Photo illustrating page  Czech Philharmonic Truls Mørk

Czech Philharmonic

Truls Mørk

Other promoters

Czech Philharmonic performs with conductor Tomáš Netopil and cellist Trul Mørk at the Grafenegg Festival in Austria.

Czech Philharmonic
Programme

Antonín Dvořák
Cello Concerto in B minor, Op. 104

Antonín Dvořák
Symphony No. 8 in G major, Op. 88

Performers

Truls Mørk
cello

Tomáš Netopil
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Truls Mørk
Wolkenturm — Wolkenturm
25 Aug 2017  Friday — 7.30pm
Can't order online

Please contact the promoter of the concert for ticket information and availability.

Performers

Truls Mørk  violoncello
Truls Mørk

TRULS MØRK
violoncello

Truls Mørk’s compelling performances, combining fierce intensity, integrity and grace, have established him as one of the most pre-eminent cellists of our time. He has appeared with orchestras including the Orchestre de Paris, Berliner Philharmoniker, Wiener Philharmoniker, London Philharmonic Orchestra, Royal Concertgebouw Orchestra, Gewandhausorchester Leipzig, Staatskapelle Dresden, Rotterdam Philharmonic Orchestra, the New York Philharmonic, Los Angeles Philharmonic, Boston Symphony, Chicago Symphony, Philadelphia and Cleveland orchestras amongst others. Conductor collaborations include Myung-Whun Chung, Mariss Jansons, Manfred Honeck, Esa-Pekka Salonen, Gustavo Dudamel, Sir Simon Rattle, Kent Nagano, Yannick Nézet-Séguin, and Christoph Eschenbach.

Truls Mørk continues to give regular recitals at major venues and festivals throughout the world. As part of the 2011 Bergen International Festival he performed the complete Beethoven Cello Sonatas over two evenings, together with the Variations for cello and piano – last presented at the Festival in this format by Jacqueline du Pré in 1970. Truls Mørk is a committed performer of contemporary music and in spring 2012 gave the UK premiere of Rautavaara’s Towards the Horizon with the BBC Symphony Orchestra. Other premieres have included Pavel Haas’ Cello Concerto with the Wiener Philharmoniker (under Jonathan Nott), Krzysztof Pendereckiʼs Concerto for Three Cellos with the NHK Symphony Orchestra (Charles Dutoit) and Haflidi Hallgrimsson’s Cello Concerto, co-commissioned by the Oslo Philharmonic, Iceland Symphony and Scottish Chamber orchestras.

Rautavaara’s Towards the Horizon was recorded for Ondine with the Helsinki Philharmonic Orchestra under John Storgårds and nominated for a Grammy Award. Mørk’s recording of the highly acclaimed Carl Philipp Emanuel Bach Cello Concerti disc for Virgin Classics with Les Violons du Roy under Bernard Labadie was awarded a 2011 ECHO Klassik Award. Other recordings include the Brahms Double Concerto with the Gewandhausorchester Leipzig and Riccardo Chailly and Vadim Repin on Deutsche Grammophon, and Haflidi Hallgrímssonʼs works for cello and orchestra for Ondine. For Virgin Classics, amongst others he has also recorded Schumannʼs Cello Concerto with Paavo Järvi and the Orchestre Philharmonique de Radio France, the complete Bach Cello Suites as well as the Britten Cello Suites, which won a Grammy Award in 2002. His recordings also include the Shostakovich Concertos with the Oslo Philharmonic and Vasily Petrenko, works for cello and orchestra by Massenet with the Orchestre de la Suisse Romande and the Saint-Saëns Concertos together with the Bergen Philharmonic Orchestra, both under baton of Neeme Järvi.

During the 2018/19 season engagements will include the San Francisco Symphony, Gewandhausorchester Leipzig, Boston Symphony Orchestra, Orchestre de Paris, Bayerisches Staatsoper, NDR Elbphilharmonie Orchester, Orchestre symphonique de Montréal and Tonhalle-Orchester Zürich. Following his appearance at the 2018 Baltic Sea Festival performing Esa-Pekka Salonen’s Cello Concerto (2016), also conducted by the composer, Truls Mørk will play the work again with the Philharmonia Orchestra under Salonen in London, and on tour to the US including the Lincoln Center in New York and CAL Performances in Berkeley. He continues to give regular recitals at major venues and festivals throughout the world. He has recently developed a collaboration with Behzod Abduraimov which will see them perform on tour in the US and Europe.

Initially taught by his father, Truls Mørk continued his studies with Frans Helmerson, Heinrich Schiff and Natalia Schakowskaya. His numerous awards include the Norwegian Critics’ Prize in 2011 and the 2010 Sibelius Prize. Truls Mørk holds a Professorship at the Norwegian Academy of Music, Oslo. Truls Mørk plays on the rare 1723 Domenico Montagnana ‘Esquire’. It was bought by a bank in Norway (SR Bank), and is on loan to him.

 

Compositions

Antonín Dvořák — Symfonie č. 8 G dur op. 88 „Anglická“

Rok 1889, ve kterém vznikla Symfonie č. 8 G dur op. 88, byl pro jejího autora úspěšný. Dostal nabídku profesora skladby na Pražské konzervatoři, Národní divadlo mu uvedlo premiéru opery Jakobín, byl vyznamenán Řádem železné koruny. Dvořák se nacházel v pozitivním životním období, ve kterém u něj sílil pocit vyrovnanosti a životní radosti.

Zájem o skladatelovy kompoziční aktivity byl dále posílen jeho úspěšnými pobyty v Anglii. Svému anglickému příteli klavíristovi a skladateli Francescu Bergerovi v dopise ze dne 8. září 1889 píše: „Velmi děkuji za Váš laskavý dopis, ve kterém se mě ptáte, zda mám něco nového pro Vaše koncerty. Pravděpodobně to bude nová symfonie, na které nyní pracuji; je zde pouze otázka, zda budu schopen ji dokončit včas.“Do práce na Osmé symfonii byl Dvořák ponořen od 28. srpna do 8. listopadu, a to převážně na svém letním sídle ve Vysoké, kde se cítil nejlépe.

Dobrá tvůrčí atmosféra byla ale narušena roztržkou s jeho „dvorním“ nakladatelem Simrockem. Vydavateli se Dvořákovy finanční požadavky zdály přehnané. Snažil se ho přimět ke komponování drobnějších a jednodušších skladeb, neboť velká a náročná orchestrální díla se mu nezdála dostatečně rentabilní. Autor ovšem nehodlal slevit ze svých uměleckých představ, a tak na tři roky přerušil se Simrockem spolupráci. Svůj opus 88 vydal u londýnské firmy Novello. Symfonie tak proto získala později podtitul „Anglická“.

Osmá symfonie si v základních rysech – čtyřvětosti a tempovém rozvržení vět – zachovává stavbu klasické symfonie. Dílo ale překvapuje mnoha inovacemi, pestrým sledem proměnlivých nálad od pastorálních obrazů přes intonace taneční a pochodové až k dramaticky vypjatým plochám. Je to kantabilní a diatonická skladba, ze které je patrná skladatelova náklonnost k české a slovanské lidové hudbě. Jak sám autor poznamenává, usiloval o zpracování témat a motivů v jiných než „obvyklých, všeobecně užívaných a uznaných formách".

Premiéra se uskutečnila pod Dvořákovým vedením 2. února 1890 v Rudolfinu v rámci populárních koncertů Umělecké besedy a následně 24. dubna téhož roku v Londýně při koncertu tamní Filharmonické společnosti v St. James’s Hall. Dvořák symfonii následně dirigoval ještě mnohokrát: 7. listopadu 1890 ve Frankfurtu nad Mohanem, 15. června 1891 v Cambridge při příležitosti udělení čestného doktorátu tamní univerzitou, 12. srpna 1893 v Chicagu a 19. března 1893 znovu v Londýně. Ohlasy, které následovaly po provedeních, jsou samostatnou kapitolou. Dvořák byl anglickým tiskem označen za jediného z žijících skladatelů, který může být oprávněně nazýván Beethovenovým nástupcem: „Ten jediný, ačkoli se stejně jako Brahms snaží držet Beethovenovy školy, je schopen přinést do symfonie zřetelně nový prvek.“

Vídeňský kritik Eduard Hanslick zase píše: „Celé toto Dvořákovo dílo, jež patří k jeho nejlepším, lze chválit za to, že není pedantické, ale při vší uvolněnosti nemá zároveň k ničemu tak daleko jako k naturalismu. Dvořák je vážným umělcem, který se mnohému naučil, ale navzdory svým vědomostem nepozbyl spontánnost a svěžest. Z jeho děl mluví originální osobnost a z jeho osobnosti vane osvěžující dech něčeho neopotřebovaného a původního.“

Zanedbatelný není ani komentář samotného skladatele po Londýnské premiéře: „Koncert dopadl skvěle, ba tak, jak snad nikdy předtím dříve. Po první větě byl aplaus všeobecný, po druhé větší, po třetí velmi silný tak, že jsem se musel několikrát obracet a děkovat, ale po finále byla pravá bouře potlesku, obecenstvo v sále, na galeriích, orkestr sám, i za ním u varhan sedící, tleskalo tolik, že to bylo až hrůza, byl jsem několikrát volán a ukazovat se na pódium – zkrátka bylo to tak hezké a upřimné, jak to bývá při premiérách u nás doma v Praze. Jsem tedy spokojen a zaplať pánbůh za to, že to tak dobře dopadlo!“

Antonín Dvořák — Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104

Rok 1896 se stal pro historii české hudby významným hned ze dvou důvodů: 4. ledna byla založena Česká filharmonie a 19. března premiéroval Antonín Dvořák při své deváté a poslední koncertní cestě do Anglie Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104. Ačkoli byl autor svým dílem nadšen, dokonce psal o „nehorázné radosti“, jež mu přináší, netušil při své skromnosti, ba ani v té době tušit nemohl, že se stane jednou z jeho nejhranějších skladeb, a pro mnoho lidí dokonce králem violoncellových koncertů všech dob. Paradoxem přitom je, že Dvořák nikdy k formě koncertu netíhl a violoncello se mu jako sólový nástroj příliš nezamlouvalo. Tvrdil prý, že „nahoře huhňá a dole brumlá.“ Souhrou okolností se na podzim roku 1894 přece jen rozhodl koncert pro violoncello zkomponovat. Od prvního pokusu věnovat tomuto nástroji sólový koncert uplynulo téměř třicet let a Dvořák ho zřejmě považoval za natolik nevýznamný, že mu ani nevadila ztráta jeho rukopisu (našel se až po skladatelově smrti), ani jej nezařadil do žádného ze seznamů svých děl.

Prvotním a zásadním impulsem k napsání violoncellového koncertu s orchestrem se stalo dílo amerického skladatele a violoncellisty Victora Herberta, pedagoga Newyorské konzervatoře, již Dvořák v té době řídil, a první violoncellista newyorské Filharmonické společnosti. Dvořáka Herbertovo dílo natolik nadchlo, že ho celé důkladně prostudoval a několik měsíců poté začal psát vlastní koncert. Možná v návaznosti na hluboce intimní Biblické písně, jež vznikly na jaře roku 1894, pokračoval skladatel v této osobní rovině a nezdráhal se odhalit v novém díle to, čím právě žil: silný stesk po domově, dětech (kromě syna Otakara zůstalo ostatních pět dětí v Čechách), po letním sídle ve Vysoké, kde měl klid na práci, a zároveň vzpomínku na těžce nemocnou Josefinu Kounicovou, svou švagrovou, přítelkyni a dávnou první lásku. V soukolí tvůrčího elánu a vnitřní melancholie vznikla niterná skladba, jíž vévodí pevný kompoziční řád a jež nepostrádá naději. Josefinu zosobňuje v koncertu melodie Dvořákovy písně Kéž duch můj sám z cyklu Čtyři písně op. 82, která patřila k jejím nejoblíbenějším.

Třívětý koncert zahajuje rozměrný orchestrální úvod, v němž zazní obě základní témata věty. Zatímco první se vyznačuje větším melodickým rozestupem, vedlejší téma tvoří líbezná, něžná melodie. Zdánlivě spontánní myšlenka se rodila dlouho a pracně, než autor našel její pravé proporce. Pakliže sám autor přiznal, že ho lyrický motiv úvodního Allegra rozechvívá, ve druhé větě zašel ještě dál a stvořil pro ni jednu ze svých nejpůsobivějších lyrických melodií. Právě zde zazní odkaz na píseň Kéž duch můj sám. Poté přichází košaté rondo, jež tu stojí jako symbol naděje, vzkříšení po temné noci kříže, obraz proměněné bolesti. Dvořák psal tuto větu několik týdnů před definitivním odjezdem z New Yorku, snad proto jako by se chvěla dychtivým očekáváním, jež bylo však po návratu do Čech zakaleno zprávou o Josefinině předčasné smrti. Skladatel v reakci na tuto smutnou skutečnost radikálně změnil závěr celého koncertu a před původní stručnou kodu vložil nových šedesát taktů, v nichž sólové housle opět citují Josefininu oblíbenou píseň.

Světová premiéra koncertu se konala 19. března roku 1896 v londýnské Queen’s Hall pod Dvořákovou taktovkou. Skladbu měl původně premiérovat autorův blízký přítel a mentor violoncellového partu Hanuš Wihan, jemuž bylo dílo dedikováno, jenže nakonec byl koncert svěřen mladému anglickému violoncellistovi Leo Sternovi. Traduje se, že změnu obsazení způsobil Wihanův poněkud necitlivý požadavek přidat do koncertu virtuózní kadenci, což Dvořák rezolutně odmítl, leč pravým důvodem bylo zřejmě hudebníkovo značné časové vytížení. Stern se vypravil za skladatelem do Čech a houževnatě spolu s autorem na koncertu pracoval, a to prý až sedm hodin denně, neboť skladba pro něj byla zejména intonačně nesmírně obtížná. Stern uvedl dílo i při pražské premiéře 11. dubna 1896, později ještě v Lipsku, Chicagu a New Yorku.