Photo illustrating page  Czech Philharmonic Opening Concert of 122nd season

Czech Philharmonic

Opening Concert of 122nd season

Czech Philharmonic
Duration of the programme 2 hod 15 min

Dmitri Shostakovich
Violin Concerto No. 1 in A Minor, Op. 77

Gustav Mahler
Symphony No. 4 in G Major


Leonidas Kavakos

Marta Reichelová

Jakub Hrůša

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Opening Concert of 122nd season
Rudolfinum — Dvorak Hall
19 Oct 2017  Thursday — 7.30pm
Can't order online
20 Oct 2017  Friday — 7.30pm
Can't order online

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539


Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.


Leonidas Kavakos  violin
Leonidas Kavakos

violin, conductor

Leonidas Kavakos is recognised across the world as a violinist and artist of rare quality, acclaimed for his matchless technique, his captivating artistry and his superb musicianship as well as for the integrity of his playing. He works with the world’s greatest orchestras and conductors and plays as recitalist in the world’s premier recital halls and festivals. He is an exclusive recording artist with Sony Classical.

The three important mentors in his life have been Stelios Kafantaris, Josef Gingold, and Ferenc Rados, with whom he still works. By the age of 21, Leonidas Kavakos had already won three major competitions: the Sibelius Competition in 1985, and the Paganini and Naumburg competitions in 1988. This success led to him recording the original Sibelius Violin Concerto (1903/4), the first recording of this work in history, which won Gramophone Concerto of the Year Award in 1991.

Kavakos is now an exclusive recording artist with Sony Classics. His latest recording, to be released worldwide in October 2019 in anticipation of the 250th anniversary of Beethoven’s birth in 2020, is the Beethoven Violin Concerto which he conducted and played with the Bavarian Radio Symphony Orchestra, coupled with the Beethoven Septet played with members of the orchestra. In the anniversary year, Kavakos will both play and play/conduct the Beethoven concerto with orchestras across Europe and the USA. He will also play the complete cycle of Beethoven’s Violin Sonatas in Shanghai and Guangzhou, Milan and Rome, and a number of single Beethoven recitals in various cities including London’s Wigmore Hall, Barcelona, Parma and Copenhagen.

In 2007, for his recording of the complete Beethoven’s Violin Sonatas with Enrico Pace, Kavakos was named Echo Klassik Instrumentalist of the year. In 2014, Kavakos was awarded Gramophone Artist of the Year.

Further accolades came in 2017 when Kavakos was awarded the prestigious Leonie Sonning Prize – Denmark’s highest musical honour, given annually to an internationally recognised composer, conductor, instrumentalist or singer. Previous winners include Daniel Barenboim, Leonard Bernstein, Pierre Boulez, Alfred Brendel, Benjamin Britten, Dietrich Fischer-Dieskau, Yehudi Menuhin, Sir Simon Rattle, Mstislav Rostropovich, Arthur Rubinstein and Dmitri Shostakovich.

August 2019 was a full and rewarding month: after the Verbier Festival where he appeared in recital with Evgeny Kissin and conducted the Verbier Festival Chamber Orchestra in a programme in which he played Mozart’s Sinfonia Concertante with Antoine Tamestit, he joined YoYo Ma and Emanuel Ax at the Tanglewood Music Festival for a programme of Beethovenʼs Piano Trios, in a duo recital with Ax of Beethoven’s Violin Sonatas, and in an orchestral concert with the Boston Symphony in which he played and conducted Beethoven’s Violin Concerto and Dvořák’s Symphony No. 7.

Kavakos was also invited as “Artiste Etoile” at the Lucerne Festival where he appeared with the Lucerne Festival Orchestra with Yannick Nézet-Séguin, Mariinsky Orchestra with Valery Gergiev, Vienna Philharmonic with Andrés Orozco-Estrada, and in recital with Yuja Wang.

In the 2019/20 season, in addition to concerts with major orchestras in Europe and the United States, Leonidas Kavakos will once again join YoYo Ma and Emanuel Ax for three programmes in Carnegie Hall comprising Beethoven’s trios and sonatas. He will undertake two Asian tours, first as soloist with the Singapore Symphony and Seoul Philharmonic and in recital in the NCPA Beijing, and then in the spring he will perform with the Hong Kong Philharmonic and Taiwan National Symphony Orchestra, prior to playing the cycle of Beethoven’s Violin Sonatas in Shanghai and Guangzhou with Enrico Pace.

In recent year, Leonidas Kavakos has succeeded in building a strong profile as a conductor and has conducted the London Symphony Orchestra, New York Philharmonic, Houston Symphony, Dallas Symphony, Gürzenich Orchester, Budapest Festival Orchestra, Vienna Symphony, Chamber Orchestra of Europe, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Maggio Musicale Fiorentino, Filarmonica Teatro La Fenice, and the Danish National Symphony Orchestra. In the forthcoming season he will return to two orchestras where he has developed close ties as both violinist and condcutor: L’Orchestre de la Suisse Romande and L’Orchestre Philharmonique de Radio France. This season he also play/conducts the Czech Philharmonic, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, and the Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI.

Born and brought up in a musical family in Athens, Kavakos curates an annual violin and chamber-music masterclass in Athens, which attracts violinists and ensembles from all over the world and reflects his deep commitment to the handing on of musical knowledge and traditions. Part of this tradition is the art of violin and bow-making, which Kavakos regards as a great mystery and to this day, an undisclosed secret. He plays the ‘Willemotte’ Stradivarius violin of 1734 and owns modern violins made by F. Leonhard, S. P. Greiner, E. Haahti and D. Bagué.

Jakub Hrůša  conductor
Jakub Hrůša

Born in the Czech Republic, Jakub Hrůša is Chief Conductor of the Bamberg Symphony, Principal Guest Conductor of the Philharmonia Orchestra, and Principal Guest Conductor of the Czech Philharmonic.

He is a frequent guest with many of the world’s greatest orchestras, and in the 2018/19 season made debuts with the Berlin Philharmonic, Bavarian Radio Symphony, Orchestre de Paris and NHK Symphony, to all of which he was immediately re-invited. In addition to his titled positions he also enjoys close relationships with the Royal Concertgebouw Orchestra, The Cleveland Orchestra, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, the New York Philharmonic, Leipzig Gewandhaus Orchestra, Chicago Symphony, Vienna Symphony, Mahler Chamber Orchestra, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Orchestre Philharmonique de Radio France, Vienna Radio Symphony, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra and Melbourne Symphony Orchestra. The 2019/20 season will see him return to the Berlin Philharmonic and make debuts with The Pittsburgh Symphony, Zurich Opera (a new production of the The Makropulos Case) and the Dutch National Opera (a new production for the Holland Festival of Rusalka with the Royal Concertgebouw Orchestra). In summer 2020, he will also return to The Glyndebourne Festival to conduct The Rake’s Progress.

His relationships with leading vocal and instrumental soloists have included collaborations in recent seasons with Behzod Abduraimov, Pierre-Laurent Aimard, Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Emanuel Ax, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Jonathan Biss, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Renaud Capuçon, Isabelle Faust, Bernarda Fink, Martin Fröst, Julia Fischer, Vilde Frang, Sol Gabetta, Véronique Gens, Christian Gerhaher, Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Karen Gomyo, Augustin Hadelich, Hilary Hahn, Barbara Hannigan, Alina Ibragimova, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Sergey Khachatryan, Denis Kozhukhin, Lang Lang, Igor Levit, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Johannes Moser, Viktoria Mullova, Anne Sofie Mutter, Kristine Opolais, Stephanie d’Oustrac, Emmanuel Pahud, Olga Peretyatko, Jean-Guihen Queyras, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Daniil Trifonov, Simon Trpčeski, Mitsuko Uchida, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann and Nikolaj Znaider.

As a conductor of opera, he has been a regular guest with Glyndebourne Festival, conducting Vanessa, The Cunning Little Vixen, A Midsummer Night’s Dream, Carmen, The Turn of the Screw, Don Giovanni and La bohème, and serving as Music Director of Glyndebourne On Tour for three years. Elsewhere he has led productions for the Royal Opera House, Covent Garden (Carmen), Vienna State Opera (a new production of The Makropulos Case), Opéra National de Paris (Rusalka and The Merry Widow), Frankfurt Opera (Il trittico) and Zurich Opera (Makropulos Case), among others.

As a recording artist, his most recent releases are the first two instalments of a new cycle of Dvořák and Brahms Symphonies, and Smetana’s Má vlast with Bamberg Symphony (Tudor). Other releases have included Concertos for Orchestra by Bartók and Kodály with RSB Berlin (Pentatone). He has also recorded Berlioz’s Symphonie fantastique, Strauss’s Eine Alpensinfonie and Suk’s Asrael Symphony with Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra (Octavia Records); the Tchaikovsky and Bruch violin concertos with Nicola Benedetti and the Czech Philharmonic (Universal); and nine discs (with Pentatone and Supraphon) of Czech repertoire with PKF-Prague Philharmonia, where he was Music Director from 2009 until 2015.

Jakub Hrůša studied conducting at the Academy of Performing Arts in Prague, where his teachers included Jiří Bělohlávek. He is currently President of the International Martinů Circle and The Dvořák Society, and in was the inaugural recipient of the Sir Charles Mackerras Prize.

Marta Reichelová  soprano

Marta Reichelová was born in Jeseník. She graduated from the Janáček Conservatory in Ostrava and the Janáček Academy of Performing Arts in Brno, where she continues her post-gradual studies. While still a student, she guest performed at the Jiří Myron Theater in Ostrava (Emmerich Kalmán: The Countess Maritza – Lisa), the Silesian Theater in Opava (Engelbert Humperdinck: Hansel and Gretel– Hansel) and the Josef Kajetán Tyl Theater in Pilsen (Bohuslav Martinů: The Soldier and the Dancer – Fenicie the dancer).

In 2013 Marta Reichelová began to appear as a guest at the National Theater in Brno. She made her debut as Daphne, the leading role of the eponymous opera by contemporary composers Tomáš Hanzlík and Vít Zouhar, and the First Nymph in Rusalka by Antonín Dvořák. In the same year she was engaged as a regular solo singer of the opera ensemble of the National Theater in Brno. Her repertory includes the Cunning Little Vixen (Leoš Janáček: The Cunning Little Vixen), the Maid (Thomas Adés: Powder Her Face), Zerlina (Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni), Penelopka (Marko Ivanović: Enchantia), Barče (Bedřich Smetana: The Kiss) and Esmeralda (Bedřich Smetana: The Bartered Bride).

In autumn 2015 she made her debut at the National Theater in Prague as the Cook (Igor Stravinsky: The Nightingale) and Brigitta (Pyotr Tchaikovsky: Iolanta). It was followed by her debut at the Antonín Dvořák Theater Theater in Ostrava in the role of Ophelia (Ambroise Thomas: Hamlet). She attracted attention with her interpretation of Jano in a concert performance of Leoš Janáček’s Jenůfa with the Czech Philharmonic Orchestra conducted by Jiří Bělohlávek in the Rudolfinum (Prague) and at the South Bank Center (London), broadcast live on BBC.

Marta Reichelová is a prize-winner of the Antonín Dvořák International Singing Competition in Karlovy Vary and the Jakub Pustina International Singing Competition and a semi-finalist of the Hans Gabor Belveder Competition.

She has collaborated with conductors such as Latham König, Rastislav Štúr, Jaroslav Kyzlink, Jakub Klecker, Tomáš Brauner, David Švec and Marko Ivanović and orchestras such as the Czech Philharmonic, Prague Symphony Orchestra, Brno Philharmonic Orchestra and Janáček Philharmonic Orchestra of Ostrava.


Gustav Mahler — Symfonie č. 4 G dur

Svým současníkům i následující generaci byl Gustav Mahler znám především jako úspěšný dirigent. Na tuto dráhu nastoupil roku 1880 a až do smrti byla jeho hlavním zaměstnáním. Mahlerovým prvním působištěm bylo hornorakouské lázeňské městečko Hall, poté dirigoval v operních divadlech v Lublani, Olomouci, Vídni, Kasselu, Praze a Lipsku. Jeho umělecká činnost v těchto hudebních centrech však měla krátkodobý charakter motivovaný zejména častými konflikty s nadřízenými.

Větší význam pro jeho kariéru mělo působení v Budapešti (1888–1891), Hamburku (1891–1897) a především ve Vídni, kde v letech 1897–1907 pracoval jako ředitel Dvorní opery. Nejvyšší post v rakouské umělecké hierarchii však mohl získat pouze za podmínky, že se oficiálně vzdá židovské víry a přestoupí ke katolicismu. I po uskutečnění tohoto kroku však zažíval silné konflikty s rakouskými antisemitskými silami a po deseti letech na ředitelské místo rezignoval. V té době byla rovněž rozpoznána jeho těžká srdeční choroba.

Posledním Mahlerovým útočištěm se stal New York, kde dirigoval v Metropolitní opeře i v Newyorské filharmonii. Jako dirigent často řídil především skladby německých autorů a byl skvělým interpretem Mozarta a Wagnera. Svou pozornost však věnoval také ruským skladatelům (zejména Čajkovskému) a z české hudby obdivoval zejména Smetanu; z jeho oper nastudoval v Hamburku, Vídni a New Yorku Dvě vdovy, Dalibora, Hubičku i Prodanou nevěstu.

K objevení Mahlerova skladatelského díla širokou hudební veřejností došlo až kolem roku 1960, kdy se u příležitosti stého výročí skladatelova narození začaly znovu provozovat jeho díla. V 70. letech byl Mahler již bezkonkurenčně nejhranějším a nejvíce nahrávaným symfonikem. Kompozičně se soustředil především na symfonie (dokončil jich devět) a na vokální cykly s orchestrem (Písně potulného tovaryše, Chlapcův kouzelný roh, Písně o mrtvých dětech, Píseň o zemi). Jelikož býval často zaneprázdněn povinnostmi dirigenta a mohl komponovat vlastně jen během divadelních prázdnin, není jeho dílo významné počtem skladeb, ale spíše důsledným dodržováním ideových záměrů plných vášně a vzdoru i uměleckým novátorstvím.

Jeho symfonie jsou úzce spojeny s písňovými cykly a mizí v nich dosud respektovaný rozdíl mezi vokální a instrumentální melodikou (čtyři z jeho devíti symfonií jsou vokální). Výběrem písňových textů i v instrumentální složce děl se snaží vyjádřit niterný postoj k okolnímu světu. Ve své hudbě často neočekávaně střídá umělecky závažné momenty s hudební trivialitou, čímž předznamenává pozdější postupy kolážové techniky a připravuje půdu zejména pro symfonismus Dmitrije Šostakoviče.

Symfonii č. 4 G dur dokončil Mahler v roce 1900 v době působní ve vídeňské Dvorní opeře. Provozování této skladby předpokládá omezený symfonický orchestr (zcela chybí pozouny a tuby). Ač je poměrně dlouhá, je ze všech Mahlerových dokončených symfonií nejkratší a na rozdíl od ostatních vyniká uvolněnou veselou náladou. Symfonie začíná dvoutaktovou „rolničkovou“ introdukcí, po níž následuje mozartovsky či haydnovsky zpěvné, rytmické hlavní téma v houslích. Klasicistně odlehčeně zní i vedlejší lyrické téma.

Celkovému žertovnému vyznění první věty přispívají zejména rozpustilé party dřevěných dechových nástrojů. Výstižným příkladem kolážové techniky je druhá část symfonie. V tomto Scherzu slyšíme parodické ohlasy rakouského městského folklóru. Rozverně hrající sólové housle jsou zde naladěny o tón výš, čímž připomínají hru pouličních šumařů. Pomalá třetí věta přináší v úvodu dvě zasněná témata. První z nich prochází variacemi a ústí do odlehčené nálady první věty. Sám Mahler o třetí části pravil, že „se zároveň směje i pláče“. V závěru se ve fortissimu ohlašuje hlavní téma poslední části. Píseň Nebeský život z poslední věty symfonie zkomponoval Mahler již v době svého působení v Hamburku v roce 1892. Touto písní přednášenou sopránovým sólem původně zamýšlel ukončit již svou třetí symfonii a nacházíme ji také v cyklu Chlapcův kouzelný roh. Text o nebeských přátelích pochází z bavorské lidové písně. Orchestrální „rolničková“ intermezza mezi jednotlivými slokami motivicky vycházejí z úvodních dvou taktů celé symfonie. Po poslední sloce strofické písně skladba ústí do pokojného závěru.

Premiéra Mahlerovy čtvrté symfonie se uskutečnila 25. listopadu v Mnichově za řízení autora. Publikum, znalé Mahlerových sklonů k monumentalitě, jež projevil zejména ve své druhé symfonii, čekalo další titánské dílo, a proto tehdy skladbu přijalo s určitými rozpaky. Čas však hodnotu Mahlerova čtvrtého symfonického počinu prověřil více než dostatečně.

Dmitri Shostakovich — Violin Concerto No. 1 in A Minor, Op. 77

Dmitrij Šostakovič měl v řadách soudobých sovětských interpretů mnoho přátel, se kterými také těsně spolupracoval při uvádění svých děl. Patřil k nim např. dirigent Kirill Kondrašin, jenž premiéroval slavnou Čtvrtou symfonii c moll, violoncellista Mstislav Rostropovič pro nějž Šostakovič napsal dvojici koncertů pro violoncello a orchestr nebo houslista David Oistrach, jemuž jsou věnovány oba houslové koncerty. Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77 komponoval Šostakovič v letech 1947–1948. Do tvorby tohoto díla tak zasáhly nechvalně známé okolnosti prvního čtvrtletí roku 1948, kdy byl spolu s dalšími předními sovětskými skladateli z nejvyšších stranických míst tvrdě, avšak nespravedlivě kritizován a obviňován z modernismu a formalismu.

Dmitriji Šostakovičovi se však do značné míry podařilo situaci (vyvolanou Josifem Stalinem a jeho pravou rukou v kulturních záležitostech Andrejem Ždanovem) ustát a udržet si pozici „hlavního vývozního artiklu sovětské hudby“ do světa, a to včetně kapitalistického Západu. Proces očišťování byl však neobyčejně náročný a způsobil, že se První houslový koncert dočkal premiéry až po Stalinově smrti, sedm let od svého vzniku – 29. října 1955 s Davidem Oistrachem a Leningradskou filharmonií pod taktovkou Jevgenije Mravinského.

Sám skladatel o tomto díle napsal, že je to „svým charakterem v podstatě spíš symfonie pro sólové housle s orchestrem“. Virtuóz Oistrach se o skladbě vyslovil následovně: „Koncert je mimořádně zajímavým úkolem pro interpreta. Je to, chcete-li, velká, obsažná shakespearovská role, která vyžaduje od umělce velké emocionální a intelektuální vypětí a která skýtá obrovské možnosti nejen k demonstrování houslistovy virtuozity, ale především k vyjádření nejhlubších citů, myšlenek a nálad.“ A skutečně; jde o interpretačně mimořádně obtížné dílo, které je zároveň prosto obsahově prázdných virtuózních efektů. Jeho čtyři věty jsou kromě tempového označení pojmenovány také z hlediska své formy.

První částí je pomalé Nokturno. Po ponurém úvodu přednesou sólové housle hlavní téma celé věty, která je zkomponovaná v sonátové formě. V dalším průběhu úvodní části se pak sólový nástroj polyfonním způsobem proplétá s orchestrem. Následující Scherzo se vyznačuje pulzujícím rytmem. Dmitrij Šostakovič zde vůbec poprvé použil motiv d-es-c-h, které v několika pozdějších skladbách uplatnil jako svou značku (názvy tónů motivu jsou začátečními písmeny skladatelova jména a příjmení v německé transkripci – DSCH). V naší skladbě tato čtyřtónová hudební myšlenka zazní sice opakovaně, ale spíše nenápadně, navíc pouze v orchestrálním doprovodu.

Ústřední téma třetí věty pojmenované jako Passacaglia přednesou hned na jejím začátku violoncella s kontrabasy. Následný teskný zpěv houslí je náročný především na zachování předepsaných výrazových nuancí. Konec této části je tvořen rozsáhlou kadencí, v níž sólový nástroj mění náladu od melancholického pláče k neklidnému rozhořčení. Kadence ústí attaca do závěrečné věty, označené přiléhavě jako Burleska. Autor se zde inspiroval skotačivou rytmikou i melodikou lidových písní tzv. skomorochů, tj. dávných ruských potulných pěvců, herců a tanečníků.