Photo illustrating page  Czech Philharmonic Jiří Bělohlávek

Jiří Bělohlávek

Czech Philharmonic

Czech Philharmonic
Subscription series A
Duration of the programme 1 hod 45 min

Gustav Mahler
Symphony No. 10 (Adagio)

Krzysztof Penderecki
Concerto grosso per tre violoncelli ed orchestra

Wolfgang Amadeus Mozart
Symphony No. 35 in D Major K385 (“


Václav PetrIvan VokáčEduard Šístek

Jiří Bělohlávek

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Jiří Bělohlávek Czech Philharmonic
Rudolfinum — Dvorak Hall

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539


Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.


Václav Petr  cello
Václav Petr

Born in 1989 in Prague, Václav Petr began playing the cello at the age of four under the guidance of Mirko Škampa. In 2008 he graduated from the Jan Neruda Grammar School of Music in Prague. While still a student, he received several accolades at both Czech and international competitions, including 2nd prizes at the international cello competitions in Ústí nad Orlicí (2001) and Liezen, Austria (2002). In 2004 he won 1st prize and a number of other awards at Prague Junior Note and in 2005 was overall winner of Talents for Europe.

Moreover, he garnered success at the Concertino Praga radio competition (2007), the David Popper International Cello Competition in Budapest (2007), the Antonio Janigro International Cello Competition in Zagreb (2008), the Bohuslav Martinů International Cello Competition in Prague (2008, 2012), the Johann Friedrich Dotzauer International Competition in Dresden (2009), the Rudolf Matz International Competition in Dubrovnik (2010), and other competitions. In 2010, on the basis of a DVD recording, he was chosen to be one of the 12 participants of the Grand Prix Emanuel Feurmann in Berlin.

At the age of twelve, Václav Petr had his first solo performance with an orchestra. In 2004, 2006 and 2008 he appeared as a soloist at the Dvořák Hall of the Rudolfinum in Prague, accompanied by the PKF – Prague Philharmonia within the “Josef Suk Presents Young Talents” cycle. He has also performed abroad, in Germany, Austria, Switzerland, Italy, Hungary, Croatia and other countries.

In 2008 and 2010 he attended master classes in Kronberg, studying with Anner Bylsma and David Geringas. In 2009 he received a scholarship for Jens Peter Maintz’s summer master classes in Hamburg. On the basis of a recording, he was selected to participate in the 2010 European Music Academy in Bonn, guided by Wolfgang Boettcher, who also taught him in July of the same year at the 40th International Master Classes in Vaduz. In 2010 he was selected to join Marie Kliegel’s class within the Holland Music Sessions.

Václav Petr is also an active chamber player. Since 2009 he has been a member of Ensemble Taras (formerly the Taras Piano Trio), with whom in 2010 he won 1st prize at the international music competition in Val Tidone, Italy. In 2012, he and the violinist Radim Kresta (as a violin-cello duo) came third in the Salieri-Zinetti International Chamber Music Competition and a year later (as a piano quartet, with the violist Eva Krestová and the pianist Václav Mácha) they won the competition. In 2013 the quartet won the prestigious Premio Trio di Trieste, which resulted in their being afforded the opportunity to record a CD and DVD and tour Europe and the USA.

Since 2008 Václav Petr has studied at the Academy of Performing Arts in Prague (starting in the class of Daniel Veis and since 2011 continuing to hone his skills with Michal Kaňka). In 2010 and 2011 he studied within the Erasmus program at the Universität der Künste in Berlin with Wolfgang Boettcher. Since January 2014 he has been a concert master of the Czech Philharmonic orchestra.

Eduard Šístek  cello
Eduard Šístek

Eduard Šístek studied at the Prague Conservatoire and at the Academy of Performing Arts in Prague. In the academic year 2015/2016 he successfully passed the internship at the Universität für Musik und darstellende Kunst in Vienna. Since 2011 he has been a permanent member of the Czech Philharmonic Orchestra. He is a laureate of the Leoš Janáček international competition 2013 in Brno.

Eduard Šístek was born in Prague in 1992. He studied at the Prague Conservatoire with Jaroslav Kulhan, at the Academy of Performing Arts with Mikael Ericsson and at the University of Music and Performing Arts Vienna with Reinhard Latzko. He attended masterclasses at home (Michaela Fukačová, Jiří Bárta) and abroad (Peter Bruns, Maria Kliegel, Lluís Claret, Reinhard Latzko and others).

He participated in many prestigious national and international competitions, where he received numerous awards. He won the international cello competition in Liezen, Austria for four years in a row. He became the overall winner of the Prague Junior Note competition and the winner of competitions for a scholarship YAMAHA and Talents for Europe. He received the Oleg Podgorný Award for the most successful youngest participant in the Prague Spring competition. He is the laureate of the Bohuslav Martinů Foundation competition and the Leoš Janáček international competition in Brno, as well as holder of the title “New Master on tour 2015”.

He performed at the Prague Spring IMF, Frédéric Chopin festival in Mariánské Lázně, at the Třeboňská Nocturna festival, in a series of concerts at the Czech Radio Studio Live and during the subscription concerts of the Czech Chamber Music Society in the Rudolfinum Sukʼs hall. He has given performances in the Netherlands (Concertgebouw Amsterdam etc.), Slovakia (Reduta concert hall of the Slovak Philharmonic) in Germany and Israel. Since the season 2016/2017 he has been put on a List of young artists of the Czech musical fund.

Eduard Šístek has collaborated with the Mladá Boleslav Chamber Orchestra, Žilina Philharmonic Orchestra, Czech Virtuosi, Czech Chamber Philharmonic Orchestra Pardubice etc. He has played under the baton of such conductors as Ondřej Kukal, Jan Zbavitel, Marek Šedivý etc.

Since 2011 he has been a permanent member of the Czech Philharmonic Orchestra, where he occasionally played as the first player in the solo part of the Brahmsʼ Piano concerto in B-flat Major with Emanuel Ax under the baton of Edward Gardner. He has been often recording for Czech Radio.

Jiří Bělohlávek  conductor
Jiří Bělohlávek

Chief Conductor and Artistic Director, Czech Philharmonic
Principal Guest Conductor, Rotterdam Philharmonic Orchestra
Conductor Laureate, BBC Symphony (London)

Renowned Czech conductor Jiří Bělohlávek was appointed Music Director and Artistic Director of the Czech Philharmonic in 2012, following on from his successful tenure as Chief Conductor of the BBC Symphony Orchestra, of which he is now a Conductor Laureate. He was Chief Conductor of the Prague Symphony Orchestra (1977–89), Music Director of the Prague Philharmonia (1994–2004), was appointed President of the Prague Spring Festival in 2006. From 2013 to 2017, he was Principal Guest Conductor of the Rotterdam Philharmonic Orchestra.

In opera, he has collaborated with the Vienna State Opera, Royal Opera, Covent Garden, New York’s Metropolitan Opera, San Francisco Opera, Opéra National de Paris, the Teatro Real Madrid, Glyndebourne Festival Opera, Zurich Opera, and the National Theatre in Prague. He has also conducted and recorded several opera-in-concert presentations with the BBC Symphony, to great acclaim. Confirming his preeminence as the conductor of Janacek, this past season he conducted the Czech Phil in a concert presentation of Jenůfa at the London Royal Festival Hall, as well as in full production the San Francisco Opera. This was followed by a performance of Janacek The Makropulos Case with the BBC Symphony Orchestra at the BBC Proms.

Under his leadership the Czech Philharmonic is enjoying unprecedented success both at home in Prague, and on extensive tours. Together they have toured in the past three seasons on three continents, including Europe, Asia and North America.  Their recent residency in Vienna at the Musikverein was a great success, and has lead to similar events being planned in other world capitals. The Czech Philharmonic announced in January 2017 that their partnership with Maestro Bělohlávek is now officially extended to 2022!

In addition to his ongoing Prague seasons and touring engagements with the Czech, he continues to perform as a guest conductor with the world’s major orchestras, including recent appearances with the BBC Symphony Orchestra (including at the London Proms), New York Philharmonic, Pittsburgh Symphony, Washington National Symphony, and Deutsches Symphony Berlin, Leipzig Gewandhaus Orchestra and Vienna Symphony Orchestra. In the coming season, in addition to major projects with Czech Phil, he looks forward to engagements with the Chicago Symphony Orchestra, Pittsburgh Symphony, Bayerische Rundfunk Orchestra Munich, Rotterdam Philharmonic, Leipzig Gewandhaus Orchestra, St Petersburg Philharmonic, and more.

With the Czech Philharmonic, he will conduct a major Asian tour in Autumn 2017 with concerts in Japan, Korea and Taiwan, in addition to appearances on tour in Europe, the highlight of which will be a performance of Janáček Glagolitic Mass at the Salzburg Festival in August 2018.

Jiří Bělohlávek has recorded extensively, with recent projects with the Czech Philharmonic including the complete symphonies and concertos of Dvořák. The series with Decca continues in the coming season, when a major disc of Suk will be recorded.

In 2012 he was awarded an honorary CBE for his services to British music.

Ivan Vokáč  cello
Ivan Vokáč

Ivan Vokáč has been a member of the Czech Philharmonic’s cello section since January 2014. He graduated from Prague Conservatory and the Music Faculty of the Academy of Performing Arts under Miroslav Petráš, and has taken masterclasses in Kronberg (with Steven Isserlis and Boris Pergamenshchikov) and Plzeň (with Raphael Wallfisch).

As a soloist he has appeared at a number of festivals both in the Czech Republic (Talichův Beroun, Mladá Praha and Mladé pódium) and abroad (Festival lʼEté Musical en Bergerac in France and Music Home Alive Festival in the Netherlands). He is a member of three chamber ensembles: Lobkowicz Trio, Prague Cello Quartet and Escualo Quintet, playing piano in the last. He has regularly appeared on Czech Radio and Television.

Ivan Vokáč has been awarded many prizes in international competitions, of which the most important include those won in Liezen, Austria in 2002, in the Dotzauer competition in Dresden in 2005 and at the Bohuslav Martinů competition in Prague in 2008. In 2006, together with Jakub Junek on violin, he was the overall winner of the radio competition Concertino Praga. In 2010 he won a scholarship from Yamaha Music Foundation of Europe, and in 2012 he was a semi-finalist and the most successful Czech participant in the international competition Prague Spring. Most recently he has won the International Leoš Janáček Competition in Brno in 2013.

As a member of Taras Piano Trio he has received top prizes at international competitions “Internationaler Johannes Brahms Wettbewerb” (in Pörtschach, Austria, 2007) and “Rovere dʼOro” (San Bartolomeo, Italy, 2008).

As a member of Lobkowicz Trio he was acclaimed at the Antonín Dvořák international chamber music competition (third prize and special award for best performance of a piece by Dvořák) and won for a second time the first prize at international Johannes Brahms competition in Pörtschach, Austria.


Gustav Mahler — Symfonie č. 10 (Adagio)

„Co měla říci jeho Desátá, k níž podobně jako u Beethovena existují skici, se nedozvíme, právě tak jako se to nedozvíme u Beethovena a Brucknera. Zdá se, že Devátá je hranice. Kdo ji chce překročit, musí pryč. Vypadá to, jako by nám v Desáté mohlo být řečeno něco, co ještě nesmíme vědět, pro co nejsme ještě zralí. Ti, kdo napsali Devátou, stojí blízko onomu světu. Možná by se hádanky tohoto světa rozluštily, kdyby někdo z těch, kdo je znají, napsal Desátou. To se však nejspíš nemá stát.“ Tato slova pronesl Arnold Schönberg ve své přednášce o Gustavu Mahlerovi, pronesené poprvé 25. března 1912 pro spolek německých studentů v Praze. Přednáška tvořila úvod k pražské premiéře Mahlerovy Osmé symfonie, která se konala tři dny nato v provedení orchestru Nového německého divadla za řízení Alexandera Zemlinského.

Gustav Mahler zemřel 18. května 1911. Zanechal dvě díla, která už mu nebylo dopřáno slyšet – Píseň o zemi a Devátou symfonii – a skici k Desáté symfonii. Začal na ní pracovat v období příprav na světovou premiéru Osmé, která se uskutečnila 12. září 1910 v Mnichově. V létě toho roku prošel krizí, když se prozradil vztah jeho ženy Almy k architektu Walteru Gropiusovi, za kterého se pak po Mahlerově smrti provdala. Plnou pravdu o tom, co se v létě 1910 stalo, nevíme. Vzpomínky Almy Mahlerové nejsou důvěryhodné, snaží se v nich ospravedlnit, ale o Mahlerově tehdejším duševním stavu svědčí slova zaznamenaná na skice symfonie: „Ďábel se mnou tančí..., kéž se mě zmocní šílenství..., abych zapomněl, že jsem... Ty jediná víš, co to znamená... „Almschi! pro tebe žít! pro tebe zemřít!“ V srpnu 1910 Mahler navštívil Sigmunda Freuda. Jel za ním až do holandského Leydenu, kde psychiatr trávil dovolenou. Skladatel si odvezl jakési rozhřešení a po návratu rozhodl o vydání Alminých písní, ačkoli jí kdysi před sňatkem komponování zapověděl.

Desátá symfonie měla být pětivětá, krajní věty v pomalejším tempu a mezi nimi tři rychlejší – symetricky dvě scherza s ústřední osou v podobě intermezza, které Mahler nazval Purgatorio (Očistec). Stihl vytvořit náčrtek partitury a particell k první a druhé větě a třicet taktů Purgatoria. Skici zbylých vět obsahují pouze náznak sledu motivů a jejich rytmického průběhu a jen zcela výjimečně poznámky k instrumentaci. Alma Mahlerová si byla dobře vědoma intimního pozadí nedokončeného díla a dlouho bránila jeho zveřejnění; ti, kteří měli možnost do fragmentu nahlédnout, však soukromé pohnutky vytušili, jak naznačil i Schönberg ve výše zmíněné přednášce. Teprve roku 1924 se Mahlerova vdova z finančních důvodů (roku 1920 se s ní Gropius rozvedl) rozhodla tabu prolomit a zveřejnila tiskem fragment symfonie jako faksimile. Její a Mahlerova dcera Anna byla tehdy provdána za skladatele Ernsta Křenka. Ten Alminu prosbu na rekonstrukci celé symfonie odmítl, ale Adagio a Purgatorio připravil k provedení, které se uskutečnilo ve Vídni 12. října 1924 za řízení Franze Schalka.

Druhým městem, kde obě věty zazněly, byla 11. prosince Praha; na mimořádném Filharmonickém koncertě Nového německého divadla je uvedl Alexander Zemlinsky, stejně jako Schalk s vlastními instrumentačními retušemi. „Přenecháním provozovacího práva chtěla paní Mahlerová podat Alexandru Zemlinskému zvláště výrazný důkaz důvěry k umění toho, kdo stál Gustavu Mahlerovi osobně a umělecky tak blízko. Zemlinsky učinil premiéru uměleckým vrcholem letošní hudební sezony,“ psal v Prager Tagblattu Ernst Rychnovsky. Zemlinsky zaměnil pořadí, jako první uvedl Purgatorio a teprve po něm Adagio, čímž osvědčil umělecký smysl pro gradaci. „Můžeme se domnívat, že kdyby měl nedokončenou Mahlerovu symfonii dirigovat Mahler, udělal by totéž,“ byl přesvědčen Rychnovsky.

Dalším skladatelem, který se Mahlerovým rukopisem zabýval, byl Alban Berg, jenž se snažil cizí retuše odstranit a najít podobu, která by odpovídala Mahlerovu stylu. Významný mahlerovský dirigent Bruno Walter veškeré podobné pokusy neschvaloval. Alma Mahlerová se přesto nevzdala a dál hledala někoho, kdo by byl schopen a ochoten rekonstruovat celou symfonii. Ve čtyřicátých letech oslovila také Dmitrije Šostakoviče, který odmítl, a odmítnutí se roku 1949 dočkala i od tehdy už těžce nemocného Arnolda Schönberga. V koncertních programech se v následujících letech většinou objevovalo samostatné Adagio, jehož kritickou edici připravil roku 1964 zároveň s novým faksimilovým vydáním fragmentu Erwin Ratz. Snahy o dokomponování Mahlerova posledního díla neustávaly a tak dnes existují verze Joe Wheelera a Derycka Cooka z Velké Británie, Clintona Carpentera a Rema Mazzettiho ve Spojených státech či Hanse Wollschlägera v Německu. Deryck Cook na své verzi pracoval řadu let a je považována za nejzdařilejší, nejbližší podstatě Mahlerovy hudby.

Adagio vděčí za svou působivost především reminiscenci na hudbu Wagnerova Tristana a Isoldy. Známý motiv poskytuje posluchači klíč k porozumění toho, co – jak říkal Schönberg – měla symfonie říci, ale co se nemáme dozvědět. Motiv zaznívá ve violách, odpovídají mu hlasy houslí a prolíná celou větou. Po technické stránce je věta zpracována polyfonně, obě témata se neustále proplétají, objevují se v důstojné podobě chorálu a kulminují v devítihlasém akordu – výkřiku, po němž se hudba zklidňuje a dohasíná.

Krzysztof Penderecki — Concerto grosso per tre violoncelli ed orchestra

Concerto grosso pro tři violoncella a orchestr Krzysztofa Pendereckého bylo napsáno v letech 2000–2001. Pendereckého skladatelský vývoj prošel několika zvraty. Roku 1959 obsadil první tři místa anonymní soutěže vypsané pro mladé skladatele polským Svazem skladatelů, brzy se dočkal provedení, získal zakázky od renomovaných festivalů soudobé hudby a řadu mezinárodních uznání. Stanul v čele tehdejší hudební avantgardy, aby o několik let později hudební prostředky radikálně zjednodušil a vrátil se k baroku a k neoklasicismu. Podobně jako Igor Stravinskij, ale také Sergej Prokofjev, Paul Hindemith, Bohuslav Martinů či z další generace Alfred Schnittke, nalezl Penderecki nové podněty ve spojení historické formy s prvky moderního hudebního jazyka v melodice, harmonii, rytmické složce a instrumentaci. V Concertu grossu jsou tak zcela v duchu barokní formy postaveny proti sobě skupina koncertujících nástrojů (concertino) a orchestr (ripieno).

Tuto v podstatě jednovětou skladbu otevírá Andante sostenuto, v orchestru zaznívá opakovaný sestupný interval, motiv který prochází celou skladbou. Postupně se představují tři sólisté, každý se hlásí ke slovu svým sólem. Následující úsek Allegro pracuje s chromatickým motivem. Mezi rychlé části – pochodové Allegro con brio, Allegretto giocoso a další Allegro con brio – se vždy vrací variace adagiové části jako refrén. Po vyvrcholení v celém orchestru končí skladba sólistickými kadencemi jednotlivých violoncell a orchestrálním unisonem. Skladba měla premiéru 22. června 2001 v Tokiu v provedení NHK Symphony Orchestra, dirigentem byl Charles Dutoit a sólisty Boris Pergamenščikov, Ha-Nah Chang a Truls Mørk.

Wolfgang Amadeus Mozart — Symfonie č. 35 D dur, KV 385 "Haffnerova"

Symfonie D dur, KV 385 Wolfganga Amadea Mozarta byla určena ke slavnosti salcburského obchodníka Sigmunda Haffnera z vážené rodiny; jeho otec Sigmund Haffner starší byl v letech 1768–1772 salcburským purkmistrem a také mladší byl proslulý dobročinností. Císař Josef II. povýšil Sigmunda Haffnera ml. 29. července 1782 do šlechtického stavu s predikátem „Edler von Innbauchhausen“. Už roku 1776 vytvořil Mozart ke svatbě Haffnerovy dcery Elisabeth tzv. Haffnerovu serenádu (KV 250) a k příležitosti oslavy jeho šlechtického titulu požádal Leopold Mozart syna, aby zkomponoval novou skladbu.

Původně šestivětá skladba vznikala po částech a na otcovo naléhání, neboť Mozart byl právě značně zaměstnán: 16. července 1782 se uskutečnila premiéra singspielu Únos ze serailu, chystaly se jeho reprízy, na nichž skladateli velmi záleželo, a chtěl z něj také vytvořit úpravu pro dechovou harmonii: „Jinak by mě někdo předešel a měl z toho užitek, a teď mám ještě psát novou symfonii – jak to mám udělat?“ psal otci 20. července. Sedm dní nato – týden před svatbou s Konstancí Weberovou – poslal otci jednu větu nové skladby a psal, že také musel narychlo napsat „noční hudbu“ (serenádu pro knížete Liechtensteina KV 388). Slibuje, že pošle další části a dodává: „Mé srdce je neklidné, hlava zmatená, jak se dá rozumně myslet a pracovat?“ Sedmého srpna ještě posílá pochod, který skladbu původně otevíral, a uděluje interpretační pokyny: „První Allegro se musí hrát skutečně vášnivě. Poslední věta tak rychle, jak jen je možné.“

Kdy byla Haffnerova symfonie provedena v Salcburku, nevíme, ale 23. března 1783 ji Mozart zařadil na program své akademie v Burgtheatru ve Vídni konané za přítomnosti císaře Josefa II., už jako čtyřvětou a v orchestraci doplněnou o flétny a klarinety. Kromě ní byly na programu Serenáda D dur, Klavírní koncerty D dur a C dur s Mozartem jako sólistou, jeho variace na Glucka a Paisiella, árie z oper Lucio Silla a Idomeneo a koncertní árie Misera, dove son. Finální věta Haffnerovy symfonie zazněla až na závěr celého koncertu jako jeho tečka. Cramerův Magazin der Musik vycházející v Hamburku ve zprávách z Vídně uvedl: „Akademie byla poctěna velmi početnou návštěvou a dva nové koncerty a ostatní fantazie, které pan M. hrál na klavír, byly přijaty hlasitým potleskem. Náš panovník, který oproti svým zvyklostem poctil svou přítomností celou akademii, a také veškeré publikum odměnili [Mozarta] tak jednoznačným ohlasem, že podobný neznáme. Příjem z akademie se odhaduje na 1600 zlatých.“ Z jiného zdroje je známo, že císař poslal 25 dukátů.

Symfonie obsahovala původně dva menuety, z nichž jeden se pravděpodobně ztratil, nebo ho snad Mozart použil do jiné skladby; vypustil také pochod. V první větě kombinuje sonátovou větu s variační, rovněž druhá věta i finále jsou v sonátové formě. V menuetu spatřovali někteří životopisci ohlasy vídeňského městského folklóru, ve čtvrté větě zaslechneme názvuky na Osminovu árii z Únosu ze serailu.