Španělsko

Truls Mørk je jeden z nepozoruhodnějších světových violoncellistů současnosti, jehož hra se vyznačuje vášnivou intenzitou, integritou a elegancí.

Spolupracuje s věhlasnými orchestry (Orchestre de Paris, drážďanská Staatskapelle, Rotterdamská filharmonie, Newyorská filharmonie, Bostonský a Chicagský symfonický orchestr, Clevelandský orchestr aj.) a dirigenty (Myung-Whun Chung, Mariss Jansons, Esa-Pekka Salonen, Gustavo Dudamel, Sir Simon Rattle, Christoph Eschenbach).

Mezi jeho nejdůležitější vystoupení v nynější sezoně patří koncerty s Londýnskou filharmonií (Vladimir Jurowski), Berlínskými filharmoniky (Alan Gilbert), PKF – Prague Philharmonia (Jakub Hrůša), Vídeňskými symfoniky a Českou filharmonií (oba pod vedením Jamese Gaffigana), hr-Sinfonieorchestrem (David Zinman) a Mnichovskými filharmoniky (Lionel Bringuier). Dále se představí s Královským orchestrem Concertgebouw (Mariss Jansons) v Londýně a Paříži, a na turné s Orchestre de la Suisse Romande (Neeme Järvi) provede Brahmsův Dvojkoncert po boku houslisty Vadima Repina. V létě 2013 v Severní Americe Mørk s Repinem zahráli toto Brahmsovo dílo na festivalu Mostly Mozart pod taktovkou Davida Afkhama a s Montrealským symfonickým orchestrem (Kent Nagano). S Filadelfským orchestrem (Yannick Nézet-Séguin) Truls Mørk vystoupil v newyorské Carnegie Hall. V roce 2014 se také opět objevil v Austrálii se Symfonickými orchestry Melbourne a Sydney a s melbournským orchestrem podnikl turné po Evropě pod vedením Sira Andrewa Davise.

Truls Mørk pravidelně vystupuje na recitálech v renomovaných koncertních síních a na festivalech po celém světě. V rámci mezinárodního festivalu v Bergenu v roce 2011 provedl během dvou večerů kompletní Beethovenovy Sonáty pro violoncello a Variace pro violoncello a klavír (naposledy uvedené v tomto formátu v roce 1970 Jacqueline du Pré).

Truls Mørk se také intenzivně věnuje současné hudbě. Na jaře roku 2012 provedl se Symfonickým orchestrem BBC v britské premiéře Rautavaarův cellový koncert Towards the Horizont. Další díla, která uvedl v premiéře, zahrnují Haasův Koncert pro violoncello (s Vídeňskými filharmoniky a dirigentem Jonathanem Nottem), Pendereckého Koncert pro tři violoncella (se Symfonickým orchestrem NHK pod taktovkou Charlese Dutoita) a Hallgrimssonův Koncert pro violoncello, vytvořený na společnou objednávku Osloské filharmonie, Islandského symfonického orchestru a Skotského komorního orchestru. 

Jeho nahrávka Rautavaarova koncertu Towards the Horizont (Ondine) spolu s Helsinskou filharmonií pod taktovou Johna Storgårdse byla nominována na cenu Grammy. CD Virgin Classics s Mørkovou nahrávkou violoncellových koncertů Carla Philippa Emanuela Bacha spolu se souborem Les Violons du Roy pod vedením Bernarda Labadie získala cenu ECHO Klassik Award 2011. Mørkova diskografie dále zahrnuje nahrávky Brahmsova Dvojkoncertu s lipským Gewandhausorchestrem (dir. Riccardo Chailly) a Vadimem Repinem pro společnost Deutsche Grammophon, a Hallgrímssonovy skladby pro violoncello a orchestr pro Ondine. Pro Virgin Classics Mørk nahrál Schumannův Violoncellový koncert s Paavo Järvim a Orchestre Philharmonique de Radio France, kompletní Bachovy Suity pro violoncello, stejně jako Brittenovy Suity pro violoncello – toto album vyhrálo cenu Grammy v roce 2002.

Truls Mørk získal základy hudebního vzdělání od svého otce, ve studiích pak pokračoval u Franse Helmersona, Heinricha Schiffa a Natalie Schakowské. Je držitelem četných ocenění, včetně Ceny norských kritiků (2011) a Sibeliovy ceny (2010). Truls Mørk hraje na vzácný nástroj Esquire z roku 1723, který postavil italský mistr Domenico Montagnana.

Šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie
Hlavní hostující dirigent Rotterdamské filharmonie
Čestný dirigent BBC Symphony Orchestra

Po svém úspěšném působení na pozici šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra byl renomovaný český dirigent Jiří Bělohlávek v roce 2012 jmenován hudebním a uměleckým ředitelem České filharmonie, přičemž s orchestrem BBC nadále vystupuje jako jeho čestný dirigent. Během své profesní dráhy působil Jiří Bělohlávek také jako šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (1977–89) a jako umělecký ředitel Pražské komorní filharmonie, nyní orchestru Prague Philharmonia (1994–2004). V roce 2006 byl jmenován předsedou umělecké rady festivalu Pražské jaro a od roku 2013 do roku 2017 zastával funkci hlavního hostujícího dirigenta Rotterdamské filharmonie.

Jako operní dirigent spolupracoval Jiří Bělohlávek s Vídeňskou státní operou, Královskou operou v Covent Garden, Metropolitní operou v New Yorku, operou v San Franciscu, Opéra National de Paris, madridským Teatro Real, operním festivalem v Glyndebourne, Curyšskou operou a pražským Národním divadlem. S hudebníky BBC Symphony Orchestra s velkým úspěchem uvedl a nahrál také několik koncertních provedení oper. V této sezóně potvrdil svou pověst vynikajícího dirigenta janáčkovského repertoáru, když v londýnské Royal Festival Hall dirigoval Českou filharmonii v koncertním provedení Její pastorkyně a v Sanfranciské opeře poté řídil i plné provedení tohoto díla. V rámci cyklu BBC Proms pak uvedl s BBC Symphony Orchestra rovněž Janáčkovu Věc Makropulos.

Česká filharmonie zažívá pod Bělohlávkovým vedením mimořádné úspěchy, a to jak na svém domovském pódiu v Praze, tak na rozsáhlých turné v zahraničí. V posledních třech sezónách koncertoval orchestr na třech kontinentech – kromě Evropy ještě v Asii a Severní Americe. Jeho nedávná rezidence ve vídeňském Musikvereinu byla velmi úspěšná a dala podnět k plánování podobných akcí v jiných světových hlavních městech. V lednu 2017 Česká filharmonie oznámila, že s Jiřím Bělohlávkem oficiálně prodloužila spolupráci až do roku 2022.

Kromě svého působení v Praze a zahraničních turné s Českou filharmonií hostuje Jiří Bělohlávek nadále u předních světových orchestrů – v posledních letech dirigoval například BBC Symphony Orchestra (včetně vystoupení na londýnských Proms), Newyorskou filharmonii, Pittsburgh Symphony Orchestra, National Symphony Orchestra se sídlem ve Washingtonu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, orchestr lipského Gewandhausu a vídeňské symfoniky. V nadcházející sezóně ho vedle projektů s Českou filharmonií čeká i zajímavá spolupráce s tělesy Chicago Symphony Orchestra a Pittsburgh Symphony, s Orchestrem Bavorského rozhlasu v Mnichově, Rotterdamskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Petrohradskou filharmonií a dalšími soubory.

Na podzim roku 2017 absolvuje Bělohlávek s Českou filharmonií velké asijské turné, které zahrnuje koncerty v Japonsku a Koreji a na Tchaj-wanu. Kromě toho bude orchestr dirigovat také na evropských vystoupeních, z nichž nejvýznamnější bude v srpnu 2018 uvedení Janáčkovy Glagolské mše na Salcburském festivalu.

Jiří Bělohlávek má rozsáhlou diskografii; jedním z jeho nedávných projektů s Českou filharmonií je souborná nahrávka všech symfonií a koncertů Antonína Dvořáka. V nadcházející sezóně bude jeho spolupráce se společností Decca pokračovat diskem s nahrávkami sukovského repertoáru.

V roce 2012 byl Jiří Bělohlávek za své služby britské hudbě jmenován komandérem Řádu Britského impéria.

Pražské obecenstvo se však se Schumannem osobně seznámilo již dříve, v lednu 1847, kdy doprovázel manželku Claru na jejím koncertním turné. Clara Schumannová, rozená Wiecková, náležela k nejlepším klavíristkám své doby a její otec dokonce připravoval k podobné dráze i mladého Roberta Schumanna. Ten se sice musel této kariéry vzdát kvůli problémům s hybností prstů na pravé ruce, nicméně pro klavír zkomponoval množství krásných skladeb, kromě jiného slavný Koncert pro klavír a orchestr a moll a další koncertantní opusy. Velkou pozornost věnoval klavíru v písních a komorní hudbě. S Clarou a později také s Johannesem Brahmsem hrával čtyřručně, improvizoval, klavír měl k dispozici i v posledních dvou letech svého života, která strávil v ústavu pro choromyslné v Endenichu u Bonnu.

Kompozici Koncertu pro violoncello a orchestr a moll op. 129 předcházelo další stěhování Schumannových, tentokrát do Düsseldorfu v Dolním Porýní. Od září roku 1850 zde Schumann působil jako hudební ředitel, zodpovědný za chod orchestru, pěveckého sboru, ba i chrámové hudby ve dvou katolických kostelích. Šťastné období se promítlo také do nálady violoncellového koncertu, který vznikl během dvou říjnových týdnů roku 1850. Jeho tři věty jsou spojeny v jeden celek, svého druhu hudební báseň, v níž se dají vysledovat motivické souvislosti. Sólista nepředvádí svou virtuozitu a efektní hmaty, tak jak bylo v této době běžné, nýbrž hudbu plnou melodické krásy, lyriky i myšlenkové hloubky. Sólový part konzultoval Schumann v roce 1851 s violoncellistou Robertem Emilem Bockmühlem z Frankfurtu. Ačkoliv první veřejné provedení koncertu již skladatel neslyšel (1860), skladba se stala oblíbeným koncertním číslem; z českých violoncellistů 19. století ji měl na svém repertoáru např. Hanuš Wihan, v jehož pozůstalosti se nacházejí vlastnoručně opsané hlasy i partitura tohoto koncertu.

Nejslavnější ze svých oper, Růžového kavalíra, napsal Strauss (v roce 1913) jako velkou valčíkovou fantazii, nedbaje, že tím jaksi porušuje hudebně historické zařazení děje, který se odehrává ve Vídni za Marie Terezie. Nicméně celá opera je vlastně kritikou velkoměstského elegantně poživačného životního stylu, jehož hudebním výrazem je nejpřesvědčivěji právě vídeňský valčík Straussových jmenovců. V jejich rukou se stal oblíbený tanec vídeňských dupáren poetickou koncertní skladbou, hudebním symbolem císařské Vídně devatenáctého století; ve dvacátém ho pak Richard Strauss vybavil marnotratnými prostředky své kompoziční brilance a orchestračního umění a učinil ho vůdčí hudební ideou celé opery. A také ovšem výsostnou skladbou symfonickou, když z její hudby sestavil dva Valčíkové sledy (1934 a 1944).

Aranžmá Suity z Růžového kavalíra (1944) však podle všeho není jeho dílem, nýbrž dirigenta Artura Rodzińského, který také dirigoval její premiéru s Newyorskou filharmonií. Počínajíc orchestrálním úvodem představuje skladba v jednom proudu sled klíčových scén a charakteristiku jednotlivých postav a jejich vztahů; zpěvní party nahrazuje nástrojovými (duet mladé dvojice hobojem a lesním rohem). Dovedena k ekstatickému vyvrcholení pokračuje a končí samozřejmě jedním z četných valčíků.

Na počátku 90. let 19. století byl Antonín Dvořák již uznávaným skladatelem, a to zdaleka nejen v rodných Čechách, ale i v západní Evropě a jeho věhlas začal pronikat také do zámoří. Nebylo tedy úplně překvapivé, že v roce 1891 dostal nabídku na post ředitele konzervatoře v New Yorku. Dvořák tuto umělecky i finančně zajímavou výzvu po jistém váhání přijal a v následujícím roce s rodinou odplul na druhý konec Atlantského oceánu. Kromě samotného vedení ústavu zde k jeho povinnostem patřila výuka kompozice a měl také ambici položit ideové základy americké artificiální hudby. Její umělecká východiska viděl v hudbě místních černochů, čímž do značné míry předpověděl budoucí celosvětovou oblibu blues, jazzu i fúzí této afroamerické kultury s evropským hudebním dědictvím: „Jsem přesvědčen, že budoucí hudba této země, musí býti vytvořena na podkladě písní, jež se nazývají černošskými melodiemi, které se musí stát základem vážné a původní školy skladatelské, jež má být v Americe založena. V černošských písních amerických nalezl jsem vše, čeho je třeba k velké, ušlechtilé škole hudební: jsou vřelé, jemné, vášnivé, zádumčivé, vznešené a smělé – jest v nich vše, čeho si přejete. Je to hudba, která se hodí pro jakékoliv rozpoložení či příležitost.“ V Americe, kde skladatel pobyl přes dva a půl roku, vznikla Dvořákova významná instrumentální díla. Kromě „Amerického“ smyčcového kvartetu č. 12 F dur jsou to jeho nejhranější orchestrální díla, a sice Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“ a také úvodní skladba dnešního koncertního večera – Koncert pro violoncello a orchestr h moll.

Svou jedinou koncertantní skladbu pro violoncello Dvořák dokončil ještě v New Yorku, ale po návratu do vlasti přepracoval její závěr. Kompozice má pro instrumentální koncert tradiční třívětou stavbu, je však koncipována spíše symfonicky. Začíná rozsáhlým orchestrálním vstupem, který přináší obě kontrastní témata úvodní, volněji vystavěné sonátové věty. Violoncello pak rázně nastoupí novou expozicí prvního tématu, s nímž pak sólista dále pracuje, než dojde k nastínění tématu druhého. Sonátové provedení je zde velmi krátké a také s reprízou, naplněnou virtuózními běhy sólového nástroje, nakládá Dvořák velmi volně. Druhá věta má symetrickou třídílnou strukturu s dramatickým středním dílem a lyrickými krajními částmi. Pro sólový nástroj jsou zde charakteristické půltónové „vzdechy“ a množství dvojhmatů. Závěrečná věta je psána ve formě ronda a bývá vykládána jako radostná předzvěst skladatelova návratu do vlasti.

Jak bylo již řečeno, konečnou podobu jejímu závěru dal Dvořák až po návratu do Čech, konkrétně v Písku. Skladba neobsahuje žádnou virtuózní sólovou kadenci. To se snažil napravit dedikant celého koncertu, významný violoncellista Hanuš Wihan, který kadenci zkomponoval a chtěl ji zasadit do závěru třetí věty. Proti tomuto návrhu svého dobrého přítele se však skladatel ostře postavil: „Řekl jsem Wihanovi, hned jak mi ji ukázal, že je nemožné skladbu tak přištipkovati. Finale končí znenáhla diminuendo jako dech – s reminiscencemi na první a poslední větu, sólo vyzní až do pianissima – pak náběh a posledních taktů se uchopí orchestr a bouřlivě ukončí. To byla má myšlenka a od té nemohu upustit.“ Ač bylo dílo věnováno Wihanovi, na premiéře koncertu 19. března 1896 v Londýně hrál sólový part pod taktovkou samotného skladatele anglický violoncellista Leo Stern. Dvořákův Violoncellový koncert si hned po prvním uvedení získal značnou popularitu a je dodnes velmi oblíbenou součástí repertoáru těch největších světových violoncellistů.