Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Kahchun Wong

Czech Philharmonic

Kahchun Wong

Czech Philharmonic
Duration of the programme 2 hod
Programme

Joseph Haydn
Symphony No. 44 in E Minor Hob I/44

Wolfgang Amadeus Mozart
Violin Concerto No. 4 in D Major K 218

Robert Schumann
Symphony No. 4 in D Minor op. 120

Performers

Yu-Chien Benny Tseng
violin

Kahchun Wong
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Kahchun Wong
Rudolfinum — Dvorak Hall
6 Jan 2018  Saturday — 3.00pm
Can't order online

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Yu-Chien (Benny) Tseng  violin

Yu-Chien (Benny) Tseng

Taiwanese violinist Yu-Chien (Benny) Tseng is rapidly building an international reputation as an emerging young soloist of enormous promise praised for his “grace, poise, and blistering virtuosity.”

A student of Aaron Rosand and Ida Kavafian at the Curtis Institute of Music, Tseng is the 1st prizewinner at the Singapore International Violin Competitions and the Sarasate Violin Competition in Pamplona, Spain. In July 2015, he was awarded the 2nd prize at the 15th International Tchaikovsky Competition.

Yu-Chien Tseng is already developing a promising career as a soloist, having played with such orchestras as the Philadelphia Orchestra, National Symphony Orchestra of Belgium, Taipei Symphony Orchestra, National Symphony Orchestra of Taiwan, Orquesta Sinfónica de Navarra and the Orchestre Royal de Chambre de Wallonie. In 2015 Tseng performed Mozart’s Violin Concerto No. 5 at the 15th International Tchaikovsky Competition’s gala concert in Moscow with the Mariinsky Orchestra under Valery Gergiev. At the gala concert in St. Petersburg he performed the Tchaikovsky’s Violin concerto. He also performed under Gergiev at the Gergiev’s festival in Mikkeli, Finland and performed both the Tchaikovsky and Brahms concertos with Valery Gergiev and the Munich Philharmonic on their tour of Taiwan in November 2015. Yu-Chien Tseng has given recitals in Taiwan, Spain, Belgium, China and the United States. His debut recording (2012) is an album of French violin sonatas (Franck, Ravel and Debussy) on the Fuga Libera Label.

He plays the Giuseppe Guarneri del Gesu 1732 Ex “Castelbarco-Tarisio,” on loan from the Chi-Mei Culture Foundation, Taiwan.

Kahchun Wong  conductor

Kahchun Wong

Hailed by Musical America for the depth and sincerity of his musicality, the Singaporean conductor Kahchun Wong came to international attention as winner of the Mahler Competition in May 2016, following in the footsteps of Gustavo Dudamel, who immediately appointed him as a Conducting Fellow with the Los Angeles Philharmonic for the 2016/2017 season. Following a remarkable last-minute debut with the Nuremberg Symphony Orchestra in October 2016, he was appointed as its next Chief Conductor from the 2018/2019 season.

Highlights in 2017/2018 season include European debuts with the Czech Philharmonic, Konzerthausorchester Berlin, Orchestre Capitole du Toulouse, Staatskapelle Weimar, Staatsphilharmonie Rhineland-Pfalz, Orchestre Philharmonique du Luxembourg, Teatro lirico Giuseppe Verdi di Trieste and Orquestra de València, Asian debuts with the Tokyo Philharmonic, Tokyo Symphony, Kanagawa Philharmonic, National Symphony of Taiwan and Shenzhen Symphony, as well as re-invitations to the Bamberg Symphony, China Philharmonic, George Enescu Philharmonic, Kunming Symphony, Shanghai Symphony and Singapore Symphony. Together with the Nuremberg Symphony, he will embark on an extensive tour of China in December 2017, and in summer 2018, lead Klassik Open Air, the largest European outdoor festival of classical music.

A protégé of the late Kurt Masur, Wong had the privilege of sharing the podium together with him in his last years on multiple occasions. He has also assisted Gustavo Dudamel and Esa-Pekka Salonen with the Los Angeles Philharmonic, as well as Valery Gergiev and Yannick Nezet-Seguin with the Rotterdam Philharmonic. In January 2018, he will travel with Iván Fischer and the Budapest Festival Orchestra on its North American tour. 

Wong began musical studies on the cornet at the age of 7. After serving as a military musician in the Singapore Armed Forces for two years, he studied composition at the Yong Siew Toh Conservatory of Music in Singapore and conducting at the Hanns-Eisler Musikhochschule in Berlin. He has studied with Bernard Haitink twice at the Lucerne Easter Festival, Robert Spano at the Aspen Music Festival and Gustav Meier at the Cabrillo Festival for Contemporary Music, where he was a recipient of the Bruno Walter Conducting Scholarship.

Compositions

Joseph Haydn — Symfonie č. 44 e moll Hob I/44

Symfonie č. 44 e moll „Smuteční“ Hob I/44byla napsána v roce 1771, kdy Joseph Haydn působil na knížecím dvoře Esterházyů. Jako kapelník orchestru opatřoval dvůr svými kompozicemi, které měly udržovat krok s dobou. Ambiciózní uherská šlechta toužila po tom, aby v jejích nově postavených reprezentativních sídlech, jež se měla co nejvíce přiblížit lesku Versailles či Schönbrunnu, zněla svěží moderní hudba a Haydn se stal v tomto směru ideální volbou. Jeho služba, k níž patřila kromě komponování například také odpovědnost za členy orchestru, péče o nástroje a hudební knihovnu, se nakonec protáhla na třicet let. Kladnou úlohu v tom jistě sehrálo nejen štěstí, ale i skladatelova nekonfliktní, laskavá, skoro až otcovská povaha. Ve stáří na tuto životní etapu vzpomínal s vděčností: „Můj kníže byl spokojen se všemi mými pracemi, zakoušel jsem potlesk, jako vedoucí orchestru jsem mohl dělat pokusy, pozorovat, co způsobuje účinek a co ho tlumí, také vylepšovat, přidávat, škrtat, vážit. Byl jsem odloučen od světa, nikdo v mé blízkosti až na mne samého mě nemohl vztekat a zlobit, a tak jsem se musel stát originálním.“

Dnes si tvorbu Josepha Haydna spojujeme zejména se symfoniemi a smyčcovými kvartety, v nichž se projevil jako odvážný experimentátor. V 70. letech 18. století se věnoval tvorbě symfonií, které myšlenkově spojil s citovým hnutím Sturm und Drang (Bouře a vzdor). Projevilo se to v upřednostňování mollových tónin, kontrastnější dynamice, rytmické naléhavosti a v použití barokního kontrapunktu. Většinu z těchto prvků najdeme také v Symfonii č. 44 e moll „Smuteční“, ať už je to úvodní motiv neklidné první věty Allegro con brio, hlavní část druhé věty, která je kánonem v oktávě (hluboké smyčce nastupují s totožnou melodií jako housle, avšak o oktávu níž a o tři doby později), půvabně klidné Adagio nebo rozbouřené Finale věty závěrečné. K originalitě této skladby patří umístění Menuetu na pozici druhé věty (na svou dobu se jedná spíše o výjimku) a tóninová jednota: všechny věty jsou v hlavní tónině vyjma střední části Menuetu a věty třetí, které jsou napsány ve stejnojmenné tónině E dur.

Svůj nehudební název dostala symfonie snad přímo od Haydna, který si přál, aby pomalá věta tohoto díla zazněla při jeho pohřbu. Skutečnost byla ale nakonec jiná a při velkolepém smutečním obřadu se hrálo Requiem skladatelova mladšího přítele Wolfganga Amadea Mozarta.

Wolfgang Amadeus Mozart — Koncert pro housle a orchestr č. 4 D dur K 218

Všechny Mozartovy houslové koncerty jsou si něčím podobné, a přece je každý jiný. Tuto jednotu v rozmanitosti dokáže vytvořit vskutku jen génius, jímž Mozart bezpochyby byl. Mysl vysoké inteligence, hravosti, logiky a zároveň té nejbohatší invence, jakou si vůbec umíme představit, dokázala propojit všechny již uplynulé i právě přítomné hudební proudy a spojit je v oceán, v jehož vodách je stále co objevovat.

Tyto koncerty vznikly v letech 1773–1775 v Salcburku. Ve všech skladatel respektuje vivaldiovský třívětý model jako základ, propojuje v nich italskou a francouzskou houslovou hudbu a zároveň jimi stvrzuje tehdejší velkou popularitu houslových skladeb nejrůznějších podob a rozměrů.

Houslový koncert č. 4 D dur KV 218 psal Mozart původně možná pro sebe – z dobových svědectví i houslových partů vyčteme, že byl vynikajícím sólistou a znalcem hry na tento nástroj. Žádné osobní věnování sice do notového partu nenapsal, víme ale, že koncert později upravil pro salcburského dvorního koncertního mistra, ředitele a houslistu Antonia Brunettiho (1744–1786) a že jeho koncerty hrával také zdatný salcburský virtuóz Johann Anton Kolb. Pro čtvrtý houslový koncert je typické, že navazuje jednak na tradici italského instrumentálního koncertu, s nímž se mohl skladatel setkat během svých cest, jednak je také prošpikován francouzskými prvky, a to zejména v závěrečné větě.

Skladbu zahajuje fanfárové „vojenské“ unisono orchestru, na jehož volání odpovídají posléze sólové housle ve velmi vysoké poloze. Uslyšíme tu jemné odstíny dynamiky, drobná překvapení a roztomilá echa. V lyrické pomalé větě rozvíjí skladatel graciézní dialog mezi sólovým nástrojem, jehož part se odvíjí spíše v nižší poloze, a orchestrem. Závěrečné rondo přináší dvě kontrastní témata, Andante grazioso a svižné, italsky temperamentní Allegro ma non troppo, technicky obtížné pasáže, taneční galantnost i neodolatelný mozartovský smysl pro humor. Při třetím návratu Andante zazní namísto melodie prvního tématu francouzský tanec musette s lidovou melodií zřejmě štrasburského původu.

Robert Schumann — Symfonie č. 4 d moll op. 120

V prosinci roku 1839 vylíčil Robert Schumann své vytoužené lásce Claře zážitek z poslechu „Velké“ symfonie C dur Franze Schuberta: „…nedá se to popsat; nástroje znějí jako lidské hlasy – nadmíru geniální – instrumentace nad Beethovena – a délka, tato nebeská délka jako román ve čtyřech svazcích, delší než Beethovenova symfonie (Devátá). Byl jsem absolutně šťastný a přál jsem si pouze, abys byla mou ženou a abych dokázal psát takové symfonie.“ O několik měsíců později se Schumannovy sny začaly plnit: v září následujícího roku se s milovanou Clarou oženil a hned začátkem roku 1841 se ponořil do tvorby symfonických děl. Stejně jako jeho kolegové musel také on hledat způsob, jak vykročit z Beethovenova a Schubertova stínu a jak zároveň vpravit do této rozsáhlé formy dobové filozofické směry, jako byl například historismus. Jednou z prvních skladatelových odpovědí na tuto čím dál komplikovanější otázku se stala právě Symfonie č. 4 d moll.

Skladba se měla původně jmenovat „Clara“ podle ženy, jejíž osobnost chtěl Schumann vyjádřit skupinou fléten, hobojů a harf, nakonec ale zůstala symfonie bez názvu. Autor ji dokončil v říjnu roku 1841, měsíc po narození první dcery Marie. Premiéra se konala 6. prosince téhož roku v Lipsku. Orchestr Gewandhausu dirigoval houslista a skladatel Ferdinand David (1810–1873). První provedení se příliš nevydařilo, většina publika se zajímala spíše o tehdejší hvězdy Franze Liszta a Claru, kteří na koncertě vystoupili jako klavírní duo. Schumann symfonii odložil, o deset let později se však k tomto dílu vrátil a celé ho „re-instrumentoval“. Symfonie zvukově zmohutněla a tentokrát u publika obstála. Pro zajímavost dodejme, že první, zvukově lehčí a transparentnější verzi si oblíbil Johannes Brahms a navzdory Clařiným námitkám ji v roce 1891 vydal.

Schumannova Čtvrtá symfonie je na svou dobu radikální, těžko zařaditelné dílo, jež plyne bez přerušení mezi jednotlivými částmi. Sám autor jej později nazval symfonickou fantazií a posluchač se může sám rozhodnout, zda bude skladbu považovat za vícevětou symfonii, několikadílnou fantazii, anebo objemnou sonátovou formu. Schumann zde systematicky pracuje s malým množstvím hudebního materiálu, který obměňuje a staví do souvislostí: kantabilní téma úvodu se později objeví jako vedlejší téma Romanze (2. věta), první téma hybné části Lebhaft (1. věta) je použito jako rámec Scherza (3. věta) s návratem ještě ve větě závěrečné, třetí fanfárové téma zazní v první větě v dechových dřevěných nástrojích za podpory žesťů s tympány a vrací se poté jako hlavní téma finále.