Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Alisa Weilerstein

Czech Philharmonic

Alisa Weilerstein

Other promoters

Alisa Weilerstein joins the Czech Philharmonic and conductor Tomáš Netopil in Birmingham to perform Antonín Dvořák's Cello Concerto. The orchestra will also perform Dvořák's New World Symphony and the overture to Mozart's Don Giovanni.

Czech Philharmonic

Wolfgang Amadeus Mozart
The overture to Don Giovanni K527

Antonín Dvořák
Cello Concerto in B minor, Op. 104

Antonín Dvořák
Symphony No. 9 in E minor, Op. 95 "From the New World"


Alisa Weilerstein

Tomáš Netopil

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Alisa Weilerstein
Symphony Hall — Main Hall
14 Feb 2018  Wednesday — 7.30pm
Can't order online

Please contact the promoter of the concert for ticket information and availability.


Tomáš Netopil  conductor

Tomáš Netopil

Tomáš Netopil took up the position of General Music Director of the Aalto Musiktheater and Philharmonie Essen at the start of 2013/2014.

In Summer 2018, Tomáš Netopil created the International Summer Music Academy in Kroměříž offering students both exceptional artistic tuition and the opportunity to meet and work with major international musicians. In Summer 2020, in association with the Dvořák Prague Festival, the Academy will establish the Dvořákova Praha Youth Philharmonic with musicians from conservatories and music academies, coached by principal players of the Czech Philharmonic. Tomáš Netopil has held a close relationship with the Dvořák Prague Festival for some time: in 2017/2018, he served as their Artist in Residence, opening the festival with Essen Philharmoniker and closing the festival with Dvořák’s Te Deum and the Vienna Symphony Orchestra. This new undertaking will consolidate this relationship still further.

An inspirational force in Czech music, Tomáš Netopil also holds the position of Principal Guest Conductor of the Czech Philharmonic. He ended the 2018/2019 season with two programmes at the Kissinger Summer Festival with Leif Ove Andsnes and Truls Mörk, the first of which was broadcast live on Bavarian Radio. In early Spring 2018 he led the orchestra on an extensive UK tour, and conducted Má vlast in the opening concert of the 2018 Prague Spring Festival, which was televised live.

A regular guest with major opera houses, Netopil made his debut with Sächsische Staatsoper Dresden in 2008 and has subsequently conducted La clemenza di Tito, Rusalka, The Cunning Little Vixen, La Juive, The Bartered Bride, and Busoni’s Doktor Faust for them. Following previous successes in Vienna Staatsoper, including most recently Idomeneo and Der Freischütz, he returns to the house this season for a new production of Leonore. He will also conduct Opera Národní divadlo Brno’s production of The Greek Passion. One of the highlights of last season was Katie Mitchell’s acclaimed production of Jenůfa for Netherlands Opera, featuring Annette Dasch, Hanna Schwarz and Evelyn Herlitzius.

On the concert platform, upcoming orchestral engagements include Orchestre National de France, Vienna Symphony Orchestra, Orchestre National de Montpellier, RAI Torino, Accademia di Santa Cecilia and Yomiuri Symphony Orchestra in Tokyo. Highlights of recent seasons have included Zürich Tonhalle, as well as engagements with Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Netherlands Radio Philharmonic at the Amsterdam Concertgebouw and the Orchestre Philharmonique de Monte Carlo.

Tomáš Netopil’s discography for Supraphon includes Janáček’s Glagolitic Mass (the first ever recording of the original 1927 version), Dvořák’s complete cello works, Martinů’s Ariane and Double Concerto, and Smetana’s Má vlast with the Prague Symphony Orchestra.

From 2008–2012 Tomáš Netopil held the position of Music Director of the Prague National Theatre. Tomáš Netopil studied violin and conducting in his native Czech Republic, as well as at the Royal College of Music in Stockholm under the guidance of Professor Jorma Panula. In 2002 he won the 1st Sir Georg Solti Conductors Competition at the Alte Oper Frankfurt.

Alisa Weilerstein  violoncello

Alisa Weilerstein

“A young cellist whose emotionally resonant performances of both traditional and contemporary music have earned her international recognition, … Weilerstein is a consummate performer, combining technical precision with impassioned musicianship.” So stated the MacArthur Foundation when awarding Alisa Weilerstein a 2011 MacArthur “genius grant” Fellowship. An exclusive recording artist for Decca Classics since 2010, she is the first cellist to be signed by the prestigious label in more than 30 years.

For her first album on the Decca label, Weilerstein recorded the Elgar and Elliott Carter cello concertos with Daniel Barenboim and the Staatskapelle Berlin. The disc was named “Recording of the Year 2013” by BBC Music. Her second Decca release, on which she plays Dvořák’s Cello Concerto with the Czech Philharmonic, topped the U.S. classical chart. Weilerstein released her fifth album on Decca in September 2016, playing Shostakovich’s two cello concertos with the Bavarian Radio Symphony under Pablo Heras-Casado, in performances recorded live the previous season.

Weilerstein has appeared with all the foremost orchestras of the United States and Europe, collaborating with conductors including Gustavo Dudamel, Christoph Eschenbach, Alan Gilbert, Manfred Honeck, Marek Janowski, Neeme Järvi, Paavo Järvi, Lorin Maazel, Zubin Mehta, Yuri Temirkanov, and David Zinman. Her major career milestones include an emotionally tumultuous account of Elgar’s concerto with the Berlin Philharmonic and Daniel Barenboim in Oxford, England, for the orchestra’s 2010 European Concert, which was televised live and subsequently released on DVD by EuroArts. Other highlights of that time include her debut at the BBC Proms in 2010.

Committed to expanding the cello repertoire, Weilerstein is an ardent champion of new music. She gave the New York premiere of Matthias Pintscher’s Reflections on Narcissus, and has worked extensively with Osvaldo Golijov, who rewrote Azul for cello and orchestra (originally premiered by Yo-Yo Ma) for her New York premiere performance. At the 2008 Caramoor Festival, she gave the world premiere of Lera Auerbach’s 24 Preludes for Violoncello and Piano with the composer at the keyboard. Joseph Hallman, a 2014 Grammy Award nominee, has also written multiple works for Weilerstein.

Weilerstein has appeared at major music festivals throughout the world, including Aspen, Edinburgh, Jerusalem Chamber Music, La Jolla Summer Fest, Mostly Mozart, Salzburg, Schleswig-Holstein, Tanglewood, and Verbier. In addition to her appearances as a soloist and recitalist, Weilerstein performs regularly as a chamber musician. She has been part of a core group of musicians at the Spoleto Festival USA for the past eight years and also performs with her parents, Donald and Vivian Hornik Weilerstein, as the Weilerstein Trio.

The cellist is the winner of both Lincoln Center’s 2008 Martin E. Segal prize for exceptional achievement and the 2006 Leonard Bernstein Award. She received an Avery Fisher Career Grant in 2000 and was selected for two prestigious young artists programs in the 2000/2001 season.

A graduate of the Young Artist Program at the Cleveland Institute of Music, where she studied with Richard Weiss, the cellist also holds a degree in history from Columbia University. In 2008, Weilerstein, who was diagnosed with type 1 diabetes when she was nine, became a Celebrity Advocate for the Juvenile Diabetes Research Foundation.


 — Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104

Rok 1896 se stal pro historii české hudby významným hned ze dvou důvodů: 4. ledna byla založena Česká filharmonie a 19. března premiéroval Antonín Dvořák při své deváté a poslední koncertní cestě do Anglie Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104. Ačkoli byl autor svým dílem nadšen, dokonce psal o „nehorázné radosti“, jež mu přináší, netušil při své skromnosti, ba ani v té době tušit nemohl, že se stane jednou z jeho nejhranějších skladeb, a pro mnoho lidí dokonce králem violoncellových koncertů všech dob. Paradoxem přitom je, že Dvořák nikdy k formě koncertu netíhl a violoncello se mu jako sólový nástroj příliš nezamlouvalo. Tvrdil prý, že „nahoře huhňá a dole brumlá.“ Souhrou okolností se na podzim roku 1894 přece jen rozhodl koncert pro violoncello zkomponovat. Od prvního pokusu věnovat tomuto nástroji sólový koncert uplynulo téměř třicet let a Dvořák ho zřejmě považoval za natolik nevýznamný, že mu ani nevadila ztráta jeho rukopisu (našel se až po skladatelově smrti), ani jej nezařadil do žádného ze seznamů svých děl.

Prvotním a zásadním impulsem k napsání violoncellového koncertu s orchestrem se stalo dílo amerického skladatele a violoncellisty Victora Herberta, pedagoga Newyorské konzervatoře, již Dvořák v té době řídil, a první violoncellista newyorské Filharmonické společnosti. Dvořáka Herbertovo dílo natolik nadchlo, že ho celé důkladně prostudoval a několik měsíců poté začal psát vlastní koncert. Možná v návaznosti na hluboce intimní Biblické písně, jež vznikly na jaře roku 1894, pokračoval skladatel v této osobní rovině a nezdráhal se odhalit v novém díle to, čím právě žil: silný stesk po domově, dětech (kromě syna Otakara zůstalo ostatních pět dětí v Čechách), po letním sídle ve Vysoké, kde měl klid na práci, a zároveň vzpomínku na těžce nemocnou Josefinu Kounicovou, svou švagrovou, přítelkyni a dávnou první lásku. V soukolí tvůrčího elánu a vnitřní melancholie vznikla niterná skladba, jíž vévodí pevný kompoziční řád a jež nepostrádá naději. Josefinu zosobňuje v koncertu melodie Dvořákovy písně Kéž duch můj sám z cyklu Čtyři písně op. 82, která patřila k jejím nejoblíbenějším.

Třívětý koncert zahajuje rozměrný orchestrální úvod, v němž zazní obě základní témata věty. Zatímco první se vyznačuje větším melodickým rozestupem, vedlejší téma tvoří líbezná, něžná melodie. Zdánlivě spontánní myšlenka se rodila dlouho a pracně, než autor našel její pravé proporce. Pakliže sám autor přiznal, že ho lyrický motiv úvodního Allegra rozechvívá, ve druhé větě zašel ještě dál a stvořil pro ni jednu ze svých nejpůsobivějších lyrických melodií. Právě zde zazní odkaz na píseň Kéž duch můj sám. Poté přichází košaté rondo, jež tu stojí jako symbol naděje, vzkříšení po temné noci kříže, obraz proměněné bolesti. Dvořák psal tuto větu několik týdnů před definitivním odjezdem z New Yorku, snad proto jako by se chvěla dychtivým očekáváním, jež bylo však po návratu do Čech zakaleno zprávou o Josefinině předčasné smrti. Skladatel v reakci na tuto smutnou skutečnost radikálně změnil závěr celého koncertu a před původní stručnou kodu vložil nových šedesát taktů, v nichž sólové housle opět citují Josefininu oblíbenou píseň.

Světová premiéra koncertu se konala 19. března roku 1896 v londýnské Queen’s Hall pod Dvořákovou taktovkou. Skladbu měl původně premiérovat autorův blízký přítel a mentor violoncellového partu Hanuš Wihan, jemuž bylo dílo dedikováno, jenže nakonec byl koncert svěřen mladému anglickému violoncellistovi Leo Sternovi. Traduje se, že změnu obsazení způsobil Wihanův poněkud necitlivý požadavek přidat do koncertu virtuózní kadenci, což Dvořák rezolutně odmítl, leč pravým důvodem bylo zřejmě hudebníkovo značné časové vytížení. Stern se vypravil za skladatelem do Čech a houževnatě spolu s autorem na koncertu pracoval, a to prý až sedm hodin denně, neboť skladba pro něj byla zejména intonačně nesmírně obtížná. Stern uvedl dílo i při pražské premiéře 11. dubna 1896, později ještě v Lipsku, Chicagu a New Yorku.

Wolfgang Amadeus Mozart — Don Giovanni, předehra k opeře

Opera Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta je neodmyslitelně spjata s Prahou a s českým hudebním životem. Předcházela jí roku 1787 v tehdy nově vystavěném Nosticově (dnešním Stavovském) divadle provedení opery Figarova svatba, která ve Vídni přes počáteční dobré přijetí vydržela na repertoáru pro nepřízeň dvora jen krátkou dobu. Uvedení v Praze naopak bylo triumfální, zvlášť když druhé představení řídil sám autor. Mozartova první čtyřtýdenní návštěva Prahy se tedy nad očekávání vydařila, a proto skladatel s radostí přijal návrh impresária Bondiniho, aby pro následující sezonu napsal pro Pražany novou operu, Dona Giovanniho.

Když pak na podzim roku 1787 přijel skladatel z Vídně znovu do Prahy, pobýval v domě U tří zlatých lvů a u manželů Duškových na Bertramce, připravoval premiéru nového díla. Nebylo ještě zcela hotovo a podle známé legendy se práce na dokončení protáhly natolik, že předehru prý Mozart napsal až v noci před premiérou, která proběhla 29. října 1787. Vzhledem k pohotovosti a rychlosti, s jakou tvořil, to není nepravděpodobné. Praha se tak stala dějištěm prvního provedení díla, které pro svou jedinečnost získalo přídomek „opera oper“. Sám skladatel je označil jako „dramma giocoso“ a naznačil tak, že dílo spojuje rámec osudové závažnosti s dějovými momenty hravě komickými. Tuto dvojlomnost má i orchestrální předehra. Začíná temnou hudbou a pokračuje jiskrně hravou sonátovou částí. Úvodní hudba se pak vrátí před koncem opery ve chvíli, kdy je hrdina díla uvržen do záhrobí.

 — Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

Počátkem 90. let stál Dvořák na vrcholu svých uměleckých sil a byl již světově uznávaným skladatelem. Dostával nabídky na vytvoření skladeb, na koncertní turné či na posty učitelské a ředitelské. Génius Antonín Dvořák se postupně vypracoval z „pouhého“ českého skladatele na skladatele světového, kterého vydávaly renomované nakladatelské domy a s kterým se přátelil Brahms či Čajkovskij.

Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“ představuje vrcholné mistrovské dílo, kombinující dosavadní Dvořákovy postupy v kompozici. Psát cokoli o ní se zdá být vzhledem k jejímu častému provozování nadbytečné. Dílo se od svého prvního uvedení stalo nesmírně populárním a v roce 1969 si vzal s sebou nahrávku symfonie americký kosmonaut Neil Armstrong při první cestě člověka na měsíc. Pro Dvořáka se stalo vytvoření tohoto díla však také jakýmsi symbolem jeho vlastní první cesty za oceán, do Nového světa. V roce 1892 přijímá pozvání do Spojených států a na tři roky se stává ředitelem Národní konzervatoře v New Yorku. Po krátké době pobytu za mořem, v zimě 1893, začíná pracovat na své další, v pořadí již deváté symfonii. Je na ní znát, jak silně na skladatele Amerika zapůsobila, zároveň však zůstává dílem českého mistra na vrcholu tvůrčích sil. Novosvětská měla být důkazem skladatelovy teorie o možnostech využití charakteristických prvků černošské a indiánské hudby pro vznik tzv. americké národní školy, která v době Dvořákova pobytu ve Spojených státech fakticky neexistovala. 

Odborníci vedou již více než sto let debaty o tom, zda Dvořák v symfonii použil konkrétní nápěvy černošských písní či nikoliv. Dvořák sám se k této věci vyjádřil rozporuplně. Jednou tvrdil: „Právě dokončuji novou Sinfonii e moll. Dělá mi velkou radost a bude se od mých dřívějších lišit velice podstatně. Inu, vliv Ameriky, každý kdo má ‚čuch‘, musí vycítit.“ Podruhé se vyjádřil zdánlivě protikladně: „Je to a zůstane to pořád českou muzikou.“ Každopádně konkrétní melodie vědomě nepřebíral: „Je to jen duch černošských a indiánských melodií, jejž jsem se snažil reprodukovat ve své nové symfonii. Neupotřebil jsem jediné z oněch melodií.“  Otázkou také zůstává, do jaké míry mohl vlastně Dvořák za tak krátkou dobu pobytu v Americe původní americkou hudbu opravdu poznat, a nakolik bylo pouze jeho přáním vytvořit něco pro Ameriku, která se k němu v počátcích tak štědře zachovala a která ho jistě velmi fascinovala. Dirigent Leonard Bernstein označil dílo jako skutečně mezinárodní ve své podstatě. Navzdory všem těmto dohadům má 9. symfonie asi mnohem více společného s českou hudbou než s hudbou americkou. Stavebně se vyznačuje velmi přesnou, téměř učebnicovou formou jednotlivých vět.

Podvědomě však Dvořák minimálně jednu ze známých melodií „odcitoval“, vždyť téma z první věty symfonie připomíná nápadně černošský spirituál Swing Low Sweet Chariot.  Druhá věta Largo je zase možná inspirována Písní o Hiawathovi. Tato rozsáhlá básnická skladba amerického básníka Henryho Wadswortha Longfellowa čerpá z příběhů o legendárním indiánském náčelníkovi Hiawathovi a její významnou složkou jsou také působivé popisy přírodních krás divoké americké přírody. Hlavní téma slavného Dvořákova Larga – široká, vznešeně prostá melodie (přednášená anglickým rohem na pozadí sordinovaných smyčců) – má možná svůj předobraz v putování Hiawathy a jeho ženy Minnehahy rozlehlou, nedotčenou americkou krajinou. Střední část věty může být zase odrazem nálady ve scéně pohřbu Minnehahy. Třetí věta symfonie má pak podle skladatele také „něco z indiánského charakteru“. V závěrečné čtvrté větě Dvořák kombinuje všechna témata z celé symfonie. Toto perfektní zvládnutí formy ve spojitosti s nápaditou melodikou, harmonií a instrumentačním mistrovstvím tvoří dohromady skutečně geniální jedinečné dílo. Závěrem uveďme citát z New York Times z roku 1893:  „My, Američané, bychom měli děkovat tomuto českému mistru a ctít ho za to, že nám ukázal, jak máme zacházet s naším vlastním hudebním dědictvím.