Photo illustrating page  Czech Philharmonic Jamie Phillips

Czech Philharmonic

Jamie Phillips

Czech Philharmonic

We would like to inform the listeners that due to health issues, conductor Michael Sanderling will be replaced by Jamie Phillips. The programme of the concert is to remain unchanged. Thank you for your understanding.

Duration of the programme 1 hod 45 min
Programme

Gioacchino Rossini
L’italiana in Algeri, overture to the opera

Reinhold Glière
Concerto for Harp and Orchestra in E Flat Major, Op. 74

Ludwig van Beethoven
Symphony No. 7 in A Major, Op. 92

Performers

Jana Boušková
harp

Michael Sanderling
conductor

Jamie Phillips
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Jamie Phillips
Rudolfinum — Dvorak Hall

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Jamie Phillips  conductor

Jamie Phillips first came to international attention through his success in the Nestle Salzburg Conducting Award in 2012. He has since developed a strong guest conducting profile, demonstrating a natural authority and confidence on the rostrum, which he combines with a clear, expressive technique and innate musicality. He has been described as having “an uncommon ability to pick up a familiar piece by the scruff of its neck and shake invigorating new life into it.” – Bachtrack.

Engagements in the 2016/2017 season include debuts with the Oslo Philharmonic, Tonkünstler Orchestra, London Philharmonic Orchestra, BBC Philharmonic Orchestra, Royal Scottish National Orchestra, Royal Philharmonic Orchestra, Bournemouth Symphony Orchestra, Copenhagen Philharmonic, the orchestra of the Opéra de Rouen Normandie, and Polish National Radio Symphony Orchestra Katowice. Phillips returns to the Orchestre de la Suisse Romande, Orchestre de Chambre de Lausanne, City of Birmingham Symphony Orchestra and Philharmonie Zuidnederland.

In recent seasons, Phillips has conducted the Los Angeles Philharmonic when in residence as a Gustavo Dudamel Fellow, the BBC Symphony Orchestra, BBC Scottish Symphony Orchestra, Royal Northern Sinfonia, Manchester Camerata, Nash Ensemble, the orchestra of Welsh National Opera, Ulster Orchestra, RTÉ National Symphony Orchestra, Mozarteumorchester Salzburg, Camerata Salzburg, Deutsche Radio Philharmonie, Swedish Chamber Orchestra, Helsingborg Symphony Orchestra, Luxembourg Philharmonic Orchestra, and Brussels Philharmonic.

Phillips was Assistant Conductor of the Hallé from 2012–2015 and was the youngest conductor to work with the orchestra. In the 2015/2016 season the orchestra created the post of Associate Conductor for him.

Jamie Phillips is a committed advocate of new music and in the 2016/2017 season he will appear on a new recording on NMC of orchestral music by Tarik O’Regan recorded with the Hallé. In September 2014, together with Sir Mark Elder and the Hallé Orchestra he recorded the music of Scottish composer, Helen Grime, which was released on the NMC Label: “Performances are spot-on, not least from the orchestra’s assistant conductor, Jamie Phillips, making an auspicious debut on disc.” – Classical Music Magazine.

Jana Boušková  harp
Jana Boušková

Jana Boušková studied at the Prague Conservatory and graduated from the Ostrava University in Libuše Váchová’s class. She was then accepted to the prestigious Indiana University and studied with Susann McDonald. She is the only Czech harpist to win the world’s top International Harp Competition which takes place in the USA (1992). In the same year, she won the 2nd prize at the International Harp Contest in Israel, which has the longest tradition among harp competitions, being also the only Czech harpist to be invited to this competition. She also won the Concours International de Musique de Chambre (France) and the Torneo Internazionale di Musica (Italy). She received the “Lady Pro” award for the top ten most significant Czech female personalities as the first ever classical musician.

Jana Boušková performs as a soloist and with chamber ensembles in the Czech Republic and abroad at prestigious concert stages such as the Alice Tully Hall – Lincoln Center (New York), the Theatre Châtelet in Paris, the Musikverein in Vienna, the Prague Spring Festival and the Berliner Festtage. As a soloist she has appeared with many Czech and international orchestras at the Carnegie Hall in New York, Berlin Philharmonie, Kölner Philharmonie, Suntory Hall in Tokyo, Gewandhaus in Leipzig, Symphony Center in Chicago, Concertgebouw in Amsterdam, Rudolfinum in Prague and many others.

Besides the solo career Jana Boušková devotes herself to pedagogical activity and teaches simultaneously at the Royal Academy in Brussels and at the Music Faculty of the Academy of Performing Arts in Prague. She is the Czech Philharmonic principal harp player and is being regularly invited to participate in world renowned harp congresses and symposiums and leads masterclasses all over the world. She teaches at prestigious schools including the Indiana University in the USA and Haute Ecole de Musique in Geneva.

The vast repertoire of Jana Boušková includes compositions of all eras. Numerous Czech and foreign contemporary composers have written music directly for her. She has recorded more than twenty CDs for Czech and international labels and made recordings for radio and television companies. Jana Boušková is the official player of the prestigious Lyon & Healy harp producer and plays the instrument by this US company, which she won in the International Harp Competition in 1992.

Compositions

Reinhold Glière — Koncert pro harfu a orchestr Es dur op. 74

Někteří skladatelé se stali proroky a dobyvateli nových, neznámých hudebních území, jiní zůstali zakořeněni, ba téměř zapouzdřeni v určité tradici, které se nikdy nevzdali. Mezi takové autory patří i Reinhold Moricevič Glière. Jeho „mateřskou“ tradicí se stal národní romantismus, jenž v něm zakořenil natolik hluboko, že ho neopustil ani v soukolí turbulencí, které s sebou přineslo 20. století. Poté, co se carské Rusko přeměnilo v Sovětský svaz, se nikdy nepokusil vycestovat na západ, ani se neocitl v nepřízni vládnoucí garnitury. Jeho hudba byla vnímána jako univerzální, nekonfliktní, novému komunistickému režimu zcela vyhovující.

Glière se narodil v Kyjevě německo-polskému manželskému páru jako Reinhold Ernest Glier (francouzskou podobu svého příjmení začal používat přibližně kolem roku 1900). Hudbě se věnoval nejprve v kyjevské škole Ruské hudební společnosti a poté na Moskevské konzervatoři. K jeho učitelům patřili mimo jiné dva významní čeští houslisté, Otakar Ševčík a Jan Hřímalý. V kompozici byli Glièrovými vzory zejména Sergej Tanějev (1856–1915) a původce národní ruské klasické hudby Michail Ivanovič Glinka (1804–1857). Po úspěšném ukončení studií se tento hudebník věnoval i nadále komponování, pedagogické činnosti a etnografickému výzkumu. Podílel se na vytvoření prototypu sovětsko-ázerbájdžánské národní opery, rozvíjel také operní tradici v Uzbekistánu. Nadšeně se zajímal o původní slovanskou, především ukrajinskou hudbu. K jeho nejznámějším dílům patří Symfonie č. 3 Ilja Muromec abalet Rudý květ (původně Vlčí mák), mezi harfisty pak patří k základním stavebním kamenům sólového repertoáru Koncert pro harfu a orchestr Es dur op. 74.

Třívěté, téměř půlhodinové dílo, napsal Glière v roce 1938. Na jeho vzniku se velkou měrou podílela významná ruská harfistka Ksenia Alexandrovna Erdely (1878–1971), která skladateli poskytla nesčetně konzultací k sólovému partu. Glière jí na základě této úzké spolupráce nabídl spoluautorství, ale to harfistka odmítla. Koncert premiérovala v listopadu roku 1939 s moskevskou Státní filharmonií pod vedením Leonida Steinberga.

Skladba je koncipována tradičním klasicko-romantickým způsobem v komornější instrumentaci, která zohledňuje zvuk sólového nástroje. První věta v sonátové formě přináší v expozici dvě témata, z nichž druhé se blíží svým charakterem rachmaninovovské lyrice. Následující větu tvoří téma se šesti variacemi (druhá variace je svěřena pouze orchestru). Jednoduchá, quasi folklorní melodie tématu v graciézním třídobém metru je záměrně situována do tóniny Ces dur, v níž je všech sedm harfových pedálů v otevřené pozici. Na struny tak není vyvíjen tlak, takže všechny mohou vibrovat a zvuk je díky tomu projasněný. Čtvrtá variace je nejrychlejší, melodii si zde předávají smyčce s dechovými nástroji, harfě jsou svěřena drobná virtuózní arpeggia. Pátá variace se nejvíce vzdaluje původnímu tématu a představuje v této větě pomyslný zlatý řez, poslední variace přináší široce rozezpívané fráze, jež jsou zakončeny tichým harfovým glissandem do hlavní tóniny Ces dur. Následuje radostně bezstarostné Allegro giocoso, v němž jsou na sólistu na poměrně malém prostoru kladeny ty nejvyšší technické nároky.

Ludwig van Beethoven — Symfonie č. 7 A dur op. 92

The nine symphonies by Ludwig van Beethoven (1770–1827) represent an unquestionable landmark in the evolution of this genre. While Beethoven’s predecessors Haydn and Mozart established the formal structure of the symphony, Beethoven followed from the inherited principle in each symphony, working it out in an individual way. The symphony finally became a complete work in terms of musical ideas; the significance of the sonata movement in the development increased as a result of the thematic work, and each symphony acquired an individual character. Beethoven began composing Symphony No. 7 in A major, Op. 92, in October 1811; from April 1812 he worked on its full score. At the same time he began composing his Eighth Symphony, which he finished as early as October of the same year. He realized that the loss of his hearing was inevitable, and coped with this fact by hectic creativity. The circumstances of Beethoven’s private life during these two years are one of the greatest mysteries, not fully explained up to this day. In the summer months of 1812, Beethoven, suffering from rheumatic problems, went to West Bohemian spa towns. On his way there he stopped in Prague and from the beginning of July to the beginning of October he stayed in Teplice (Teplitz), Karlovy Vary (Carlsbad) and Františkovy Lázně (Franzensbad). He took the symphony in progress with him. The town of Karlovy Vary is connected with Beethoven’s letter to “the Immortal Beloved”; his memorable meeting with Johann Wolfgang Goethe took place in Teplice. Count Kinský, one of Beethoven’s patrons, died in an accident in November 1812, which together with the depreciation of the currency as a result of the Napoleonic Wars made Beethoven feel that he was now just a “poor Austrian musician”. Beethoven’s conflict with his brother Johann who, according to Beethoven, lived with a woman of questionable morals, and the illness of his other brother Karl were another of the many worries that plagued the composer. At the same time, both the Seventh and the Eighth are cheerful works, as if unaffected by external influences.

The Seventh Symphony was first performed in private in April 1813 in the residence of the Archduke Rudolf; the concert was prepared by Beethoven’s friend Mikuláš Zmeškal (Nikolaus Zmeskáll), a native of Leštiny (present-day Slovakia), and Antonín Vranický (Anton Wranitzky), a bandmaster at the court of Prince Lobkowicz. The work premiered on 8 December 1813 at a charity concert in the hall of the Vienna University together with Wellington’s Victory, or the Battle of Vittoria, Op. 91. This impressive piece of martial music was composed to celebrate Napoleon’s defeat in June the same year. The concert included musicians such as Louis Spohr, Johann Nepomuk Hummel, Giacomo Meyerbeer, Ignaz Moscheles and Antonio Salieri. It was organized by the inventor of music automatons, Johann Nepomuk Maelzel, who made hearing aids (ear trumpet) for Beethoven. The battle piece was received with much more enthusiasm than the Seventh Symphony. The successful concert was repeated on 12 December 1813, and immediately after the arrival of the New Year, Beethoven gave a benefit with the same program on 2 January 1814 in the Redoutensaal in Vienna. In the following season, on 29 November 1814, both compositions were performed together with the premiere of another piece of incidental music written by Beethoven for the opening of the Congress of Vienna, Der glorreiche Augenblick (The Glorious Moment). It was such a success that the whole program had to be reprised on 2 and 25 December, and according to Beethoven’s secretary and biographer, Anton Schindler, these were “the proudest days in Beethoven’s existence”. Beethoven dedicated the Seventh Symphony to Count Moritz von Fries, an industrialist and banker, who was a prominent collector and patron of the arts. However, his passion and eccentric life led to his bankruptcy, and Fries’s rise and fall even served as inspiration for Ferdinand Raimund’s play Der Verschwender’ (The Spendthrift). The popularity of the Seventh Symphony grew after its publication in 1816. Beethoven took advantage of the fame of this composition and reworked it for piano two and four hands, i.e., for two pianos; he dedicated these arrangements to the Empress Elizaveta (Elizabeth) Alexeyevna of Russia, born Princess Luise von Baden.

In Seventh Symphony, there is the pathos of the Fifth and the elemental joy of the Sixth. In the first movement we find both positions in a slow introduction and in the entrance of the main theme, whose syncopated rhythm gives rise to the following idea. The double variations of the second movement are a masterful sample of Beethoven’s thematic work; the trio in three sections features a melody of a pilgrim’s song common in Lower Austria. Richard Wagner called the symphony an “apotheosis of the dance” probably primarily because of the elementary fury of its finale.

Gioacchino ROSSINI — Italka z Alžíru, předehra k opeře

Byl slavný, úspěšný, mnohými obdivovaný, jinými zatracovaný. Gioacchino Rossini, hlavní představitel italské opery 1. poloviny 19. století, fascinoval své současníky okouzlujícími melodiemi, jež Ludwig van Beethoven nazval dokonce „omamnými“, vtipem, inteligencí a v neposlední řadě změnami v kompozičním pojetí oper, jež zahrnovaly například stručnější recitativy, méně zdobné árie a důraz na vykreslení dramatického děje.

Svůj první velký úspěch zažil Rossini v roce 1813. Tehdy měly premiéru jeho dvě opery, tragický Tancredi a komická Italka v Alžíru. Skladatel si tím zajistil definitivní vstup na operní scénu a zkomponoval pak ještě dalších 27 oper, mezi nimiž dodnes kraluje Lazebník sevillský (1816). Samostatnou kapitolu tvoří v Rossiniho díle operní předehry, které autor často přesouval i recykloval tak dlouho, dokud se definitivně nepřipojily ke konkrétnímu dílu. Zdá se, že jednou z výjimek je předehra k Italce v Alžíru, která obsahuje zcela původní hudební materiál. Uslyšíme v ní typicky rossiniovský zrychlený puls v podobě náhlého zesilování, momenty překvapení, kdy tutti orchestr nečekaně „vpadne“ do tichého pizzicata v basech (podle vzoru Symfonie č. 94 G dur „S úderem kotlů“ Hob 1/94 Josepha Haydna), a šibalsky hravé melodie. Operu, jejíž děj se odehrává v Alžíru roku 1810, napsal Rossini za necelý měsíc, premiéra se uskutečnila v benátském divadle San Benedetto 22. května 1813. Pro zajímavost dodejme, že v Praze byla tato opera uvedena poprvé v roce 1818 v německém překladu, v českém jazyce pak roku 1933.