Photo illustrating page  Czech Philharmonic Sol Gabetta

Czech Philharmonic

Sol Gabetta

Czech Philharmonic

Sol Gabetta’s playing immediately cast a spell over the audience. She is at one with her instrument - her interpretation taking on an intensity of sound that informs the musical text. Her virtuosity sounds somehow playful and dexterous at the same time. Trierischer Volksfreund

Subscription series A
Duration of the programme 1 hod 45 min
Programme

Samuel Barber
The School for Scandal, overture, Op. 5

Edward Elgar
Cello Concerto in E Minor, Op. 85

Felix Mendelssohn-Bartholdy
Symphony No. 5 in D Minor, Op. 107 (“Reformation”)

Performers

Sol Gabetta
cello

David Zinman
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Sol Gabetta
Rudolfinum — Dvorak Hall

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Sol Gabetta  cello
Sol Gabetta

“Wit, aristocratic poise and elegance; mercurial shifts of mood, intensity and lightness of touch in near-miraculous balance.”

– The Glasgow Herald

Sol Gabetta achieved international acclaim upon winning the Crédit Suisse Young Artist Award in 2004 and making her debut with Wiener Philharmoniker and Valery Gergiev. Born in Argentina, Gabetta won her first competition at the age of ten, soon followed by the Natalia Gutman Award as well as commendations at Moscow’s Tchaikovsky Competition and the ARD International Music Competition in Munich. A Grammy Award nominee, she received the Gramophone Young Artist of the Year Award in 2010 and the Würth-Preis of the Jeunesses Musicales in 2012.

Following her highly acclaimed debuts with Berliner Philharmoniker and Sir Simon Rattle at the Baden-Baden Easter Festival in 2014 and at Mostly Mozart in New York in August 2015, this season saw Gabetta debut with Los Angeles Philharmonic and Houston Symphony. She also performed with Tonhalle-Orchester Zürich and St Petersburg Philharmonic Orchestra. Brussels’s Palais des Beaux Arts also welcomeed her as their resident artist. To conclude 2015/2016 Gabetta joined the Royal Concertgebouw Orchestra on a European tour with performances at Lucerne Festival, Grafenegg Festival as well as Salzburger Festspiele.

Gabetta performs with leading orchestras and conductors worldwide including the Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Washington’s National Symphony Orchestra, Orchestre National de France, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Bamberger Symphoniker, Bolshoi and Finnish Radio Symphony orchestras and The Philadelphia, London Philharmonic and Philharmonia orchestras. She also collaborates extensively with conductors such as Giovanni Antonini, Mario Venzago and Krzysztof Urbański.

In summer 2014 Gabetta was Artist in Residence at the Schleswig-Holstein Musik Festival, having already held residencies at the Philharmonie and Konzerthaus Berlin. She is a regular guest at festivals such as Verbier, Gstaad, Schwetzingen, Rheingau, Schubertiade Schwarzenberg and Beethovenfest Bonn.

As a chamber musician Gabetta performs worldwide in venues such as Wigmore Hall in London, Palau de la Música Catalana in Barcelona and the Théâtre des Champs-Élysées in Paris, with distinguished partners including Patricia Kopatchinskaja and Bertrand Chamayou. Her passion for chamber music is evident in the Solsberg Festival which she founded in Switzerland.

Sol Gabetta was named Instrumentalist of the Year at the 2013 ECHO Klassik Awards for her interpretation of Shostakovich’s Cello Concerto with Berliner Philharmoniker and Lorin Maazel. She also received the award in 2007, 2009 and 2011 for her recordings of Haydn, Mozart and Elgar Cello Concerti as well as works by Tchaikovsky and Ginastera. With an extensive discography with SONY she has also released a duo recital with Hélène Grimaud for Deutsche Grammophon.

Thanks to a generous private stipend by the Rahn Kulturfonds, Sol Gabetta performs on one of the very rare and precious cellos by Givanni Battista Guadagnini dating from 1759. Gabetta has taught at the Basel Music Academy since 2005.

David Zinman  conductor
David Zinman

New York-born David Zinman’s career has been distinguished by a wide-ranging repertoire, a commitment to contemporary music and the introduction of historically informed performance practice. He has held positions as Music Director of the Rotterdam Philharmonic, Rochester Philharmonic and Baltimore Symphony orchestras; Principal Conductor of the Netherlands Chamber Orchestra and Music Director of the Aspen Music Festival, School and American Academy of Conducting. He is Conductor Laureate of the Tonhalle-Orchester Zürich, having completed his 19-year tenure as Music Director in summer 2014, and for the past two seasons has been the Music Director of the Orchestre Français des Jeunes.

A regular guest with the world’s leading orchestras, this season includes appearances with Deutsches Symphonie-Orchester Berlin (in a semi-staged production of Barber’s Vanessa), Orchestre national de Lyon, SWR Radio-Sinfonieorchester, Bamberger Symphoniker, NHK Symphony Orchestra and Royal Flemish, Netherlands Radio and Czech Philharmonic orchestras. He also returns to the Tonhalle-Orchester Zürich for concerts and his now world-renowned masterclasses.

He has long-standing collaborations with soloists such as Janine Jansen, Mitsuko Uchida, Alfred Brendel, Yefim Bronfman, Radu Lupu, Truls Mørk, Lisa Batiashvili, Gil Shaham, Julia Fischer, Renée Fleming, Yo-Yo Ma, Emanuel Ax and András Schiff.

David Zinman’s extensive discography of more than 100 recordings has earned him numerous international honors, particularly for his interpretation of Beethoven’s symphonies with the Tonhalle-Orchester Zürich, including five Grammy awards, two Grand Prix du Disque, two Edison Prizes, the Deutsche Schallplattenpreis and a Gramophone Award. Recent releases include a 50 CD box set David Zinman: Great Symphonies – The Zurich Years, which commemorates his recording legacy with the Tonhalle-Orchester. His most recent accolade is the 2015 ECHO Klassik Conductor of the Year award.

In 2000 the French Ministry of Culture awarded David Zinman the title of Chevalier de lʼOrdre des Arts et des Lettres, and in October 2002 the City of Zurich Art Prize was awarded to him for his outstanding artistic efforts – making him the first conductor and first non-Swiss recipient of this award. More recently, Zinman received the prestigious Theodore Thomas Award in recognition of outstanding achievement and extraordinary service to oneʼs colleagues in advancing the art and science of conducting. In 2008 he won the MIDEM Classical Artist of the Year award for his work with the Tonhalle-Orchester Zürich. He was also the 1997 recipient of the prestigious Ditson Award from Columbia University in recognition of his exceptional commitment to the performance of works by American composers.

Compositions

Felix MENDELSSOHN-BARTHOLDY — Symfonie č. 5 d moll op. 107 "Reformační"

Podnětem ke kompozici Symfonie č. 5 D dur op. 107bylo pro tehdy dvacetiletého Felixe Mendelssohna-Bartholdyho blížící se 300. výročí předložení konfese německé luterské církve zformulovaná Lutherovým spolupracovníkem Philippem Melanchthonem císaři Karlu V. na říšském sněmu v Augšpurku v roce 1530. Mendelssohn doufal v provedení svého díla v rámci pompézních oslav plánovaných v Berlíně na 25. června 1830. Několikaměsíční cestování a především náhlé onemocnění spalničkami odsunulo dokončení této skladatelovy v pořadí druhé symfonie pro velký orchestr až na duben, kdy již bylo příliš pozdě na nastudování a symfonie byla z programu oslav vyřazena. Poté, co byla kompozice pro svůj příliš polyfonní ráz odmítnuta k provedení na koncertě pařížské konzervatoře, ji Mendelssohn přepracoval a dirigoval 15. listopadu 1832 v Berlíně. K dalšímu uvedení došlo až v roce 1868, tedy více než dvacet let po skladatelově smrti. Tehdy byla symfonie také poprvé vydána tiskem a získala dodnes užívané číslování a vysoké opusové číslo, které neodpovídá skutečné době jejího vzniku.

S ohledem na zaměření díla Mendelssohn vydatně čerpal zvláště v krajních větách této čtyřvěté symfonie ze skladebných postupů starších stylových epoch a protestantské hudební tradice. První věta začíná pomalým úvodem, v němž Mendelssohn cituje Drážďanské Amen z pera někdejšího drážďanského dvorního skladatele Johanna Gottlieba Naumanna (1741–1801), které bylo oblíbenou skladbou na tehdejších saských katolických i protestantských kůrech. Samotná sonátová věta je velmi dramatická, její bouřlivá atmosféra je ovšem před koncem nečekaně přerušena návratem Drážďanského Amen. Po svěžím scherzu, v němž se Drážďanské Amen opět objeví, následuje zpěvná volná část, do jejíhož závěrečného akordu vstoupí zpracování známého Lutherova chorálu Ein feste Burg ist unser Gott (Hrad přepevný jest Pán Bůh náš), který tvoří úvod finální věty. Její rychlá, sonátová část s řadou polyfonních epizod má jásavou atmosféru. Probleskuje v ní také melodie Lutherova chorálu, jehož úplné dva verše zazní ve zvuku plného orchestru v majestátním závěru celého díla.

Edward ELGAR — Violoncellový koncert e moll op. 85

Sir Edward William Elgar bývá dnes řazen mezi nejvýznamnější britské a evropské skladatele přelomu 19. a 20. století. Po velkou část svého života se přitom jeho skladatelské tvorbě nedostávalo docenění a sám sebe vnímal jako outsidera mezi anglickými hudebníky – v kompozici byl samoukem a navazoval spíše na hudební tradici kontinentální Evropy než svojí domoviny, navíc se hlásil ke katolicismu, což bylo v jinak protestantské Anglii ještě v jeho době považováno za podezřelé. Svůj Koncert pro violoncello a orchestr e moll op. 85 Elgar psal v průběhu let 1918 a 1919 na svém venkovském sídle Brinkwells v Západním Sussexu na jihu Anglie. Tehdy byl již zralým skladatelem, jehož teprve relativně nedávno získané uznání a popularita znovu ustupovaly. Současně se jeho milovaná žena Alice potýkala s vážnými zdravotními problémy. Ne náhodou byl proto Violoncellový koncert zamýšlen jako dílo bilanční, a dokonce sám Elgar je označoval jako „postoj člověka k životu“.

Premiéra v podání Londýnského symfonického orchestru řízeného Elgarem se sólistou Felixem Salmondem, který předtím k Elgarově spokojenosti interpretoval jeho komorní díla, skončila vinou nedostatečného zkoušení fiaskem. Elgar jej poté dvakrát natočil s violoncellistkou Beatrice Harrison. Navzdory tomu, že se jednalo vlastně o skladatelovo poslední velké dílo (po manželčině brzké smrti se Elgar stáhl z veřejného života a téměř zanechal komponování) a sám autor je řadil mezi své nejlepší výtvory, nedostalo se mu za jeho života ani později dostatečného zájmu hudební veřejnosti. Teprve nahrávka předčasně zemřelé violoncellistky Jacqueline du Pré a legendárního dirigenta sira Johna Barbirolliho z roku 1965 rehabilitovala toto dílo a povýšila je mezi nejvýznamnější skladby violoncellového repertoáru vůbec.

Koncert je koncipován jako čtyřvětý symfonický cyklus se scherzem. Úvodní meditativní recitativní vstup sólového nástroje předznamenává kontemplativní atmosféru celého koncertu. Do něj se prosazují violy elegickým motivem, který je vlastním hlavním tématem první věty a jelikož jej Elgar využil i v částech následujících, je jednotícím prvkem celého díla. Úvodní věta v závěru utichá do pianissima, z něhož se z reminiscence úvodního violoncellového recitativu (tentokrát v pizzicatu) zrodí téma plynule navazujícího melancholického scherza. Následující volná věta je lyrickým zpěvem violoncella s jemným, úsporným doprovodem orchestru. Finále je komponováno jako rondo. Temperamentní hlavní motiv je v ní prostřídáván hlavním tématem první věty, jehož teskná nálada v této části vlastně převládne. Krátce před koncem se znovu ozve zahloubaný monolog sólového violoncella z první věty a tím symbolicky celé dílo uzavře.

Samuel Barber — Škola pomluv, předehra op. 5

Samuel Barber patřil k nejrespektovanějším americkým skladatelům svojí generace. Dvakrát obdržel prestižní Pullitzerovu cenou – v roce 1958 za operu Vanessa a roku 1963 za Koncert pro klavír a orchestr. Na americké hudební scéně na sebe výrazněji upozornil již jako student proslulého Curtis Institute of Music ve Filadelfii svým úplně prvním orchestrálním dílem – předehrou ke známé konverzační komedii irského satirika Richarda Brinsleye Sheridana (1751–1816) z roku 1777 Škola pomluv. Stejnojmenné dílo, které nevznikalo pro žádné divadelní nastudování, zkomponoval během léta roku 1931, které trávil se svým spolužákem a intimním přítelem, později rovněž úspěšným skladatelem Gian Carlem Menottim u jeho příbuzných v Lombardii. Barberovi se ovšem nepodařilo prosadit svou předehru na program školních koncertů a dílo tak poprvé zaznělo až o dva roky později v podání Philadelphia Orchestra a díky dalším úspěšným provedením v následujících letech se stalo pevnou součástí kmenového repertoáru amerických orchestrů.

Barber se ve své předehře pokusil vystihnout celkový dojem z Sheridanovy brilantní komedie tepající v příběhu dvou bratrů – všemi ctěného Josepha, který je ovšem ve skutečnosti vypočítavý intrikán, a zadluženého leč dobrosrdečného bonvivána Charlese – pomlouvání a pokrytectví. Ouverturu otevírá prudký akord žesťů, po němž následuje půvabně melodické hlavní téma ve smyčcích. Kontrastní hloubavý zpěv sólového hoboje je převzat smyčci. Vůdčí úlohy se ale brzy ujme energičtější hlavní hudební myšlenka, která se po poslední vzpomínce na zádumčivé hobojové téma (tentokrát v podání anglického rohu) stane podkladem radostného závěru.