Španělsko

TRULS MØRK
violoncello 

Truls Mørk je jedním z nepozoruhodnějších světových violoncellistů současnosti, jeho hra se vyznačuje vášnivou intenzitou, integritou a elegancí. Spolupracuje s věhlasnými orchestry (Orchestre de Paris, Berlínská filharmonie, Vídeňská filharmonie, London Philharmonic Orchestra, Royal Concertgebouw Orchestra, lipský Gewandhausorchester, drážďanská Staatskapelle, Rotterdamská filharmonie, Newyorská filharmonie, Losangeleská filharmonie, Bostonský symfonický orchestr, Chicagský symfonický orchestr, Filadelfský a Clevelandský orchestr aj.) a dirigenty (Myung-Whun Chung, Mariss Jansons, Manfred Honeck, Esa-Pekka Salonen, Gustavo Dudamel, sir Simon Rattle, Kent Nagano, Yannick Nézet-Séguin, Christoph Eschenbach).

Truls Mørk pravidelně vystupuje na recitálech v renomovaných koncertních síních a na festivalech po celém světě. V rámci mezinárodního festivalu v Bergenu v roce 2011 provedl během dvou večerů kompletní Beethovenovyb Sonáty pro violoncello a Variace pro violoncello a klavír (naposledy uvedené v tomto formátu v roce 1970 Jacqueline du Pré). Truls Mørk se také intenzivně věnuje soudobé hudbě. Na jaře roku 2012 provedl se Symfonickým orchestrem BBC v britské premiéře Rautavaarův cellový koncert Towards the Horizont. Další díla, která uvedl v premiéře, zahrnují Haasův Koncert pro violoncello (s Vídeňskými filharmoniky a dirigentem Jonathanem Nottem), Pendereckého Koncert pro tři violoncella (se Symfonickým orchestrem NHK pod taktovkou Charlese Dutoita) a Hallgrimssonův Koncert pro violoncello, vytvořený na společnou objednávku Osloské filharmonie, Islandského symfonického orchestru a Skotského komorního orchestru.

Jeho nahrávka Rautavaarova koncertu Towards the Horizont (Ondine) spolu s Helsinskou filharmonií pod taktovou Johna Storgårdse byla nominována na cenu Grammy. CD Virgin Classics s Mørkovou nahrávkou violoncellových koncertů Carla Philippa Emanuela Bacha spolu se souborem Les Violons du Roy pod vedením Bernarda Labadie získala cenu ECHO Klassik Award 2011. Mørkova diskografie dále zahrnuje nahrávky Brahmsova Dvojkoncertu s lipským Gewandhausorchestrem (Riccardo Chailly) a Vadimem Repinem pro společnost Deutsche Grammophon, a Hallgrímssonovy skladby pro violoncello a orchestr pro Ondine. Pro Virgin Classics Mørk nahrál Schumannův Violoncellový koncert s Paavo Järvim a Orchestre Philharmonique de Radio France, kompletní Bachovy Suity pro violoncello, stejně jako Brittenovy Suity pro violoncello – toto album vyhrálo cenu Grammy v roce 2002. K jeho novějším nahrávkám patří Šostakovičovy koncerty s Osloskou filharmonií a Vasilijem Petrenkem, Massenetovy skladby pro cello a orchestr s Orchestre de la Suisse Romande a či Saint-Saënsovy koncerty s Bergenskou filharmonií, oboje pod taktovkou Neeme Järviho.

V sezóně 2018–2019 Truls Mørk spolupracuje například se symfonickými orchestry ze San Francisca, Bostonu, Paříže a Montrealu, s lipským Gewandhausorchestrem, s Bavorskou státní operou, s NDR Elbphilharmonie a s curyšským Tonhalle-Orchester. V září 2018 zahrál na festivalu Baltic Sea skladbu Esa-Pekky Salonena Koncert pro violoncello a orchestr (2016) se Švédským rozhlasovým symfonickým orchestrem pod taktovkou autora. Znovu toto dílo společně provedou v Londýně, a s Londýnskou filharmonií absolvují i turné po Spojených státech amerických – vystoupí mj. v Lincolnově centru v New Yorku a v kalifornském uměleckém centru CAL Performances v Berkeley. Stejné dílo společně představí i v Praze s Českou filharmonií. Truls Mørk pravidelně pořádá recitály ve významných koncertních síních a na prestižních festivalech. V poslední době spolupracuje s klavíristou Behzodem Abduraimovem na přípravě turné po Spojených státech amerických a Evropě.

Truls Mørk získal základy hudebního vzdělání od svého otce, ve studiích pak pokračoval u Franse Helmersona, Heinricha Schiffa a Natalie Schakowské. Je držitelem četných ocenění, včetně Ceny norských kritiků (2011) a Sibeliovy ceny (2010). Truls Mørk je profesorem na Norské hudební akademii v Oslu. Hraje na violoncello zapůjčené od norského finančního domu SR Bank, vzácný nástroj „Esquire“ z roku 1723, který postavil italský mistr Domenico Montagnana.

Šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie
Hlavní hostující dirigent Rotterdamské filharmonie
Čestný dirigent BBC Symphony Orchestra

Po svém úspěšném působení na pozici šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra byl renomovaný český dirigent Jiří Bělohlávek v roce 2012 jmenován hudebním a uměleckým ředitelem České filharmonie, přičemž s orchestrem BBC nadále vystupuje jako jeho čestný dirigent. Během své profesní dráhy působil Jiří Bělohlávek také jako šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (1977–89) a jako umělecký ředitel Pražské komorní filharmonie, nyní orchestru Prague Philharmonia (1994–2004). V roce 2006 byl jmenován předsedou umělecké rady festivalu Pražské jaro a od roku 2013 do roku 2017 zastával funkci hlavního hostujícího dirigenta Rotterdamské filharmonie.

Jako operní dirigent spolupracoval Jiří Bělohlávek s Vídeňskou státní operou, Královskou operou v Covent Garden, Metropolitní operou v New Yorku, operou v San Franciscu, Opéra National de Paris, madridským Teatro Real, operním festivalem v Glyndebourne, Curyšskou operou a pražským Národním divadlem. S hudebníky BBC Symphony Orchestra s velkým úspěchem uvedl a nahrál také několik koncertních provedení oper. V této sezóně potvrdil svou pověst vynikajícího dirigenta janáčkovského repertoáru, když v londýnské Royal Festival Hall dirigoval Českou filharmonii v koncertním provedení Její pastorkyně a v Sanfranciské opeře poté řídil i plné provedení tohoto díla. V rámci cyklu BBC Proms pak uvedl s BBC Symphony Orchestra rovněž Janáčkovu Věc Makropulos.

Česká filharmonie zažívá pod Bělohlávkovým vedením mimořádné úspěchy, a to jak na svém domovském pódiu v Praze, tak na rozsáhlých turné v zahraničí. V posledních třech sezónách koncertoval orchestr na třech kontinentech – kromě Evropy ještě v Asii a Severní Americe. Jeho nedávná rezidence ve vídeňském Musikvereinu byla velmi úspěšná a dala podnět k plánování podobných akcí v jiných světových hlavních městech. V lednu 2017 Česká filharmonie oznámila, že s Jiřím Bělohlávkem oficiálně prodloužila spolupráci až do roku 2022.

Kromě svého působení v Praze a zahraničních turné s Českou filharmonií hostuje Jiří Bělohlávek nadále u předních světových orchestrů – v posledních letech dirigoval například BBC Symphony Orchestra (včetně vystoupení na londýnských Proms), Newyorskou filharmonii, Pittsburgh Symphony Orchestra, National Symphony Orchestra se sídlem ve Washingtonu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, orchestr lipského Gewandhausu a vídeňské symfoniky. V nadcházející sezóně ho vedle projektů s Českou filharmonií čeká i zajímavá spolupráce s tělesy Chicago Symphony Orchestra a Pittsburgh Symphony, s Orchestrem Bavorského rozhlasu v Mnichově, Rotterdamskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Petrohradskou filharmonií a dalšími soubory.

Na podzim roku 2017 absolvuje Bělohlávek s Českou filharmonií velké asijské turné, které zahrnuje koncerty v Japonsku a Koreji a na Tchaj-wanu. Kromě toho bude orchestr dirigovat také na evropských vystoupeních, z nichž nejvýznamnější bude v srpnu 2018 uvedení Janáčkovy Glagolské mše na Salcburském festivalu.

Jiří Bělohlávek má rozsáhlou diskografii; jedním z jeho nedávných projektů s Českou filharmonií je souborná nahrávka všech symfonií a koncertů Antonína Dvořáka. V nadcházející sezóně bude jeho spolupráce se společností Decca pokračovat diskem s nahrávkami sukovského repertoáru.

V roce 2012 byl Jiří Bělohlávek za své služby britské hudbě jmenován komandérem Řádu Britského impéria.

Pražské obecenstvo se však se Schumannem osobně seznámilo již dříve, v lednu 1847, kdy doprovázel manželku Claru na jejím koncertním turné. Clara Schumannová, rozená Wiecková, náležela k nejlepším klavíristkám své doby a její otec dokonce připravoval k podobné dráze i mladého Roberta Schumanna. Ten se sice musel této kariéry vzdát kvůli problémům s hybností prstů na pravé ruce, nicméně pro klavír zkomponoval množství krásných skladeb, kromě jiného slavný Koncert pro klavír a orchestr a moll a další koncertantní opusy. Velkou pozornost věnoval klavíru v písních a komorní hudbě. S Clarou a později také s Johannesem Brahmsem hrával čtyřručně, improvizoval, klavír měl k dispozici i v posledních dvou letech svého života, která strávil v ústavu pro choromyslné v Endenichu u Bonnu.

Kompozici Koncertu pro violoncello a orchestr a moll op. 129 předcházelo další stěhování Schumannových, tentokrát do Düsseldorfu v Dolním Porýní. Od září roku 1850 zde Schumann působil jako hudební ředitel, zodpovědný za chod orchestru, pěveckého sboru, ba i chrámové hudby ve dvou katolických kostelích. Šťastné období se promítlo také do nálady violoncellového koncertu, který vznikl během dvou říjnových týdnů roku 1850. Jeho tři věty jsou spojeny v jeden celek, svého druhu hudební báseň, v níž se dají vysledovat motivické souvislosti. Sólista nepředvádí svou virtuozitu a efektní hmaty, tak jak bylo v této době běžné, nýbrž hudbu plnou melodické krásy, lyriky i myšlenkové hloubky. Sólový part konzultoval Schumann v roce 1851 s violoncellistou Robertem Emilem Bockmühlem z Frankfurtu. Ačkoliv první veřejné provedení koncertu již skladatel neslyšel (1860), skladba se stala oblíbeným koncertním číslem; z českých violoncellistů 19. století ji měl na svém repertoáru např. Hanuš Wihan, v jehož pozůstalosti se nacházejí vlastnoručně opsané hlasy i partitura tohoto koncertu.

Nejslavnější ze svých oper, Růžového kavalíra, napsal Strauss (v roce 1913) jako velkou valčíkovou fantazii, nedbaje, že tím jaksi porušuje hudebně historické zařazení děje, který se odehrává ve Vídni za Marie Terezie. Nicméně celá opera je vlastně kritikou velkoměstského elegantně poživačného životního stylu, jehož hudebním výrazem je nejpřesvědčivěji právě vídeňský valčík Straussových jmenovců. V jejich rukou se stal oblíbený tanec vídeňských dupáren poetickou koncertní skladbou, hudebním symbolem císařské Vídně devatenáctého století; ve dvacátém ho pak Richard Strauss vybavil marnotratnými prostředky své kompoziční brilance a orchestračního umění a učinil ho vůdčí hudební ideou celé opery. A také ovšem výsostnou skladbou symfonickou, když z její hudby sestavil dva Valčíkové sledy (1934 a 1944).

Aranžmá Suity z Růžového kavalíra (1944) však podle všeho není jeho dílem, nýbrž dirigenta Artura Rodzińského, který také dirigoval její premiéru s Newyorskou filharmonií. Počínajíc orchestrálním úvodem představuje skladba v jednom proudu sled klíčových scén a charakteristiku jednotlivých postav a jejich vztahů; zpěvní party nahrazuje nástrojovými (duet mladé dvojice hobojem a lesním rohem). Dovedena k ekstatickému vyvrcholení pokračuje a končí samozřejmě jedním z četných valčíků.

Rok 1896 se stal pro historii české hudby významným hned ze dvou důvodů: 4. ledna byla založena Česká filharmonie a 19. března premiéroval Antonín Dvořák při své deváté a poslední koncertní cestě do Anglie Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104. Ačkoli byl autor svým dílem nadšen, dokonce psal o „nehorázné radosti“, jež mu přináší, netušil při své skromnosti, ba ani v té době tušit nemohl, že se stane jednou z jeho nejhranějších skladeb, a pro mnoho lidí dokonce králem violoncellových koncertů všech dob. Paradoxem přitom je, že Dvořák nikdy k formě koncertu netíhl a violoncello se mu jako sólový nástroj příliš nezamlouvalo. Tvrdil prý, že „nahoře huhňá a dole brumlá.“ Souhrou okolností se na podzim roku 1894 přece jen rozhodl koncert pro violoncello zkomponovat. Od prvního pokusu věnovat tomuto nástroji sólový koncert uplynulo téměř třicet let a Dvořák ho zřejmě považoval za natolik nevýznamný, že mu ani nevadila ztráta jeho rukopisu (našel se až po skladatelově smrti), ani jej nezařadil do žádného ze seznamů svých děl.

Prvotním a zásadním impulsem k napsání violoncellového koncertu s orchestrem se stalo dílo amerického skladatele a violoncellisty Victora Herberta, pedagoga Newyorské konzervatoře, již Dvořák v té době řídil, a první violoncellista newyorské Filharmonické společnosti. Dvořáka Herbertovo dílo natolik nadchlo, že ho celé důkladně prostudoval a několik měsíců poté začal psát vlastní koncert. Možná v návaznosti na hluboce intimní Biblické písně, jež vznikly na jaře roku 1894, pokračoval skladatel v této osobní rovině a nezdráhal se odhalit v novém díle to, čím právě žil: silný stesk po domově, dětech (kromě syna Otakara zůstalo ostatních pět dětí v Čechách), po letním sídle ve Vysoké, kde měl klid na práci, a zároveň vzpomínku na těžce nemocnou Josefinu Kounicovou, svou švagrovou, přítelkyni a dávnou první lásku. V soukolí tvůrčího elánu a vnitřní melancholie vznikla niterná skladba, jíž vévodí pevný kompoziční řád a jež nepostrádá naději. Josefinu zosobňuje v koncertu melodie Dvořákovy písně Kéž duch můj sám z cyklu Čtyři písně op. 82, která patřila k jejím nejoblíbenějším.

Třívětý koncert zahajuje rozměrný orchestrální úvod, v němž zazní obě základní témata věty. Zatímco první se vyznačuje větším melodickým rozestupem, vedlejší téma tvoří líbezná, něžná melodie. Zdánlivě spontánní myšlenka se rodila dlouho a pracně, než autor našel její pravé proporce. Pakliže sám autor přiznal, že ho lyrický motiv úvodního Allegra rozechvívá, ve druhé větě zašel ještě dál a stvořil pro ni jednu ze svých nejpůsobivějších lyrických melodií. Právě zde zazní odkaz na píseň Kéž duch můj sám. Poté přichází košaté rondo, jež tu stojí jako symbol naděje, vzkříšení po temné noci kříže, obraz proměněné bolesti. Dvořák psal tuto větu několik týdnů před definitivním odjezdem z New Yorku, snad proto jako by se chvěla dychtivým očekáváním, jež bylo však po návratu do Čech zakaleno zprávou o Josefinině předčasné smrti. Skladatel v reakci na tuto smutnou skutečnost radikálně změnil závěr celého koncertu a před původní stručnou kodu vložil nových šedesát taktů, v nichž sólové housle opět citují Josefininu oblíbenou píseň.

Světová premiéra koncertu se konala 19. března roku 1896 v londýnské Queen’s Hall pod Dvořákovou taktovkou. Skladbu měl původně premiérovat autorův blízký přítel a mentor violoncellového partu Hanuš Wihan, jemuž bylo dílo dedikováno, jenže nakonec byl koncert svěřen mladému anglickému violoncellistovi Leo Sternovi. Traduje se, že změnu obsazení způsobil Wihanův poněkud necitlivý požadavek přidat do koncertu virtuózní kadenci, což Dvořák rezolutně odmítl, leč pravým důvodem bylo zřejmě hudebníkovo značné časové vytížení. Stern se vypravil za skladatelem do Čech a houževnatě spolu s autorem na koncertu pracoval, a to prý až sedm hodin denně, neboť skladba pro něj byla zejména intonačně nesmírně obtížná. Stern uvedl dílo i při pražské premiéře 11. dubna 1896, později ještě v Lipsku, Chicagu a New Yorku.