Photo illustrating page  Czech Philharmonic Kirill Gerstein

Kirill Gerstein

Czech Philharmonic

Czech Philharmonic
Subscription series A
Programme

Leoš Janáček
Concertino

Pyotr Ilyich Tchaikovsky
Piano Concerto No. 3 in E Flat Major, Op. 75

Franz Schubert
Symphony No. 9 in C Major, D 944 (“The Great”)

Performers

Kirill Gerstein
piano

Semyon Bychkov
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Kirill Gerstein
Rudolfinum — Dvorak Hall
13 Feb 2019  Wednesday — 7.30pm
Can't order online
14 Feb 2019  Thursday — 7.30pm
Can't order online
15 Feb 2019  Friday — 7.30pm
Can't order online

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Kirill Gerstein  piano
Kirill Gerstein

The multifaceted pianist Kirill Gerstein has rapidly ascended into classical music’s highest ranks. His early training and experience in jazz has contributed an important element to his interpretive style. 

Mr. Gerstein is the sixth recipient of the prestigious Gilmore Artist Award. Since receiving the award in 2010, Mr. Gerstein has shared his prize through the commissioning of boundary-crossing works by Timo Andres, Chick Corea, Alexander Goehr, Oliver Knussen, and Brad Mehldau. Mr. Gerstein was awarded First Prize at the 2001 Arthur Rubinstein Piano Competition in Tel Aviv, received a 2002 Gilmore Young Artist Award, and a 2010 Avery Fisher Grant. 

In the 2018/2019 season Gerstein gives the world premiere performance of Thomas Adès’ new Piano Concerto with the Boston Symphony Orchestra conducted by the composer, with performances in Boston and in Carnegie Hall, New York. Elsewhere in this season, Gerstein appears with the London Symphony Orchestra and Sir Mark Elder. He performs in China with the Shanghai and Guangzhou Symphony Orchestras, with the Rotterdam Philharmonic, Orchestre Philharmonique de Radio France, NDR Elbphilharmonie Orchestra, Dresden Staatskapelle, Danish National Symphony Orchestra, Helsinki Philharmonic, Cleveland Orchestra, Cincinnati Symphony, and the Orquestra Sinfônica do Estado de São Paolo. He plays recitals in London, Stuttgart, Lisbon, Singapore, Melbourne and Copenhagen, as well as chamber performances with the Hagen Quartet, Veronika Eberle and Clemens Hagen in Lucerne, and with actor Bruno Ganz for recitals in Germany and Austria. 

In autumn 2018 Gerstein’s recording of Scriabin’s Prometheus: The Poem of Fire, with the Oslo Philharmonic and Vasily Petrenko was released on LAWO Classic’s. Future recording releases this season include Busoni’s Piano Concerto on myrios classics in spring 2019 and Tchaikovsky’s Piano Concerto Nos. 1–3 in summer 2019, part of Semyon Bychkov’s Tchaikovsky Project recorded for Decca with the Czech Philharmonic. 

Born in 1979 in Voronezh, in southwestern Russia, Mr. Gerstein studied piano at a special music school for gifted children and while studying classical music, taught himself to play jazz by listening to his parents’ extensive record collection. After coming to the attention of vibraphonist Gary Burton, who was performing at a music festival in the Soviet Union, Mr. Gerstein came to the United States at 14 to study jazz piano as the youngest student ever to attend Boston’s Berklee College of Music. After completing his studies in three years and following his second summer at the Boston University program at Tanglewood, Mr. Gerstein turned his focus back to classical music and moved to New York City to attend the Manhattan School of Music, where he studied with Solomon Mikowsky and earned both Bachelors and Masters of Music degrees by the age of 20. He continued his studies in Madrid with Dmitri Bashkirov and in Budapest with Ferenc Rados. An American citizen since 2003, Mr. Gerstein now divides his time between the United States and Germany. 

A committed teacher and pedagogue, Gerstein taught at the Stuttgart Musik Hochschule from 2007–2017 and from autumn 2018 he teaches as part of Kronberg Academy’s newly announced Sir András Schiff Performance Programme for Young Artists.

Semyon Bychkov  conductor
Semyon Bychkov

Semyon Bychkov’s second season as the Czech Philharmonic’s Chief Conductor and Music Director saw the culmination of The Tchaikovsky Project started in 2015 before Bychkov's appointment to the Orchestra. In addition to the release on Decca Classics of all of Tchaikovsky’s symphonies, the three piano concertos, Romeo & Juliet, Serenade for Strings and Francesca da Rimini, Bychkov and the Orchestra gave Tchaikovsky residencies in Prague, Tokyo, Vienna and Paris and appeared together for the first time at the BBC Proms. Highlights in Prague included the first time that Bychkov led the Orchestra in Smetana’s Má vlast.

In the 2020/21 season, the focus moves from Tchaikovsky to Mahler with performances of the symphonies scheduled both at home and abroad. New music will also be brought to the fore when Bychkov and the Czech Philharmonic give the world premières of works by Bryce Dessner, Detlev Glanert and Thomas Larcher: three of the fourteen composers – nine Czech, five international – whose new commissions were initiated by Bychkov at the start of his tenure. Following their premières in Prague, Bychkov and the Czech Philharmonic have performances in Vienna, Paris, Brussels, Amsterdam and London featuring Dessner's Symphony and Larcher's Piano Concerto, composed for Kirill Gerstein.

Recognised for his interpretations of the core repertoire, Bychkov has also worked closely with many extraordinary contemporary composers including Luciano Berio, Henri Dutilleux and Maurizio Kagel. In recent seasons he has collaborated with René Staar, Thomas Larcher, Richard Dubignon, Detlev Glanert and Julian Anderson, conducting premières of their works with the Vienna Philharmonic, New York Philharmonic, Royal Concertgebouw and the BBC Symphony Orchestra at the BBC Proms.

In common with the Czech Philharmonic, Bychkov has one foot firmly in the culture of the East and the other in the West. Born in St Petersburg in 1952, Bychkov emigrated to the United States in 1975 and has lived in Europe since the mid-1980's. Singled out for an extraordinarily privileged musical education from the age of 5, Bychkov studied piano before winning his place at the Glinka Choir School where, aged 13, he received his first lesson in conducting. He was 17 when he was accepted at the Leningrad Conservatory to study with the legendary Ilya Musin and, within three years had won the influential Rachmaninov Conducting Competition. Denied the prize of conducting the Leningrad Philharmonic, Bychkov left the former Soviet Union.

By the time Bychkov returned to St Petersburg in 1989 as the Philharmonic’s Principal Guest Conductor, he had enjoyed success in the US as Music Director of the Grand Rapids Symphony Orchestra and the Buffalo Philharmonic. His international career, which began in France with Opéra de Lyon and at the Aix-en-Provence Festival, took off with a series of high-profile cancellations which resulted in invitations to conduct the New York Philharmonic, Berlin Philharmonic and Royal Concertgebouw Orchestras. In 1989, he was named Music Director of the Orchestre de Paris; in 1997, Chief Conductor of the WDR Symphony Orchestra Cologne; and the following year, Chief Conductor of the Dresden Semperoper.

Bychkov’s symphonic and operatic repertoire is wide-ranging. He conducts in all the major houses including La Scala, Opéra national de Paris, Dresden Semperoper, Wiener Staatsoper, New York’s Metropolitan Opera, the Royal Opera House, Covent Garden and Teatro Real. Madrid. While Principal Guest Conductor of Maggio Musicale Fiorentino, his productions of Janáček’s Jenůfa, Schubert’s Fierrabras, Puccini’s La bohème, Shostakovich’s Lady Macbeth of Mtsensk and Mussorgsky’s Boris Godunov each won the prestigious Premio Abbiati. New productions in Vienna include Strauss’ Der Rosenkavalier and Daphne, Wagner’s Lohengrin and Parsifal, and Mussorgsky’s Khovanshchina; while in London, he made his debut with a new production of Strauss’ Elektra, and subsequently conducted new productions of Mozart’s Così fan tutte, Strauss’ Die Frau ohne Schatten and Wagner’s Tannhäuser. Recent productions include Wagner’s Parsifal at the Bayreuth Festival and Strauss’s Elektra at the Wiener Staatsoper.

On the concert platform, the combination of innate musicality and rigorous Russian pedagogy has ensured that Bychkov’s performances are highly anticipated. In the UK, in addition to regular performances with the London Symphony Orchestra, his honorary titles at the Royal Academy of Music and the BBC Symphony Orchestra - with whom he appears annually at the BBC Proms – reflect the warmth of the relationships. In Europe, he tours frequently with the Royal Concertgebouw Orchestra and Munich Philharmonic, as well as being a frequent guest of the Vienna and Berlin Philharmonics, the Leipzig Gewandhaus, the Orchestre National de France and the Accademia Nazionale di Santa Cecilia; in the US, he can be heard with the New York Philharmonic, Chicago Symphony, Los Angeles Symphony, Philadelphia and Cleveland Orchestras. This season, in addition to extensive concert and recording commitments with the Czech Philharmonic, Bychkov's guest conducting engagements include concerts with the Royal Concertgebouw, the Munich and Berlin Philharmonics, Leipzig Gewandhaus and the Accademia Nazionale di Santa Cecilia.

Bychkov made extensive recordings for Philips with the Berlin Philharmonic, Bavarian Radio, Royal Concertgebouw, Philharmonia, London Philharmonic and Orchestre de Paris. Later, his 13-year collaboration (1997-2010) with WDR Symphony Orchestra Cologne produced a series of benchmark recordings that included works by Strauss (Elektra, Daphne, Ein Heldenleben, Metamorphosen, Alpensinfonie, Till Eulenspiegel), Mahler (Symphony No. 3, Das Lied von der Erde), Shostakovich (Symphony Nos. 4, 7, 8, 10, 11), Rachmaninov (The Bells, Symphonic Dances, Symphony No. 2), Verdi (Requiem), a complete cycle of Brahms Symphonies, and works by Detlev Glanert and York Höller. BBC Music Magazine voted Bychkov's recording of Wagner’s Lohengrin Disc of the Year in 2010; and his recording of Schmidt’s Symphony No. 2 with the Vienna Philharmonic Record of the Month, while Record Review’s Building a Library on BBC Radio 3 chose his recording of César Franck’s Symphony in D minor as their Recommended Recording. In 2015, Semyon Bychkov was named Conductor of the Year by the International Opera Awards.

Compositions

Leoš Janáček — Concertino

Leoš Janáček vytvořil leckterá stěžejní díla až okolo své sedmdesátky. Měl už tehdy za sebou úctyhodnou činnost kompoziční, hudebněteoretickou, folkloristickou, organizační a pedagogickou, přesto pro něho dvacátá léta v novém československém státě znamenala etapu netušeného rozmachu. Svěží sedmdesátník, inspirován v posledním desetiletí života silným milostným vztahem, přímo chrlil nové a originální výtvory, jež mu získávaly úspěch a respekt i u mladé generace. 

Do tohoto okruhu spadá také Janáčkovo Concertino pro klavír a komorní soubor z roku 1925. Vnějším podnětem jeho vzniku bylo umění znamenitého pianisty Jana Heřmana, kterému je skladba věnována, ale autorovu inspiraci neméně povzbudila i probouzející se jarní příroda se svými zvířecími obyvateli (Jaro zněl též původní podtitul). Charakter čtyřvětého útvaru určuje suitově založená výstavba, neotřelá zvukovost daná netradičně sestaveným doprovodným tělesem (dvoje housle, viola, klarinet, fagot, lesní roh) a lidově zbarvená melodika. Všechny tyto znaky se spojují s osobitě pojatou virtuozitou sólového nástroje, takže máme před sebou jakýsi malý klavírní koncert moderního typu. Už od své premiéry, jíž se v brněnském Besedním domě ujala pianistka Ilona Štěpánová-Kurzová, se právem řadí ke skladatelovým oblíbeným dílům. 

Hlavní úloha připadá v celém Concertinu klavíru. Platí to zejména pro první větu, v níž tvrdošíjnému ústřednímu motivu, proměněnému později v groteskní valčíkovou variantu, odpovídá jen ozvěna lesního rohu. Druhá věta kombinuje ostře řezané akordické téma klavíru s uštěpačným popěvkem ve vysoké poloze klarinetu. V pochodově pregnantních, jakoby strojově tepajících krajních oddílech třetí věty se ke klavíru připojuje celý soubor, který tvoří zvukové pozadí i v zasněné střední části; virtuózní ráz zde podtrhuje drobná, zato harmonicky smělá klavírní kadence. Veselé folklorní ladění ovládající čtvrtou větu přechází pozvolna v hymnicky vyznívající vyvrcholení, avšak skutečný závěr celého bez oddechu gradujícího díla zakončuje bujně rozvířená coda.

Pyotr Ilyich Tchaikovsky — Koncert pro klavír a orchestr č. 3 Es dur op. 75

Mimo odborníky je málokomu známo, že Petr Iljič Čajkovskij napsal celkem tři klavírní koncerty. Není divu: první z nich v tónině b moll v koncertním životě tak zdomácněl, že svým věhlasem zastínil oba zbývající. Přitom zvláště druhý koncert G dur za ním hudební kvalitou ani oslnivou bravurou nijak nezaostává. Největší stín však dopadá na poslední dílo tohoto žánru, které je navíc obestřeno řadou záhad. Celý koncert Es dur je totiž sevřen do jediné věty přibližně čtvrthodinového trvání. Toto pro Čajkovského netypické řešení vzbuzuje neodbytnou otázku, zdali existující tvar skutečně reprezentuje skladatelův záměr, nebo lze uvažovat o jeho neúplnosti. Naznačenou pochybnost by podporoval fakt, že partitura byla dokončena na podzim 1893, tedy jen krátce před smrtí ruského mistra. 

Autorizovaná podoba koncertu nezapře typickou hudební řeč umělcova pozdního období. Skladba spočívá na třech vzájemně kontrastních tématech. Mužně energické první ji zahajuje v temné barvě fagotu a jeho charakteristickou klesající tercii nepřeslechneme ani v celém dalším průběhu. Lyricky vřelá melodie a výrazně rytmizovaný taneční motivek ruského zabarvení doplňují obvyklou sonátovou formu. Klavírní part se vyznačuje velkorysou virtuozitou, kterou ještě podtrhuje rozsáhlá sólová kadence. Celkový ráz hudby nicméně zůstává spíše symfonický než vnějškově efektní. Skladba jistě může v této podobě existovat, přesto její relativní krátkost a netradičnost svádějí některé interprety k připojení dalších dvou vět, které podle dochovaných skic dokončil a instrumentoval skladatelův žák Sergej Tanějev. Toto samostatně vydané Andante a finále (op. 79) tak Čajkovského výtvor někdy dotváří – z autorského i uměleckého hlediska ovšem sporně – do tradiční třívěté formy. Dodejme, že všechny tři zmíněné části jsou založeny na hudebním materiálu pro autorovu plánovanou, ale již nerealizovanou sedmou symfonii.

Franz Schubert — Symfonie č. 9 C dur D 944 „Velká“

Franz Schubert složil celkem osm symfonií. Zvídavého zájemce tudíž nutně napadne: kde se u díla v dnešním programu vzala devítka? Vysvětlení není zase tak složité, nicméně si žádá krátké představení celé autorovy symfonické tvorby. Prvních šest symfonií napsal Schubert poměrně rychle mezi svým šestnáctým a jedenadvacátým rokem a jejich odpovídající číslování nečiní problémy. Teprve začlenění zbývajících dvou pozdějších kompozic působí určitý chaos. Stojí za ním existence několika fragmentů, z nichž ten nejrozsáhlejší byl označen jako sedmá symfonie. Proto se slavná symfonie h moll, tradičně nazývaná „Nedokončená“, ocitla na osmém místě a poslední symfonie C dur „Velká“ se stala devátou. Tento stěží udržitelný stav – zmíněný fragment totiž není v koncertním provozu použitelný – vedl odborníky k přečíslování „provozuschopných“ symfonií chronologicky od první po osmou. Setrvačnost hudební praxe však přijala tento logický krok jen zčásti, a proto leckdy i dnes soubor skladatelových osmi symfonií korunuje právě záhadná devítka. 

Vžitý přívlastek „Velká“, odlišující dílo od Schubertovy šesté symfonie („Malé“) v téže tónině, poukazuje na mimořádný rozměr výtvoru. Jeho hodinové trvání přesahuje nejen všechny autorovy symfonie, ale i většinu dobové produkce, z níž se mu délkou blíží pouze Beethovenova Devátá symfonie (1824). Velkolepá je ovšem hlavně hudební náplň Schubertovy „Velké“. Obdivujeme grandiózní stavbu a slavnostní zvuk první věty (s nepřeslechnutelnou trojicí pozounů), v následujícím Andante con moto pak filigránské hobojové téma vznášející se nad odměřenými osminami smyčců, dále bouřlivé scherzo s majestátně plynoucím středem, nakonec ve finále typicky schubertovský popěvek vídeňského ražení, jenž dopřává trochu oddechu v jinak nezadržitelně pádícím triolovém pohybu věty. 

Bez zajímavosti není ani sám vznik díla a jeho vstup do hudebního života. Svoji poslední symfonii Schubert komponoval postupně od roku 1825, definitivní znění vytvořil v březnu 1828. V listopadu téhož roku ve Vídni zemřel, aniž ji kdy slyšel. Partitura potom dlouho ležela u jeho bratra Ferdinanda. Byl to teprve Robert Schumann, kdo ji tam mezi hromadou jiných notových papírů objevil a neprodleně ji předal Felixi Mendelssohnovi-Bartholdymu jako dirigentu lipského Gewandhausu. Tak se díky vzácně kolegiálnímu přístupu jiných dvou hudebních velikánů symfonie dočkala roku 1839 v Lipsku své opožděné premiéry. Schumann byl dílem i přes jeho „nebeskou délku“ tak nadšen, že o něm uveřejnil celý článek. Z českých umělců si Schubertovy „Velké“ symfonie cenili Antonín Dvořák i Bedřich Smetana, který ji v Praze dokonce dirigoval.