Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Mitsuko Uchida

Czech Philharmonic

Mitsuko Uchida

Czech Philharmonic
Duration of the programme 1 hod 45 min
Programme

Bohuslav Martinů
Symphony No. 6 H 343

Arnold Schönberg
Piano Concerto, Op. 42

Bohuslav Martinů
Symphony No. 3 H 299

Performers

Mitsuko Uchida
piano

Jakub Hrůša
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Mitsuko Uchida
Rudolfinum — Dvorak Hall
28 Mar 2018  Wednesday — 7.30pm
Can't order online
29 Mar 2018  Thursday — 7.30pm
Can't order online
30 Mar 2018  Friday — 7.30pm
Can't order online

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Mitsuko Uchida  piano

Mitsuko Uchida

Legendary pianist Mitsuko Uchida brings a deep insight into the music she plays through her own quest for truth and beauty. Renowned for her interpretations of Mozart, Schubert, Schumann and Beethoven, she has also illuminated the music of Berg, Schoenberg, Webern and Boulez for a new generation of listeners.

In 2017/2018, Mitsuko Uchida will embark on a two-year Schubert Sonata series, featuring 12 of Schubert’s major works which she will tour throughout Europe and North America. Main venues will include the Royal Festival Hall in London, Carnegie Hall in New York, the Berlin Philharmonie and the Vienna Musikverein. In the same season, she will also appear with the Berlin Philharmonic and Sir Simon Rattle, the Chicago Symphony and Esa-Pekka Salonen and the Los Angeles Philharmonic and Gustavo Dudamel in addition to directing the Cleveland Orchestra in Mozart concerti.

Artist in Residence at the Hamburg Elbphilharmonie in 2016/2017, Mitsuko Uchida played the opening piano recital in January 2017. Last season marked the start of a three-year collaboration with the Southbank Centre in London and since 2016, Mitsuko Uchida is an Artistic Partner of the Mahler Chamber Orchestra, directing Mozart concerti from the keyboard in tours of major European venues and Japan. With a strong commitment to chamber music, Mitsuko Uchida collaborates closely with the world’s finest musicians. Recently, Mitsuko Uchida partnered with Jörg Widmann for a series of concerts at the Wigmore Hall, Elbphilharmonie and Carnegie Hall and has collaborated with Dorothea Röschmann, the Ebène Quartet and Magdalena Kožená.

Mitsuko Uchida’s loyal relationship with the finest orchestras and concert halls has resulted in numerous residencies. She has been Artist-in-Residence at the Cleveland Orchestra and at the Berlin Philharmonic, the Vienna Konzerthaus, Salzburg Mozartwoche and Lucerne Festival. Carnegie Hall dedicated to her a Perspectives series entitled “Mitsuko Uchida: Vienna Revisited“ and the Concertgebouw a Carte Blanche series.

Mitsuko Uchida records exclusively for Decca. Her extensive discography includes the complete Mozart and Schubert piano sonatas. Since 2011 Uchida has been recording Mozart’s Piano Concerti with the Cleveland Orchestra live in concert and directing from the piano. The first release won a Grammy Award in 2011. The last instalment featuring concerti KV 453 and KV 503 was released in autumn 2016. Her recording of the Schoenberg Piano Concerto with Pierre Boulez and the Cleveland Orchestra won four awards, including The GramophoneAward for Best Concerto. The Schumann and Berg album, a collaboration with Soprano Dorothea Röschmann, won a Grammy Award in 2017.

Highly committed to aiding the development of young musicians, Mitsuko Uchida is a trustee of the Borletti-Buitoni Trust and Director of the Marlboro Music Festival. In June 2009 she was made a Dame Commander of the Order of the British Empire. In May 2012 she was awarded the Royal Philharmonic Society’s Gold Medal and in 2014 received an Honorary Degree from the University of Cambridge. A guest of honour at the Salzburg Mozartwoche in 2015, Mitsuko Uchida was awarded the Golden Mozart Medal. In October 2015, she received the Premium Imperiale Award from the Japan Arts Association.

Jakub Hrůša  conductor

Jakub Hrůša

Born in the Czech Republic, Jakub Hrůša is Chief Conductor of the Bamberg Symphony, Principal Guest Conductor of the Philharmonia Orchestra, and Principal Guest Conductor of the Czech Philharmonic.

He is a frequent guest with many of the world’s greatest orchestras, and in the 2018/19 season made debuts with the Berlin Philharmonic, Bavarian Radio Symphony, Orchestre de Paris and NHK Symphony, to all of which he was immediately re-invited. In addition to his titled positions he also enjoys close relationships with the Royal Concertgebouw Orchestra, The Cleveland Orchestra, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, the New York Philharmonic, Leipzig Gewandhaus Orchestra, Chicago Symphony, Vienna Symphony, Mahler Chamber Orchestra, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Orchestre Philharmonique de Radio France, Vienna Radio Symphony, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra and Melbourne Symphony Orchestra. The 2019/20 season will see him return to the Berlin Philharmonic and make debuts with The Pittsburgh Symphony, Zurich Opera (a new production of the The Makropulos Case) and the Dutch National Opera (a new production for the Holland Festival of Rusalka with the Royal Concertgebouw Orchestra). In summer 2020, he will also return to The Glyndebourne Festival to conduct The Rake’s Progress.

His relationships with leading vocal and instrumental soloists have included collaborations in recent seasons with Behzod Abduraimov, Pierre-Laurent Aimard, Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Emanuel Ax, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Jonathan Biss, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Renaud Capuçon, Isabelle Faust, Bernarda Fink, Martin Fröst, Julia Fischer, Vilde Frang, Sol Gabetta, Véronique Gens, Christian Gerhaher, Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Karen Gomyo, Augustin Hadelich, Hilary Hahn, Barbara Hannigan, Alina Ibragimova, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Sergey Khachatryan, Denis Kozhukhin, Lang Lang, Igor Levit, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Johannes Moser, Viktoria Mullova, Anne Sofie Mutter, Kristine Opolais, Stephanie d’Oustrac, Emmanuel Pahud, Olga Peretyatko, Jean-Guihen Queyras, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Daniil Trifonov, Simon Trpčeski, Mitsuko Uchida, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann and Nikolaj Znaider.

As a conductor of opera, he has been a regular guest with Glyndebourne Festival, conducting Vanessa, The Cunning Little Vixen, A Midsummer Night’s Dream, Carmen, The Turn of the Screw, Don Giovanni and La bohème, and serving as Music Director of Glyndebourne On Tour for three years. Elsewhere he has led productions for the Royal Opera House, Covent Garden (Carmen), Vienna State Opera (a new production of The Makropulos Case), Opéra National de Paris (Rusalka and The Merry Widow), Frankfurt Opera (Il trittico) and Zurich Opera (Makropulos Case), among others.

As a recording artist, his most recent releases are the first two instalments of a new cycle of Dvořák and Brahms Symphonies, and Smetana’s Má vlast with Bamberg Symphony (Tudor). Other releases have included Concertos for Orchestra by Bartók and Kodály with RSB Berlin (Pentatone). He has also recorded Berlioz’s Symphonie fantastique, Strauss’s Eine Alpensinfonie and Suk’s Asrael Symphony with Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra (Octavia Records); the Tchaikovsky and Bruch violin concertos with Nicola Benedetti and the Czech Philharmonic (Universal); and nine discs (with Pentatone and Supraphon) of Czech repertoire with PKF-Prague Philharmonia, where he was Music Director from 2009 until 2015.

Jakub Hrůša studied conducting at the Academy of Performing Arts in Prague, where his teachers included Jiří Bělohlávek. He is currently President of the International Martinů Circle and The Dvořák Society, and in was the inaugural recipient of the Sir Charles Mackerras Prize.

Compositions

Arnold SCHÖNBERG — Koncert pro klavír op. 42

Klavírní koncert op. 42 Arnolda Schönberga se časově téměř kryje s genezí Třetí symfonie Bohuslava Martinů a vznikl rovněž ve Spojených státech amerických. Ač se jedná o různé hudební světy, jsou osobní styly obou skladatelů výsledkem samostatného hledání moderního hudebního jazyka a vyrovnáním s odkazem hudební historie. Nebylo náhodou, že například na koncertě, uvozujícím roku 1947 sympozium o hudební kritice v Harvardu, zazněly společně tři světové premiéry, a to komorních skladeb amerického skladatele Waltera Pistona, Arnolda Schönberga a Bohuslava Martinů. Názory kritiky na jednotlivá díla se lišily, avšak právě tato pluralita hnala moderní hudbu vpřed v době, kdy na ni byl v Evropě uvalen ideologický dozor, ať už nacionálněsocialistický, nebo socialisticko-realistický.

Schönbergův Klavírní koncert byl dílem na objednávku klavíristy Oscara Levanta. Z původně zamýšlené spíše prosté stavby vyrostlo dílo, do nějž Schönberg zakomponoval osud lidí sobě podobných, pronásledovaných nacismem. Liší se od jeho ostatních amerických skladeb, v nichž se vzdal pravidel přísné dodekafonie, přesto i zde zaznívají tonální úseky, ohlasy lidových rytmů a pod. Rovněž strukturou se vrací k historickým formám; skladba je sice jednovětá, avšak lze v ní rozeznat čtyři oddíly (věty). Ve vzájemném vztahu sólového nástroje a orchestru i v pojednání klavírní sazby se projevuje vliv Johannese Brahmse, jehož Schönberg vždy obdivoval.

Schönberg každému oddílu této autobiograficky laděné skladby předeslal motto: 1) Život byl tak prostý, 2) Náhle propukla nenávist, 3) Vznikla vážná situace, a 4) Ale život jde dál. To vše je propojeno základní dvanáctitónovou řadou. První věta má třídílnou formu. Zahajuje ji klavír v tečkovaném rytmu připomínajícím ländler nebo valčík, postupně se připojuje orchestr obměnami výchozího tématu, ozve se i známý kryptogram b-a-c-h. Následující stručné scherzo působí pizzicatem smyčců a pozouny jako děsivá předtucha nebezpečí. Výraz Adagia zastupujícího pomalou větu má z celé skladby nejchmurnější atmosféru, dramatické dění vyústí v sólových pasážích klavíru. Závěrečné rondo se vrací k valčíkovému rytmu jako skladatelova vzpomínka na rodnou Vídeň. Světová premiéra se uskutečnila 6. února 1944 v provedení Rozhlasového orchestru NBC v New Yorku za řízení Leopolda Stokowského, sólistou byl Eduard Steuermann.

Bohuslav Martinů — Symfonie č. 6 H 343

Ke kompozici symfonie se Bohuslav Martinů odhodlal teprve po odchodu z Evropy do exilu ve Spojených státech amerických, a to na vnější podnět, když dirigent Sergej Kusevickij vyzval několik skladatelů – mezi nimi i Martinů – aby novými skladbami uctili památku jeho zesnulé choti. Svou První symfonii Martinů dokončil v září 1942 a 13. listopadu téhož roku ji uvedl Bostonský symfonický orchestr za Kusevického řízení. Jeho poslední, Šestá symfonie se měla původně jmenovat „Nouvelle Symphonie fantastique“ jako odkaz k Berliozově Fantastické symfonii, skladatel však název změnil na Fantaisies Symphoniques (Symfonické fantazie).

Titul už sám o sobě naznačuje, že se dílo od obvyklé symfonické struktury liší. Impulsem bylo Martinů přání vytvořit dílo pro dirigenta Charlese Muncha, jemuž je také symfonie věnována. Skladatel obdivoval dirigentovu spontaneitu, jeho interpretaci, v níž „téměř nevnímatelné zvlnění nebo zrychlení dává melodii náhlý život“. Kompoziční proces tentokrát trval téměř dva roky a koncepce díla se výrazně proměnila (původně měly být například součástí orchestru tři klavíry). Symfonie byla dokončena v květnu 1953, k premiéře došlo až za dva roky, za Munchova řízení 7. ledna 1955 v Bostonu. Rozhodnutí napsat dílo jako volnou fantazii skladateli umožnilo naprostou volnost variačního umění, v němž z prosté myšlenky vyrůstá celá stavba.

Jako Třetí symfonie, je i Šestá symfonie třívětá a obě díla mají i další vazby. Čtyřtónové první téma úvodní věty, které zazní v sólovém violoncellu, je převzato z Dvořákova Requiem – je to totéž téma, které se objevilo už ve Třetí symfonii, zde se opakuje také v třetí větě. Autor skladatelovy monografie Jaroslav Mihule píše, že Symfonické fantazie pokračují tam, kde Třetí symfonie končí; vyznívala-li totiž Třetí svou základní atmosférou jako nápor tíživých tragických představ, přitom však stále jaksi zakotvených v realitě tohoto světa, Symfonické fantazie vycházejí z katarktického smíru jejího závěru a svou myšlenkovou náplň přenášejí do odhmotnění roviny snové.“ Citát či odkaz najdeme i v druhé větě, tentokrát je to harmonický spoj, který uplatnil Leoš Janáček v symfonické básni Taras Bulba.

Sdružení kritiků v New Yorku ocenilo Symfonické fantazie jako nejlepší orchestrální dílo roku 1955. Brzy byly uvedeny v New Yorku, v Londýně je provedl s orchestrem BBC dirigent Vilém Tauský, rodák z Přerova, Charles Munch je s Bostonskými symfoniky natočil na gramofonovou desku. Dílo také zaznělo 27. srpna 1979 v podání České filharmonie za řízení Václava Neumanna u příležitosti smuteční slavnosti, spojené s uložením skladatelových ostatků do rodinné hrobky v Poličce.

Bohuslav Martinů — Symfonie č. 3 H 299

Třetí symfonii Martinů komponoval během letního pobytu v Connecticutu roku 1944, tentokrát bez objednávky, z vlastního rozhodnutí. Přesto se mu práce zpočátku nedařila, jak si – deprimován nekončící válkou a starostmi, co se děje doma – postěžoval svému příteli a životopisci Miloši Šafránkovi. V červnu se však vylodily americké jednotky v Normandii, ve válce nastal obrat a beznaděj se změnila v naději. Snad právě proto tato symfonie skladateli zvlášť přilnula k srdci, později o ní v článku pro New York Times prohlásil: Třetí je moje pýcha. Je tragická ve svém ladění a mně se velmi stýskalo po domově, když jsem ji psal. […] Měl jsem na mysli jako model Beethovenovu Eroiku. […] Psal jsem ji od srdce jako dar Bostonskému symfonickému orchestru, který ji poprvé uvedl. Kusevickij a tento orchestr pro mě v minulosti mnoho udělali.“ Premiéra se uskutečnila už v radostnějším období, 12. října 1945 v Bostonu.

Třetí symfonie je oproti běžnému kánonu třívětá, její těžiště je ve finální větě, k níž celá skladba graduje. První věta vychází z třítónového motivu, stále rozvíjeného, až ve finále dospěje k reminiscenci motivu z Dvořákova Requiem resp. symfonie Asrael Josefa Suka. Skladba končí smířlivě, v hlubokém zamyšlení. Česká filharmonie ji roku 1949 natočila s Karlem Šejnou těsně předtím, než se pro Martinů změnila politická situace natolik, že pro sebe neviděl v Čechách uplatnění. Příteli Karlu Novákovi se o Třetí symfonii svěřil: „Myslel jsem při ní na Talicha a na Vás, na Českou filharmonii, a tak jsem si dělal plány, jak se sejdeme a jak si ji zahrajeme, ovšem dopadlo to trochu jinak, a jak do toho vidím, není moc naděje, že bychom se brzy uviděli…“ Do Čech už se Bohuslav Martinů nikdy nepodíval.