Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Nikolaj Znaider

Czech Philharmonic

Nikolaj Znaider

Other promoters

At its second concert at the George Enescu Festival, the Czech Philharmonic and Cristian Macelaru will be joined by the violinist Nikolaj Znaider.

Czech Philharmonic
Programme

Johannes Brahms
Violin Concerto in D major, Op. 77

Bohuslav Martinů
Symphony No. 4, H. 305

Performers

Nikolaj Znaider
violin

Cristian Macelaru
conductor

Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Nikolaj Znaider
Romanian Athenaeum — Concert Hall
7 Sep 2017  Thursday — 5.00pm
Can't order online

Please contact the promoter of the concert for ticket information and availability.

Performers

Nikolaj Znaider  violin

Nikolaj Znaider

Nikolaj Znaider performs at the highest level as both conductor and virtuoso violin soloist with the world’s most-distinguished orchestras. He has been Principal Guest Conductor of the Mariinsky Orchestra Saint Petersburg since 2010, and was previously Principal Guest Conductor of the Swedish Chamber Orchestra.

Following a triumphant return to the BBC Proms with the Staatskapelle Dresden and Christian Thielemann, 2016/2017 season sees Znaider embark on a new project, recording all of the Mozart violin concertos, directed from the violin with the London Symphony. He has a particularly strong relationship with the LSO; an orchestra he conducts and performs as soloist with every season.

Both as conductor and as soloist, Znaider is interested in deepening his connections with key orchestras where he feels a special bond, working regularly with orchestras such as the Staatskapelle Dresden, Cleveland Orchestra, New York Philharmonic, Chicago Symphony, Royal Concertgebouw, Detroit Symphony, Montreal Symphony, Washington National Symphony, and Munich Philharmonic orchestras.

Znaider’s extensive discography includes the Nielsen Concerto with Alan Gilbert and the New York Philharmonic, Elgar Concerto in B minor with the late Sir Colin Davis and the Staatskapelle Dresden, award-winning recordings of the Brahms and Korngold concertos with Valery Gergiev and the Vienna Philharmonic, the Beethoven and Mendelssohn concertos with Zubin Mehta and the Israel Philharmonic, the Prokofiev Concerto No. 2 and Glazunov Concerto with Mariss Jansons and the Bavarian Radio Symphony, and the Mendelssohn Concerto on DVD with Riccardo Chailly and the Gewanghaus Orchestra. Znaider has also recorded the complete works of Brahms for violin and piano with Yefim Bronfman.

He is passionate about supporting the next generation of musical talent and spent ten years as Founder and Artistic Director of the annual Nordic Music Academy summer school.

Nikolaj Znaider plays the “Kreisler” Guarnerius “del Gesu” 1741 on extended loan to him by The Royal Danish Theater through the generosity of the VELUX Foundation and the Knud Højgaard Foundation.

Compositions

Bohuslav Martinů — Symfonie č. 4 H 305

Bohuslav Martinů (1890–1959) získal v roce 1923 stipendium československého ministerstva školství ke studiu skladby u Alberta Roussela v Paříži. Opustil tak svou vlast, do které se už nikdy natrvalo nevrátil. V Paříži na něj mohutně zapůsobila tvůrčí atmosféra tehdejší kulturní evropské metropole, zejména však jazz, hudební poetika Pařížské šestky a také ohlasy spolupráce Igora Stravinského s Ďagilevovým ruským baletním souborem, jehož vystoupení měl možnost shlédnout již v roce 1914 u příležitosti jejich pražského zájezdu.

V meziválečné době se Martinů o prázdninách ještě vracíval do rodné Poličky, kde také hojně komponoval. Poté, co nacistická vojska obsadila Paříž, byl nucen uprchnout přes Portugalsko do Spojených států amerických, kde na několik dalších let našel nový domov. Po roce 1948 už nebylo možné vrátit se do Československa, a tak Martinů žil od roku 1953 střídavě ve Francii, v Itálii a nakonec ve Švýcarsku, kde zemřel.

Komponování symfonií se dlouho vyhýbal. V pařížském hudebním prostředí dvacátých a třicátých let minulého století byla totiž tato forma považována za romantický přežitek a zdejší skladatelé se spíše snažili psát pro méně obvyklá nástrojová uskupení. Teprve v Americe složil dvaapadesátiletý Martinů svou první symfonii a od té doby se k této formě takřka každoročně vracel. Z celkově šesti symfonických skladeb zůstává nejoblíbenější a nejhranější jeho Symfonie č. 4. Martinů ji komponoval v jarních měsících roku 1945 plný radosti a optimismu z končících válečných útrap a v naději, že se brzy vrátí do své vlasti, kde pro něj bylo připraveno profesorské místo na mistrovské škole pražské konzervatoře. Byl přesvědčen, že jde o poslední velkou skladbu amerického exilu a že je jeho návrat do Československa nadosah. Další události však bohužel ukázaly, že tato očekávání byla marná.

Radostná první věta Poco moderato svou dvoudílnou stavbou připomíná strukturní řešení barokních suit. Její motivická práce a harmonické postupy jsou však barokní hudbě značně vzdáleny a stojí oběma nohama v hájemství soudobé tvorby. Druhá věta ve formě dravého tanečního scherza s kontrastním lyrickým středním dílem je vystřídána snově procítěným Largem. Optimistické vyznění celé symfonie podtrhuje závěrečné Poco allegro. Světová premiéra Čtvrté symfonie Bohuslava Martinů se uskutečnila 30. listopadu 1945 ve Filadelfii; o necelý rok později byla provedena Českou filharmonií za řízení Rafaela Kubelíka.

Johannes Brahms — Koncert pro housle a orchestr D dur op. 77

Koncert pro housle a orchestr D dur op. 77 začal Johannes Brahms komponovat roku 1878. „Přál bych si to projít s nějakým horším houslistou, než jsi Ty, protože se obávám, že nejsi dost přísný,“ psal skladatel 21. ledna 1879 svému příteli houslistovi Josephu Joachimovi (1831–1907), jemuž je koncert věnován. Joachim se narodil v Kopčanech u Bratislavy (tehdy se jeho rodná obec jmenovala německy Kitsee a maďarsky Köpcsény, a Bratislava, tehdejší sídlo Zemského sněmu v habsburských Uhrách, byla ještě Prešpurk/Preßburg/Pozsony). Brahms slyšel mladého houslistu poprvé roku 1848 ve svém rodném Hamburku hrát Beethovenův Houslový koncert. O pět let později se oba umělci znovu setkali v Hannoveru a uzavřeli celoživotní přátelství.

Joachim byl sice o pouhé dva roky starší než Brahms, jako výkonný umělec už však měl v hudebním světě jméno. Byl to on, kdo uvedl Brahmse k Robertu Schumannovi, který tehdy mladému Hamburčanovi předpověděl budoucnost a jeho talent ocenil výrokem, že povede hudbu na „nové dráhy“. Brahms při kompozici plně důvěřoval Joachimovým radám. Vytvoření obvyklé kadence v závěru první věty, která byla tehdy ještě pro sólistu obligátní příležitostí k předvedení technické brilance, mu zcela přenechal. Do vlastní struktury koncertu si však mluvit nedal a vzniklo dílo, které se charakteru běžných virtuozních koncertů vymyká.

Premiéra se konala 1. ledna 1879 v Lipsku pod taktovkou Hanse von Bülowa. Bülowova osobní účast na premiéře Brahmsovy skladby může překvapovat ty, kdo si jeho jméno spojují s okruhem kolem Franze Liszta, Richarda Wagnera a tzv. „novoněmecké školy“, k níž je směr Johannesa Brahmse, vycházející z odkazu hudebního klasicismu, stavěn do protikladu. Hans von Bülow (1830–1894), Lisztův žák, první manžel jeho dcery Cosimy, kterou mu odlákal Richard Wagner, však umění se soukromím nesměšoval; jeho tolerance se projevila i po rozvodu s Cosimou. Nadále propagoval Wagnerovo dílo a se stejným uměleckým zaujetím uváděl Brahmsovy skladby jako dirigent i klavírista.

První ohlasy premiéry Brahmsova Houslového koncertu bylo rozporné, mnohým zpočátku připadalo dílo málo „houslové“. V květnu 1879 ho Joachim uvedl v londýnském Crystal Palace a zprávy z anglické premiéry obezřetně psaly, že „dílo takové důležitosti, rozsahu a obtížnosti vyžaduje několikanásobný poslech. [...] Přítomní hudebníci byli zajedno, že druhá věta je rozhodně nejzdařilejší, třetí méně, ale celé dílo je vítaným obohacením houslového repertoáru“. Brahms ve skladbě překonal pojetí instrumentálního koncertu, v němž má hlavní úlohu technický a výrazový um sólisty, směrem k symfonickému pojetí. Skladba nevyniká virtuózní brilancí, sólový part je integrován do orchestrálního zvuku; druhou větu otevírá například hobojové sólo, zatímco sólista čeká na svůj nástup poměrně dlouho. První věta má mnoho společného s první větou druhé symfonie, v jejímž sousedství koncert vznikal; má i stejnou tóninu. Druhá věta dodnes působí svou lyričností, a rondo třetí věty především pro Brahmse typickým „uherským“ zabarvením.