Photo illustrating page  Czech Philharmonic Pierre-Laurent Aimard

Czech Philharmonic

Pierre-Laurent Aimard

Czech Philharmonic

Czech Philharmonic management has spoken with Zuzana Růžičková several times about programming some of the works of her husband, Viktor Kalabis. Strážnice Festival is one of his most popular works, and Jakub Hrůša decided to perform it as a tribute to this pair of extraordinary musicians.

Subscription series A
Duration of the programme 2 hod 30 min

Viktor Kalabis
Strážnice Festival, a suite for large orchestra, Op. 9

Antonín Dvořák
Piano Concerto in G Minor, Op. 33

Bohuslav Martinů
Symphony No. 5, H 310


Pierre-Laurent Aimard

Jakub Hrůša

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Pierre-Laurent Aimard
Rudolfinum — Dvorak Hall
23 Jan 2019  Wednesday — 7.30pm
Can't order online
24 Jan 2019  Thursday — 7.30pm
Can't order online
25 Jan 2019  Friday — 7.30pm
Can't order online

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539


Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.


Pierre-Laurent Aimard  piano
Pierre-Laurent Aimard

Widely acclaimed as a key figure in the music of our time and as a uniquely significant interpreter of piano repertoire from every age, Pierre-Laurent Aimard enjoys an internationally celebrated career.

He performs throughout the world each season with major orchestras under conductors including Esa-Pekka Salonen, Vladimir Jurowski, Peter Eötvös, Sir Simon Rattle and Riccardo Chailly. He has been invited to create, direct and perform in a number of residencies, with projects at Carnegie Hall, New Yorkʼs Lincoln Center, Viennaʼs Konzerthaus, Berlinʼs Philharmonie, the Lucerne Festival, Mozarteum Salzburg, Cité de la Musique in Paris, the Tanglewood Festival and Londonʼs Southbank Centre. Aimard is also the Artistic Director of the prestigious and historic Aldeburgh Festival. Pierre-Laurent was Artist-in-Residence with the Vienna Symphony Orchestra for the 2015/16 season, performing all of the Beethoven piano concertos under the baton of Philippe Jordan. He remained committed to the music of the 20th and 21st centuries with a major Stockhausen project for Musica Viva in Munich followed by concerts in Paris and Amsterdam, and a performance of Lachenmann’s Ausklang in Luxembourg. Other highlights included solo recitals in Amsterdam, Sydney, Tokyo and London.

Born in Lyon in 1957, Pierre-Laurent Aimard studied at the Paris Conservatoire with Yvonne Loriod and in London with Maria Curcio. Early career landmarks included winning first prize in the 1973 Messiaen Competition and being appointed, three years later, by Pierre Boulez to become the Ensemble intercontemporainʼs first solo pianist.

Aimard has had close collaborations with many leading composers including György Kurtag, Stockhausen, Carter, Pierre Boulez and George Benjamin and had a long association with Ligeti, recording his complete works for piano. Most recently he performed the world premiere of Harrison Birtwistle’s Responses: Sweet disorder and the carefully careless, as well as Carter’s last piece Epigrams for piano, cello and violin, which was written for Pierre-Laurent and premiered at the Aldeburgh Festival in 2013. Through his professorship at the Hochschule Köln as well as numerous series of concert lectures and workshops worldwide, he sheds an inspiring and very personal light on music of all periods. During the 2008/09 season Aimard was an Associate Professor at the Collège de France, Paris and he is a member of the Bayerische Akademie der Schönen Künste. He was the recipient of the Royal Philharmonic Society’s Instrumentalist Award in spring 2005 and was named “Instrumentalist of the Year” by Musical America in 2007. In 2015 he launched a major online resource centred on the performance and teaching of Ligeti’s piano music with filmed masterclasses and performances in collaboration with Klavier-Festival Ruhr.

Pierre-Laurent has made many highly successful recordings. His first DG release, Bachʼs Art of Fugue, received both the Diapason dʼOr and Choc du Monde de la Musique awards, debuted at No.1 on Billboardʼs classical chart and topped iTunes’ classical album download chart. In recent years Pierre-Laurent has been honoured with ECHO Klassik Awards, most recently in 2009 for his recording of solo piano pieces, Hommage à Messiaen, a Grammy award in 2005 for his recording of Ives’ Concord Sonata and Songs and he was also presented with Germany’s Schallplattenkritik Honorary Prize in 2009. Further releases for DG – of The Liszt Project in 2011 and Debussy Préludes in 2012 – were joined by a new recording of Bach’s Wohl Tempered Klavier Book 1, which was released in 2014.

Jakub Hrůša  conductor
Jakub Hrůša

Born in the Czech Republic, Jakub Hrůša is Chief Conductor of the Bamberg Symphony, Principal Guest Conductor of the Philharmonia Orchestra, and Principal Guest Conductor of the Czech Philharmonic.

He is a frequent guest with many of the world’s greatest orchestras, and in the 2018/19 season made debuts with the Berlin Philharmonic, Bavarian Radio Symphony, Orchestre de Paris and NHK Symphony, to all of which he was immediately re-invited. In addition to his titled positions he also enjoys close relationships with the Royal Concertgebouw Orchestra, The Cleveland Orchestra, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, the New York Philharmonic, Leipzig Gewandhaus Orchestra, Chicago Symphony, Vienna Symphony, Mahler Chamber Orchestra, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Orchestre Philharmonique de Radio France, Vienna Radio Symphony, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra and Melbourne Symphony Orchestra. The 2019/20 season will see him return to the Berlin Philharmonic and make debuts with The Pittsburgh Symphony, Zurich Opera (a new production of the The Makropulos Case) and the Dutch National Opera (a new production for the Holland Festival of Rusalka with the Royal Concertgebouw Orchestra). In summer 2020, he will also return to The Glyndebourne Festival to conduct The Rake’s Progress.

His relationships with leading vocal and instrumental soloists have included collaborations in recent seasons with Behzod Abduraimov, Pierre-Laurent Aimard, Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Emanuel Ax, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Jonathan Biss, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Renaud Capuçon, Isabelle Faust, Bernarda Fink, Martin Fröst, Julia Fischer, Vilde Frang, Sol Gabetta, Véronique Gens, Christian Gerhaher, Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Karen Gomyo, Augustin Hadelich, Hilary Hahn, Barbara Hannigan, Alina Ibragimova, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Sergey Khachatryan, Denis Kozhukhin, Lang Lang, Igor Levit, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Johannes Moser, Viktoria Mullova, Anne Sofie Mutter, Kristine Opolais, Stephanie d’Oustrac, Emmanuel Pahud, Olga Peretyatko, Jean-Guihen Queyras, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Daniil Trifonov, Simon Trpčeski, Mitsuko Uchida, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann and Nikolaj Znaider.

As a conductor of opera, he has been a regular guest with Glyndebourne Festival, conducting Vanessa, The Cunning Little Vixen, A Midsummer Night’s Dream, Carmen, The Turn of the Screw, Don Giovanni and La bohème, and serving as Music Director of Glyndebourne On Tour for three years. Elsewhere he has led productions for the Royal Opera House, Covent Garden (Carmen), Vienna State Opera (a new production of The Makropulos Case), Opéra National de Paris (Rusalka and The Merry Widow), Frankfurt Opera (Il trittico) and Zurich Opera (Makropulos Case), among others.

As a recording artist, his most recent releases are the first two instalments of a new cycle of Dvořák and Brahms Symphonies, and Smetana’s Má vlast with Bamberg Symphony (Tudor). Other releases have included Concertos for Orchestra by Bartók and Kodály with RSB Berlin (Pentatone). He has also recorded Berlioz’s Symphonie fantastique, Strauss’s Eine Alpensinfonie and Suk’s Asrael Symphony with Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra (Octavia Records); the Tchaikovsky and Bruch violin concertos with Nicola Benedetti and the Czech Philharmonic (Universal); and nine discs (with Pentatone and Supraphon) of Czech repertoire with PKF-Prague Philharmonia, where he was Music Director from 2009 until 2015.

Jakub Hrůša studied conducting at the Academy of Performing Arts in Prague, where his teachers included Jiří Bělohlávek. He is currently President of the International Martinů Circle and The Dvořák Society, and in was the inaugural recipient of the Sir Charles Mackerras Prize.


Antonín Dvořák — Koncert pro klavír a orchestr g moll op. 33


Svůj jediný klavírní koncert napsal Antonín Dvořák v roce 1876, v období, kdy byl jako skladatel znám pouze pražskému publiku. Ovšem jedním dechem rovnou dodejme, jaké skladby tehdy psal: jen v roce 1876 kromě jiných například Moravské dvojzpěvy nebo Stabat Mater! Díla zcela mimořádná, přitom tolik odlišná. Stejně jako v nich i v Koncertu pro klavír a orchestr g moll op. 33 Dvořák uskutečňoval svůj jedinečný kompoziční záměr. Jistě však netušil, že podobně jedinečný bude i životní příběh této skladby. Příběh plný uznání a obdivu, ale i nepochopení, odsudků a dokonce deformací díla samého. Klavírní part a především dílo jako celek Dvořák rozhodně nemínil napsat jako Chopin nebo Liszt, pracoval s klavírem ve vztahu k orchestru odlišným způsobem. Do jisté míry si toho byl vědom například Robert Lienau, jeden z nakladatelů, kterému Dvořák rok po premiéře (Praha 1878) nabízel koncert k vydání: „Ačkoli bych měl velkou chuť tisknout klavírní koncert, nemohu se hned rozhodnout k převzetí toho Vašeho. Zacházíte s klavírem, podobně jako Beethoven, v těsném splynutí s orchestrem, a je otázka, jestli to dnešní koncertní hráči uvítají.“ O něco později si (tehdy již velmi žádaný) Dvořák našel jiného nakladatele, který koncert naopak bez váhání vydal, aniž by se s touto skladbou byl seznámil. Před tímto vydáním (Julius Hainauer, Vratislav 1883) Dvořák podrobil všechny tři věty celého díla velmi důkladné revizi a v této podobě byl koncert následně i prováděn. Že vedle obdivných reakcí zaznívaly vůči dílu i odsudky, zažívali pochopitelně i jiní skladatelé (třeba Brahms se svým klavírním koncertem). Jenže v Dvořákově případě nezůstalo jen u odsudků. Několik let po skladatelově smrti vytvořil pražský pedagog Vilém Kurz úpravu klavírního partu, s níž se začal Dvořákův koncert ve značně deformované podobě provozovat, zejména pak po vydání této úpravy tiskem. V posledních letech se interpreti naopak stále častěji vracejí zpět k původní podobě koncertu. Pravděpodobně mají podobný názor jako jeden z recenzentů londýnské premiéry v roce 1883: „Můžeme říci hned, že je to dílo jedinečné hodnoty, a především dílo velké krásya půvabu. […] Dvořák v tomto koncertu ukazuje pravého ducha instrumentace, a to nejenv pojednáníorchestru, aletakév uchopení klavírního partu.“

Bohuslav Martinů — Symfonie č. 5 H 310


„Všechno, co jsem po celý život sledoval, dělal, psal, myslil, se zdálo být bezpředmětné,“ napsal Bohuslav Martinů ve vzpomínce na své poslední francouzské dny, když v roce 1940 utíkal z okupované Francie přes Španělsko a Portugalsko do USA. V těchto dnech si začal naplno uvědomovat, co do té doby považoval za samozřejmé a co nyní ztrácí: „Pocit svobody. Liberté. Teď jsme mohli poznat, že to není daná hodnota, nýbrž že musí býti dobyta.“ Usadil se v New Yorku, ve stejném městě jako před půlstoletím jeho velký skladatelský vzor Antonín Dvořák. Však na něj Martinů nejednou vzpomínal: „Dvořák byl jedním z těch, kteří mi ukázali cestu potřebnou umělci a skladateli. Snad proto, že vyjádřil tak upřímně svůj národ a češství a že v tomto poměru bylo něco, co já sám jsem chtěl vyjádřit.“ A právě na americké půdě se Martinů poprvé odhodlal k napsání kompozičního druhu, na který se podle svých slov dříve necítil být „dostatečně připraven“. Počínaje rokem 1942 začal psát symfonie, každý rok jednu. S blížícím se koncem války se pustil již do čtvrté, optimisticky laděné, kterou zamýšlel jako poslední dílo psané v Americe. Vždyť už tolik myslel na návrat do vlasti a na přísliby z Prahy, že by zde mohl vyučovat kompozici. Jedním z těch, kdo jeho návrat toužebně očekávali, byl i student kompozice na pražské konzervatoři Viktor Kalabis, jenž si ve vzpomínce na tehdejší dobu později poznamenal: „Jediný člověk, který by mě byl opravdu zajímal, byl Bohuslav Martinů.“ Události se však, jak známo, vyvíjely jinak: Bohuslavu Martinů nebylo dopřáno vrátit se domů. V nešťastném rozpoložení z poválečného vývoje v Československu zkomponoval roku 1946 Symfonii č. 5 a dedikoval ji České filharmonii, orchestru, v němž kdysi sám hrával ve skupině druhých houslí pod taktovkou Václava Talicha, který je nyní po válce absurdně obviňován z kolaborace – Martinů byl otřesen. Tragický tón symfonie symbolicky spoluvytváří i využití moravské lidové písně „Bolavá hlavěnka“. Ze skladatelského hlediska byl spokojen: „Je to dílo dobře organizované, organické a spořádané a je v něm velmi málo míst, která by mě neuspokojila, [...] nemá starou formu symfonie, ale má novější a lepší konstrukci.“ Když však Martinů jednou náhodně zaslechl část páté symfonie (snad prý z Jugoslávského rozhlasu), nelíbilo se mu, že se s poslední větou „courali jak na funuse“ a přál si, aby si příště „dodali kuráže pro tempo“.

Viktor Kalabis — Strážnické slavnosti, svita pro velký orchestr op. 9


Vztah k lidové písni si Viktor Kalabis vytvářel již od raného dětství. Jako vzdělaný muž si navíc význam tohoto zdroje inspirace uvědomoval stále intenzivněji: „Lidová píseň – kolik spisovatelů, básníků, hudebníků i lidí z mnoha jiných oborů už složilo svůj hold tomuto jedinečnému uměleckému útvaru, tomuto fantastickému národnímu pokladu!“ Folklorní tradicí se Kalabis ve své tvorbě poprvé inspiroval v cyklu osmi písní pro tenor a klavír s názvem Ptačí svatby (1949). Texty těchto písní čerpal z Plickova sborníku Český rok. A byl to právě znalec folkloru Karel Plicka, který vzal skladatele v létě roku 1951 do Strážnice na folklorní slavnosti. Že byl folklor v té době zároveň zneužíván ideologií totalitního režimu, Kalabise nejen neodradilo, ale možná o to více nutilo k hledání vlastní tvůrčí cesty. Velkou orchestrální suitu Strážnické slavnosti op. 9 začal komponovat hned po návratu z moravského festivalu, ale i vzhledem k řadě životních peripetií ji dokončil až za 19 měsíců. (Týden poté, co byl jako politicky nevhodný člověk propuštěn z AMU.) V pěti orchestrálních obrazech Kalabis nikde necituje původní lidové melodie, s bohatstvím „národního pokladu“ pracuje způsobem velmi rafinovaným i prostým, niterným i strhujícím. Roku 1955 to čestným uznáním ocenila i porota skladatelské soutěže Mezinárodního festivalu mládeže a studentstva ve Varšavě, v níž zasedli mj. Šostakovič a Kabalevskij.