Photo illustrating page  Czech Philharmonic Khatia Buniatishvili

Czech Philharmonic

Khatia Buniatishvili

Other promoters
Czech Philharmonic
Programme

Antonín Dvořák
Othello, concert overture Op. 93

Sergei Rachmaninoff
Rhapsody on a Theme of Paganini for piano and orchestra Op. 43

Antonín Dvořák
Symphony no. 7 in D minor, Op. 70

Performers

Khatia Buniatishvili
piano

Jiří Bělohlávek
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Khatia Buniatishvili
Laeiszhalle — Great Hall

Please contact the promoter of the concert for ticket information and availability.

Performers

Khatia Buniatishvili  piano
Khatia Buniatishvili

Born on 21 June 1987 in Tbilisi, Georgian pianist Khatia Buniatishvili was introduced to the piano at an early age by her mother. Aged six, she gave her début performance as soloist with an orchestra, and was subsequently invited to give guest performances in Switzerland, the Netherlands, France, Germany, Belgium, Italy, Austria, Russia, Israel and the USA.

Above all, she embraces pianists from earlier generations such as Rachmaninoff, Richter and Gould. Khatia’s warm, sometimes sorrowful playing may reflect a close proximity to Georgian folk-music, which, she attests, has greatly influenced her musicality.

During her studies at Tbilisi’s State Conservatoire, Khatia won a special prize at the Horowitz International Competition for Young Pianists in Kiev in 2003 as well as first prize at the Foundation to Assist Young Georgian Musicians competition set up by Elisabeth Leonskaya.

At the 2003 Piano Competition in Tbilisi, she became acquainted with Oleg Maisenberg, who persuaded her to transfer to Vienna’s University of Music and Performing Arts. Winner of the Bronze Medal at the 12th Arthur Rubinstein Piano Master Competition in 2008, she was also distinguished as the Best Performer of a Chopin piece and as Audience Favourite.

Khatia Buniatishvili has given critically acclaimed solo recitals and chamber music concerts at such renowned venues as London’s Wigmore Hall, Amsterdam’s Concertgebouw and the Musikverein in Vienna. In 2008 she made her US concert début at Carnegie Hall (Zankel Hall), performing Chopin’s Second Piano Concerto.

Buniatishvili has played with, among other orchestras, the Orchestre de Paris under Paavo Järvi, the Los Angeles Philharmonic, the Vienna Symphony Orchestra, the Orchestre National de France under Daniele Gatti and the Philharmonia Orchestra in London. She has also performed chamber music with musicians including Gidon Kremer and Renaud Capuçon.

A BBC Radio 3 New Generation Artist for 2009–2011, Khatia regularly collaborates with BBC orchestras. In 2010 she received a Borletti-Buitoni Trust Award and has been nominated by Vienna’s Musikverein and Konzerthaus as a Rising Star for the 2011/12 season.

In 2011 Khatia Buniatishvili made her recording debut with a Liszt recital on Sony Classical, following with her first recording accompanied with orchestra for a Chopin album.

In 2014, Buniatishvili released her third album on Sony Classical, titled Motherland. Rather than being devoted to one particular composer as her previous albums were, Motherland was an assortment of personally significant pieces, including music from her homeland Georgia. She dedicated the album to her mother. Her fourth album, Kaleidoscope, was released in 2016. It featured her interpretation of Pictures at an Exhibition as well as works by Ravel and Stravinsky.

Khatia Buniatishvili speaks five languages fluently and lives in Paris.

Jiří Bělohlávek  conductor
Jiří Bělohlávek

Chief Conductor and Artistic Director, Czech Philharmonic
Principal Guest Conductor, Rotterdam Philharmonic Orchestra
Conductor Laureate, BBC Symphony (London)

Renowned Czech conductor Jiří Bělohlávek was appointed Music Director and Artistic Director of the Czech Philharmonic in 2012, following on from his successful tenure as Chief Conductor of the BBC Symphony Orchestra, of which he is now a Conductor Laureate. He was Chief Conductor of the Prague Symphony Orchestra (1977–89), Music Director of the Prague Philharmonia (1994–2004), was appointed President of the Prague Spring Festival in 2006. From 2013 to 2017, he was Principal Guest Conductor of the Rotterdam Philharmonic Orchestra.

In opera, he has collaborated with the Vienna State Opera, Royal Opera, Covent Garden, New York’s Metropolitan Opera, San Francisco Opera, Opéra National de Paris, the Teatro Real Madrid, Glyndebourne Festival Opera, Zurich Opera, and the National Theatre in Prague. He has also conducted and recorded several opera-in-concert presentations with the BBC Symphony, to great acclaim. Confirming his preeminence as the conductor of Janacek, this past season he conducted the Czech Phil in a concert presentation of Jenůfa at the London Royal Festival Hall, as well as in full production the San Francisco Opera. This was followed by a performance of Janacek The Makropulos Case with the BBC Symphony Orchestra at the BBC Proms.

Under his leadership the Czech Philharmonic is enjoying unprecedented success both at home in Prague, and on extensive tours. Together they have toured in the past three seasons on three continents, including Europe, Asia and North America.  Their recent residency in Vienna at the Musikverein was a great success, and has lead to similar events being planned in other world capitals. The Czech Philharmonic announced in January 2017 that their partnership with Maestro Bělohlávek is now officially extended to 2022!

In addition to his ongoing Prague seasons and touring engagements with the Czech, he continues to perform as a guest conductor with the world’s major orchestras, including recent appearances with the BBC Symphony Orchestra (including at the London Proms), New York Philharmonic, Pittsburgh Symphony, Washington National Symphony, and Deutsches Symphony Berlin, Leipzig Gewandhaus Orchestra and Vienna Symphony Orchestra. In the coming season, in addition to major projects with Czech Phil, he looks forward to engagements with the Chicago Symphony Orchestra, Pittsburgh Symphony, Bayerische Rundfunk Orchestra Munich, Rotterdam Philharmonic, Leipzig Gewandhaus Orchestra, St Petersburg Philharmonic, and more.

With the Czech Philharmonic, he will conduct a major Asian tour in Autumn 2017 with concerts in Japan, Korea and Taiwan, in addition to appearances on tour in Europe, the highlight of which will be a performance of Janáček Glagolitic Mass at the Salzburg Festival in August 2018.

Jiří Bělohlávek has recorded extensively, with recent projects with the Czech Philharmonic including the complete symphonies and concertos of Dvořák. The series with Decca continues in the coming season, when a major disc of Suk will be recorded.

In 2012 he was awarded an honorary CBE for his services to British music.

Compositions

Antonín Dvořák — Othello, koncertní předehra op. 93

Orchestrální hudba má v díle skladatele Antonína Dvořáka mimořádné postavení. Zabýval se jí celou svou kompoziční dráhu a jeho tvorba na tomto poli, zahájená v jeho 24 letech Symfonií č. 1 c moll „Zlonické zvony“ a uzavřená Písní bohatýrskou op. 111, z roku 1897, dokumentuje v podstatě celý stylový vývoj Dvořákův od počátečního okouzlení progresivním novoromantismem přes příklon k rozvíjení odkazu klasiků až po osobitou stylovou syntézu a dokonce zájem o programní hudbu v závěru jeho skladatelské činnosti. Dvořák se pokusil o kompozici snad každého dobového typu skladby pro orchestr – vedle devíti symfonií je autorem trojice Slovanských rapsodií op. 45, Symfonických variací op. 78, dvou suit pro velký orchestr, několika orchestrálních pochodů a tanečních skladeb a orchestrálních úprav vlastních Slovanských tanců, čtyř symfonických básní a také řady koncertních předeher a dalších děl.

Vrcholem jeho tvorby v žánru zmíněném jako posledním je triptych Příroda, Život, Láska,vytvořený v letech 1891–1892. Dvořák jím realizoval záměr zkomponovat cyklus tří koncertních ouvertur, kterými by hudebně vyjádřil svůj životní názor a ukázal v nich přírodu a lásku ze všech stran, jako síly stojící u zrodu všeho a zároveň schopné vše zničit. Ke kompozici této trilogie, přistoupil jako zralý a evropsky proslulý skladatel, který nedlouho předtím dokončil taková mistrovská díla, jakými jsou Symfonie č. 8 G dur op. 88, nebo Requiem op. 89. V jistém smyslu je cyklus svou základní ideou světským pendantem k Requiem, z něhož dokonce v druhé a třetí ouvertuře Dvořák cituje ústřední motiv smrti. Cyklus tvoří předehry V přírodě op. 91, Karneval op. 92, a Othello op. 93. Dvořák dal trojici společný titul příznačně vystihující obsahový podtext jednotlivých předeher – Příroda, Život, Láska.

Původně měly skladby společné opusové číslo, teprve o dva roky později ve vydání u berlínského nakladatele Fritze Simrocka dostala každá z nich číslo vlastní. Předehra V přírodě je optimistickým pohledem do krajiny v pastorálně jasných barvách, Karneval temperamentním výjevem plným životní energie a Othello dramatickým obrazem temné strany lidské vášně. Dvořák dokonce původně zvažoval pro Othella titul Tragická nebo Eroica. Ačkoli jsou jednotlivé ouvertury jinak hudebně samostatné, Dvořák je propojil hudebním motivem přírody, který je hlavním tématem první předehry, krátce je připomenut ve střední části předehry druhé a výrazně je využit právě v Othellovi.

Dvořák započal práci na Othellovi v listopadu 1891 a náčrt dokončil 14. ledna 1891. Současně přistoupil již 10. prosince k instrumentaci. Celá skladba byla hotova 18. ledna. Inspiraci k předehře Dvořákovi poskytla slavná stejnojmenná tragédie Williama Shakespeara. Vedle předehry Romeo a Julie z roku 1873, kterou Dvořák později zničil, se jedná o jediné skladatelovo dílo inspirované tvorbou tohoto velkého anglického dramatika. Dvořák se v Othellovi soustředil na vystižení zničující síly žárlivosti, která vášnivého Maura dovedla až k vraždě milované ženy. Do předehry jsou proto vtěleny některé dějové zvraty divadelní hry a skaldba se tak vzdaluje tradiční sonátové formě, kterou Dvořák užil v obou předchozích částech cyklu.Dokonce na mnoha místech v partituře připsal poznámky, k jakému dějovému okamžiku se daná pasáž vztahuje. Othellem tak Dvořák anticipuje své pozdější symfonické básně podle Erbenových balad a zmíněnou Píseň bohatýrskou.

V expozici je proti sobě postavena něžná hudba evokující čistou lásku mezi Desdemonou a Othellem a výhružný hlavní motiv počínající (Jagovými intrikami zaseté) Othellovy nedůvěřivosti k Desdemonině věrnosti. Tento motiv je vlastně tématem přírody z úvodní předehry cyklu, ovšem v temně mollové variantě. Následující, velmi dramatické a harmonicky komplikované provedení zpracovává hudební materiál vstupní části, který převádí do přímo groteskně zdeformované podoby. Výjev rostoucí Othellovy žárlivosti vyústí až v zabití Desdemony.

V místě, k němuž Dvořák připsal do partitury slova „Otelo v největší vzteku ji vraždí,“ se náhle objeví příznačný čtyřtónový motiv smrti z Dvořákova Requiem. Volná repríza hudby z úvodní části naznačuje Othellovy výčitky svědomí, o čemž svědčí i opakované Dvořákovy poznámky v partituře („Otelo zoufale si počíná, lituje svého činu, Bol a žal jeho vnitřní se utiší –“ „Rozpomíná svůj neblahý čin.“). Celé hudební líčení vyvrcholí Othellovou sebevraždou. V bouřícím orchestru při něm naposledy zazní ono výhružně zabarvené všudypřítomné téma přírody.

Skladbu premiéroval Dvořák s orchestrem Národního divadla 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu spolu se zbývajícími ouverturami cyklu. Jednalo se tehdy o jeden z koncertů, které Dvořák uspořádal v několika českých a moravských městech na rozloučenou před svým odjezdem do Spojených států amerických.

Antonín Dvořák — Symfonie č. 7 d moll op. 70

Symfonie č. 7 d moll op. 70, jedno z vrcholných dělAntonína Dvořáka, vznikla na žádost Královské filharmonické společnosti v Londýně, jejímž čestným členem se skladatel stal v roce 1884. Tou dobou už měl Dvořák v Anglii neotřesitelné postavení jednoho z největších žijících skladatelů – postavení, které právě zpečetil obrovský úspěch jeho oratoria Stabat mater. Koncem listopadu 1884 dokončil partituru kantáty Svatební košile, a protože Filharmonická společnost plánovala uvést světovou premiéru Dvořákovy nové symfonie – za řízení skladatele – už na jaře následujícího roku, začal na ní záhy pracovat. Během tří měsíců bylo dílo kompletně hotové a 22. dubna 1885 jej mohl uvést na koncertě Filharmonické společnosti v londýnské St James’s Hall poté, co ve spěchu ještě opravil řadu chyb v opisech orchestrálních partů (nevyšla ještě tiskem). Samotný koncert byl fenomenálním úspěchem a současně velkou společenskou událostí, které byl přítomen i syn královny Viktorie, vévoda z Edinburghu.

Dramatická, pochmurná atmosféra myšlenkově bohaté a po formální stránce mistrovsky zpracované Sedmé symfonie je často dávána do souvislosti s tématem boje českého národa o svou identitu v tehdy mnohonárodnostní říši. K tomuto závěru by nás mohla vést skladatelem připsaná poznámka u první věty: Toto hlavní thema mi napadlo při vjezdu slavnostního vlaku z Pešti v státním nádraží 1884. Týkala se příjezdu vlaku s maďarskými Čechy a Maďary do Prahy, kde se poté zúčastnili představení v Národním divadle – jejich průjezd různými místy země měl ale převážně manifestační charakter. I pokud odhlédneme od možných souvislostí se společenskou, kulturní a politickou situací Čechů v té době, přináší symfonie obsah, jenž je srozumitelný v obecné existenciální rovině lidské existence.  

Úvodní věta – Allegro maestoso – začíná neobvykle v pianissimu teskným, pochmurným hlavním tématem v partu viol a violoncell. Další téma v B dur přináší prudkou změnu atmosféry, její projasnění je ale záhy narušeno – vnitřní zápas pokračuje a pochybnosti nebyly zdaleka rozptýleny. Lyrická druhá věta se navzdory vzdušné melodii přednášené klarinetem postupně rozrůstá do stále naléhavější a rozrušenější polohy. Následující třetí věta – Scherzo – je z celého díla pravděpodobně nejznámější. Vyznačuje se výrazně rytmizovaným hlavním tématem, bezstarostný taneční charakter je však potlačen už samotnou tóninou d moll a kontrastní protimelodií, což mu vedle živosti dodává i určitou melancholii. Závěrečná věta je stejně jako úvodní Allegro maestoso v sonátové formě. Po dramatickém vzepětí se temná atmosféra prosvětluje – závěr v D dur jako by symbolizoval pevné odhodlání a přesvědčivé vítězství vůle.  

Sergei Rachmaninoff — Rapsodie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr op. 43

Mimořádná osobnost skladatele a klavíristy Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova (1873–1943) na sebe trvale a stále intenzivněji poutá pozornost hudebních příznivců. Jako klavírní virtuos uchvacoval posluchače na koncertních turné po Evropě i ve Spojených státech amerických, jeho umění bezchybnou technikou, ale i intenzivním hudebním prožitkem zvedalo ze židlí publikum v největších světových metropolích. Před první světovou válkou působil jako dirigent moskevského Velkého divadla i Marijinského divadla v Petrohradě, ovšem po vypuknutí říjnové revoluce opustil Rusko a žil trvale v zahraničí – v Paříži, ve Švýcarsku a v závěru své životní dráhy ve Spojených státech. Přes náročný život cestujícího virtuosa si našel čas i na komponování. Ve své tvorbě vyšel z ruské romantické hudby a svůj velký vzor měl v Pjotru Čajkovském. V zásadě nikdy nepřekročil slohové hranice, ve kterých se pohybovala Čajkovského hudba a jeho tvůrčí odkaz obsahuje převážně ušlechtile stylizované a intenzivně působivé skladby v intencích ruského lyrismu.

Po čtveřici klavírních koncertů zkomponoval v roce 1934 Rapsodii na Paganiniho téma pro klavír a orchestr op. 43. Jako její základní téma si vybral Capriccio pro sólové housle italského mistra, které zpracoval formou variací. Proto nemůžeme mluvit o klavírním koncertě v tradičním slova smyslu. Paganiniho téma, které má taneční charakter, živelnou útočnost a rytmicky členitý půdorys, Rachmaninov zpracoval se svrchovanou technickou brilancí ve čtyřiadvaceti variacích. Jako protiváhu zvolil – podobně jako jeho předchůdci Liszt a Berlioz – středověkou hudební sekvenci Dies irae, kterou zpracovává ve dvou variacích a codě. Tím obohatil výraz díla o polohy osudové tragiky. Úvodní prudká orchestrální introdukce je současně první variací, teprve poté zazní v klavíru vlastní téma. Následující variace přinášejí celou škálu nálad od emocionálně živelných ploch přes pochmurnou atmosféru a tesklivé momenty až do vášnivého, vroucího výrazu, tolik typického pro autorův způsob klavírní interpretace. Rachmaninovova mistrovská skladba vytvořená s jedinečnou tvůrčí vynalézavostí bývá často dávána do souvislosti s dobově podmíněným módním konstruktivismem – samozřejmě jako protiváha a kontrast tehdejších směrů meziválečné evropské soudobé hudby.