Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Jean-Guihen Queyras

Czech Philharmonic

Jean-Guihen Queyras

Other promoters

Czech Philharmonic performs with Petr Altrichter and French cellist Jean-Guihen Queyras in Kitakyushu as a part of the orchestra's 2017 tour of Asia.

Czech Philharmonic
Programme

Antonín Dvořák
Carnival overture, Op. 92

Antonín Dvořák
Cello Concerto in B minor, Op. 104

Antonín Dvořák
Symphony No. 9 in E minor, Op. 95 "From The New World"

Performers

Jean-Guihen Queyras 
cello

Petr Altrichter
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Jean-Guihen Queyras
Soleil Hall — Concert Hall
7 Oct 2017  Saturday — 3.00pm
Can't order online

Please contact the promoter of the concert for ticket information and availability.

Performers

Jean-Guihen Queyras  cello

Compositions

 — Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104

Rok 1896 se stal pro historii české hudby významným hned ze dvou důvodů: 4. ledna byla založena Česká filharmonie a 19. března premiéroval Antonín Dvořák při své deváté a poslední koncertní cestě do Anglie Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104. Ačkoli byl autor svým dílem nadšen, dokonce psal o „nehorázné radosti“, jež mu přináší, netušil při své skromnosti, ba ani v té době tušit nemohl, že se stane jednou z jeho nejhranějších skladeb, a pro mnoho lidí dokonce králem violoncellových koncertů všech dob. Paradoxem přitom je, že Dvořák nikdy k formě koncertu netíhl a violoncello se mu jako sólový nástroj příliš nezamlouvalo. Tvrdil prý, že „nahoře huhňá a dole brumlá.“ Souhrou okolností se na podzim roku 1894 přece jen rozhodl koncert pro violoncello zkomponovat. Od prvního pokusu věnovat tomuto nástroji sólový koncert uplynulo téměř třicet let a Dvořák ho zřejmě považoval za natolik nevýznamný, že mu ani nevadila ztráta jeho rukopisu (našel se až po skladatelově smrti), ani jej nezařadil do žádného ze seznamů svých děl.

Prvotním a zásadním impulsem k napsání violoncellového koncertu s orchestrem se stalo dílo amerického skladatele a violoncellisty Victora Herberta, pedagoga Newyorské konzervatoře, již Dvořák v té době řídil, a první violoncellista newyorské Filharmonické společnosti. Dvořáka Herbertovo dílo natolik nadchlo, že ho celé důkladně prostudoval a několik měsíců poté začal psát vlastní koncert. Možná v návaznosti na hluboce intimní Biblické písně, jež vznikly na jaře roku 1894, pokračoval skladatel v této osobní rovině a nezdráhal se odhalit v novém díle to, čím právě žil: silný stesk po domově, dětech (kromě syna Otakara zůstalo ostatních pět dětí v Čechách), po letním sídle ve Vysoké, kde měl klid na práci, a zároveň vzpomínku na těžce nemocnou Josefinu Kounicovou, svou švagrovou, přítelkyni a dávnou první lásku. V soukolí tvůrčího elánu a vnitřní melancholie vznikla niterná skladba, jíž vévodí pevný kompoziční řád a jež nepostrádá naději. Josefinu zosobňuje v koncertu melodie Dvořákovy písně Kéž duch můj sám z cyklu Čtyři písně op. 82, která patřila k jejím nejoblíbenějším.

Třívětý koncert zahajuje rozměrný orchestrální úvod, v němž zazní obě základní témata věty. Zatímco první se vyznačuje větším melodickým rozestupem, vedlejší téma tvoří líbezná, něžná melodie. Zdánlivě spontánní myšlenka se rodila dlouho a pracně, než autor našel její pravé proporce. Pakliže sám autor přiznal, že ho lyrický motiv úvodního Allegra rozechvívá, ve druhé větě zašel ještě dál a stvořil pro ni jednu ze svých nejpůsobivějších lyrických melodií. Právě zde zazní odkaz na píseň Kéž duch můj sám. Poté přichází košaté rondo, jež tu stojí jako symbol naděje, vzkříšení po temné noci kříže, obraz proměněné bolesti. Dvořák psal tuto větu několik týdnů před definitivním odjezdem z New Yorku, snad proto jako by se chvěla dychtivým očekáváním, jež bylo však po návratu do Čech zakaleno zprávou o Josefinině předčasné smrti. Skladatel v reakci na tuto smutnou skutečnost radikálně změnil závěr celého koncertu a před původní stručnou kodu vložil nových šedesát taktů, v nichž sólové housle opět citují Josefininu oblíbenou píseň.

Světová premiéra koncertu se konala 19. března roku 1896 v londýnské Queen’s Hall pod Dvořákovou taktovkou. Skladbu měl původně premiérovat autorův blízký přítel a mentor violoncellového partu Hanuš Wihan, jemuž bylo dílo dedikováno, jenže nakonec byl koncert svěřen mladému anglickému violoncellistovi Leo Sternovi. Traduje se, že změnu obsazení způsobil Wihanův poněkud necitlivý požadavek přidat do koncertu virtuózní kadenci, což Dvořák rezolutně odmítl, leč pravým důvodem bylo zřejmě hudebníkovo značné časové vytížení. Stern se vypravil za skladatelem do Čech a houževnatě spolu s autorem na koncertu pracoval, a to prý až sedm hodin denně, neboť skladba pro něj byla zejména intonačně nesmírně obtížná. Stern uvedl dílo i při pražské premiéře 11. dubna 1896, později ještě v Lipsku, Chicagu a New Yorku.

 — Karneval, koncertní předehra op. 92

As Antonín Dvořák was fifty years old, he was faced with a difficult decision over whether to interrupt the promising progress of his career as a tireless European composer, a status he had achieved after years of effort, to abandon his recently obtained position as a professor at the Prague Conservatoire, and to set out across the Atlantic Ocean to meet a new challenge. Of course, middle-aged men need challenges, so having thought it over for half a year, Dvořák decided to accept the offer of the position of director of a conservatory in New York. There, he found a source of new inspiration that enabled him to compose his most famous works of the following three years. After all, who among us does not know his Ninth Symphony (“From the New World”), the String Quartet No. 12 (“American”), the Biblical Songs, Humoresques, and the Cello Concerto in B Minor?

But let’s not get ahead of ourselves. While Dvořák’s fiftieth birthday was being celebrated in Prague on 8 September 1891, the composer was hard at work in seclusion in Vysoká near Příbram, composing and considering whether to go to America. He completed a cycle of three concert overtures, which were first played on 28 April 1892 at the Rudolfinum on a concert programme as part of a farewell tour that Dvořák gave before departing for the New World. At the premiere, the pieces still bore the original titles Nature, Life, and Love, and the whole work was linked together by themes of nature. The pieces got their final titles two years later when the first edition was published. The second overture was renamed Carnival. What Dvořák had in mind was not so much a masked ball as the metaphor of the “carnival of life”, which is well suited for New Year’s Eve and for celebrating the New Year. Carnival contrasts starkly with the other two overtures (In Nature’s Realm, Op. 91 and Othello, Op. 93). It is jubilant, energetic, and sonically intoxicating, yet in the middle section it is also meditative and dreamy. The brilliant orchestration greatly contributes to the music’s character, with plenty of brass and percussion including the tambourine, unusually for Dvořák.

 — Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

Počátkem 90. let stál Dvořák na vrcholu svých uměleckých sil a byl již světově uznávaným skladatelem. Dostával nabídky na vytvoření skladeb, na koncertní turné či na posty učitelské a ředitelské. Génius Antonín Dvořák se postupně vypracoval z „pouhého“ českého skladatele na skladatele světového, kterého vydávaly renomované nakladatelské domy a s kterým se přátelil Brahms či Čajkovskij.

Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“ představuje vrcholné mistrovské dílo, kombinující dosavadní Dvořákovy postupy v kompozici. Psát cokoli o ní se zdá být vzhledem k jejímu častému provozování nadbytečné. Dílo se od svého prvního uvedení stalo nesmírně populárním a v roce 1969 si vzal s sebou nahrávku symfonie americký kosmonaut Neil Armstrong při první cestě člověka na měsíc. Pro Dvořáka se stalo vytvoření tohoto díla však také jakýmsi symbolem jeho vlastní první cesty za oceán, do Nového světa. V roce 1892 přijímá pozvání do Spojených států a na tři roky se stává ředitelem Národní konzervatoře v New Yorku. Po krátké době pobytu za mořem, v zimě 1893, začíná pracovat na své další, v pořadí již deváté symfonii. Je na ní znát, jak silně na skladatele Amerika zapůsobila, zároveň však zůstává dílem českého mistra na vrcholu tvůrčích sil. Novosvětská měla být důkazem skladatelovy teorie o možnostech využití charakteristických prvků černošské a indiánské hudby pro vznik tzv. americké národní školy, která v době Dvořákova pobytu ve Spojených státech fakticky neexistovala. 

Odborníci vedou již více než sto let debaty o tom, zda Dvořák v symfonii použil konkrétní nápěvy černošských písní či nikoliv. Dvořák sám se k této věci vyjádřil rozporuplně. Jednou tvrdil: „Právě dokončuji novou Sinfonii e moll. Dělá mi velkou radost a bude se od mých dřívějších lišit velice podstatně. Inu, vliv Ameriky, každý kdo má ‚čuch‘, musí vycítit.“ Podruhé se vyjádřil zdánlivě protikladně: „Je to a zůstane to pořád českou muzikou.“ Každopádně konkrétní melodie vědomě nepřebíral: „Je to jen duch černošských a indiánských melodií, jejž jsem se snažil reprodukovat ve své nové symfonii. Neupotřebil jsem jediné z oněch melodií.“  Otázkou také zůstává, do jaké míry mohl vlastně Dvořák za tak krátkou dobu pobytu v Americe původní americkou hudbu opravdu poznat, a nakolik bylo pouze jeho přáním vytvořit něco pro Ameriku, která se k němu v počátcích tak štědře zachovala a která ho jistě velmi fascinovala. Dirigent Leonard Bernstein označil dílo jako skutečně mezinárodní ve své podstatě. Navzdory všem těmto dohadům má 9. symfonie asi mnohem více společného s českou hudbou než s hudbou americkou. Stavebně se vyznačuje velmi přesnou, téměř učebnicovou formou jednotlivých vět.

Podvědomě však Dvořák minimálně jednu ze známých melodií „odcitoval“, vždyť téma z první věty symfonie připomíná nápadně černošský spirituál Swing Low Sweet Chariot.  Druhá věta Largo je zase možná inspirována Písní o Hiawathovi. Tato rozsáhlá básnická skladba amerického básníka Henryho Wadswortha Longfellowa čerpá z příběhů o legendárním indiánském náčelníkovi Hiawathovi a její významnou složkou jsou také působivé popisy přírodních krás divoké americké přírody. Hlavní téma slavného Dvořákova Larga – široká, vznešeně prostá melodie (přednášená anglickým rohem na pozadí sordinovaných smyčců) – má možná svůj předobraz v putování Hiawathy a jeho ženy Minnehahy rozlehlou, nedotčenou americkou krajinou. Střední část věty může být zase odrazem nálady ve scéně pohřbu Minnehahy. Třetí věta symfonie má pak podle skladatele také „něco z indiánského charakteru“. V závěrečné čtvrté větě Dvořák kombinuje všechna témata z celé symfonie. Toto perfektní zvládnutí formy ve spojitosti s nápaditou melodikou, harmonií a instrumentačním mistrovstvím tvoří dohromady skutečně geniální jedinečné dílo. Závěrem uveďme citát z New York Times z roku 1893:  „My, Američané, bychom měli děkovat tomuto českému mistru a ctít ho za to, že nám ukázal, jak máme zacházet s naším vlastním hudebním dědictvím.