Photo illustrating page  Czech Philharmonic Semyon Bychkov

Semyon Bychkov • Czech Philharmonic


Czech Philharmonic

Subscription series B

Programme

Gustav Mahler
Symphony No. 9 in D Major

Performers

Semyon Bychkov
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Semyon Bychkov Czech Philharmonic

Rudolfinum — Dvorak Hall

3 Apr 2019  Wednesday 7.30pm
Can't order online
4 Apr 2019  Thursday 7.30pm
Can't order online
5 Apr 2019  Friday 7.30pm
Can't order online

Performers

Semyon Bychkov  conductor
Semyon Bychkov

Semyon Bychkov's tenure as Chief Conductor and Music Director of the Czech Philharmonic was initiated with concerts in Prague, London, New York and Washington marking the 100th anniversary of Czechoslovak independence in 2018. Since the culmination of The Tchaikovsky Project in 2019 – a 7-CD box set released by Decca Classics and a series of international residencies – Bychkov and the Czech Philharmonic have been focusing on the symphonic works of Mahler with performances and recordings scheduled both at home and abroad.

During the 2021/22 season, Mahler’s Fifth and Ninth Symphonies will be heard on tour at the Grafenegg Festival in Austria before performances in Prague. The Czech Philharmonic’s 126th season’s subscription concerts in October will open with Mahler’s Ninth Symphony. In the spring, a Czech Festival at Vienna’s Musikverein featuring Smetana’s vlast – recorded by Bychkov and the Czech Philharmonic during lockdown - alongside works by Kabeláč, Dvořák, Martinů and Janáček will be followed by an extensive European tour including concerts at the Philharmonie in Berlin, Hamburg’s Elbphilharmonie and two concerts at London’s Barbican Centre.  

Especially recognised for his interpretations of the core repertoire, Bychkov has also worked closely with many extraordinary contemporary composers including Luciano Berio, Henri Dutilleux and Maurizio Kagel. In recent seasons he has collaborated with René Staar, Thomas Larcher, Richard Dubignon, Detlev Glanert and Julian Anderson, conducting premières of their works with the Vienna Philharmonic, New York Philharmonic, Royal Concertgebouw and the BBC Symphony Orchestra at the BBC Proms. Highlights of the new season include the German première of Larcher’s Piano Concerto with dedicatee Kirill Gerstein in Berlin, the Czech première of Bryce Dessner’s Mari and the world première of Anderson’s Prague Panoramas, also presented in Prague. The three new works are amongst fourteen commissions initiated by Bychkov at the start of his tenure with the Czech Philharmonic.

In common with the Czech Philharmonic, Bychkov has one foot firmly in the culture of the East and the other in the West. Born in St Petersburg in 1952, Bychkov emigrated to the United States in 1975 and has lived in Europe since the mid-1980's. Singled out for an extraordinarily privileged musical education from the age of 5, Bychkov studied piano before winning his place at the Glinka Choir School where, aged 13, he received his first lesson in conducting. He was 17 when he was accepted at the Leningrad Conservatory to study with the legendary Ilya Musin and, within three years had won the influential Rachmaninov Conducting Competition. Denied the prize of conducting the Leningrad Philharmonic, Bychkov left the former Soviet Union.  

By the time Bychkov returned to St Petersburg in 1989 as the Philharmonic’s Principal Guest Conductor, he had enjoyed success in the US as Music Director of the Grand Rapids Symphony Orchestra and the Buffalo Philharmonic.  His international career, which began in France with Opéra de Lyon and at the Aix-en-Provence Festival, took off with a series of high-profile cancellations which resulted in invitations to conduct the New York Philharmonic, Berlin Philharmonic and Royal Concertgebouw Orchestras.  In 1989, he was named Music Director of the Orchestre de Paris; in 1997, Chief Conductor of the WDR Symphony Orchestra Cologne; and the following year, Chief Conductor of the Dresden Semperoper.

Bychkov’s symphonic and operatic repertoire is wide-ranging. He conducts in all the major houses including La Scala, Opéra national de Paris, Dresden Semperoper, Wiener Staatsoper, New York’s Metropolitan Opera, the Royal Opera House, Covent Garden and Teatro Real. Madrid. While Principal Guest Conductor of Maggio Musicale Fiorentino, his productions of Janáček’s Jenůfa, Schubert’s Fierrabras, Puccini’s La bohème, Shostakovich’s Lady Macbeth of Mtsensk and Mussorgsky’s Boris Godunov each won the prestigious Premio Abbiati. New productions in Vienna included Strauss’ Der Rosenkavalier and Daphne, Wagner’s Lohengrin and Parsifal, and Mussorgsky’s Khovanshchina; while in London, he made his debut with a new production of Strauss’ Elektra, and subsequently conducted new productions of Mozart’s Così fan tutte, Strauss’ Die Frau ohne Schatten and Wagner’s Tannhäuser. Recent productions include Wagner’s Parsifal at the Bayreuth Festival and Strauss’s Elektra at the Wiener Staatsoper.

On the concert platform, the combination of innate musicality and rigorous Russian pedagogy has ensured that Bychkov’s performances are highly anticipated. In the UK, in addition to regular performances with the London Symphony Orchestra, his honorary titles at the Royal Academy of Music and the BBC Symphony Orchestra - with whom he appears annually at the BBC Proms – reflect the warmth of the relationships. In Europe, he tours frequently with the Royal Concertgebouw Orchestra and Munich Philharmonic, as well as being a frequent guest of the Vienna and Berlin Philharmonics, the Leipzig Gewandhaus, the Orchestre National de France and the Accademia Nazionale di Santa Cecilia; in the US, he can be heard with the New York Philharmonic, Chicago Symphony, Los Angeles Symphony, Philadelphia and Cleveland Orchestras. This season, in addition to extensive concert commitments with the Czech Philharmonic, Bychkov's guest conducting engagements include further performances of Mahler’s symphonies with the Orchestre de Paris, Leipzig Gewandhaus, Oslo Philharmonic and LA Philharmonic, and Strauss’s Elektra at the Opéra national de Paris.  

Bychkov made extensive recordings for Philips with the Berlin Philharmonic, Bavarian Radio, Royal Concertgebouw, Philharmonia, London Philharmonic and Orchestre de Paris. Later, his 13-year collaboration (1997-2010) with WDR Symphony Orchestra Cologne produced a series of benchmark recordings that included works by Strauss (Elektra, Daphne, Ein Heldenleben, Metamorphosen, Alpensinfonie, Till Eulenspiegel), Mahler (Symphony No. 3, Das Lied von der Erde), Shostakovich (Symphony Nos. 4, 7, 8, 10, 11), Rachmaninov (The Bells, Symphonic Dances, Symphony No. 2), Verdi (Requiem), a complete cycle of Brahms Symphonies, and works by Detlev Glanert and York Höller. His recording of Tchaikovsky’s Eugene Onegin was recommended by BBC’s Radio 3’s Building a Library (2020); Wagner’s Lohengrin was BBC Music Magazine’s Record of the Year (2010); and Schmidt’s Symphony No. 2 with the Vienna Philharmonic was BBC Music Magazine’s Record of the Month (2018).  

In 2015, Semyon Bychkov was named Conductor of the Year by the International Opera Awards.

Compositions

Gustav Mahler
Symfonie č. 9 D dur

GUSTAV MAHLER
1860–1911

Rakouský skladatel Gustav Mahler sice nebyl etnický Čech, s naším územím jej nicméně spojují četné a různorodé vztahy. Především se na česko-moravském pomezí (v Kališti u Humpolce) narodil a v nedaleké Jihlavě prožil v rodině židovského obchodníka prvých patnáct let života. Kromě všeobecného vzdělání získal v tomto tehdy převážně německém městě základní průpravu v hudbě a jistě si odtud odnesl i rané hudební zážitky, jež nezůstaly bez vlivu na jeho budoucí tvorbu. Již profesionálně vyzbrojen se na českou půdu vrátil jako kapelník divadla v Olomouci a později v sezoně 1885/1886 německého (Stavovského) divadla v Praze. Svůj vztah k české hudbě projevil v dalších letech například vůbec prvním uvedením Dvořákovy symfonické básně Píseň bohatýrská a Třetí symfonie Josefa Bohuslava Foerstera. Praha se pak Mahlerovi odvděčila v roce 1908, kdy Česká filharmonie pod autorovou taktovkou provedla světovou premiéru jeho Sedmé symfonie.

Právě celoživotní a vysilující dirigentská činnost vysvětluje relativní nepočetnost Mahlerova kompozičního odkazu. Ne nadarmo o sobě mluvil jako o „prázdninovém skladateli“. Patří k těm nemnoha velikánům, jejichž výtvory bychom s mírnou nadsázkou spočítali na prstech rukou. K tomu je ovšem nutné hned dodat, že jde většinou o díla rozměrná formou i obsazením a mohutná koncepcí i vyzněním. Konkrétně řečeno je to devět dokončených symfonií (z toho čtyři s vokální složkou), vokálně-instrumentální kompozice Žalobná píseň a Píseň o zemi, čtyři písňové cykly s orchestrem (Písně potulného tovaryše, Chlapcův kouzelný roh, Pět písní na slova Friedricha Rückerta, Písně o mrtvých dětech). K tomu přistupuje několik drobností a úprav cizích skladeb (např. Weberovy opery Tři Pintové), konečně pak fragment Desáté symfonie.

V širším období vzniku Deváté symfonie, přibližně v posledních čtyřech letech života, prožíval Mahler důležitý přelom. V roce 1907 se rozhodl pro razantní změnu – skončit jako umělecký ředitel vídeňské Dvorní opery a odjet do Ameriky. Po deseti letech v čele prestižní evropské instituce, kterou pozvedl na prvořadou úroveň a kde sám dosáhl prominentního postavení, cítil vyčerpání z narůstajících sporů a toužil po změně. Amerika jej ničím zvláště nelákala, naopak ho v různých ohledech spíš odpuzovala; přesto poskytovala šanci začít nový život, a dokonce za výhodnějších pracovních i finančních podmínek. Aby zahnal stesk a vzpomínky, pustil se činorodý umělec i za oceánem do usilovné práce. Jeho sjednaným úkolem mělo být dirigování německého repertoáru v proslulé Metropolitní opeře v New Yorku, ale záhy jej více pohltilo angažmá u Newyorské filharmonie.

Skutečně doma se však stále cítil v Rakousku. Nedaleko tyrolské vesnice Toblachu měl na samotě pronajatý dům a právě tam v klidu a blízkosti milované přírody vznikala Devátá symfonie. Během třech prázdninových měsíců roku 1909 bylo dílo v souvislém náčrtu hotovo, definitivní partitura potom na jaře příštího roku. V Mahlerově korespondenci narazíme sice na zmínku, že novou symfonií obohatil svou „malou rodinu“, ale o postupu práce se jinak sdílný tvůrce tentokrát nešířil – snad jej svazoval respekt k magické devítce spojené s poslední symfonií Beethovenovou či Brucknerovou. Nasvědčovala by tomu skutečnost, že u své předchozí symfonicky koncipované Písně o zemi se tomuto číslu raději vyhnul. Ze zpětného pohledu můžeme obdivovat jeho intuici: ani on neměl tento kanonický počet překročit, z Desáté symfonie už napsal jen začátek…

 

Mahlerovi nebylo dopřáno svou Devátou slyšet. Těžce nemocnému umělci se splnilo pouze přání dostat se z Ameriky zpět domů, do Vídně. Tam v důsledku chronické srdeční choroby, kterou ještě zkomplikovala streptokoková nákaza, v necelých jedenapadesáti letech zemřel. Teprve rok poté, v červnu 1912, se uskutečnila vídeňská premiéra jeho poslední dokončené symfonie. Ujal se jí Bruno Walter, vynikající německý dirigent a autorův mladší kolega, který předtím v posmrtné premiéře uvedl rovněž jeho Píseň o zemi. Díky Walterově po letech sepsané mahlerovské knize můžeme ostatně nahlédnout na mistra i z lidské stránky: od mládí býval „bledý, hubený, drobné postavy, s protáhlým obličejem, strmé čelo zarámované havraními vlasy, významné oči za skly brýlí, s rýhami utrpení a humoru v tváři, jejíž výraz se za hovoru úžasně měnil“, avšak zároveň „ten člověk s laskavým srdcem dovedl být tvrdý a kousavý, prudký a prchlivý, studený a odmítavý; jistě však byl vždy upřímný.“ A když ve Vídni „šel po ulici, s kloboukem v ruce, otáčeli se za ním i fiakristé a šeptali si napjatě a plaše: Mahler!“

Devátá symfonie využívá – na rozdíl od předchozí Osmé a Písně o zemi – čistě instrumentální obsazení pro velký orchestr s početnou sekcí dechových a bicích nástrojů. Její čtyři věty mají s klasickou formou pramálo společného, včetně kuriózního tóninového sledu (D dur, C dur, a moll, Des dur). Rozsáhlé krajní věty v pomalém tempu tvoří ideové a filozofické těžiště, do něhož vnitřní dvojice vět svou záměrnou obhroublostí a groteskností vnáší maximální myslitelný kontrast. Skladatelovo pověstné instrumentační umění zde slaví pravé hody, nicméně meditativní vyústění celého osmdesátiminutového kolosu je příznačně svěřeno pouze niternému zvuku smyčců v nejnižší dynamice.

V Deváté symfonii bývá spatřováno Mahlerovo loučení se světem. Ať už byla míněna jakkoli, znamená nejen poslední dokončený výtvor svého autora, ale v širším smyslu i definitivní tečku v oboru symfonie za celým 19. stoletím. Dodejme, že první provedení novinky v Praze uskutečnila v listopadu 1918 pod taktovkou Otakara Ostrčila právě Česká filharmonie.

What are you looking for?
Close

Play your part

Donate now
Close
What are you looking for?