Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Kirill Gerstein

Czech Philharmonic

Kirill Gerstein

Czech Philharmonic
Programme

Leoš Janáček
Concertino

Pyotr Ilyich Tchaikovsky
Piano Concerto No. 3 in E Flat Major, Op. 75

Franz Schubert
Symphony No. 9 in C Major, D 944 (“The Great”)

Performers

Kirill Gerstein
piano

Semyon Bychkov
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Kirill Gerstein
Rudolfinum — Dvorak Hall
13 Feb 2019  Wednesday — 7.30pm
Can't order online
14 Feb 2019  Thursday — 7.30pm
Can't order online
15 Feb 2019  Friday — 7.30pm
Can't order online

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.:  +420 227 059 227

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Kirill Gerstein  piano

Kirill Gerstein

The multifaceted pianist Kirill Gerstein has rapidly ascended into classical music’s highest ranks. His early training and experience in jazz has contributed an important element to his interpretive style. 

Mr. Gerstein is the sixth recipient of the prestigious Gilmore Artist Award. Since receiving the award in 2010, Mr. Gerstein has shared his prize through the commissioning of boundary-crossing works by Timo Andres, Chick Corea, Alexander Goehr, Oliver Knussen, and Brad Mehldau. Mr. Gerstein was awarded First Prize at the 2001 Arthur Rubinstein Piano Competition in Tel Aviv, received a 2002 Gilmore Young Artist Award, and a 2010 Avery Fisher Grant. 

In the 2018/2019 season Gerstein gives the world premiere performance of Thomas Adès’ new Piano Concerto with the Boston Symphony Orchestra conducted by the composer, with performances in Boston and in Carnegie Hall, New York. Elsewhere in this season, Gerstein appears with the London Symphony Orchestra and Sir Mark Elder. He performs in China with the Shanghai and Guangzhou Symphony Orchestras, with the Rotterdam Philharmonic, Orchestre Philharmonique de Radio France, NDR Elbphilharmonie Orchestra, Dresden Staatskapelle, Danish National Symphony Orchestra, Helsinki Philharmonic, Cleveland Orchestra, Cincinnati Symphony, and the Orquestra Sinfônica do Estado de São Paolo. He plays recitals in London, Stuttgart, Lisbon, Singapore, Melbourne and Copenhagen, as well as chamber performances with the Hagen Quartet, Veronika Eberle and Clemens Hagen in Lucerne, and with actor Bruno Ganz for recitals in Germany and Austria. 

In autumn 2018 Gerstein’s recording of Scriabin’s Prometheus: The Poem of Fire, with the Oslo Philharmonic and Vasily Petrenko was released on LAWO Classic’s. Future recording releases this season include Busoni’s Piano Concerto on myrios classics in spring 2019 and Tchaikovsky’s Piano Concerto Nos. 1–3 in summer 2019, part of Semyon Bychkov’s Tchaikovsky Project recorded for Decca with the Czech Philharmonic. 

Born in 1979 in Voronezh, in southwestern Russia, Mr. Gerstein studied piano at a special music school for gifted children and while studying classical music, taught himself to play jazz by listening to his parents’ extensive record collection. After coming to the attention of vibraphonist Gary Burton, who was performing at a music festival in the Soviet Union, Mr. Gerstein came to the United States at 14 to study jazz piano as the youngest student ever to attend Boston’s Berklee College of Music. After completing his studies in three years and following his second summer at the Boston University program at Tanglewood, Mr. Gerstein turned his focus back to classical music and moved to New York City to attend the Manhattan School of Music, where he studied with Solomon Mikowsky and earned both Bachelors and Masters of Music degrees by the age of 20. He continued his studies in Madrid with Dmitri Bashkirov and in Budapest with Ferenc Rados. An American citizen since 2003, Mr. Gerstein now divides his time between the United States and Germany. 

A committed teacher and pedagogue, Gerstein taught at the Stuttgart Musik Hochschule from 2007–2017 and from autumn 2018 he teaches as part of Kronberg Academy’s newly announced Sir András Schiff Performance Programme for Young Artists.

Semyon Bychkov  Dirigent

Semyon Bychkov

Music Director and Chief Conductor of the Czech Philharmonic, Semyon Bychkov was born in Leningrad in 1952, immigrated to the United States in 1975, and has been based in Europe since the mid-1980s. Like the Czech Philharmonic, Bychkov has one foot firmly in the cultures both of the East and the West.

Following his early concerts with the Czech Philharmonic in 2013, Bychkov and the Orchestra devised The Tchaikovsky Project, a series of concerts, residencies and studio recordings which allowed them the luxury of exploring Tchaikovsky’s music together. Its first fruit was released by Decca in October 2016, followed in August 2017 by the release of the Manfred symphony. The project culminates in 2019 with residencies in Prague, Vienna and Paris, and Decca’s release of all Tchaikovsky’s symphonies, the three piano concertos, Romeo & Juliet, Serenade for Strings and Francesca da Rimini.

Fourteen years after leaving the former Soviet Union, Bychkov returned to St Petersburg in 1989 as the Philharmonic’s Principal Guest Conductor, the same year as he was named Music Director of the Orchestre de Paris. His international career had taken off several years earlier when a series of high-profile cancellations resulted in invitations to conduct the New York Philharmonic, the Berlin Philharmonic and the Royal Concertgebouw Orchestra. In 1997, he was appointed Chief Conductor of the WDR Symphony Orchestra Cologne, and the following year, Chief Conductor of the Dresden Semperoper.

Bychkov conducts the major orchestras and at the major opera houses in the U.S. and Europe. In addition to his title with the Czech Philharmonic, he holds the Günter Wand Conducting Chair with the BBC Symphony Orchestra, with which he appears annually at the BBC Proms, and the honorary Klemperer Chair of Conducting at the Royal Academy of Music. He was named “Conductor of the Year” at the 2015 International Opera Awards. On the concert platform, the combination of innate musicality and rigorous Russian pedagogy has ensured that Bychkov’s performances are highly anticipated. With repertoire that spans four centuries, the coming season brings two weeks of concerts with the New York Philharmonic, which includes the US première of Thomas Larcher’s Symphony No. 2, and the Cleveland Orchestra where he will conduct Detlev Glanert, Martinů and Smetana. In Europe, his concerts include performances with the Leipzig Gewandhaus, Munich and Berlin Philharmonic Orchestras, Accademia Nazionale di Santa Cecilia, and the Royal Concertgebouw.

Bychkov’s recording career began in 1986 when he signed with Philips and began a significant collaboration which produced an extensive discography with the Berlin Philharmonic, Bavarian Radio, Royal Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, London Philharmonic and Orchestre de Paris. Subsequently a series of benchmark recordings – the result of his 13-year collaboration (1997–2010) with the WDR Symphony Orchestra Cologne – include a complete cycle of Brahms’s Symphonies, and works by Strauss, Mahler, Shostakovich, Rachmaninoff, Verdi, Detlev Glanert and York Höller. His recording of Wagner’s Lohengrin was voted BBC Music Magazine’s Record of the Year in 2010; and his recent recording of Schmidt’s Symphony No. 2 with the Vienna Philharmonic was selected as BBC Music Magazine’s Record of the Month.

Compositions

 — Concertino

Leoš Janáček vytvořil leckterá stěžejní díla až okolo své sedmdesátky. Měl už tehdy za sebou úctyhodnou činnost kompoziční, hudebněteoretickou, folkloristickou, organizační a pedagogickou, přesto pro něho dvacátá léta v novém československém státě znamenala etapu netušeného rozmachu. Svěží sedmdesátník, inspirován v posledním desetiletí života silným milostným vztahem, přímo chrlil nové a originální výtvory, jež mu získávaly úspěch a respekt i u mladé generace. 

Do tohoto okruhu spadá také Janáčkovo Concertino pro klavír a komorní soubor z roku 1925. Vnějším podnětem jeho vzniku bylo umění znamenitého pianisty Jana Heřmana, kterému je skladba věnována, ale autorovu inspiraci neméně povzbudila i probouzející se jarní příroda se svými zvířecími obyvateli (Jaro zněl též původní podtitul). Charakter čtyřvětého útvaru určuje suitově založená výstavba, neotřelá zvukovost daná netradičně sestaveným doprovodným tělesem (dvoje housle, viola, klarinet, fagot, lesní roh) a lidově zbarvená melodika. Všechny tyto znaky se spojují s osobitě pojatou virtuozitou sólového nástroje, takže máme před sebou jakýsi malý klavírní koncert moderního typu. Už od své premiéry, jíž se v brněnském Besedním domě ujala pianistka Ilona Štěpánová-Kurzová, se právem řadí ke skladatelovým oblíbeným dílům. 

Hlavní úloha připadá v celém Concertinu klavíru. Platí to zejména pro první větu, v níž tvrdošíjnému ústřednímu motivu, proměněnému později v groteskní valčíkovou variantu, odpovídá jen ozvěna lesního rohu. Druhá věta kombinuje ostře řezané akordické téma klavíru s uštěpačným popěvkem ve vysoké poloze klarinetu. V pochodově pregnantních, jakoby strojově tepajících krajních oddílech třetí věty se ke klavíru připojuje celý soubor, který tvoří zvukové pozadí i v zasněné střední části; virtuózní ráz zde podtrhuje drobná, zato harmonicky smělá klavírní kadence. Veselé folklorní ladění ovládající čtvrtou větu přechází pozvolna v hymnicky vyznívající vyvrcholení, avšak skutečný závěr celého bez oddechu gradujícího díla zakončuje bujně rozvířená coda.

Pyotr Ilyich Tchaikovsky — Koncert pro klavír a orchestr č. 3 Es dur op. 75

Mimo odborníky je málokomu známo, že Petr Iljič Čajkovskij napsal celkem tři klavírní koncerty. Není divu: první z nich v tónině b moll v koncertním životě tak zdomácněl, že svým věhlasem zastínil oba zbývající. Přitom zvláště druhý koncert G dur za ním hudební kvalitou ani oslnivou bravurou nijak nezaostává. Největší stín však dopadá na poslední dílo tohoto žánru, které je navíc obestřeno řadou záhad. Celý koncert Es dur je totiž sevřen do jediné věty přibližně čtvrthodinového trvání. Toto pro Čajkovského netypické řešení vzbuzuje neodbytnou otázku, zdali existující tvar skutečně reprezentuje skladatelův záměr, nebo lze uvažovat o jeho neúplnosti. Naznačenou pochybnost by podporoval fakt, že partitura byla dokončena na podzim 1893, tedy jen krátce před smrtí ruského mistra. 

Autorizovaná podoba koncertu nezapře typickou hudební řeč umělcova pozdního období. Skladba spočívá na třech vzájemně kontrastních tématech. Mužně energické první ji zahajuje v temné barvě fagotu a jeho charakteristickou klesající tercii nepřeslechneme ani v celém dalším průběhu. Lyricky vřelá melodie a výrazně rytmizovaný taneční motivek ruského zabarvení doplňují obvyklou sonátovou formu. Klavírní part se vyznačuje velkorysou virtuozitou, kterou ještě podtrhuje rozsáhlá sólová kadence. Celkový ráz hudby nicméně zůstává spíše symfonický než vnějškově efektní. Skladba jistě může v této podobě existovat, přesto její relativní krátkost a netradičnost svádějí některé interprety k připojení dalších dvou vět, které podle dochovaných skic dokončil a instrumentoval skladatelův žák Sergej Tanějev. Toto samostatně vydané Andante a finále (op. 79) tak Čajkovského výtvor někdy dotváří – z autorského i uměleckého hlediska ovšem sporně – do tradiční třívěté formy. Dodejme, že všechny tři zmíněné části jsou založeny na hudebním materiálu pro autorovu plánovanou, ale již nerealizovanou sedmou symfonii.

Franz Schubert — Symfonie č. 9 C dur D 944 „Velká“

Franz Schubert složil celkem osm symfonií. Zvídavého zájemce tudíž nutně napadne: kde se u díla v dnešním programu vzala devítka? Vysvětlení není zase tak složité, nicméně si žádá krátké představení celé autorovy symfonické tvorby. Prvních šest symfonií napsal Schubert poměrně rychle mezi svým šestnáctým a jedenadvacátým rokem a jejich odpovídající číslování nečiní problémy. Teprve začlenění zbývajících dvou pozdějších kompozic působí určitý chaos. Stojí za ním existence několika fragmentů, z nichž ten nejrozsáhlejší byl označen jako sedmá symfonie. Proto se slavná symfonie h moll, tradičně nazývaná „Nedokončená“, ocitla na osmém místě a poslední symfonie C dur „Velká“ se stala devátou. Tento stěží udržitelný stav – zmíněný fragment totiž není v koncertním provozu použitelný – vedl odborníky k přečíslování „provozuschopných“ symfonií chronologicky od první po osmou. Setrvačnost hudební praxe však přijala tento logický krok jen zčásti, a proto leckdy i dnes soubor skladatelových osmi symfonií korunuje právě záhadná devítka. 

Vžitý přívlastek „Velká“, odlišující dílo od Schubertovy šesté symfonie („Malé“) v téže tónině, poukazuje na mimořádný rozměr výtvoru. Jeho hodinové trvání přesahuje nejen všechny autorovy symfonie, ale i většinu dobové produkce, z níž se mu délkou blíží pouze Beethovenova Devátá symfonie (1824). Velkolepá je ovšem hlavně hudební náplň Schubertovy „Velké“. Obdivujeme grandiózní stavbu a slavnostní zvuk první věty (s nepřeslechnutelnou trojicí pozounů), v následujícím Andante con moto pak filigránské hobojové téma vznášející se nad odměřenými osminami smyčců, dále bouřlivé scherzo s majestátně plynoucím středem, nakonec ve finále typicky schubertovský popěvek vídeňského ražení, jenž dopřává trochu oddechu v jinak nezadržitelně pádícím triolovém pohybu věty. 

Bez zajímavosti není ani sám vznik díla a jeho vstup do hudebního života. Svoji poslední symfonii Schubert komponoval postupně od roku 1825, definitivní znění vytvořil v březnu 1828. V listopadu téhož roku ve Vídni zemřel, aniž ji kdy slyšel. Partitura potom dlouho ležela u jeho bratra Ferdinanda. Byl to teprve Robert Schumann, kdo ji tam mezi hromadou jiných notových papírů objevil a neprodleně ji předal Felixi Mendelssohnovi-Bartholdymu jako dirigentu lipského Gewandhausu. Tak se díky vzácně kolegiálnímu přístupu jiných dvou hudebních velikánů symfonie dočkala roku 1839 v Lipsku své opožděné premiéry. Schumann byl dílem i přes jeho „nebeskou délku“ tak nadšen, že o něm uveřejnil celý článek. Z českých umělců si Schubertovy „Velké“ symfonie cenili Antonín Dvořák i Bedřich Smetana, který ji v Praze dokonce dirigoval.