Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Hilary Hahn

Czech Philharmonic

Hilary Hahn

Other promoters
Czech Philharmonic
Programme

Leoš Janáček
The Cunning Little Vixen, suite from the opera

Wolfgang Amadeus Mozart
Violin Concerto No. 5 in A Major KV 219

Antonín Dvořák
In Nature’s Realm, Op. 91, Carnival, Op. 92, Othello, Op. 93, concert overtures

Performers

Hilary Hahn
violin

Jiří Bělohlávek
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Hilary Hahn
Locarno — San Francesco
8 Sep 2016  Thursday — 8.30pm
Can't order online

Please contact the promoter of the concert for ticket information and availability.

Performers

Hilary Hahn  violin

Jiří Bělohlávek  conductor

Jiří Bělohlávek

Chief Conductor and Artistic Director, Czech Philharmonic
Principal Guest Conductor, Rotterdam Philharmonic Orchestra
Conductor Laureate, BBC Symphony (London)

Renowned Czech conductor Jiří Bělohlávek was appointed Music Director and Artistic Director of the Czech Philharmonic in 2012, following on from his successful tenure as Chief Conductor of the BBC Symphony Orchestra, of which he is now a Conductor Laureate. He was Chief Conductor of the Prague Symphony Orchestra (1977–89), Music Director of the Prague Philharmonia (1994–2004), was appointed President of the Prague Spring Festival in 2006. From 2013 to 2017, he was Principal Guest Conductor of the Rotterdam Philharmonic Orchestra.

In opera, he has collaborated with the Vienna State Opera, Royal Opera, Covent Garden, New York’s Metropolitan Opera, San Francisco Opera, Opéra National de Paris, the Teatro Real Madrid, Glyndebourne Festival Opera, Zurich Opera, and the National Theatre in Prague. He has also conducted and recorded several opera-in-concert presentations with the BBC Symphony, to great acclaim. Confirming his preeminence as the conductor of Janacek, this past season he conducted the Czech Phil in a concert presentation of Jenůfa at the London Royal Festival Hall, as well as in full production the San Francisco Opera. This was followed by a performance of Janacek The Makropulos Case with the BBC Symphony Orchestra at the BBC Proms.

Under his leadership the Czech Philharmonic is enjoying unprecedented success both at home in Prague, and on extensive tours. Together they have toured in the past three seasons on three continents, including Europe, Asia and North America.  Their recent residency in Vienna at the Musikverein was a great success, and has lead to similar events being planned in other world capitals. The Czech Philharmonic announced in January 2017 that their partnership with Maestro Bělohlávek is now officially extended to 2022!

In addition to his ongoing Prague seasons and touring engagements with the Czech, he continues to perform as a guest conductor with the world’s major orchestras, including recent appearances with the BBC Symphony Orchestra (including at the London Proms), New York Philharmonic, Pittsburgh Symphony, Washington National Symphony, and Deutsches Symphony Berlin, Leipzig Gewandhaus Orchestra and Vienna Symphony Orchestra. In the coming season, in addition to major projects with Czech Phil, he looks forward to engagements with the Chicago Symphony Orchestra, Pittsburgh Symphony, Bayerische Rundfunk Orchestra Munich, Rotterdam Philharmonic, Leipzig Gewandhaus Orchestra, St Petersburg Philharmonic, and more.

With the Czech Philharmonic, he will conduct a major Asian tour in Autumn 2017 with concerts in Japan, Korea and Taiwan, in addition to appearances on tour in Europe, the highlight of which will be a performance of Janáček Glagolitic Mass at the Salzburg Festival in August 2018.

Jiří Bělohlávek has recorded extensively, with recent projects with the Czech Philharmonic including the complete symphonies and concertos of Dvořák. The series with Decca continues in the coming season, when a major disc of Suk will be recorded.

In 2012 he was awarded an honorary CBE for his services to British music.

Compositions

 — Othello, koncertní předehra op. 93

Orchestrální hudba má v díle skladatele Antonína Dvořáka mimořádné postavení. Zabýval se jí celou svou kompoziční dráhu a jeho tvorba na tomto poli, zahájená v jeho 24 letech Symfonií č. 1 c moll „Zlonické zvony“ a uzavřená Písní bohatýrskou op. 111, z roku 1897, dokumentuje v podstatě celý stylový vývoj Dvořákův od počátečního okouzlení progresivním novoromantismem přes příklon k rozvíjení odkazu klasiků až po osobitou stylovou syntézu a dokonce zájem o programní hudbu v závěru jeho skladatelské činnosti. Dvořák se pokusil o kompozici snad každého dobového typu skladby pro orchestr – vedle devíti symfonií je autorem trojice Slovanských rapsodií op. 45, Symfonických variací op. 78, dvou suit pro velký orchestr, několika orchestrálních pochodů a tanečních skladeb a orchestrálních úprav vlastních Slovanských tanců, čtyř symfonických básní a také řady koncertních předeher a dalších děl.

Vrcholem jeho tvorby v žánru zmíněném jako posledním je triptych Příroda, Život, Láska,vytvořený v letech 1891–1892. Dvořák jím realizoval záměr zkomponovat cyklus tří koncertních ouvertur, kterými by hudebně vyjádřil svůj životní názor a ukázal v nich přírodu a lásku ze všech stran, jako síly stojící u zrodu všeho a zároveň schopné vše zničit. Ke kompozici této trilogie, přistoupil jako zralý a evropsky proslulý skladatel, který nedlouho předtím dokončil taková mistrovská díla, jakými jsou Symfonie č. 8 G dur op. 88, nebo Requiem op. 89. V jistém smyslu je cyklus svou základní ideou světským pendantem k Requiem, z něhož dokonce v druhé a třetí ouvertuře Dvořák cituje ústřední motiv smrti. Cyklus tvoří předehry V přírodě op. 91, Karneval op. 92, a Othello op. 93. Dvořák dal trojici společný titul příznačně vystihující obsahový podtext jednotlivých předeher – Příroda, Život, Láska.

Původně měly skladby společné opusové číslo, teprve o dva roky později ve vydání u berlínského nakladatele Fritze Simrocka dostala každá z nich číslo vlastní. Předehra V přírodě je optimistickým pohledem do krajiny v pastorálně jasných barvách, Karneval temperamentním výjevem plným životní energie a Othello dramatickým obrazem temné strany lidské vášně. Dvořák dokonce původně zvažoval pro Othella titul Tragická nebo Eroica. Ačkoli jsou jednotlivé ouvertury jinak hudebně samostatné, Dvořák je propojil hudebním motivem přírody, který je hlavním tématem první předehry, krátce je připomenut ve střední části předehry druhé a výrazně je využit právě v Othellovi.

Dvořák započal práci na Othellovi v listopadu 1891 a náčrt dokončil 14. ledna 1891. Současně přistoupil již 10. prosince k instrumentaci. Celá skladba byla hotova 18. ledna. Inspiraci k předehře Dvořákovi poskytla slavná stejnojmenná tragédie Williama Shakespeara. Vedle předehry Romeo a Julie z roku 1873, kterou Dvořák později zničil, se jedná o jediné skladatelovo dílo inspirované tvorbou tohoto velkého anglického dramatika. Dvořák se v Othellovi soustředil na vystižení zničující síly žárlivosti, která vášnivého Maura dovedla až k vraždě milované ženy. Do předehry jsou proto vtěleny některé dějové zvraty divadelní hry a skaldba se tak vzdaluje tradiční sonátové formě, kterou Dvořák užil v obou předchozích částech cyklu.Dokonce na mnoha místech v partituře připsal poznámky, k jakému dějovému okamžiku se daná pasáž vztahuje. Othellem tak Dvořák anticipuje své pozdější symfonické básně podle Erbenových balad a zmíněnou Píseň bohatýrskou.

V expozici je proti sobě postavena něžná hudba evokující čistou lásku mezi Desdemonou a Othellem a výhružný hlavní motiv počínající (Jagovými intrikami zaseté) Othellovy nedůvěřivosti k Desdemonině věrnosti. Tento motiv je vlastně tématem přírody z úvodní předehry cyklu, ovšem v temně mollové variantě. Následující, velmi dramatické a harmonicky komplikované provedení zpracovává hudební materiál vstupní části, který převádí do přímo groteskně zdeformované podoby. Výjev rostoucí Othellovy žárlivosti vyústí až v zabití Desdemony.

V místě, k němuž Dvořák připsal do partitury slova „Otelo v největší vzteku ji vraždí,“ se náhle objeví příznačný čtyřtónový motiv smrti z Dvořákova Requiem. Volná repríza hudby z úvodní části naznačuje Othellovy výčitky svědomí, o čemž svědčí i opakované Dvořákovy poznámky v partituře („Otelo zoufale si počíná, lituje svého činu, Bol a žal jeho vnitřní se utiší –“ „Rozpomíná svůj neblahý čin.“). Celé hudební líčení vyvrcholí Othellovou sebevraždou. V bouřícím orchestru při něm naposledy zazní ono výhružně zabarvené všudypřítomné téma přírody.

Skladbu premiéroval Dvořák s orchestrem Národního divadla 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu spolu se zbývajícími ouverturami cyklu. Jednalo se tehdy o jeden z koncertů, které Dvořák uspořádal v několika českých a moravských městech na rozloučenou před svým odjezdem do Spojených států amerických.

 — Karneval, koncertní předehra op. 92

As Antonín Dvořák was fifty years old, he was faced with a difficult decision over whether to interrupt the promising progress of his career as a tireless European composer, a status he had achieved after years of effort, to abandon his recently obtained position as a professor at the Prague Conservatoire, and to set out across the Atlantic Ocean to meet a new challenge. Of course, middle-aged men need challenges, so having thought it over for half a year, Dvořák decided to accept the offer of the position of director of a conservatory in New York. There, he found a source of new inspiration that enabled him to compose his most famous works of the following three years. After all, who among us does not know his Ninth Symphony (“From the New World”), the String Quartet No. 12 (“American”), the Biblical Songs, Humoresques, and the Cello Concerto in B Minor?

But let’s not get ahead of ourselves. While Dvořák’s fiftieth birthday was being celebrated in Prague on 8 September 1891, the composer was hard at work in seclusion in Vysoká near Příbram, composing and considering whether to go to America. He completed a cycle of three concert overtures, which were first played on 28 April 1892 at the Rudolfinum on a concert programme as part of a farewell tour that Dvořák gave before departing for the New World. At the premiere, the pieces still bore the original titles Nature, Life, and Love, and the whole work was linked together by themes of nature. The pieces got their final titles two years later when the first edition was published. The second overture was renamed Carnival. What Dvořák had in mind was not so much a masked ball as the metaphor of the “carnival of life”, which is well suited for New Year’s Eve and for celebrating the New Year. Carnival contrasts starkly with the other two overtures (In Nature’s Realm, Op. 91 and Othello, Op. 93). It is jubilant, energetic, and sonically intoxicating, yet in the middle section it is also meditative and dreamy. The brilliant orchestration greatly contributes to the music’s character, with plenty of brass and percussion including the tambourine, unusually for Dvořák.

 — V přírodě, koncertní předehra op. 91

The overture In Natureʼs Realm, which opens the concert program, is a staple in the Czech Philharmonic’s repertoire and, at the same time, one of the most frequently performed pieces by Antonín Dvořák. Its sonata form, melodic arches and onomatopoeia can serve as a springboard for the realization of how far musical thinking has shifted over the past nearly thirty years.

Wolfgang Amadeus Mozart — Houslový koncert č. 5 A dur KV 219

Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur KV 219 (tzv. Turecký) Wolfganga Amadea Mozarta z roku 1775 patří ke klenotům Mozartovy koncertantní tvorby a k nejvyhledávanějším skladbám dnešní houslové literatury. Je to dílo bohaté hudební invence, které dává sólistovi mnoho možností osobitého pojetí, a to nejen v závěrečných kadencích.

První věta koncertu začíná orchestrálním úvodem s tempovým označením Allegro aperto. Spojení těchto dvou výrazů není v hudbě běžné (Mozart ho použil ještě v Klavírním koncertu KV 238 a v některých operních áriích). Aperto znamená italsky otevřený. Znalci se rozcházejí v názoru, co přesně chtěl Mozart tímto přívlastkem vyjádřit. Měla jím být naznačena otevřenost v melodických nápadech, které z přemíry invence překvapivě uvádí a zase opouští, anebo snad otevřenost závěru první věty?

Po orchestrálním úvodu nastupují sólové housle v netypicky krátkém, ale výrazném Adagiu, nápadně proměňujícím charakter hudby. Po něm pak přichází v tutti energické hlavní téma, které vystřídá skromnější a grotesknější téma vedlejší. V provedení Mozart srší bohatými nápady.

Druhá věta, Adagio, přináší po jiskřivé až extatické náladě první věty vydechnutí, uvolnění a nadhled. Jako by ji komponoval jiný člověk. Pracuje s lyrickým, klidným až kontemplativním tématem, vyznívajícím v sólových pasážích nebývalé krásy.

Poslední věta, Rondo, je založena na menuetovém tématu. Ve střední části se však mění rytmus z trojdobého menuetového pohybu na dvojdobý pochod, podle něhož bývá koncert označován jako Turecký. Stejný princip je použit například i v Mozartově Klavírní sonátě A dur, jejíž 3. věta je známá jako Turecký pochod. K posílení efektu alla turca využívá skladatel i col legno ve violoncellech a basách (hráči udeří na struny hůlkou smyčce místo žíněmi). Tyto prvky tak zvané „turecké“ hudby, byly v Mozartově době oblíbené i v opeře. Třetí věta nabízí mnoho způsobů uchopení rondového tématu. Sólista je může představit od bravurně virtuózního pojetí až po zdůraznění lyrické složky. Nechme se překvapit, jaké pojetí zvolí dnes vystupující umělec.

 — Příběhy lišky Bystroušky, suita z opery

Operu Příhody lišky Bystroušky,inspirovanou povídkou Rudolfa Těsnohlídka, dokončil Leoš Janáček (1854–1928) po dvouleté práci v roce 1924. Výsledkem bylo dílo plné životního optimismu a jasu, ne nadarmo nazývané českým Snem svatojánským.

Suitu z této opery, pocházející z pera Václava Talicha, tvoří dvě části, vytvořené z orchestrálních míst dvou obrazů prvního jednání, určených kromě jiného i baletu. Jejímu vzniku však předcházela nová instrumentace, o kterou Talich pro uvedení opery v roce 1937 v pražském Národním divadle požádal Františka Škvora a Jaroslava Řídkého a z níž ve suitě vycházel. I přes skotačivé části v ní autor klade důraz především na vyloženě lyrické, modálně zabarvené pasáže, pastelově barevným nádechem okořeněnou harmonii a hudební vyjádření lidského pochopení a lásky.