Photo illustrating page  Czech Philharmonic Semyon Bychkov

Czech Philharmonic

Semyon Bychkov

Czech Philharmonic
Programme

Gustav Mahler
Symphony No. 9 in D Major

Performers

Semyon Bychkov
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Semyon Bychkov
Rudolfinum — Dvorak Hall
3 Apr 2019  Wednesday — 7.30pm
Can't order online
4 Apr 2019  Thursday — 7.30pm
Can't order online
5 Apr 2019  Friday — 7.30pm
Can't order online

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Semyon Bychkov  conductor
Semyon Bychkov

Music Director and Chief Conductor of the Czech Philharmonic, Semyon Bychkov was born in Leningrad in 1952, immigrated to the United States in 1975, and has been based in Europe since the mid-1980s. Like the Czech Philharmonic, Bychkov has one foot firmly in the cultures both of the East and the West.

Following his early concerts with the Czech Philharmonic in 2013, Bychkov and the Orchestra devised The Tchaikovsky Project, a series of concerts, residencies and studio recordings which allowed them the luxury of exploring Tchaikovsky’s music together. Its first fruit was released by Decca in October 2016, followed in August 2017 by the release of the Manfred symphony. The project culminates in 2019 with residencies in Prague, Vienna and Paris, and Decca’s release of all Tchaikovsky’s symphonies, the three piano concertos, Romeo & Juliet, Serenade for Strings and Francesca da Rimini.

Fourteen years after leaving the former Soviet Union, Bychkov returned to St Petersburg in 1989 as the Philharmonic’s Principal Guest Conductor, the same year as he was named Music Director of the Orchestre de Paris. His international career had taken off several years earlier when a series of high-profile cancellations resulted in invitations to conduct the New York Philharmonic, the Berlin Philharmonic and the Royal Concertgebouw Orchestra. In 1997, he was appointed Chief Conductor of the WDR Symphony Orchestra Cologne, and the following year, Chief Conductor of the Dresden Semperoper.

Bychkov conducts the major orchestras and at the major opera houses in the U.S. and Europe. In addition to his title with the Czech Philharmonic, he holds the Günter Wand Conducting Chair with the BBC Symphony Orchestra, with which he appears annually at the BBC Proms, and the honorary Klemperer Chair of Conducting at the Royal Academy of Music. He was named “Conductor of the Year” at the 2015 International Opera Awards. On the concert platform, the combination of innate musicality and rigorous Russian pedagogy has ensured that Bychkov’s performances are highly anticipated. With repertoire that spans four centuries, the coming season brings two weeks of concerts with the New York Philharmonic, which includes the US première of Thomas Larcher’s Symphony No. 2, and the Cleveland Orchestra where he will conduct Detlev Glanert, Martinů and Smetana. In Europe, his concerts include performances with the Leipzig Gewandhaus, Munich and Berlin Philharmonic Orchestras, Accademia Nazionale di Santa Cecilia, and the Royal Concertgebouw.

Bychkov’s recording career began in 1986 when he signed with Philips and began a significant collaboration which produced an extensive discography with the Berlin Philharmonic, Bavarian Radio, Royal Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, London Philharmonic and Orchestre de Paris. Subsequently a series of benchmark recordings – the result of his 13-year collaboration (1997–2010) with the WDR Symphony Orchestra Cologne – include a complete cycle of Brahms’s Symphonies, and works by Strauss, Mahler, Shostakovich, Rachmaninoff, Verdi, Detlev Glanert and York Höller. His recording of Wagner’s Lohengrin was voted BBC Music Magazine’s Record of the Year in 2010; and his recent recording of Schmidt’s Symphony No. 2 with the Vienna Philharmonic was selected as BBC Music Magazine’s Record of the Month.

Compositions

Gustav Mahler — Symfonie č. 9 D dur

GUSTAV MAHLER
1860–1911

Rakouský skladatel Gustav Mahler sice nebyl etnický Čech, s naším územím jej nicméně spojují četné a různorodé vztahy. Především se na česko-moravském pomezí (v Kališti u Humpolce) narodil a v nedaleké Jihlavě prožil v rodině židovského obchodníka prvých patnáct let života. Kromě všeobecného vzdělání získal v tomto tehdy převážně německém městě základní průpravu v hudbě a jistě si odtud odnesl i rané hudební zážitky, jež nezůstaly bez vlivu na jeho budoucí tvorbu. Již profesionálně vyzbrojen se na českou půdu vrátil jako kapelník divadla v Olomouci a později v sezoně 1885/1886 německého (Stavovského) divadla v Praze. Svůj vztah k české hudbě projevil v dalších letech například vůbec prvním uvedením Dvořákovy symfonické básně Píseň bohatýrská a Třetí symfonie Josefa Bohuslava Foerstera. Praha se pak Mahlerovi odvděčila v roce 1908, kdy Česká filharmonie pod autorovou taktovkou provedla světovou premiéru jeho Sedmé symfonie.

Právě celoživotní a vysilující dirigentská činnost vysvětluje relativní nepočetnost Mahlerova kompozičního odkazu. Ne nadarmo o sobě mluvil jako o „prázdninovém skladateli“. Patří k těm nemnoha velikánům, jejichž výtvory bychom s mírnou nadsázkou spočítali na prstech rukou. K tomu je ovšem nutné hned dodat, že jde většinou o díla rozměrná formou i obsazením a mohutná koncepcí i vyzněním. Konkrétně řečeno je to devět dokončených symfonií (z toho čtyři s vokální složkou), vokálně-instrumentální kompozice Žalobná píseň a Píseň o zemi, čtyři písňové cykly s orchestrem (Písně potulného tovaryše, Chlapcův kouzelný roh, Pět písní na slova Friedricha Rückerta, Písně o mrtvých dětech). K tomu přistupuje několik drobností a úprav cizích skladeb (např. Weberovy opery Tři Pintové), konečně pak fragment Desáté symfonie.

V širším období vzniku Deváté symfonie, přibližně v posledních čtyřech letech života, prožíval Mahler důležitý přelom. V roce 1907 se rozhodl pro razantní změnu – skončit jako umělecký ředitel vídeňské Dvorní opery a odjet do Ameriky. Po deseti letech v čele prestižní evropské instituce, kterou pozvedl na prvořadou úroveň a kde sám dosáhl prominentního postavení, cítil vyčerpání z narůstajících sporů a toužil po změně. Amerika jej ničím zvláště nelákala, naopak ho v různých ohledech spíš odpuzovala; přesto poskytovala šanci začít nový život, a dokonce za výhodnějších pracovních i finančních podmínek. Aby zahnal stesk a vzpomínky, pustil se činorodý umělec i za oceánem do usilovné práce. Jeho sjednaným úkolem mělo být dirigování německého repertoáru v proslulé Metropolitní opeře v New Yorku, ale záhy jej více pohltilo angažmá u Newyorské filharmonie.

Skutečně doma se však stále cítil v Rakousku. Nedaleko tyrolské vesnice Toblachu měl na samotě pronajatý dům a právě tam v klidu a blízkosti milované přírody vznikala Devátá symfonie. Během třech prázdninových měsíců roku 1909 bylo dílo v souvislém náčrtu hotovo, definitivní partitura potom na jaře příštího roku. V Mahlerově korespondenci narazíme sice na zmínku, že novou symfonií obohatil svou „malou rodinu“, ale o postupu práce se jinak sdílný tvůrce tentokrát nešířil – snad jej svazoval respekt k magické devítce spojené s poslední symfonií Beethovenovou či Brucknerovou. Nasvědčovala by tomu skutečnost, že u své předchozí symfonicky koncipované Písně o zemi se tomuto číslu raději vyhnul. Ze zpětného pohledu můžeme obdivovat jeho intuici: ani on neměl tento kanonický počet překročit, z Desáté symfonie už napsal jen začátek…

 

Mahlerovi nebylo dopřáno svou Devátou slyšet. Těžce nemocnému umělci se splnilo pouze přání dostat se z Ameriky zpět domů, do Vídně. Tam v důsledku chronické srdeční choroby, kterou ještě zkomplikovala streptokoková nákaza, v necelých jedenapadesáti letech zemřel. Teprve rok poté, v červnu 1912, se uskutečnila vídeňská premiéra jeho poslední dokončené symfonie. Ujal se jí Bruno Walter, vynikající německý dirigent a autorův mladší kolega, který předtím v posmrtné premiéře uvedl rovněž jeho Píseň o zemi. Díky Walterově po letech sepsané mahlerovské knize můžeme ostatně nahlédnout na mistra i z lidské stránky: od mládí býval „bledý, hubený, drobné postavy, s protáhlým obličejem, strmé čelo zarámované havraními vlasy, významné oči za skly brýlí, s rýhami utrpení a humoru v tváři, jejíž výraz se za hovoru úžasně měnil“, avšak zároveň „ten člověk s laskavým srdcem dovedl být tvrdý a kousavý, prudký a prchlivý, studený a odmítavý; jistě však byl vždy upřímný.“ A když ve Vídni „šel po ulici, s kloboukem v ruce, otáčeli se za ním i fiakristé a šeptali si napjatě a plaše: Mahler!“

Devátá symfonie využívá – na rozdíl od předchozí Osmé a Písně o zemi – čistě instrumentální obsazení pro velký orchestr s početnou sekcí dechových a bicích nástrojů. Její čtyři věty mají s klasickou formou pramálo společného, včetně kuriózního tóninového sledu (D dur, C dur, a moll, Des dur). Rozsáhlé krajní věty v pomalém tempu tvoří ideové a filozofické těžiště, do něhož vnitřní dvojice vět svou záměrnou obhroublostí a groteskností vnáší maximální myslitelný kontrast. Skladatelovo pověstné instrumentační umění zde slaví pravé hody, nicméně meditativní vyústění celého osmdesátiminutového kolosu je příznačně svěřeno pouze niternému zvuku smyčců v nejnižší dynamice.

V Deváté symfonii bývá spatřováno Mahlerovo loučení se světem. Ať už byla míněna jakkoli, znamená nejen poslední dokončený výtvor svého autora, ale v širším smyslu i definitivní tečku v oboru symfonie za celým 19. stoletím. Dodejme, že první provedení novinky v Praze uskutečnila v listopadu 1918 pod taktovkou Otakara Ostrčila právě Česká filharmonie.