosti, čtyřvětá Suita pro 13 dechových nástrojů B dur napsaná pro totožné obsazení více odkazuje k Straussovým orchestrálním dílům, je živelná a hráčsky virtuózní. Někdy je tento čtvrtý Straussův opus označován jako barokní taneční suita. Nejen vzhledem k tomu, že stylově odkazuje do minulosti, ale i kvůli volbě názvů jednotlivých vět, které naznačují inspiraci v barokní suitové formě. S úvodním energickým Präludiemkontrastuje lyrická Romanze oscilující mezi durovým a mollovým tónorodem. Třetí část je, přes svůj název Gavotte, brilantním scherzem, v kterém se nástroje ve vzájemné interakci sólově individualizují. Tento vývoj je dovršen v závěrečné části – fuze, kde se nástroje vypínají k sólovým výkonům a každý z nich přednese fugové téma.

 

Richard Strauss
Svita pro 13 dechových nástrojů B dur op. 4

RICHARD STRAUSS
1864–1949

Obě dnes uváděná raná díla Richarda Strausse vznikla zřejmě pod vlivem jeho otce Franze Strausse, který byl zavedeným hráčem na lesní roh v Bavorské státní opeře a obdivoval zejména Haydnovu, Mozartovu a Beethovenovu hudbu. Nicméně Serenáda Es dur i Suita B dur jsou skladby navazující nejen na vídeňské klasiky, ale svou hudební dikcí mohou připomínat i tvorbu Schumannovu nebo Schubertovu. Klasicky umírněné partitury autor obohatil prozatím jen částečně projevenou osobitostí, tj. náznaky typické „straussovské“ instrumentace a způsobu vedení melodické linky, jak je známe z jeho pozdějších oper (např. Salome, Elektra, Růžový kavalír) a symfonií nebo symfonických básní (Enšpíglova šibalství, Alpská symfonie, Don Quijote, Symphonia domestica, Tak pravil Zarathustra).

Serenáda pro dechové nástroje Es dur, op. 7, je chronologicky prvním dílem Richarda Strausse, které dodnes žije na koncertních pódiích. Komponoval ji jako sedmnáctiletý student v roce 1881 s dedikací svému učiteli skladby Friedrichovi Wilhelmovi Meyerovi. Poprvé byla provedena 27. listopadu 1882 Dvorním komorním orchestrem v Drážďanech pod taktovkou Franze Wüllnera. Tomu se Straussova hudba zřejmě zalíbila, neboť i později uváděl premiéry jeho orchestrálních děl.

Přestože ji Strauss napsal velice mladý, je Serenáda kompozičně zcela suverénní a poukazuje na talent svého tvůrce. Svým rozvrhem navazuje například na Mozartovu Gran Partitu B dur napsanou o sto let dříve také pro třináct nástrojů (Mozartovy basetové rohy a kontrabas Strauss nahradil flétnami a kotrafagotem). Strauss tedy pro Serenádu předepsal obsazení dvou fléten, dvou hobojů, dvou klarinetů, dvou fagotů, kontrafagotu nebo tuby a čtyř lesních rohů. Kuriozitou této jednověté skladby je, že speciálně pro závěrečný akord přidal autor do partitury kontrabas. Proč to udělal, nevíme, možná ale chtěl odkázat právě na Mozarta.

Serenádu později koncertně prováděl také Straussův přítel a dirigent Hans von Bülow a i na základě jeho doporučení začal Strauss skicovat další dílo pro stejných třináct nástrojů. Na podzim roku 1884 pak Bülow přijal od Strausse hotovou partituru Suity B dur.

Zatímco Serenáda je melancholická a postavená spíše na harmonické libozvučnosti a vynalézavosti, čtyřvětá Suita pro 13 dechových nástrojů B dur napsaná pro totožné obsazení více odkazuje k Straussovým orchestrálním dílům, je živelná a hráčsky virtuózní. Někdy je tento čtvrtý Straussův opus označován jako barokní taneční suita. Nejen vzhledem k tomu, že stylově odkazuje do minulosti, ale i kvůli volbě názvů jednotlivých vět, které naznačují inspiraci v barokní suitové formě. S úvodním energickým Präludiem kontrastuje lyrická Romanze oscilující mezi durovým a mollovým tónorodem. Třetí část je, přes svůj název Gavotte, brilantním scherzem, v kterém se nástroje ve vzájemné interakci sólově individualizují. Tento vývoj je dovršen v závěrečné části – fuze, kde se nástroje vypínají k sólovým výkonům a každý z nich přednese fugové téma.

Charles Gounod
Petite Symphonie

CHARLES GOUNOD
1818–1893

„Hudební myšlenky létaly do mé mysli jako motýli a vše, co jsem musel udělat, bylo natáhnout ruku a zachytit je.“ Tímto způsobem popsal svou tvůrčí metodu Charles-François Gounod, velký skladatel opery i duchovní hudby 19. století a autor spojený především s žánrem opéra lyrique. Jeho kompoziční odkaz je rozsáhlý a zahrnuje oratoria, mše, moteta, písně, balety a v neposlední řadě i instrumentální hudbu.

Poté, co Charles Gounod napsal všechny své opery a další velká díla, včetně slavných opusů Faust a Markétka nebo Romeo a Julie, spatřila v roce 1885 světlo světa také Petite Symphonie(Malá symfonie). Čtyřvěté dílo pro devět dechových nástrojů (flétna, dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty a dva lesní rohy) psal autor v sedmašedesáti letech a jeho vznik i premiéra byla výsledkem souhry několika okolností. Jedním z impulzů byl fakt, že Theobald Böhm uvedl do praxe nové typy dechových nástrojů s dokonalejším klapkovým mechanismem a stabilnější intonací, čímž se v kvalitě vyrovnaly smyčcům a mohla tak pro ně začít vznikat interpretačně náročnější hudba. Druhou inspirací pak byla osobnost flétnisty Paula Taffanela, který se v Paříži věnoval rozvoji hudby pro dechové nástroje, podněcoval novou tvorbu a také založil Société de Musique de la Chambre pour Instruments à Vent (Společnost komorní hudby pro dechové nástroje).

Gounod se tedy na Taffanelův podnět rozhodl zkomponovat dechové noneto v intencích mozartovské serenádové instrumentace. Flétnový part psal přitom přímo na míru Paulu Taffanelovi. Výsledkem je okouzlující dílo o čtyřech částech formálně rozvržené jako klasická symfonie dávající na odiv výrazové možnosti dechových nástrojů, klasicistní formální vyváženost a jasnost ve frázování. Ve spojení s originálně klenutou melodikou a libozvučnou harmonií vznikl jedinečný, dodnes oblíbený opus. Premiéra Malé symfonie se konala 30. dubna 1885 v Pleyelově sálu v Paříži, pochopitelně s Taffanelem u flétnového pultu.

The best of the Rudolfinum


5 times a year directly to your e-mail.
Join 9500+ readers.

Your e-mail is safe with us. One-click logout.

Close
What are you looking for?