Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Joshua Bell

Czech Philharmonic

Joshua Bell

Czech Philharmonic
Programme

Camille Saint-Saëns
Violin Concerto No. 3 in B Minor, Op. 61
Allegro non troppo
Andantino quasi allegretto
Molto moderato e maestoso – Allegro non troppo 

Anton Bruckner
Symphony No. 3 in D Minor
Mehr langsam, Misterioso
Adagio, bewegt, quasi Andante
Scherzo. Ziemlich schnell – Trio. Gleiches Zeitmaß
Finale. Allegro

Performers

Joshua Bell
violin

Christoph Eschenbach
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Joshua Bell
Rudolfinum — Dvorak Hall
5 Jun 2019  Wednesday — 7.30pm
Can't order online
6 Jun 2019  Thursday — 7.30pm
Can't order online
7 Jun 2019  Friday — 7.30pm
Can't order online

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.:  +420 227 059 227

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Joshua Bell  violin

Joshua Bell

JOSHUA BELL
violin

With a career spanning more than thirty years as a soloist, chamber musician, recording artist, conductor and director, Joshua Bell is one of the most celebrated violinists of his era. His curiosity and clarity of insight are a testament to his belief in the power of music as a unifying cultural force. An artist of precision and passion, Bell is committed to the violin as an instrument of expression and a vehicle for realizing the new and unexplored.

Having performed with every major orchestra in the world on six continents, Bell continues to maintain engagements as soloist, recitalist and chamber musician. Since 2011, Bell has served as Music Director of the Academy of St Martin in the Fields, succeeding Sir Neville Marriner, who formed the orchestra in 1958. Bell’s multifaceted interests range from performing the repertoire’s hallmarks to recording commissioned works, including Nicholas Maw’s Violin Concerto, for which Bell received a Grammy® award. He has also premiered works of John Corigliano, Edgar Meyer, Jay Greenberg, and Behzad Ranjbaran, continually exploring the boundaries of the repertoire and the instrument.

As an exclusive Sony Classical artist, Bell has recorded more than 40 albums garnering Grammy®, Mercury®, Gramophone and ECHO Klassik awards. Sony Classical’s most recent release in June 2018, with Bell and the Academy of St Martin in the Fields, features Bruch’s Scottish Fantasy and G minor Violin Concerto. Bell’s previous release, For the Love of Brahms in 2016, includes 19th-century repertoire with the Academy, Steven Isserlis, and Jeremy Denk. Bell’s 2013 release with the Academy of St Martin in the Fields, featured him conducting Beethoven’s Fourth and Seventh symphonies and debuted at #1 on the Billboard charts.

In 2007, a Pulitzer Prize-winning Washington Post story, centered on Bell performing incognito in a Washington, D.C. metro station, sparked an ongoing conversation regarding artistic reception and context. The feature inspired Kathy Stinson’s 2013 children’s book, The Man With The Violin, and a newly-commissioned animated film, with music by Academy Award-winning composer Anne Dudley. Stinson’s subsequent 2017 book, Dance With The Violin, illustrated by Dušan Petričić, offers a glimpse into one of Bell’s competition experiences at age 12. Bell debuted The Man With The Violin festival at the Kennedy Center in 2017, and, in March 2019, presents a Man With The Violin festival and family concert with the Seattle Symphony.

Bell advocates for music as an essential educational tool, as both a way for classical music to find diverse audiences, and also to deepen his audience’s connection to the art. He maintains active involvement with Education Through Music and Turnaround Arts, which provide instruments and arts education to children who may not otherwise be able to experience classical music firsthand. In 2014, Bell mentored and performed alongside National YoungArts Foundation string musicians in an HBO Family Documentary special, “Joshua Bell: A YoungArts Masterclass.” Bell continues to work alongside young talent to foster the next generation of classical music ambassadors, and currently serves as senior lecturer at his alma mater, the Indiana University Jacobs School of Music.

Born in Bloomington, Indiana, Bell began the violin at the age of four, and at age twelve, began studies with his mentor, Josef Gingold. At age 14, Bell debuted with Riccardo Muti and the Philadelphia Orchestra, and made his Carnegie Hall debut at age 17 with the St. Louis Symphony. At age 18, Bell signed with his first label, London Decca, and received the Avery Fisher Career Grant. In the years following, Bell has been named 2010 “Instrumentalist of the Year” by Musical America, a 2007 “Young Global Leader” by the World Economic Forum, nominated for five Grammy® awards, and received the 2007 Avery Fisher Prize. He has also received the 2003 Indiana Governorʼs Arts Award and a Distinguished Alumni Service Award in 1991 from the Jacobs School of Music. In 2000, he was named an “Indiana Living Legend” and one of People magazine’s “50 Most Beautiful.”

Bell performs on the 1713 Huberman Stradivarius violin, with a François Tourte 18th-Century bow.

 

Christoph Eschenbach  conductor

Christoph Eschenbach

Compositions

Camille Saint-Saëns — Koncert pro housle a orchestr č. 3 h moll op. 61

CAMILLE SAINT-SAËNS
1835–1921

Camille Saint-Saëns vytvořil v rozmezí let 1858–1902 deset instrumentálních koncertů – pět klavírních, dva violoncellové a tři houslové, z nichž třetí, věnovaný španělskému houslistovi Pablu de Sarasate (1844–1908), si vydobyl největší popularity. „Už je tomu poměrně dlouho, co se u mě jednoho dne objevil slavný houslista Pablo de Sarasate,“ napsal Saint-Saëns roku 1908 jako vzpomínku na právě zesnulého virtuosa pro časopis La Revue musicale. Oba umělci se poprvé setkali roku 1859. Sarasate byl o devět let mladší než francouzský skladatel, který o tehdy patnáctiletém houslistovi píše: „Byl mladý a svěží jako jaro, teprve náznak knírku mu stínil rty. Požádal mě velmi laskavě, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě, zda bych mu nenapsal houslový koncert.“ Skladateli se mladík zalíbil, a tak vznikla pro Sarasateho Koncertní skladba A dur, později ještě Rondo capriccioso ve španělském stylu, a nakonec v letech 1879–1880 Houslový koncert h moll, op. 61.

Camille Saint-Saëns pořádal hudební pondělky, jejichž hosty bývali například Clara Schumannová, Anton Rubinstein, Franz Liszt či Richard Wagner a podílel se na nich také Sarasate. Saint-Saëns napsal, že dojem, jaký vyvolával Sarasate svou hrou a osobním kouzlem, byl nezapomenutelný. „Hodně let se pak žádný houslista neodhodlal u mě hrát, všichni se zalekli myšlenky, že by s ním mohli být srovnáváni.“ Sarasate poskytl skladateli při komponování houslového koncertu četné rady a jistě má do velké míry zásluhu na tom, jaké oblibě interpretů i publika se dodnes dílo těší. „Umělec kouzelného smyčce Pablo de Sarasate šířil mé skladby do celého světa a to bylo to největší vyznamenání, jakého se mi mohlo dostat,“ psal Saint-Saëns. Skladba patří k nejoblíbenějším dílům romantického repertoáru právem, umožňuje sólistovi uplatnit ve výrazné melodické inspiraci širokou výrazovou paletu od něžných kantabilních tónů po technicky obtížné úseky, které odpovídaly Sarasateho španělskému temperamentu a nesou charakteristické prvky hudby jeho vlasti. Přesto však se nejedná o prvoplánový virtuozní účel, hudba nese silný emocionální náboj. Formální rozvrh skladby se drží třívětosti, rezignuje na obvyklé sólové kadence před závěrem vět, pomalý úvod podobný kadenci však uvozuje finální větu, před jejímž závěrem zazní fiktivní „chorál“, který nasazují smyčce a připojují se žestě, sólový hlas houslí vážný okamžik přeruší taneční melodií a skladba končí v jasném H dur. Saint-Saënsova slova, že Sarasate jeho dílo rozšířil do celého světa, nejsou nijak nadnesená. Pablo de Sarasate koncert 15. října 1880 premiéroval v Hamburku s tamním Filharmonickým orchestrem za řízení dirigenta Adolfa Georga Beera, 2. ledna 1881 jej pak pod taktovkou Édouarda Colonneho uvedl v Paříži a brzy poté skladba vstoupila do repertoáru dalších slavných houslistů.

Anton Bruckner — Symfonie č. 3 d moll

ANTON BRUCKNER
1824–1896

Dokonce i brucknerovští badatelé odpovídají s nadsázkou na otázku, kolik symfonií vlastně Anton Bruckner napsal, že sice deset a jednu nedokončil, ale ve skutečnosti jen jednu, zato jedenáctkrát. Připustí-li se různé verze a revize (které navíc nedovolují stanovit jednoznačnou chronologii), pak se počet ještě znásobí. Bruckner je považován za jednoho z posledních velkých symfoniků 19. století, jejichž díla se stala součástí kmenového reperetoáru a jsou trvale uváděna – tak jako díla Johannesa Brahmse, Antonína Dvořáka či s přesahem do 20. století Gustava Mahlera –, nestalo se tak ovšem ihned a bez nesnází. Poprvé se Anton Bruckner symfonickou formou zabýval roku 1863, na poslední symfonii pracoval až do své smrti a zůstala torzem. Datum počátků kompozice Symfonie č. 3 d moll není jasné, jako první vznikala zřejmě v průběhu podzimu 1872 druhá věta, na jaře následujícího roku byla dokončena první věta, další pracovní fáze se pravděpodobně překrývají. Za „hotovou práci“ označil Bruckner dílo 31. prosince 1873, 9. květnem následujícího roku je datováno věnování Richardu Wagnerovi.

Na provedení symfonie musel skladatel dlouho čekat. Poté, co ji šéf Vídeňských filharmoniků Otto Desoff odmítl uvést na podzim 1874, provedl Bruckner úpravy, ale ani pak nebyla skladba k provedení přijata a následovala nová revize a nové odmítnutí. Až v září 1877 zasáhl dirigent Johann Herbeck a stanovil datum provedení na 16. prosince 1877 (mezitím Bruckner znovu přepracoval druhou větu). Šťastný obrat v symfonické kauze se však nekonal, Herbeck 28. října 1877 zemřel. Bruckner se tedy rozhodl řídit premiéru svého díla sám. Dá se předpokládat, že orchestr, pokud spolupráci s Brucknerem vůbec nesabotoval, přistupoval k provedení jen s nechutí. Svou roli onoho prosincového dne jistě také sehrála předimenzovanost a nevhodná skladba programu. Za řízení Josefa Hellmesbergera nejprve zazněla Beethovenova předehra Egmont, následovaly Spohrův Houslový koncert, dvě operní árie a Beethovenova kantáta Klidné moře a šťastná plavba, a teprve poté přišla na řadu Brucknerova novinka, sice zkrácená (tzv. 2. verze), přesto však nejen svou novostí přesáhla schopnost vnímání publika. V kritikách se sice ozvalo několik pozitivních slov, například: „Brucknerova symfonie opět poskytla doklad skladatelovy tvůrčí síly. Obsahuje fond myšlenek, jejichž účinku bohužel brání nekonečně rozháraná a rozlehlá forma vět. Pan Bruckner obdržel z několika stran povzbuzení a projevy uznání.“ Od publika však uznání nepřišlo, během hry houfně opouštělo sál. Obávaný kritik Eduard Hanslick napsal, že nechce váženému člověku a umělci Brucknerovi způsobit bolest, neboť ví, že „bere umění vážně, ač s ním leckdy zachází podivně“, a proto namísto kritiky raději jen skromně doznává, „že jeho gigantické symfonii neporozuměl, ani její poetické intenci, [...] ani čistě hudebním souvislostem“. Bruckner však tehdy také získal dva obdivovatele, Gustava Mahlera a jeho přítele Rudolfa Krzyzanowského kteří se ujali vypracování klavírního výtahu pro čtyři ruce, vydaného roku 1880 tiskem. Bruckner provedl v následujícím období do skladby další zásahy, konečná (třetí) verze je z roku 1889 a 21. prosince ji s Vídeňskými filharmoniky provedl Hans Richter. První verze byla provedena až 1. prosince 1946 v Drážďanech za řízení Josefa Keilbertha.

Brucknerovo symfonické myšlení navázalo strukturně na podněty pozdního Beethovena. V harmonické oblasti, v práci s melodickým materiálem a v instrumentaci těží z poznání díla Richarda Wagnera. Sonátovou větu buduje z motivického jádra, které rozvíjí a v průběhu skladby vytváří jeho modifikace nebo se k němu vrací. Takovým jádrem je například fanfárový motivek první věty, který se znovu objeví na začátku finální věty symfonie a v její kodě. V první větě Bruckner uplatnil wagnerovské citáty (např. motiv touhy z Tristana), z nichž zůstaly v pozdějších verzích jen náznaky. V pomalé větě pracuje se třemi tematickými skupinami, scherzo překvapuje nekonvenčními harmonickými postupy a energickými rytmy, scelujícím prvkem jsou figurace a rytmická ostinata. Ve finále v transformované sonátové formě Bruckner odvážně propojuje chorální téma v dechových nástrojích se stylizovaným rytmem polky. Dnes se uvádějí všechny tři verze symfonie, první jako takzvaná „Urfassung“, druhá jako po formální stránce nejpřehlednější, pro uvádění třetí verze platí jako argument takzvané pravidlo „poslední ruky“ a tu také dnešní večer uslyšíme.