Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Gautier Capuçon

Czech Philharmonic

Gautier Capuçon

Czech Philharmonic
Duration of the programme 1 hod 45 min
Programme

Antonín Dvořák
Cello Concerto in B Minor, Op. 104

Pyotr Ilyich Tchaikovsky
Symphony No. 4 in F Minor, Op. 36

Performers

Gautier Capuçon
cello

Semyon Bychkov
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic<br>Gautier Capuçon
Rudolfinum — Dvorak Hall
28 Feb 2018  Wednesday — 10.00am Final rehearsal
Can't order online
28 Feb 2018  Wednesday — 7.30pm
Can't order online
1 Mar 2018  Thursday — 7.30pm
Can't order online
2 Mar 2018  Friday — 7.30pm
Can't order online

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Gautier Capuçon  cello

Gautier Capuçon

Gautier Capuçon is a true 21st century ambassador for the cello. Performing internationally with many of the world’s foremost conductors and instrumentalists, he is also founder and leader of the ‘Classe d’Excellence de Violoncelle’ at the Fondation Louis Vuitton in Paris. A multiple award winner, he is acclaimed for his expressive musicianship, exuberant virtuosity, and for the deep sonority of his 1701 Matteo Goffriller cello “L’Ambassadeur”.

Committed to exploring and expanding the cello repertoire, Capuçon performs an extensive array of works each season and regularly premieres new commissions. His current projects include performing the world premiere of Tabachnik’s cello concerto “Summer” and collaborations with Danny Elfman and Thierry Escaich.

In the 2019/2020 season Capuçon appears with, amongst others, the philharmonic orchestras of Los Angeles / Philippe Jordan, Czech Philharmonic / Semyon Bychkov, and Rotterdam / Valery Gergiev; the symphony orchestras of St. Louis / Stéphane Denève, Singapore / Vladimir Ashkenazy, and Bavarian Radio / Gianandrea Noseda; and hr-Sinfonieorchester / Alain Altinoglu. He tours Europe and the USA with Leipzig Gewandhausorchester / Andris Nelsons and San Francisco Symphony / Michael Tilson Thomas, and is Artist-in-Residence at LuganoMusica.

As a chamber musician, this season he performs on tour with Yuja Wang in venues such as Elbphilharmonie Hamburg, Vienna Konzerthaus, Barbican Centre London, and Philharmonie Paris, as well as with Renaud Capuçon, Frank Braley, Jérôme Ducros, and Leonidas Kavakos. Other regular recital partners include Nicholas Angelich, Martha Argerich, Daniel Barenboim, Lisa Batiashvili, Jean-Yves Thibaudet and the Artemis and Ébène quartets.

Recording exclusively for Erato (Warner Classics), Capuçon has won multiple awards and holds an extensive discography. His latest album – Chopin and Franck sonatas with Yuja Wang – was recorded live on tour last season. Earlier recordings include concertos by Shostakovich (Mariinsky Orchestra / Valery Gergiev) and Saint-Saëns (Orchestre Philharmonique de Radio France / Lionel Bringuier); the complete Beethoven Sonatas with Frank Braley; Schubert’s String Quintet with the Ébène Quartet; an album of encores recorded with Paris Chamber Orchestra / Douglas Boyd and Jérôme Ducros (entitled Intuition); and, most recently, an album of Schumann works, recorded live with Martha Argerich, Renaud Capuçon and the Chamber Orchestra of Europe / Bernard Haitink.

Capuçon has been featured on DVD in live performances with the Berliner Philharmoniker / Gustavo Dudamel (Haydn Cello Concerto No. 1) and with Lisa Batiashvili, Sächsische Staatskapelle Dresden and Christian Thielemann (Brahm’s Concerto for Violin and Cello). A household name in his native France, he also appears on screen and online in shows such as Prodiges, Now Hear This, and The Artist Academy, and is a guest presenter on Radio Classique in the show Les Carnets de Gautier Capuçon.

Born in Chambéry, Capuçon began playing the cello at the age of five. He studied at the Conservatoire National Supérieur in Paris with Philippe Muller and Annie Cochet-Zakine, and later with Heinrich Schiff in Vienna. Now, he performs with world leading orchestras, works with conductors such as Lionel Bringuier, Gustavo Dudamel, Charles Dutoit, Christoph Eschenbach, Andrés Orozco-Estrada, and Yannick Nézet-Séguin; and collaborates with contemporary composers including Lera Auerbach, Karol Beffa, Esteban Benzecry, Nicola Campogrande, Qigang Chen, Bryce Dessner, Jérôme Ducros, Henry Dutilleux, Thierry Escaich, Philippe Manoury, Bruno Mantovani, Krzysztof Penderecki, Wolfgang Rihm, and Jörg Widmann.

For further information please visit the homepage https://www.gautiercapucon.com/

Semyon Bychkov  Dirigent

Semyon Bychkov

Music Director and Chief Conductor of the Czech Philharmonic, Semyon Bychkov was born in Leningrad in 1952, immigrated to the United States in 1975, and has been based in Europe since the mid-1980s. Like the Czech Philharmonic, Bychkov has one foot firmly in the cultures both of the East and the West.

Following his early concerts with the Czech Philharmonic in 2013, Bychkov and the Orchestra devised The Tchaikovsky Project, a series of concerts, residencies and studio recordings which allowed them the luxury of exploring Tchaikovsky’s music together. Its first fruit was released by Decca in October 2016, followed in August 2017 by the release of the Manfred symphony. The project culminates in 2019 with residencies in Prague, Vienna and Paris, and Decca’s release of all Tchaikovsky’s symphonies, the three piano concertos, Romeo & Juliet, Serenade for Strings and Francesca da Rimini.

Fourteen years after leaving the former Soviet Union, Bychkov returned to St Petersburg in 1989 as the Philharmonic’s Principal Guest Conductor, the same year as he was named Music Director of the Orchestre de Paris. His international career had taken off several years earlier when a series of high-profile cancellations resulted in invitations to conduct the New York Philharmonic, the Berlin Philharmonic and the Royal Concertgebouw Orchestra. In 1997, he was appointed Chief Conductor of the WDR Symphony Orchestra Cologne, and the following year, Chief Conductor of the Dresden Semperoper.

Bychkov conducts the major orchestras and at the major opera houses in the U.S. and Europe. In addition to his title with the Czech Philharmonic, he holds the Günter Wand Conducting Chair with the BBC Symphony Orchestra, with which he appears annually at the BBC Proms, and the honorary Klemperer Chair of Conducting at the Royal Academy of Music. He was named “Conductor of the Year” at the 2015 International Opera Awards. On the concert platform, the combination of innate musicality and rigorous Russian pedagogy has ensured that Bychkov’s performances are highly anticipated. With repertoire that spans four centuries, the coming season brings two weeks of concerts with the New York Philharmonic, which includes the US première of Thomas Larcher’s Symphony No. 2, and the Cleveland Orchestra where he will conduct Detlev Glanert, Martinů and Smetana. In Europe, his concerts include performances with the Leipzig Gewandhaus, Munich and Berlin Philharmonic Orchestras, Accademia Nazionale di Santa Cecilia, and the Royal Concertgebouw.

Bychkov’s recording career began in 1986 when he signed with Philips and began a significant collaboration which produced an extensive discography with the Berlin Philharmonic, Bavarian Radio, Royal Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, London Philharmonic and Orchestre de Paris. Subsequently a series of benchmark recordings – the result of his 13-year collaboration (1997–2010) with the WDR Symphony Orchestra Cologne – include a complete cycle of Brahms’s Symphonies, and works by Strauss, Mahler, Shostakovich, Rachmaninoff, Verdi, Detlev Glanert and York Höller. His recording of Wagner’s Lohengrin was voted BBC Music Magazine’s Record of the Year in 2010; and his recent recording of Schmidt’s Symphony No. 2 with the Vienna Philharmonic was selected as BBC Music Magazine’s Record of the Month.

Compositions

 — Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104

Rok 1896 se stal pro historii české hudby významným hned ze dvou důvodů: 4. ledna byla založena Česká filharmonie a 19. března premiéroval Antonín Dvořák při své deváté a poslední koncertní cestě do Anglie Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104. Ačkoli byl autor svým dílem nadšen, dokonce psal o „nehorázné radosti“, jež mu přináší, netušil při své skromnosti, ba ani v té době tušit nemohl, že se stane jednou z jeho nejhranějších skladeb, a pro mnoho lidí dokonce králem violoncellových koncertů všech dob. Paradoxem přitom je, že Dvořák nikdy k formě koncertu netíhl a violoncello se mu jako sólový nástroj příliš nezamlouvalo. Tvrdil prý, že „nahoře huhňá a dole brumlá.“ Souhrou okolností se na podzim roku 1894 přece jen rozhodl koncert pro violoncello zkomponovat. Od prvního pokusu věnovat tomuto nástroji sólový koncert uplynulo téměř třicet let a Dvořák ho zřejmě považoval za natolik nevýznamný, že mu ani nevadila ztráta jeho rukopisu (našel se až po skladatelově smrti), ani jej nezařadil do žádného ze seznamů svých děl.

Prvotním a zásadním impulsem k napsání violoncellového koncertu s orchestrem se stalo dílo amerického skladatele a violoncellisty Victora Herberta, pedagoga Newyorské konzervatoře, již Dvořák v té době řídil, a první violoncellista newyorské Filharmonické společnosti. Dvořáka Herbertovo dílo natolik nadchlo, že ho celé důkladně prostudoval a několik měsíců poté začal psát vlastní koncert. Možná v návaznosti na hluboce intimní Biblické písně, jež vznikly na jaře roku 1894, pokračoval skladatel v této osobní rovině a nezdráhal se odhalit v novém díle to, čím právě žil: silný stesk po domově, dětech (kromě syna Otakara zůstalo ostatních pět dětí v Čechách), po letním sídle ve Vysoké, kde měl klid na práci, a zároveň vzpomínku na těžce nemocnou Josefinu Kounicovou, svou švagrovou, přítelkyni a dávnou první lásku. V soukolí tvůrčího elánu a vnitřní melancholie vznikla niterná skladba, jíž vévodí pevný kompoziční řád a jež nepostrádá naději. Josefinu zosobňuje v koncertu melodie Dvořákovy písně Kéž duch můj sám z cyklu Čtyři písně op. 82, která patřila k jejím nejoblíbenějším.

Třívětý koncert zahajuje rozměrný orchestrální úvod, v němž zazní obě základní témata věty. Zatímco první se vyznačuje větším melodickým rozestupem, vedlejší téma tvoří líbezná, něžná melodie. Zdánlivě spontánní myšlenka se rodila dlouho a pracně, než autor našel její pravé proporce. Pakliže sám autor přiznal, že ho lyrický motiv úvodního Allegra rozechvívá, ve druhé větě zašel ještě dál a stvořil pro ni jednu ze svých nejpůsobivějších lyrických melodií. Právě zde zazní odkaz na píseň Kéž duch můj sám. Poté přichází košaté rondo, jež tu stojí jako symbol naděje, vzkříšení po temné noci kříže, obraz proměněné bolesti. Dvořák psal tuto větu několik týdnů před definitivním odjezdem z New Yorku, snad proto jako by se chvěla dychtivým očekáváním, jež bylo však po návratu do Čech zakaleno zprávou o Josefinině předčasné smrti. Skladatel v reakci na tuto smutnou skutečnost radikálně změnil závěr celého koncertu a před původní stručnou kodu vložil nových šedesát taktů, v nichž sólové housle opět citují Josefininu oblíbenou píseň.

Světová premiéra koncertu se konala 19. března roku 1896 v londýnské Queen’s Hall pod Dvořákovou taktovkou. Skladbu měl původně premiérovat autorův blízký přítel a mentor violoncellového partu Hanuš Wihan, jemuž bylo dílo dedikováno, jenže nakonec byl koncert svěřen mladému anglickému violoncellistovi Leo Sternovi. Traduje se, že změnu obsazení způsobil Wihanův poněkud necitlivý požadavek přidat do koncertu virtuózní kadenci, což Dvořák rezolutně odmítl, leč pravým důvodem bylo zřejmě hudebníkovo značné časové vytížení. Stern se vypravil za skladatelem do Čech a houževnatě spolu s autorem na koncertu pracoval, a to prý až sedm hodin denně, neboť skladba pro něj byla zejména intonačně nesmírně obtížná. Stern uvedl dílo i při pražské premiéře 11. dubna 1896, později ještě v Lipsku, Chicagu a New Yorku.

Pyotr Ilyich Tchaikovsky — Symfonie č. 4 f moll op. 36

Kde končí slova, začíná hudba…“ napsal Heinrich Heine. Hudba je abstraktním jazykem, bez písmen, beze slov a přesto dokáže vyjádřit mnohé. Hluboký žal, nespoutaný cit, každodenní radosti i zklamání, víra v lidskou dobrotu, smutek, prostá a mocná radost a hlavně naděje, to vše je vkomponováno do mistrovského díla Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893) a snad nejniterněji právě do Symfonie č. 4 f moll op. 36. Osud, který klepal na dveře Beethovena, se vrýval do mysli i tohoto ruského velikána a ten mu dal zaznít úvodní fanfárou v hornách, dřevech a trubkách, aby se pak k němu vracel v průběhu celé skladby. Tato kompozice je první z Čajkovského velkých symfonií; byla zkomponována v těžkých dobách skladatelova nevydařeného krátkého manželství v letech 1877–1878 a je dedikována „nejlepší přítelkyni“, donátorce Naděždě von Meck. Premiéra, které nebyl Čajkovskij přítomen, proběhla v Moskvě 10. / 22. února 1878 pod taktovkou Nikolaje Rubinštejna. Posluchači byli odkázáni na pouhou znějící strukturu, jelikož nám známý program byl sepsán skladatelem až po premiéře, navíc v soukromém dopise svojí ochránkyni. Přesto, dovolme si přepych být chvíli poetičtí.

První věta je přemítáním o osudu „je to osud, neúprosná síla, která odmítá splnit naše tužby po štěstí, síla, která nad námi stále visí jako Damoklův meč.“ Narůstající pocit deprese a beznaděje je vystřídán arabeskou klarinetu a lyrickou melodií smyčců „není lepší odvrátit se od skutečnosti a nechat se ukolíbat snem? Ó, radost!“ Ale ne, vždyť to byl jenom sen. Osud je neodvratný a „vlny Tě hází na všechny strany, dokud Tě moře nepohltí…“. Ve druhé větě sólový hoboj navozuje pocit melancholie, když nám večer vypadne kniha z ruky, my se oddáme snění a „přicházejí vzpomínky a zaplavuje nás smutek, že už tolik věcí patří minulosti…“. Třetí věta Scherzo v rozmarném F dur „nevyjadřuje nijaké zvláštní pocity“. Pizzicato smyčců, doplněné v triu dřevy a žesti, předkládá lehce ironickou atmosféru šklebivé arabesky. Závěrečné Finále se jeví jako radostné, je postaveno na rozvíjení melodie ruské lidové písně V širém poli břízka stála, které je ve střední části (Andante) opět nabouráno hrozivým motivem osudu. Naděje a radost, alespoň ostatních, však nakonec zvítězí: „Když nenajdeme štěstí v sobě, hledáme ho v jiných. Pojďme mezi prostý lid. Oddávejme se s nimi bezstarostné radosti, když si najdou chvíli volného času… Neúprosný osud se však připomíná. Nikdo si Tě nevšímá, nikdo se neotočí, aby spatřil Tvoji osamělost! Kdo však praví, že život je smutný? Existuje radost, prostá a mocná. Raduj se ze štěstí druhých a budeš moci žít dál…