Photo illustrating page  Czech Philharmonic Sakari Oramo

Sakari Oramo

Czech Philharmonic

Czech Philharmonic

Oramo really gets under the skin of this music, and the audience showered him with warm appreciation. I can feel National Treasure status beckoning already. Ivan Hewett, The Telegraph

Subscription series B
Programme

Edvard Grieg
Peer Gynt Suite No. 1, Op. 46

Jukka Tiensuu
Voice Verser

Jean Sibelius
Luonnotar, Op. 70

Jean Sibelius
Symphony No. 5, Op. 82

Performers

Anu Komsi
soprano

Sakari Oramo
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Sakari Oramo Czech Philharmonic
Rudolfinum — Dvorak Hall

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Sakari Oramo  conductor
Sakari Oramo

“Oramo really gets under the skin of this music, and the audience showered him with warm appreciation. I can feel National Treasure status beckoning already. – Ivan Hewett, The Telegraph

Winner of the 2015 Royal Philharmonic Society Conductor of the Year award, Sakari Oramo is Chief Conductor of both the BBC Symphony and the Royal Stockholm Philharmonic orchestras, and Principal Conductor of the West Coast Kokkola Opera and Ostrobothnian Chamber Orchestra. Between 1998 and 2008 he was Music Director of the City of Birmingham Symphony Orchestra, and after a decade as chief conductor of the Finnish Radio Symphony Orchestra, he has now served as their Honorary Conductor since 2012.

Highlights of the 2016/2017 season include numerous concerts with the BBC Symphony Orchestra, with whom he champions the promotion of new and rarely performed works – this season he conducts the world premiere of Michael Zev Gordon’s Violin Concerto and the UK premiere of Detlev Glanert’s Megaris, as well as Schmitt’s Anthony and Cleopatra joined by actors from Shakespeare’s Globe, and an immersion day into the life and work of French-American composer Edgar Varèse. Further highlights include touring the Baltics with Royal Stockholm Philharmonic Orchestra and Janine Jansen, and concerts with Boston Philharmonic and Wiener Philharmoniker.

Previous seasons’ highlights have included performances with the New York Philharmonic, a European tour with the Royal Stockholm Philharmonic Orchestra and Lisa Batiashvili, a Sibelius cycle with the Chamber Orchestra of Europe at the Turku Festival as well as concerts with the Finnish Radio Symphony Orchestra, NDR Elbphilharmonie Orchester, the Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Wiener Philharmoniker and Deutsches Symphonie-Orchester Berlin. During the summer of 2016 he also conducted several Proms performances with the BBC Symphony Orchestra, including the First and Last Nights at the Royal Albert Hall, having previously conducted the Last Night in 2014.

An accomplished violinist, Oramo was originally concertmaster of the Finnish Radio Symphony Orchestra. In 2014 he made his debut in the BBC Proms Chamber Music series, performing Prokofiev’s Sonata for Two Violins with Janine Jansen.

Recent recording successes include the BBC Music Magazine’s Orchestra award for his recording of Nielsen Symphonies Nos. 1 & 3 with the Royal Stockholm Philharmonic, which completes their highly acclaimed Nielsen cycle. Other highlights include Grieg’s Piano Concerto with the BBC Symphony Orchestra and Javier Perianes and Nørgård’s Symphonies Nos. 1 & 8 with Wiener Philharmoniker.

Anu Komsi  soprano
Anu Komsi

Anu Komsi continues to be praised for her versatile musicianship and her dynamic coloratura voice. She began her musical education in Kokkola, Finland, where she played both flute and violin in the Ostrobothnian Chamber Orchestra. Equally at home on both opera and concert stages, she has appeared regularly all over Europe and in the United States. She is a versatile recitalist and chamber musician with a repertoire ranging from Renaissance to contemporary music. New York Magazine described her as being a “Pyrotechnic Grace” on the stage. Engagements at leading opera houses and concert halls like in Wien, New York, London, Paris, Berlin, Milano, Cologne, Frankfurt, Rome, Sao Paulo, Stockholm, Helsinki have kept her busy. Her repertoire takes in over 60 operatic roles including Lulu, Nannetta, Zerbinetta, Olympia, Michaela, Queen of the Night and in George Benjamin’s Into the Little Hill, a role written specially for her. Morton Feldman’s Neither is one of her signature roles. At her Salzburg Festival debut in summer 2011 she was hailed in the press as “the excellent anti-opera heroine”. In recent seasons the title roles of Lady Sarashina by Eötvös, Schneewittchen-Snowwhite by Holliger, President Kekkonen by H-J Hofmann has been internationally acclaimed.

Newest success in the season 2016 was the role of Eva in Stockhausenʼs Donnerstag aus licht in Basel Theatre and the production was titled “The Production of the Year” in the prestigious Opernwelt magazine. She has been the soloist with numerous major orchestras like New York Philharmonic, Los Angeles Philharmonic, Berlin Philharmonic, BBC Symphony Orchestra London, DSO Berlin, CBSO Birmingham, Ensemble Modern, Ensemble Intercontemporain, London Sinfonietta, Oslo Philharmonic, Royal Stockholm Philharmonic, Philharmonic Orchestra of Radio France, Rotterdam Philharmonic, Ostrobothnian Chamber Orchestra and worked with celebrated conductors like Sir Roger Norrington, Esa-Pekka Salonen, Alan Gilbert, Franz Welser-Möst, Heinz Holliger, Sakari Oramo, Jesus Lopez Cobos, Jukka-Pekka Saraste, Hannu Lintu, Rudolf Barshai.

Anu Komsi leads an Opera Festival in her home Town of Kokkola on the West Coast of Finland and the 12. festival will take place in July in Kokkola showing the Finnish premiere of Giacomo Meyerbeerʼs Grand Opera Lʼetoile du Nord being also an official part of Finland100 Celebration program.

Compositions

Jean Sibelius — Symfonie č. 5 op. 82

Silné zážitky z přírody jsou podstatným inspiračním zdrojem třívěté Symfonie č. 5 Es dur op. 82, vrcholné a patrně nejčastěji uváděné Sibeliovy symfonie. Ukazuje druhou stránku jeho osobnosti: bouřlivák a lev salónů, který miluje drahé obleky i kuřivo a v metropolích Evropy se pohybuje se suverenitou světáka, se později stále radši vrací k finské přírodě a nechává se inspirovat jejími zvláštními půvaby. Zvláště od roku 1904, kdy se stěhuje s rodinou na finský venkov do vily Järvenpää. Tady v lesích a na březích jezer medituje a je zcela pohlcen a okouzlen zdejším přírodním prostředím. V jeho deníku z dubna 1915 čteme: „Dnes, deset minut před jedenáctou jsem viděl šestnáct labutí. Jeden z mých nejsilnějších zážitků! Panebože, jaká krása! Dlouho kroužily nade mnou. Ztratily se ve sluneční záři jako stříbrná stuha. Vydávají zvuky připomínající stejný dechový nástroj jako hlasy jeřábů, ale bez tremola. Hlas labutí se podobá spíš trubce… Hluboký refrén, který připomíná pláč malého dítěte. Přírodní mystika a životní trápení… To se muselo stát mně, který jsem byl dlouho cizí. Dnes 21. dubna 1915, jsem byl v chrámu.“

Na začátku první věty zaznívá radostný signál lesních rohů oslavující jarní blankytné nebe. Dřevěné dechové nástroje odpovídají trylkováním. Po velkém výbušném vznětu, který se šíří v rozbouřených vlnách, se ozve zemité zasténání fagotu. A poté ohlašuje vítězství nový signál lesních rohů. V dalším průběhu věty se objevují tajemné stíny, které se v závěru ztrácejí v intenzivních výbuších. Druhá věta slučuje pomalou a scherzovou část v jeden celek. Převládá něžná přírodní atmosféra, kterou však překryjí dramatické tóny. Finálovou třetí větu vystavěl Sibelius s mimořádnou působivostí: nasloucháme nervóznímu bzučení smyčců, majestátním akordům lesních rohů, nad nimiž mohutní hrdinské téma. A pak již zní závěrečné akordy jakoby začleněné „doprostřed vesmíru“.

Premiéra Symfonie č. 5 se uskutečnila pod taktovkou skladatele v prosinci 1915 v rámci slavnostního koncertu k Sibeliovým 50. narozeninám. Sibelius nebyl s dílem spokojený a v následujícím roce jej přepracoval. I poté však měl k dílu výhrady, a tak konečnou podobu dostala tato skladba až roku 1919.

Jukka Tiensuu — Voice Verser

Finský skladatel, klavírista, cembalista a dirigent Jukka Tiensuu se objevuje se svými kompozicemi na nejrůznějších mezinárodních přehlídkách soudobé hudby v Evropě i ve Spojených státech amerických. Studoval v Helsinkách, na newyorské Julliard School, ve Freiburgu a v Paříži. Je tvůrcem velmi rozmanitého díla, které obsahuje například sólové skladby pro kantele, finský lidový nástroj podobný citeře, komponuje sborové a orchestrální skladby nebo skladby pro akordeonový ansámbl, věnuje se rovněž elektroakustické hudbě. Jako interpret se nevyhýbá žádnému slohovému období, počínaje renesancí až po nejnovější soudobou tvorbu.

V letech 1979–1983 dirigoval na Bienále v Helsinkách, stál u zrodu festivalu Viitasaari. Působil pedagogicky na Sibeliově akademii v Helsinkách (komorní hudba a kompozice), v Paříži vyučoval hudební informatiku. Jukka Tiensuu má na svém kontě řadu úspěšných děl. Jmenujme mj. Aspro pro klarinet, trombon, violoncello a klavír (1975) Tokko pro sbor a capella (1987), Manaus pro kantele (1988), Arsenic and Old Lace pro cembalo a smyčcové kvarteto (1990), Plus II pro klarinet a violoncello (1992) nebo Vento pro klarinetový soubor (1995). Orchestr PKF – Prague Philharmonia uvedl v roce 2007 jeho Koncert pro akordeon (2005) a roku 2014 kompozici pro klarinet Puro (1989). Ve Slovenské filharmonii zase zazněla v roce 2013 orchestrální skladba Vie, v níž kritika kladně hodnotila zejména velký autorův smysl po kontrast a maximální zvukovou barevnost.

V české premiéře uváděná kompozice Voice Verser pro soprán a orchestr vznikla v roce 2012 a byla poprvé hrána 1. listopadu téhož roku ve Frankfurtu nad Mohanem. Účinkovali Anu Komsi společně se svým manželem, dirigentem Sakari Oramo a Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr. O dva roky později zazněla s pozoruhodným úspěchem na festivalu BBC Proms v Londýně. Šestnáctiminutové dílo autor rozčlenil do tří částí nazvaných DespariaCome Riitti, přičemž klíčová úloha náleží lidskému hlasu. Náročný sopránový part je hlavním nositelem emocí a hudebního výrazu včetně diskrétní pantomimy, interpretuje pouze vokály nebo znělé slabiky. Autor zároveň určuje specifické postavení hudebníků: orchestr s bohatým zastoupením bicích nástrojů mj. zvony a vibrafon (2 hráči), s klavírem a celestou uprostřed pódia, po obou stranách pak dvě instrumentální tria: vlevo v obsazení flétna, lesní roh a dvoje housle, vpravo pak v obsazení klarinet, trubka a dvoje housle. Ke skladbě se Jukka Tiensuu blíže nevyjadřuje a její posluchačský účinek zcela ponechává na své zvolené hudební řeči.

Jean Sibelius — Luonnotar op. 70

Finská hudební kultura má nesporně v Jeanu Sibeliovi svou největší uměleckou osobnost. Sibeliovo rozměrné dílo vzniklo prakticky celé v posledních letech 19. století a v průběhu prvých tří desetiletí století dvacátého, vlastně současně s díly Richarda Strausse, ale i Igora Stravinského a Leoše Janáčka. Sibelius se však nevydal novými cestami a jeho stylem byl novoromantismus, který ovšem obohatil originálními prvky severské hudebnosti. Pochmurná krása země tisíce jezer, zadumané lesy, bájesloví finského národa – to všechno vstoupilo do Sibeliových orchestrálních partitur. Těžiště jeho odkazu spočívá v sedmi symfoniích a v desítce symfonických básní a suit. Nikdy necituje finskou lidovou melodii, ale přesto celé jeho hudební myšlení vyrůstá z hloubky finských lidových tradic.

Symfonická báseň Luonnotar op. 70 (Bohyně přírody) pro soprán a orchestr vznikla v roce 1913. Spadá do „chmurného“ období autorova života, kdy po operačním odstranění rakovinného nádoru v krku mu lékaři zakázali kouřit a pít alkohol. Dlouhé měsíce musel bojovat s dlouholetou závislostí, bál se, že se nemoc objeví znovu a žil v myšlenkách na smrt. Jako většina Sibeliových symfonických básní má Luonnotar svůj základ ve finském národním eposu Kalevala, podobně jako Kullervo (1892), Legendy Lemminkäinena (1897) či Pohjolova dcera (1906). Luonnatar vychází z prvního zpěvu Kalevaly, v němž je popisován vznik země. Sopránové sólo představuje Maid, dceru nebes, krásnou Luonnotar. Má epický charakter a současně je neobyčejně expresívní, orchestrální barvy pak jsou velmi jemné a ušlechtilé. Dílo mělo premiéru na sborovém festivalu v anglickém Gloucesteru v září 1913 a o dva roky později pořídil Sibelius také novou verzi pro soprán a klavír.

Edvard Hagerup GRIEG — Peer Gynt, svita č. 1 op. 64

Nejvýraznější osobností norské hudby je určitě Edvard Hagerup Grieg. Pro svou tvůrčí dráhu si nezvolil snadnou cestu: po klavírních základech, které mu vštípila jeho matka, ho rodiče poslali na studia do Lipska. Odtud odešel do dánské Kodaně, kde se stal žákem renomovaného dirigenta a skladatele Nielse Gadeho. Grieg se ovšem brzy rozešel s více méně salónní romantickou koncepcí svého učitele a rozhodl se, že bude „bojovat proti Gadeho mendelssohnovsky změkčilému skandinavismu“ a že bude ve své tvorbě prosazovat typické prvky norské lidové hudebnosti. Své záměry naplnil vrchovatou měrou v klavírních skladbách, v dílech komorních i orchestrálních, nebo v partiturách scénické hudby. Většinou však komponoval skladby menších forem – suity, tance, scénickou hudbu a podobně.

V povědomí hudební veřejnosti je však Grieg především autorem proslulého Klavírního koncertu a moll op. 16 (druhý zůstal nedokončen) a dvou suit ze scénické hudby k dramatu Henrika Ibsena Peer Gynt. To ovšem jsou počiny, které mu zajistily úspěch v celoživotních snahách vymanit norskou hudbu z pout eklekticismu a zároveň přispěly k jeho neodmyslitelné pozici ve světovém hudebním dědictví. Povaha Ibsenova hrdiny Peer Gynta v sobě spojuje chlapecký temperament a něžnou lyriku. Tvrdě vzdoruje, je poživačný a sobecký, ale i vášnivě miluje, vzpírá se konvencím a současně má srdce naplněné intenzivní láskou k vlasti.

Dramatik Ibsen oslovil Griega v lednu roku 1874. Dílo vzešlé z jejich spolupráce se však na jevišti příliš neprosadilo a partitura s dvaadvaceti samostatnými čísly by patrně ustoupila do pozadí i s divadelním textem. Grieg si to dobře uvědomil a z hudby k dramatu sestavil dvě čtyřdílné suity. První suita op. 46 vznikla v roce 1888, druhou (op. 55) Edvard Grieg vytvořil o tři roky později.

Přitom jednotlivé části sledují především hudební zákonitosti kontrastu než vlastní činoherní příběh. První suitu otevírá charakteristický lyrický obraz norské přírody. Peer, který nesmírně zbohatl z obchodu s otroky, se náhle zastaví v meditaci a vzpomene na rodnou zem. Druhá část líčí odchod Peerovy matky z tohoto světa. Je dojata synovým vyprávěním a pokorně se smiřuje s osudem. Třetí část pak evokuje smyslný obraz Peerovy hamižnosti a požitkářství: šejkova dcera ho svede svým eroticky podmanivým tancem. Finále první suity uvádí posluchače do jeskyně krále hor, v níž Peer prožíval ve snovém oparu silnou touhu po penězích, zlatu a drahokamech. Je obklopen rejem děsivých skřetů a zlých duchů, přesto odolává nátlaku, aby se oženil s dcerou horského krále.