Karita Mattila je vítězkou prvního ročníku soutěže „Singer of the World“ v Cardiffu a jednou z nejvýznačnějších sopranistek naší doby. Kritika si cení jak krásy a všestrannosti jejího lyrického hlasu, tak jejích mimořádných schopností na scéně. Karita Mattila zpívá ve všech předních operních domech a festivalech světa pod taktovkou dirigentů, jako jsou Claudio Abbado, James Levine, sir Simon Rattle a Esa-Pekka Salonen; její repertoár zahrnuje Mozarta, Strausse, Čajkovského, Verdiho, Pucciniho, Wagnera a Janáčka. Její cit pro dramatickou stránku opery dosahuje ve spolupráci s předními divadelními režiséry skvělých výsledků; zvlášť pozoruhodné bylo její vystoupení v opeře Don Carlos ve vysoce ceněném nastudování Luca Bondyho, které bylo představeno v Paříži, Londýně a na Edinburghském festivalu. Podobně kvalitní byla spolupráce se Lvem Dodinem na nastudování Elektry pro Salcburský velikonoční festival, Pikové dámy a Salome v divadle Opera Bastille, spolupráce s Peterem Steinem na nastudování Simona Boccanegra v Salcburku, s Robertem Carsenem na inscenaci Lohengrina v Opera Bastille a s Jürgenem Flimmem na Fideliovi v New Yorku.
V průběhu své vynikající kariéry získala Karita Mattila mnoho cen a vyznamenání. V roce 2005 ji organizace Musical America jmenovala „Hudebnicí roku“, což je jedno z nejprestižnějších ocenění, které mohou klasičtí hudebníci ve Spojených státech dosáhnout. V roce 2003 jí Francie poctila předním vyznamenáním v oblasti kultury – řádem „Rytíře umění a literatury“. V roce 2001 zvolil deník New York Times Karitu Mattilu nejlepší zpěvačkou roku za její vystoupení ve Fideliovi v Metropolitní opeře a ve stejném roce byla nominována na cenu Laurence Oliviera za mimořádný operní výkon v rolích Jenůfy a Lisy v Její pastorkyni a Pikové dámě v Královské opeře v Londýně.
Adriana Kohútková studovala zpěv na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a po absolvování se stala sólistkou Opery Slovenského národního divadla. V prvních letech své kariéry se věnovala především lyrickému a koloraturnímu oboru, jako je Mozartova Konstanza či Donna Anna, Verdiho Violetta a Gilda, Donizettiho Lucia di Lammermoor. Hostovala na významných operních scénách – Hamburk, Praha, Budapešť, Salcburk, Lublaň, Tokio atd.
V současnosti se repertoár Adriany Kohútkové rozšiřuje o mladodramatické role. Divákům se pravidelně představuje jako Rusalka, Mařenka z Prodané nevěsty, Pucciniho Madama Butterfly, Mimi, Liu, Čajkovského Taťána a Lisa, Jenůfa, Elsa a Alžběta z Wagnerových oper Lohengrin a Tannhäuser. Spolupracuje s mnohými předními operními domy, např. s operou v Bonnu, Královskou operou v Kodani, pražským Národním Divadlem, Gren Theatre v Ženevě, Opernhausem v Curychu. I nadále s úspěchem interpretuje velké Verdiho a Donizzetiho charaktery – Elenu z opery Sicilské nešpory či postavu Desdemony po boku tenoristy José Cura.
Jako koncertní pěvkyně se představila pod taktovkou významných dirigentů, jako jsou nebo byli Petr Maag, Sylvain Camberling, Serge Baudo, Manfred Honeck, Oliver Dohnányi atd.
Pražskou konzervatoř absolvoval u Zdeňka Jankovského, soukromě se pak dále zdokonaloval u Václava Zítka. V průběhu studia se stal členem vokální skupiny Dobrý večer kvintet. Bohatá je jeho koncertní činnost, především v projektech barokního a klasicistního repertoáru, na koncertních pódiích v Japonsku, Rakousku, Norsku, Itálii, Německu, Francii a Španělsku. Spolupracoval s dirigenty Jiřím Bělohlávkem, Sirem Charlesem Mackerrasem, Oliverem Dohnányim, Gertem Albrechtem, Tomášem Netopilem aj. Od roku 1993 je sólistou Opery Národního divadla v Praze, kde vytvořil mnoho rolí domácího i světového repertoáru. Podílel se na nahrávce Rybovy České mše vánoční (Deutsche Grammophon), Zelenkovy korunovační opery Sub olea pacis et palma virtutis, která získala Cannes Classical Awards za rok 2002. Janáčkův Zápisník zmizelého provedl např. v Teatro Real v Madridu, na festivalech Moravský podzim a Janáčkovy Hukvaldy. V roce 2016 účinkoval jako Rechtor v Příhodách lišky Bystroušky v inscenaci Jana Lathama-Koeniga a Roberta Carsena v Teatro Reggio v Turíně a jako Števa Buryja v koncertních provedeních Její pastorkyně v Praze a Londýně s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií. Spolupracuje také s Českou televizí. Je držitelem Ceny Thálie za rok 2015.
Aleš Briscein původně vystudoval hru na klarinet a saxofon a poté operní zpěv na Pražské konzervatoři. Ve studiích pokračoval na Západočeské univerzitě v Plzni. V roce 1995 začal vystupovat ve Státní opeře Praha a v krátké době zde nastudoval několik rolí lyrického oboru (Tamino v Mozartově Kouzelné flétně, Ferrando v Così fan tutte, Almaviva v Rossiniho Lazebníku sevillském, Narciso v Rossiniho Turku v Itálii, Jeník ve Smetanově Prodané nevěstě, Alfredo ve Verdiho opeře La Traviata, Kudrjáš v Janáčkově Kátě Kabanové atd.). Je stálým hostem opery Národního divadla v Praze i Státní opery Praha.
Účinkoval na prestižních festivalech jako Edinburgh International Festival, Pražské jaro aj., spolupracuje s významnými orchestry, jako je Česká filharmonie, Skotský královský národní orchestr atd. Na Pražském jaru v roce 2002 zpíval ve světové premiéře hlavní tenorový part Jonathana v oratoriu Sylvie Bodorové Juda Makabejský. Pro společnost Decca natočil na kompaktní disk operu Pavla Haase Šarlatán.
Studoval na Konzervatoři České Budějovice pod vedením prof. D. Volfové. Po absolutoriu nastoupil do stálého angažmá v Jihočeském divadle jako sólista opery, kde ztvárnil řadu hlavních rolí, jako např. Figaro (Lazebník sevillský), Germonte (La Traviata), Valentin (Faust a Markétka), Papageno (Kouzelná flétna), Guglielmo (Cosí fan tutte), nebo Belcore (Nápoj lásky).
Pravidelně hostuje na řadě operních scén České republiky, jako je Národní divadlo v Praze, Státní opera Praha, Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Jihočeské divadlo České Budějovice, Národní divadlo Brno nebo Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Jeho repertoár tvoří několik desítek rolí různého charakteru.
Spolupracoval mj. s režiséry O. Havelkou, J. Heřmanem, M. Formanem, režisérskou dvojicí SKUTR (Martin Kukučka & Lukáš Trpišovský) a zpíval pod taktovkou dirigentů, jakými jsou G. Albrecht, A. Allemandi, J. Bělohlávek, T. Brauner, E. Dovico, P. Feranec, E. Fiore, H. M. Förster, J. Hrůša, R. Jindra, J. Keenen, O. Lenárd, T. Netopil, L. Pešek, M. De Rose, D. Savic aj.
Hostuje na koncertních a operních jevištích nejen v Čechách, ale i v zahraničí - v Japonsku, Dánsku, Jižní Koreji, Rakousku, Španělsku, Německu, Rusku, Itálii nebo Anglii za doprovodu orchestrů jako je BBC Symphony Orchestra, PKF – Prague Philharmonie aj.
Podílel se na realizaci nahrávky Smetanovy Prodané nevěsty s BBC Symphony Orchestra pod taktovkou J. Bělohlávka pro nahrávací společnost Harmonia Mundi. Pro společnost BBC natočil dokument "Rolando meets Don Giovanni", kde vystoupil společně s Rolandem Villazónem v titulní roli Dona Giovanniho.
Je častým hostem prestižních mezinárodních hudebních a operních festivalů, jako např. MHF Dvořákova Praha, rakouského Opern Air Gars am Kampf, MHF Pražské jaro, MOF Smetanova Litomyšl nebo MHF Český Krumlov.
Získal třikrát ve svém oboru prestižní Cenu Karla Rodena.
Yvona Škvárová přijala první angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni. V Národním divadle se představila v roce 1987 a v následujícím roce zde získala angažmá. Nastudovala mj. Dorabellu (Mozart: Così fan tutte), Maddalenu (Verdi: Rigoletto), Pavlínu a Dafnis (Čajkovskij: Piková dáma) a Betty Doxy (Britten: Žebrácká opera). Po rozdělení pražských operních domů se stala členkou Státní opery Praha, kde patřila k předním sólistkám souboru.
Představila se v hlavních rolích Rossiniho oper Italka v Alžíru a Lazebník sevillský, jako Dorabella v Così fan tutte, Laura (Ponchielli: La Gioconda), Verdiho Fenena (Nabucco) a Eboli (Don Carlos), dále jako Thomasova Mignon, Bizetova Carmen, Klára (Prokofjev: Zásnuby v klášteře) nebo Marina (Musorgskij: Boris Godunov).
Bohaté jsou i její zahraniční aktivity. V německém Regensburgu byla angažována na roli Oktaviána (R. Strauss: Růžový kavalír), několikrát vystoupila pohostinsky v Italce v Alžíru v Kolíně nad Rýnem a v Rakousku jako Waltraute (Wagner: Valkýra). Dále hostovala v Dublinu a Nancy, její umění ocenilo publikum i na Tchaj-wanu a v Japonsku.
Od roku 1999 je opět členkou Národního divadla. Z rolí, které tu vytvořila, připomeňme mj. Kostelničku (Janáček: Její pastorkyňa), Dvořákovu Ježibabu (Rusalka) a Kněžnu (Čert a Káča), Smetanovu Martinku (Hubička) a Ludmilu (Prodaná nevěsta), Mrs. Quickly (Verdi: Falstaff), Kněžnu z Bouillonu (Cilea: Adriana Lecouvreur), Waltraute ve Valkýře nebo Herodias v koncertní provedení Straussovy Salome.
Za roli Brangäny (Wagner: Tristan a Isolda) získala cenu Festivalu hudebního divadla Opera 2001 za nejlepší ztvárnění vedlejší role a byla nominována na prestižní Cenu Thálie. Za roli Marylin Klinghoffer v opeře Johna Adamse Smrt Klinghoffera získala Cenu Thálie 2003. Je také vyhledávanou interpretkou oratorní a kantátové tvorby.
Mladá úspěšná sopranistka Lucie Silkenová se dnes již právem řadí k předním a vyhledávaným českým operním pěvkyním. Od pěti let byla členkou Kühnova dětského sboru, ve výběru středních škol tedy logicky zvítězilo pražské Gymnázium Jana Nerudy s hudebním zaměřením (v jejím případě zpěv a klavír), následovala Hudební fakulta AMU, kde byl jejím pedagogem sólista opery Národního divadla Ivan Kusnjer. Promovala v roce 2010 a své pěvecké umění tříbila na mistrovských kurzech v Anglii, Španělsku, Německu a Rakousku. Už během studia na HAMU na sebe mladá interpretka upozornila spoluprací s Jiřím Suchým v divadle Semafor, ale především potom v hlavních rolích oper, které mladí pěvci z HAMU nastudovali pro Divadlo F. X. Šaldy v Liberci.
Kariéra dnešního začínajícího umělce není možná bez účasti v domácích a mezinárodních soutěžích. Lucie Silkenová si považuje 1. ceny na mezinárodní soutěži mladých hudebníků ve Francii Concours International d’Encouragement, Lyon 2008, již organizuje celosvětově proslulá organizace Rotary Club, a 2. ceny v kategorii opera na 44. ročníku Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech v roce 2009. Právě zde si jí všimli zástupci tří významných divadel (Národní divadlo Praze, Státní opera Praha a Státní divadlo Košice) a její vystoupení ocenili nabídkou hostování na tamních scénách. V roce 2013 se jí podařilo uspět v celosvětové soutěži International Hans Gabor Belvedere Singing Competion a dostat se mezi semifinalisty v Amsterdamu.
S vítězstvím v mezinárodních soutěžích se Lucii Silkenové otevřela cesta na další operní scény po celé České republice. Těmi nejvýznamnějšími jsou pražské Národní divadlo, kde od roku 2010 pravidelně hostuje, a Státní opera, ve které hostuje od roku 2014. Příznivcům opery se tato nadaná pěvkyně představila například v rolích Kleopatry (Händelův Julius Caesar), Paminy (Mozartova Kouzelná flétna), Zerliny (Mozartův Don Giovanni), Corilly (Donizettiho Poprask v opeře), Rosiny (Rossiniho Lazebník sevilský), Gildy (Verdiho Rigoletto), Terinky (Dvořákův Jakobín), Lišky Bystroušky (Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky) a Lízy (Lehárova Země úsměvů). Hostovalav divadlech Teatro Regio Torino,F. X. Šaldy v Liberci, J. K. Tyla v Plzni, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a spolupracuje s Komorní operou Praha na zahraničních turné (Japonsko, Španělsko, Francie, Německo, Švýcarsko).
Úspěšně si vede i v oblasti koncertní. Rok po ukončení studií měla sólový recitál na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro 2011. Opakovaně vystoupila na Mezinárodním operním festivalu Smetanova Litomyšl. V únoru 2012 ji dirigent Jiří Bělohlávek pozval k provedení role Terinky v koncertním uvedení Dvořákova Jakobína s BBC Symphony Orchestra v Londýně. V březnu 2013 debutovala v jižní Americe s Orquestra Sinfônica do Estado de São Paulo za řízení finského dirigenta Osmo Vänskäeho a společně uvedli Glagolskou mši Leoše Janáčka. V dubnu 2014 byla jako jediná česká sólistka pozvána legendárním dirigentem Helmuthem Rillingem k provedení Beethovenovy Missy solemnis se Symfonickým orchestrem FOK v pražském Obecním domě. Dalším velkým úspěchem Lucie Silkenové bylo evropské koncertní turné se špičkovým Budapest festival Orchestra řízeným jeho zakladatelem Ivánem Fischerem (První žínka ve Dvořákově Rusalce). Mezi své oblíbené koncertní party řadí Beethovenovu Missu solemnis a Symfonii č.9, Dvořákovo Te Deum a Stabat Mater, Haydnovo Stvoření, Janáčkovu Galgolskou mši, Mahlerovy Symfonie č.2 a č.4, Mozartovo Rekviem a Korunovační mši, Orffovy Carmina Burana či Pergolesiho Stabat Mater.
Pěvkyně koncertuje po celé Evropě a zaujala publikum v Japonsku i Brazílii. Spolupracuje s mnohými významnými dirigenty, jako jsou Jiří Bělohlávek, Iván Fischer, John Fiore, Tomáš Hanus, Jan Latham-Koenig, Jiří Kout, Ondrej Lenárd, Tomáš Netopil, Libor Pešek, Helmuth Rilling, Jac van Steen a Osmo Vänskä a orchestry jako například BBC Symphony Orchestra, Budapest Festival Orchestra, Orquestra Sinfônica do Estado de São Paulo, Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého Rozhlasu a mnohými dalšími. Natočila několik nahrávek se společnostmi Navona Records, ArcoDiva a Český rozhlas.
Luděk Vele absolvoval pražskou konzervatoř u Jaroslava Horáčka a v posledním roce studia přijal angažmá v liberecké opeře. Oblastní scéna mu umožnila rychle umělecky vyzrát a v krátké době zde vytvořil řadu rolí českého i světového repertoáru. Sólistou Opery Národního divadla je od roku 1983. Zde svůj repertoár obohatil téměř o všechny významné úlohy basového oboru, které mu mohla zdejší dramaturgie poskytnout. Vedle svého mistrovsky propracovaného Vodníka, Kecala a Leporella zde mj. nastudoval Smetanova Chrudoše (Libuše), Palouckého (Hubička), Beneše (Dalibor) a Mumlala (Dvě vdovy), Marbuela (Dvořák: Čert a Káča), Filipa (Dvořák: Jakobín), Revírníka i Jezevce a Faráře (Janáček: Příhody lišky Bystroušky), Kněze Grigorise (Martinů: Řecké pašije), titulní roli Donizettiho Dona Pasquala, Verdiho Sparafucila (Rigoletto) a Banca (Macbeth), Collina (Puccini: Bohéma), Lorenza (Gounod: Romeo a Julie), Barona Ochse (Richard Strauss: Růžový kavalír), Mozartova Bartola (Figarova svatba) a Komtura (Don Giovanni). Za své výkony v rolích Chrudoše a Barona Ochse byl oceněn Cenami Thálie 1995 a 1996. Spolupracuje s rozhlasem a televizí. Je častým hostem operních scén i koncertních pódií doma i v zahraničí. Natočil též řadu snímků s domácími i zahraničními gramofonovými firmami.
Mezzosopranistka Jana Hrochová (Wallingerová), rozená Štefáčková, absolvovala pražskou konzervatoř ve třídě Jarmily Krásové. V roce 1998 získala druhou cenu na soutěžní přehlídce konzervatoří České republiky. Od roku 2001 se formou soukromého studia vzdělává u Natálie Romanové.
Od roku 2000 je sólistkou Opery Národního divadla v Brně. Hostuje také v divadle Freiburg, v Národním divadle Praha, ve Státní opeře Praha, ve Státním divadle Košice, v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni, v Divadle Františka Xavera Šaldy v Liberci, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v Moravském divadle Olomouc a v Městském divadle v Ústí nad Labem. Spolupracuje s předními českými orchestry a významnými dirigenty jakými jsou Serge Baudo, Gerd Albrecht, Ondrej Lenárd, Petr Altrichter, Jakub Hrůša, Leoš Svárovský, Tomáš Hanus, Jiří Bělohlávek a další. Koncertuje v zahraničí (Japonsko, Španělsko, Mexiko, Řecko, Holandsko, Rakousko, Německo a Itálie). V roce 2011 zpívala altové sólo v Rekviem Antonína Dvořáka na státním pohřbu Václava Havla. Za rok 2005, 2008 a 2010 jí byla Národním divadlem Brno udělena cena diváka DIVA. V roce 2012 a 2013 získala širší nominaci na Cenu Thálie. V letech 2011 a 2015 natočila 3 CD písní Bohuslava Martinů pro vydavatelství Naxos.
Marta Reichelová je absolventkou Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Janáčkovy akademie múzických umění v Brně obor - Zpěv, kde v současné době dokončuje doktorské studium obor - Interpretace a umění interpretace. Již v době studií začala hostovat v Divadle Jiřího Myrona v Ostravě (E. Kalmán: Hraběnka Marica - Líza), ve Slezském divadle Opava (E. Humperdinck: Perníková chaloupka - Mařenka), v Divadle J. K. Tyla v Plzni (B. Martinů: Voják a tanečnice – tanečnice Fenicie).
Roku 2013 začala spolupracovat jako host s Národním divadlem Brno. Představila se v roli Dafne ve stejnojmenné opeře soudobých skladatelů T. Hanzlíka a J. Zouhara a jako První žínka v Rusalce A. Dvořáka. S touto inscenací se účastnila roku 2014 hostování brněnské opery v Royal Opera House Muscat v Ománu. Na podzim téhož roku se stala stálou členkou operního ansámblu Národního divadla Brno. K jejím rolím patří Zerlina (W. A. Mozart: Don Giovanni), Maid (Th. Adés: Powder her face), Liška Bystrouška (L. Janáček: Příhody Lišky Bystroušky), Penelopka (M. Ivanovič: Čarokraj), Barče (B. Smetana: Hubička), Esmeralda (B. Smetana: Prodaná nevěsta), Wanda (O. Nedbal - Polská krev).
Na podzim 2015 debutovala v Národním divadle v Praze jako Kuchařinka (I. Stravinskij: Slavík) a Brigitta (P. I. Čajkovskij: Jolanta). V sezóně 2015/2016 dostala v Divadle A. Dvořáka v Ostravě příležitost ke ztvárnění role Ophélie ve velké francouzské opeře A. Thomase Hamlet.
Je laureátkou několika soutěží, např: Mezinárodní pevěcké soutěže A. Dvořáka v Karlových Varech 2013 (2. cena a několik zvláštních cen poroty), Mezinárodní pěvecké soutěže Žďár nad Sázavou 2011 (2. cena) a semifinalistkou Mezinárodní pěvecké soutěže Hans Gabor Belvedere 2015.
Spolupracovala s dirigenty jako L. König, R. Štúr, T. Brauner, D. Švec, J. Kyzlink, J. Klecker, M. Ivanovič, O. Olos a s hudebními tělesy jako Symfonický orchestr hl. Města Prahy FOK, Filharmonie Brno, Janáčkova filharmonie Ostrava, Moravské klavírní trio.
Věnuje se též interpretaci skladeb soudobých skladatelů a písňovému repertoáru. V březnu 2014 měla například možnost premiérovat skladbu „Trebbia“ - zpěv duše Sv. Rocha hudebního skladatele Juraje Filase, která zazněla na předávání Evropských cen Trebbia 2014 ve Španělském sálu Pražského hradu.
Kateřina Jalovcová studovala zpěv na konzervatoři v Praze pod vedením profesorky Brigity Šulcové.
V roce 2001 získala 1.cenu v pardubické souteži konzervatoří.
Od roku 2004 byla sólistkou Divadla F.X Šaldy v Liberci a v roce 2006 přijala angažmá v Národním divadle v Praze, kde nastudovala řadu rolí, například Carmen (Carmen), Dalilu (Samson a Dalila), Melisandu (Pelleas a Melisanda) Niclause a Múzu (Hoffmannovy povídky), Pannu Rozu (Tajemství), Káču (Čert a Káča), Varvaru(Káťa Kabanová- režie Robert Wilson), Radmilu (Libuše), Olgu (Evžen Oněgin), Cherubín (Figarova svatba), Annia (La clemenza di Tito) a řadu dalších
Na svém repertoáru má dále role Azuceny (Il trovatore), Ulriky (Un ballo in maschera), Preziosilly (La forza del destino), Feneny (Nabucco), Suzuki (Madame Butterfly), Tygrany (Edgar), Siebela (Faust a Markétka),Giovannu Seymour (Anna Bolena), Dulcinée (Don Quichotte), Končakovnu (Kníže Igor), Fjodora (Boris Godunov).
V červnu 2007 se představila na opernim festivalu v irskem Wexfordu v roli Ježibaby (Rusalka), za kterou získala ocenění a v roce 2008 zde opět účinkovala pod taktovkou Dmitrije Jurowského v roli Lela v opeře Sněhurka Rimskeho Korsakova.
V Opernhausu v Grazu jako host účinkovala v roli Feneny a Suzuki.
Ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Hl.M Prahy FOK se představila v roli Jokaste v oratoriu Oedipus Rex a poté zpívala Dvořákovo Requiem pod vedenim šéfdirigenta Jiřího Kouta.
V roce 2009 se představila v Teatro Municipale di Piacenza a v Teatro Comunale di Bolzano v roli Azuceny pod taktovkou Antonella Allemandiho a v režii Roberta Lagana Manoliho.
V sezoně 2010/2011 zpívala a natočila s Českým symfonickým orchestrem Mahlerovu Symfonii č.2 a č.8 pod taktovkou Libora Peška.
Kateřina Kněžíková se narodila v roce 1982 v Bohumíně. V roce 2007 absolvovala Pražskou konzervatoř a v roce 2010 ukončila svá studia na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze pod vedením Jiřiny Přívratské. Je laureátkou řady soutěží a přehlídek, například Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech.
V Národním divadle v Praze debutovala v roce 2005 v roli Zerliny a od roku 2006 je stálou členkou ansámblu. V uplynulých letech zde nastudovala postavy jako Susanna (Le nozze di Figaro), Serpetta (La Finta giardiniera), Servilia (La Clemenza di Tito), Blonde (Entführung aus dem Serail), Despina (Cosí fan tutte), Ilja (Idomeneo), Almirena (Rinaldo), Adina (Elisir d’amore), Barče (Hubička), Terinka (Jakobín), Nannetta (Falstaff), Aristea (L´Olimpiade) a mnoho dalších.
Hostovala v divadle J. K. Tyla v Plzni, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v divadle F. X Šaldy v Liberci, ve Slovenskom národnom divadle v Bratislavě, v Theatre de Caen, Opéra Royal de Versailles, Theatre Royal de La Monnaie v Bruselu a v Opéra de Dijon.
Spolupracovala s režiséry jako je D. Beneš, Karl-Ernst a Ursel Herrmann, J. Heřman, L. Keprtová, L. Moaty, J. Nekvasil, V. Věžník aj.
V rámci své profesionální koncertní a operní činnosti spolupracovala s dirigenty jako je S. Baudo, J. Bělohlávek, A. Fisch, J. Gaffigan, M. Honeck, H. M. Förster, J. Hrůša, R. Jindra, V. Luks, E. Mazzola, J. Nelson nebo T. Netopil a s významnými hudebními tělesy, jakými jsou BBC Symphony orchestra, Camerata Salzburg, Collegium 1704, Česká filharmonie, Hessischer Rundfunk Frankfurt am Main, PKF - Prague Philharmonia, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu a mnoho dalších.
Pravidelně vystupuje na prestižních mezinárodních festivalech u nás i v zahraničí (MHF Dvořákova Praha, MHF Janáčkův máj, MHF Pražské jaro, MOF Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, Struny podzimu, Festival de La Chaise-Dieu, Festival Rencontres Musicales de Vétzelay, Festival Baroque de Pontoise, Hudební most Praha – Drážďany, Uckermärkische Musikwochen, Tage Alte Musik Regensburg a další).
Vytvořila nahrávky pro Český rozhlas, televizní stanici MEZZO a belgickou rozhlasovou stanici RTFB International. Pro label Harmonia mundi nahrála Smetanovu Prodanou nevěstu a její nahrávka Dove é amore é gelosia v produkci OPUS ARTE DVD získala ocenění německé kritiky „Preis der deutschen Schallplattenkritik“.
Český filharmonický sbor Brno patří k nejužší světové špičce. Dirigenti, orchestry a sólisté, s nimiž sbor doposud spolupracoval, se o něm vyjadřují v superlativech. Kritika pak oceňuje především kompaktní zvuk a širokou škálu výrazových prostředků, jimiž disponuje. Český filharmonický sbor Brno (založen 1990) vystupuje na všech evropských prestižních festivalech i významných koncertních pódiích a vždy dokáže posluchače uchvátit vysokou profesionalitou a mimořádným hudebním cítěním.
Za úspěchy tělesa stojí jeho zakladatel, sbormistr a ředitel Petr Fiala (1943). Vystudoval brněnskou konzervatoř a JAMU (klavír, kompozice, dirigování), je autorem sta osmdesáti skladeb. Sbormistrovské a dirigentské činnosti se věnuje 50 let. V roce 2009 obdržel od České biskupské konference Řád Cyrila a Metoděje za vynikající výsledky v oblasti dirigování a skladatelské činnosti, loni pak za dlouholetou uměleckou činnost Cenu města Brna v oboru hudba. Druhým sbormistrem je Jan Ocetek (1972), absolvent Pedagogické a Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a sbormistrovství na JAMU.
Sbor se zaměřuje na oratorní, kantátový a operní repertoár. Díky své kvalitě absolvuje ročně devadesát koncertů doma i v zahraničí. Spolupracuje s nejlepšími světovými orchestry a dirigenty (např. Petr Altrichter, Jiří Bělohlávek, Jakub Hrůša, Jakub Klecker, Zdeněk Mácal, Tomáš Netopil, Ondrej Lenárd, Libor Pešek, Leoš Svárovský, Vladimír Válek, Juraj Valčuha, Christian Arming, Marc Albrecht, Hermann Baumer, Marcus Bosch, Stephan Blunier, Kees Bakels, Jean-Claude Casadesus, Dennis Russell Davies, Christoph Eschenbach, Gabriel Feltz, Ivan Fischer, Lawrence Foster, Enoch zu Guttenberg, Martin Haselboeck, Nikolaus Harnoncourt, Eliahu Inbal, Marek Janowski, Neeme, Paavo a Kristian Järvi, Dmitrij Kitajenko, Roman Kofman, Marko Letonja, Kurt Masur, Nicholas Milton, Zubin Mehta, Ingo Metzmacher, Yannick Nézet-Séguin, Roger Norrington, Jonathan Nott, Mathias Pintscher, Simon Rattle, Helmuth Rilling, Yuri Simonov, Martin Sieghardt, Steven Sloane, Marc Soustrot, Michael Tilson Thomas, Mario Venzago, Walter Weller, Ralf Weikert, Simone Young a mnozí další).
Přestože sbor hostuje na nejvýznamnějších zahraničních festivalech, domácí publikum ho může slyšet na mnoha koncertech v Brně, Praze, Ostravě, Olomouci, Litomyšli, Českých Budějovicích, Českém Krumlově a jinde.
Sbor má rozsáhlou diskografii a získal řadu ocenění. V roce 2007 obdržel dvě významné evropské ceny – Echo Klassik za Soubor roku 2007 (provedení Brucknerových motet) a Nahrávka roku 2007 za Lisztovo oratorium Christus. V roce 2008 byla nahrávka skladby Paula von Klenaua Die Weise von Liebe und Tod des Cornetts Christoph Rilke nominována na prestižní dánskou cenu Danish P2 Music Prize v kategorii symfonická nahrávka roku. Nahrávka skladby Bernda Aloise Zimmermanna Requiem für einen jungen Dichter získala v roce 2009 cenu německých kritiků – Preis der Deutschen Schallplattenkritik. Ocenění sbírá sbor i na jiných kontinentech – japonský hudebně-kritický časopis Geijutsu Disc Review mu v září 2011 udělil za live nahrávku Dvořákova Requiem prestižní ocenění Tokusen.
Činnost Českého filharmonického sboru Brno podporuje Jihomoravský kraj, Ministerstvo kultury ČR a statutární město Brno. Generálním partnerem Českého filharmonického sboru Brno je TESCAN ORSAY HOLDING, a. s.
Hudebním ředitelem a sbormistrem Českého filharmonického sboru Brno je Petr Fiala (* 1943). Sbor založil v roce 1990 a pod jeho vedením se těleso propracovalo mezi špičková evropská sborová tělesa. Asistentem sbormistra je Jan Ocetek (* 1972).
Šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie
Hlavní hostující dirigent Rotterdamské filharmonie
Čestný dirigent BBC Symphony Orchestra
Po svém úspěšném působení na pozici šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra byl renomovaný český dirigent Jiří Bělohlávek v roce 2012 jmenován hudebním a uměleckým ředitelem České filharmonie, přičemž s orchestrem BBC nadále vystupuje jako jeho čestný dirigent. Během své profesní dráhy působil Jiří Bělohlávek také jako šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (1977–89) a jako umělecký ředitel Pražské komorní filharmonie, nyní orchestru Prague Philharmonia (1994–2004). V roce 2006 byl jmenován předsedou umělecké rady festivalu Pražské jaro a od roku 2013 do roku 2017 zastával funkci hlavního hostujícího dirigenta Rotterdamské filharmonie.
Jako operní dirigent spolupracoval Jiří Bělohlávek s Vídeňskou státní operou, Královskou operou v Covent Garden, Metropolitní operou v New Yorku, operou v San Franciscu, Opéra National de Paris, madridským Teatro Real, operním festivalem v Glyndebourne, Curyšskou operou a pražským Národním divadlem. S hudebníky BBC Symphony Orchestra s velkým úspěchem uvedl a nahrál také několik koncertních provedení oper. V této sezóně potvrdil svou pověst vynikajícího dirigenta janáčkovského repertoáru, když v londýnské Royal Festival Hall dirigoval Českou filharmonii v koncertním provedení Její pastorkyně a v Sanfranciské opeře poté řídil i plné provedení tohoto díla. V rámci cyklu BBC Proms pak uvedl s BBC Symphony Orchestra rovněž Janáčkovu Věc Makropulos.
Česká filharmonie zažívá pod Bělohlávkovým vedením mimořádné úspěchy, a to jak na svém domovském pódiu v Praze, tak na rozsáhlých turné v zahraničí. V posledních třech sezónách koncertoval orchestr na třech kontinentech – kromě Evropy ještě v Asii a Severní Americe. Jeho nedávná rezidence ve vídeňském Musikvereinu byla velmi úspěšná a dala podnět k plánování podobných akcí v jiných světových hlavních městech. V lednu 2017 Česká filharmonie oznámila, že s Jiřím Bělohlávkem oficiálně prodloužila spolupráci až do roku 2022.
Kromě svého působení v Praze a zahraničních turné s Českou filharmonií hostuje Jiří Bělohlávek nadále u předních světových orchestrů – v posledních letech dirigoval například BBC Symphony Orchestra (včetně vystoupení na londýnských Proms), Newyorskou filharmonii, Pittsburgh Symphony Orchestra, National Symphony Orchestra se sídlem ve Washingtonu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, orchestr lipského Gewandhausu a vídeňské symfoniky. V nadcházející sezóně ho vedle projektů s Českou filharmonií čeká i zajímavá spolupráce s tělesy Chicago Symphony Orchestra a Pittsburgh Symphony, s Orchestrem Bavorského rozhlasu v Mnichově, Rotterdamskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Petrohradskou filharmonií a dalšími soubory.
Na podzim roku 2017 absolvuje Bělohlávek s Českou filharmonií velké asijské turné, které zahrnuje koncerty v Japonsku a Koreji a na Tchaj-wanu. Kromě toho bude orchestr dirigovat také na evropských vystoupeních, z nichž nejvýznamnější bude v srpnu 2018 uvedení Janáčkovy Glagolské mše na Salcburském festivalu.
Jiří Bělohlávek má rozsáhlou diskografii; jedním z jeho nedávných projektů s Českou filharmonií je souborná nahrávka všech symfonií a koncertů Antonína Dvořáka. V nadcházející sezóně bude jeho spolupráce se společností Decca pokračovat diskem s nahrávkami sukovského repertoáru.
V roce 2012 byl Jiří Bělohlávek za své služby britské hudbě jmenován komandérem Řádu Britského impéria.
Janáčkova v pořadí třetí opera bývá často chápána jako skladatelovo zlomové dílo, v němž autor poprvé užil svůj osobitý kompoziční přístup a navíc jako vůbec první skladatel komponoval operu na prozaický text. Chtěl tak vytvořit realistické dílo s důrazem na sociální a psychologické aspekty příběhu. Stejně jako v případě druhé Janáčkovy opery Počátek románu, i pro Její pastorkyni se předlohou libreta stalo stejnojmenné drama spisovatelky Gabriely Preissové, které bylo v letech 1890 a 1892 uvedeno na pražské i brněnské činoherní scéně a vyvolalo řadu polemik.
Premiéra v pražském Národním divadle v roce 1890 se téměř rovnala skandálu – objevily se dokonce kritické hlasy, především z klerikálních kruhů, které obvinily autorku, že hanobí slovácký lid. To ovšem nebránilo Janáčkovi, aby si Pastorkyni u Preissové zajistil ještě před premiérou opery Počátek románu v roce 1893, přestože se ho Preissová pokoušela odradit s tím, že se její drama k opernímu zpracování vůbec nehodí. Janáček však tentokrát neměl v úmyslu komponovat operu na veršované libreto, nýbrž na prozaický text. K tomuto rozhodnutí mohla přispět zkušenost s nekvalitně zpracovaným libretem opery Počátek románu, ale především byl Janáček k prozaickému libretu přiveden „principem pravdy v zachyceném nápěvku mluvy“.
Ačkoliv první Janáčkův dochovaný nápěvek pochází až z roku 1897, je jisté, že hudebního prvku lidské řeči si všímal již dříve v souvislosti s intenzívním zájmem o lidovou píseň. Lidskou mluvu považoval za jakási „okénka do duše lidí“ a nápěvky byly podle něj výrazem povahy a okamžitého rozpoložení člověka. Melodickou a rytmickou stránkou lidské řeči se Janáček zabýval až do své smrti – zapsaných nápěvků se dochovalo několik tisíc. Právě nápěvky mluvy a studium lidové písně přivedly Janáčka na novou tvůrčí cestu, která spolu s prozaickou koncepcí Její pastorkyně vedla k hudební i divadelní novosti díla.
Libreto opery si Janáček podle dramatu Preissové vytvořil sám. Pracovat na něm začal roku 1894 – původní předlohu proškrtal a celkově zestručnil tak, aby libreto tvořila pouze hlavní linie příběhu, bez dějových odboček. Kladl přitom důraz na místa, ve kterých se jednající osoby charakterově profilují. Kdy Janáček zahájil práci samotné kompozice opery, není zcela jasné. Při úpravě libreta začal zaznamenávat první hudební myšlenky a téhož roku zkomponoval symfonický obraz Žárlivost, který původně zamýšlel jako předehru k této opeře – nakonec ji však ponechal jako samostatnou skladbu.
Práce na Její pastorkyni zabrala Janáčkovi bezmála devět let. První jednání opery dokončil roku 1897, druhé a třetí pak vznikalo až o několik let později. V letech 1901–1902 pracoval na druhém aktu a poslední dějství dokončil v první verzi před 26. únorem 1903, tedy ve chvílích pro skladatele v životě nejtěžších, kdy v jednadvaceti letech umírala jeho milovaná dcera Olga. Je tedy přirozené, že dílo dedikoval právě jí. Časový odstup mezi prvním a dalšími dvěma dějstvími je patrný i v hudebním zpracování, a to především v první verzi opery, tedy před rozsáhlým přepracováním díla, ke kterému skladatel přistoupil v roce 1907.
Premiéru Její pastorkyně chtěl Janáček svěřit pražskému Národnímu divadlu, kde však operu nepřijali, o čemž svědčí dopis ředitele Gustava Schmoranze z 28. dubna 1903: „Jest mi upřímně líto, že operu Vaši nemůžeme přijmouti k provozování. Přáliť bychom si, aby dílo Vaše potkalo se na jevišti s plným úspěchem pro nás i pro Vás, obáváme se však, že by dílo Vaše úspěchu takového nemělo. Partituru i klavírní výtah Vám vracíme.“ To byla pro Janáčka další zničující rána. Manželka Zdeňka vzpomíná, že upadl do hluboké deprese a pocitu vlastní tvůrčí nemohoucnosti.
Naštěstí projevilo zájem o uvedení premiéry brněnské Národní divadlo. První provedení se konalo v Brně 21. ledna 1904 v divadle na Veveří ulici za řízení Janáčkova žáka Cyrila Metoděje Hrazdiry a sklidilo neobyčejný úspěch, i když nastudování bylo provázeno nechutí účinkujících. Nadto operu nastudoval orchestr, který měl v ideálním případě 28 členů; nebyl zde zastoupen anglický roh či basový klarinet, po jednom nástroji byla obsazena flétna, hoboj a dokonce druhé housle. Situace se navíc reprízu od reprízy zhoršovala.
Také další nastudování v Brně v roce 1906, které mělo premiéru v Moravské Ostravě a dvě reprízy v Brně, bylo pouze přibližné a divadlem spíše trpěné, jak dokládá kritika Jana Kunce: „[...] v orchestru na místě slibovaných 28 sedělo sotva 20 lidí (počítám, že hrály: 4 první housle, 2 druhé, 2 violy, 2 cella a 2 kontrabasy, po jedné flautě, obojce, klarinettu, fagotku, trubce, corně a pozaunu. Bicí nástroje obstaral jeden hráč. Malá flétna vůbec scházela.) [...] Jen 1. housle sténají (místy nesnesitelně falešně) a kontrabasy řezavě se vtírají v sluch; chvílemi tympány zavíří, že přehluší všechno, nebo žestě smutně zavyjí... Úzko mi bylo z toho – úzko a hanba! [...] Na scéně chování některých osob bylo urážlivě hrubé, nevkusné a neumělecké. Místy měl jsem dojem, jakoby sbor (ano i někteří solisté, např. p. Pokorný aj.) dělali si z díla legraci.“
Když Janáček v roce 1907 operu přepracoval, brněnské Národní divadlo dílo odmítlo. Na brněnskou scénu se tak opera vrátila až po velkých bojích v roce 1911. Roku 1908 sice vyšel klavírní výtah tiskem, ale pouze jako prémie brněnského Klubu přátel umění. Není proto divu, že se Janáček stále upínal k Praze, jako místu, kde by mohl poprvé slyšet své dílo v adekvátním nastudování. Na to si však musel ještě několik let počkat. Až v roce 1915 se díky diplomatickému úsilí Janáčkových přátel, především MUDr. Františka Veselého a jeho ženy Marie Calmy Veselé podařilo přesvědčit vedení divadla a dirigenta Karla Kovařovice, aby vzali Její pastorkyňu na milost. Kovařovic pro pražskou premiéru provedl s Janáčkovým souhlasem některé retuše a změny především v instrumentaci a sám se chopil nastudování.
Po nanejvýš úspěšné pražské premiéře 26. května 1916 se Janáček konečně prosadil jako skladatel nejen v českém, ale záhy i světovém měřítku. O operu se začal zajímat po upozornění Josefa Suka pražský spisovatel a publicista Max Brod, který Její pastorkyňu doporučil vídeňskému nakladatelství Universal Edition, přeložil libreto do němčiny a záhy o operu projevila zájem vídeňská Dvorní opera. Také vídeňská premiéra v roce 1918 byla jednoznačným úspěchem a otevřela Janáčkovu dílu cestu do světa. Další zahraniční nastudování Její pastorkyně na sebe nenechaly dlouho čekat – ještě za Janáčkova života byla opera uvedena například v Záhřebu (1920), v Berlíně (1924), v Metropolitní opeře v New Yorku (1924), v Basileji (1925), v Antverpách (1927) či Helsinkách (1928).
Janáčkova opera Její pastorkyňa se stala skladatelovou nejhranější operou a dodnes je její důraz na soucit, obětování i odpuštění aktuální. Dnes se již opera hraje díky edici Charlese Mackerrase a Johna Tyrrella bez Kovařovicových retuší tak, jak ji skladatel skutečně napsal. I když někdy působí neučesaně, je, vzhledem k tomu co sděluje, až děsivě přesná. Snad proto, že působí tak autenticky a pravdivě, patří dnes k nejhranějším operám 20. století.
Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.
