Vítězslav se narodil 5. prosince 1870 na pomezí Českomoravské vysočiny, v typické krajině jihočeských lesů a rybníků, v menším městě Kamenice nad Lipou, jakožto prvorozený syn MUDr. Jakuba Nováka a Marie Novákové, rozené Pollenské. Zde byl také pokřťen a dostal jméno Viktor Augustin Rudolf, umělecké jméno Vítězslav přejímá až daleko později. 

Novák společně s jeho sourozenci Marií a Václavem nevyrůstali v láskyplném rodinném prostředí. Rodiče si zřejmě přes svůj skoro dvacetiletý věkový rozdíl, a také kvůli odlišnému rodovému původu, příliš nerozuměli.

1 / 3

Portréty Jakuba a Marie Novákových

2 / 3

Rodný dům Vítězslava Nováka

3 / 3

Ložnice Nováka v rodném domě

Dětství Vítězslav prožil v Počátkách, mětstě rozkládajícím se po obou stranách historické česko-moravské zemské hranice, kam se rodina roku 1872 přestěhovala. Přestože domácí prostředí částečně předurčovalo možné rozvíjení jeho talentu - otec se projevoval veřejně jako místopředseda pěveckého spolku „Čechorod“ v Počátkách a matka hrála amatérsky na klavír - nejsou doloženy rodinné hudební aktivity, které by měly bezprostřední vliv na rozvíjení Vítězslavova skrytého talentu.  

Až s nástupem do pětiřídní obecné školy se Novák začal věnovat hře na nástroje. Začal se učit na housle u Antonína Šilhy a později přešel pod vedením Marie Krejčové ke hře na klavír.  

Novákovo dětství bylo také poznamenáno častými nemocemi, které měly, spolu s nedobrým rodinným prostředím, značný vliv na jeho povahu.  

Stal se z něj melancholický samotář, který se v horečnatých stavech nořil do světa fantazií a snů. Již zde však můžeme pozorovat rodícího se umělce a jeho citlivost, se kterou později přistupoval ke své tvůrčí práci. 

Novák po absolvování základního vzdělání nastoupil na gymnázium v Jindřichově Hradci, které v současné době nese jeho jméno. Tento akademický úspěch bohužel po necelém roce gymnaziálního studia zčeřila smrt otce, která rodinu Novákových tvrdě zasáhla. Sociální poměry rodiny se prudce zhoršily a Novák byl nucen jako nejstarší syn vypomáhat matce, aby se co nejrychleji dostali z bídných poměrů, ve kterých se po smrti otce rodina ocitla. Finanční výpomocí Novýákovým bylo i 74 zlatých ročně, které si budoucí skladatel vysloužil z “nadání jindřichohradeckého”.

V kvartě se jeho hudební vzdělání dostalo pod taktovku absolventa vídeňské konzervatoře Viléma Pojmana, který rozpoznal míru a zaměření jeho talentu. Zřejmě právě Pojman probudil v mladém chlapci nadšení pro hudbu. Novák chtěl již tehdy odejít studovat na konzervatoř, ale matka ani jeho poručník této variantě nakloněni nebyli.  

Již v septimě a oktávě na gymnáziu začal skládat svá první dílka, kdokonalejší kompozici mu však chyběla znalost hudební teorie.

Vedle mnoha menších skladeb vznikly v té době písně na Vrchlického básně Ó, jen se dívej a Jen vzpomínku, klavírní Impromptu a Intermezzo h-moll. Pokusil se také o zhudebnění Máchova Máje, včas si však uvědomil, že na to jeho síly nestačí.

1 / 3

Bydliště Nováka v Jindřichově Hradci

2 / 3

Pamětní deska na domu Nováka v Jindřichově Hradci

3 / 3

Gymnázium Vítězslava Nováka

Roku 1889, těsně před maturitou, vystoupil Novák na studentské akademii s Lisztovou Uherskou rapsódií č. 14 a Chopinovým Nocturnem.

Cestu k hudbě ovšem komplikovalo přání matky, a tak kromě konzervatoře nastoupil Novák i na právnickou fakultu, kterou po dvou semestrech vyměnil za fakultu filozofickou. I přesto, že o tento obor nejevil přílišný zájem, roku 1893 ji úspěšně absolvoval.  

Souběžné studium na konzervatoři se v prvních letech nezdálo příliš idylické. První ročník konzervatoře absolvoval ve třídě profesora Karla Knittla, který vyučoval skladbu. Ve 2. ročníku se stal Novákovým profesorem Karel Stecker.

Ani jeden z kantorů ovšem nebyl s Novákovou prací příliš spokojen. Mladý skladatel příliš nerespektoval harmonická pravidla a jeho práce byly slovy Knittla “příliš rozevláté”. Stecker ovšem v Novákovi i přes jisté výtky vypozoroval jisté nadání a dal mu šanci napsat několik drobnějších skladeb.

Z této doby se jich zachovalo několik, např. klavírní Chansonette g-moll, Rapsodie g-moll, písně Sny, A za horú na text Jaroslava Vrchlického, a Na prsou svých nech mě snít zas na text básně Josefa Václava Sládka. Dále k autorovým dílům z této doby patří také Podzimní rondeau, Touha a další. 

Díky osobním sympatiím nakonec Stecker Nováka doporučil ve 3. ročníku do kompoziční třídy Antonína Dvořáka, který narozdíl od předchozích kantorů přijal Novákovy práce s pochvalou a brzy ho zařadil mezi své nejoblíbenější žáky.

Názorová střetnutí mezi profesorem - zkušeným umělcem a žákem byla téměř na denním pořádku. Dvořák však při studiu Novákových kompozic pochopil, že práce mladého skladatele je projevem umění nové generace. Z mnoha skladatelských návrhů z této doby se dvě díla stala prvními opusy – Sonáta d-moll pro housle a klavír a orchestrální ouvertura Korzár, tu však Novák později přepracoval. Inspirace romantismem je v těchto dílech jasně patrná, ostatně se k tomuto prouu ve své tvorbě přikláněl až do roku 1896.

8. července 1892 Novák úspěšně studium na pražské konzervatoři uzavřel houslovou sonátou. Na škole ovšem zůstal a to v klavírní třídě profesora Jiránka s vizí, že pokud se neuživí jako skladatel, uplatní se jako klavírní pedagog. Bohužel již u přijímací zkoušky příliš neobstál, což se potvrdilo i během studia samotného.

Jiránek ovšem brzy rozpoznal výsledky Novákovy tvůrčí práce a stal se pro Nováka nejen inspirací pro mnoho klavírních děl ale i jejich interpretem. U Jiránka Novák načrtl klavírní Bagately, baladu Manfréd, klavírní Serenády, Barkaroly, Eklogy a Za soumraku. V těchto dílech se již projevovala vyspělejší skladatelova technika a začala se formovat pozdější velká autorova osobnost. 

Roku 1896 Novák absolvuje Lisztovou wagnerovskou transkripcí Isoldens Liebestod.  

Lidové okouzlení

Začátky po absolvování konzervatoře pro Nováka nebyly lehké. V této době Novákova matka těžce onemocněla a mladší sourozenci nebyli věkově způsobilí k vykonávání zaměstnání, takže rodinu opět tvrdě zásáhla chudoba.  
Tento problém však brzy vyřešila Novákova stipendia a státní podpora Ministerstva kultu a vyučování. Jistý obnos mu vynášely i honoráře od vydavatelů a soukromé hodiny, které poskytoval.  
V těchto letech také navazuje hluboká přátelství, především s Rudolfem Reissigem - spolužákem z konzervatoře, Richardem Veselým, který se později stal jeho životopiscem či Boleslavem Schnabelem-Kalenským, který Novákovo dílo ohromně obdivoval.  
Koncerty a viditelnost Novák získal také díky Klubu mladých, který byl založen roku 1895 a jehož součástí byla jména jako Josef Suk, Oskar Nedbal, Otto Berger, Štěpán Suchý a mnoho dalších umělců.

1 / 3

Pracovna Nováka v Praze

2 / 3

Novákův pražský byt

3 / 3

Novák mezi muzikanty

Svou činnost Klub ukončil v letech 1900 – 1901, kdy umělci postupně přešli do hudebního odboru Umělecké besedy.

Vítězslav Novák se dostal do další společnosti k tzv. „Mahulíkovcům” – společenství mladých přátel, hudebníků nebo milovníků hudby, kteří se scházeli v plzeňské pivnici U Mahulíků v pražské Myslíkově ulici. Tento přátelský kruh lidí byl tehdy klíčovým a vlivným bodem, kde byly formulovány a přijímány názory, navazovány styky a zařizovány mnohé věci denního hudebního života. Zde Novák získal nejednu pozvánku do rodiny největsího českého mecenáše, architekta Josefa Hlávky. 

V dubnu roku 1896 pozval Rudolf Reissig Vítězslava Nováka na koncertní vystoupení do Kroměříže. Po vydařeném koncertu spolu podnikli koncertní zájezdy po Moravě. Reissig mladého skladatele podněcoval k častým výletům mimo hlavní město, a tak se Novák začal odpoutávat od pražského společenského života.  

Koncem července roku 1896, odjel Novák za Reissigem na pět týdnů do odlehlého kouta Valašska -  Velkých Karlovic, ležících na rozhraní Beskyd a Slovenska pod slovenskými Javorníky. Ty okouzlily Nováka svou přírodou, kterou obdivoval při cestách po širokém okolí, nejkrásnější se mu zdály Beskydy a Javorníky.

Na konci karlovického pobytu se Novák setkal s Josefou Javůrkovou (provdaná Podhajská), do které se zamiloval a věnoval jí písňový cyklus Pohádka srdce. I další Novákovy skladby byly psány pod dojmem milostného citu k Josefě. Vztah mezi nimi však nikdy nebyl naplněn.

Velké Karlovice se nakonec staly místem, kam si Novák celých deset let jezdíval odpočinout a kde jako turista poznával valašskou a slovenskou přírodu.

Obdivoval valašský lid, naslouchal karlovickým chlapcům, kteří večer zpívali žertovné popěvky a obdivoval staré písně zpívané na vysoko položených pastvinách.

Kromě Beskyd (nejčastěji zmiňoval horu Lysou) a Slovenska si Novák zamiloval i oblast jižní Moravy. Právě tehdy naznal, že česká lidová píseň mu již nepřinášela tolik inspirace jako moravská.  

Novák na moravských lidových písních vyzdvihoval synkopované rytmy, formu, melodičnost, dynamiku a také uvolněnost. Mezi základní díla tohoto období patří Písničky na slova lidové poesie moravské, ouvertura Maryša, klavírní cyklus Můj máj, Čtyři balady na slova lidové poesie moravské, Smyčcový kvartet g-dur, Kvintet a-moll, Jarní nálady, čtyři písně pro nižší hlas a klavír na německé překlady z Jaroslava Vrchlického, či Melancholie.

V březnu roku 1897 se Vítězslav Novák setkal v Brně s Leošem Janáčkem. Stalo se tak u příležitosti prvního provedení Novákova kvintetu a moll.

Janáček ho pozval na svůj letní byt na lašské Hukvaldy, kde se zde Novák seznámil s krajovou lidovou hudebností.

Mezi skladateli několikrát došlo k názorovým střetnutím, avšak právě tyto spory a každodenní diskuze oba skladatele nejvíce přitahovaly a inspirovaly v jejich tvorbě. 

Na podzim roku 1897 Novák poprvé navštívil Slovensko, kde procestoval kraj kolem Trenčína, poznával zvyky slovenského lidu a jejich hudbu.  

Tehdy se také odpoutal od hudebního i společenského života Prahy, dokonce chtěl trvale přesídlit do Brna. Jelikož však nebylo volné místo na Janáčkově varhanické škole ani na hudební škole Besedy brněnské, musel Novák do Brna často dojíždět.

Přichází Bouře, op. 42

Od roku 1900 se kolem Nováka uskupila třída soukromých žáků a velmi brzy se také roznesla zpráva o jeho výborných schopnostech jako hudebního pedagoga. Stal se také čestným členem několika hudebních spolků a byla mu udělena řada ocenění, pomalu pronikal i do ciziny, především do Německa a Rakouska.  

I přes úspěchy, které v této době získal v Čechách i v zahraničí, na něj však dolehla vnitřní krize a nechuť ke komponování. Nepříznivý postoj k jeho dílu měl v té době i Antonín Dvořák na jehož soudech Novákovi vždy záleželo.  

Připadal si, jako by už jeho tvorba dosáhla vrcholu a nenacházel další podněty k tvorbě, přesto se pokoušel dál komponovat a hledat nová témata. Přestože měl Novák po smrti Dvořáka v roce 1904 pověst největšího pražského hudebního pedagoga, nemohl velmi dlouho najít místo na konzervatoři.

Karta osudu se otočila teprve na podzim roku 1909, když na postu ředitele konzervatoře vystřídal zesnulého Knittla Jindřich Kaan z Albestu. Ten nabídl Novákovi profesorské místo, což skladateli vyneslo vysoký a stálý příjem. Novák vzpomíná, že to pro něj byl zpočátku byla velká výzva. Především musel najít vhodnou učebnici, takže instrumentaci vyučoval např. podle německého překladu H. Berlioze s dodatky R.Strausse.

Desátá léta 20. století provázela řada vážných společenských změn, kdy z hudebního života odešly osobnosti předcházející epochy. Nová generace, do které řadíme Vítězslava Nováka, Josefa Suka, Otakara Ostrčila, stejně tak i staršího Leoše Janáčka a J. B. Foerstera, hledala nové hodnoty a jistoty v rámci evropské hudební kultury. Zmínění umělci se tak octli pod vlivem tří skladatelů: Clauda Debussyho, Gustava Mahlera a Richarda Strausse.  

Vliv impresionismu se u Nováka projevil „smělejší“ kompoziční technikou, uvolněním tonality a užitím bitonality.

Na dva roky během let 1908-1910 zaměstnala Vítězslava Nováka kompozice Bouře na námět básně Svatopluka Čecha. Tato dramatická kantáta představuje vrcholnou směs všech složek skladatelova vývoje a stala se inspirací mladým skladatelům. Tuto skladbu si složil k výročí svých čtyřicátých narozenin.

Po Bouři následovala hudební báseň v tónech o pěti větách Pan. Dále pak osm mužských sborů Na domácí půdě, Exotikon malá svita pro klavír, Svatební košile - balada podle povídky Karla Jaromíra Erbena pro sólové hlasy, sbor a orchestr.  

Toto období je pro Nováka nejšťastnější a můžeme říci, že se ocitá na vrcholu svých sil. Stává se uznávaným hudebním skladatelem, je jmenován profesorem kompozice na Mistrovské škole pražské konzervatoře. Vychoval několik generací žáků a interpretů, mezi něž patřili Vycpálek, Axman nebo bratři Hábové. Novákova díla se pravidelně vydávala i v zahraničí, například nakladatelstvím Shimrock a Breitkopf und Härtel v Německu a nakladatelstvím Universal Edition v Rakousku.

8. července 1912 se skladatel oženil s Marií Práškovou, manželům se o dva roky později narodil syn Jaroslav. 

1 / 2

Rodina Nováka

2 / 2

Novák s manželkou Marií

Tóny skrze války

V letech 1914 - 1918 se v Novákově tvorbě objevuje stín první světové války, pro Nováka to znamená ztrátu vůdčí pozice na poli české moderní hudby i celkové zhoršení jeho psychického stavu. Válečná léta prožil v těžké depresi. Ačkoliv se sám války nezúčastnil, mnoho z jeho přátel bylo odvedeno, zraněno nebo zmizeli beze stopy. V Rusku zahynuli i někteří jeho žáci.

Musel čelit nemilosrdné kritice z řad svých odpůrců, ba dokonce i z řad svých vlastních žáků i nově nastupující generace hudebníků, která se začala horlivě dožadovat pozornosti a skladatelův styl hodnotila jako příliš romantický a subjektivní. Novák tedy učinil rozhodnutí stáhnout se z veřejného života do střeženého soukromí. Tím došlo i k poklesu obecného zájmu o jeho dílo.  

Skladatel komponoval v této době velmi málo. Do jeho děl proniká silné vlastenectví a odpor k Habsburské monarchii. Toto protirakouské cítění vneslo do Novákových děl, podobně jako u ostatních vlasteneckých autorů, nový impuls. Vznikla jednoaktová komická opera Zvíkovský rarášek, na text Ladislava Stroupežnického. Dále opera o třech dějstvích Karlštejn, na libreto Otokara Fischera, podle veselohry Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně, která připomíná nejslavnější okamžiky Čechů a vyjadřuje touhu po opětovném povstání národa. Velké nacionální cítění můžeme sledovat i v cyklu šesti mužských sborů - Síla a vzdor.

V říjnu roku 1918 se chtěl pustit do další kompozice, byla ale přerušena kapitulací Rakouska – Uherska. Vznikl nový stát, samostatná Československá republika, a Vítězslav Novák tak započal novou kapitolu života i tvorby.

Pozitivnější nádech jeho skladeb přichází až s koncem války, kdy pro svého syna Jaroslava složil cyklus dvaceti dětských písní na slova Sládkových básní ze sbírky Zvony a Zvonky s názvem Jaro.  

Oslavný pochod se zpěvem na slova Vítězům Československým od Karla Maška zahajuje poválečnou Novákovu tvorbu, která směřuje ke komponování oper a premiéře v jeho skladatelské práci - baletní pantomimě - tragické Signorině Gioventě a veselé pantomimě Nikotina.

Nováka zaujala Jiráskova pohádková hra Lucerna o které se vyjádřil, jak z ní...

Novák však musel ujít strastiplnou cestu. Jirásek se nechal dlouhou dobu přemlouvat, než dal souhlas k jejímu zhudebnění. Libreto k této opeře napsaljeho zeť Hanuš Jelínek. Při instrumentování opery zaskočila Nováka oční choroba, partitutru tak diktoval svému žáku Františku Škvorovi, a tak i když začal komponovat v roce 1920, opera se dočkala uvedení až v roce 1923.  

V květnu 1926 se podrobil první operaci, která byla úspěšná. Avšak již v prosinci při výstupu na jeviště při pražské premiéře Dědova odkazu došlo k porušení sítnice pravého oka. Po další nešťastné náhodě, kdy mu při úderu do kláves praskla céva v levém oku, se stal Novák prakticky nevidomým.     

V roce 1930 byly hudební veřejností oslaveny autorovy šedesátiny. V desítkách měst se konala řada koncertů. Vůdčí role se v oslavách ujalo Národní divadlo, které uvedlo kromě všech Novákových oper a pantomim také Slováckou suitu, scénicky pod názvem Slovácká neděle.

V letech 1931 – 1934 vzniká Soubor hodinová vokálně orchestrální Podzimní symfonie o třech větách, jejíž největší inspirací byla Novákovi krajina v okolí Bítova, kam se často uchyloval k odpočinku.

Hlavními důvody pro zkomponování tohoto velkolepého díla byla Novákova láska k přírodě a moravskému folkloru. Symfonie metaforicky mapuje tři období Novákova dosavadního života a tvorby; jaro, léto a podzim. Fakt, že je dílo autobiografické, je patrné především z častých autocitací. Text k první větě Novák složil sám, text ke druhé je propůjčen z moravské folklorní tradice. Báseň ke třetí větě složil básník Jaromír Borecký. 

Díky prázdninovým zahraničním cestám, především do Španělska, Itálie a Rakouska, si Novák brzy uvědomil, že se nad Evropou stahují mračna a Adolf Hitler si uzurpuje moc nad evropskými státy. Toto poznání v něm podnítilo silné nacionalistické a vlastenecké myšlenky, které chtěl předávat dál. Před uplatněním mnichovského diktátu vytvořil čtyřdílnou Jihočeskou suitu, prostřednictvím které chtěl upozornit na nově přicházející nebezpečí a vzburcovat masy k nesouhlasu s nacistickými ideologiemi.

Po roce 1938, jako vyjádření zklamání nad přístupem evropských mocností k otázce Československa a Mnichovskému diktátu, píše skladbu pro sbor s názvem K 30. září 1938. V březnu 1939 vpadla hitlerovská vojska do Čech a obsadila Prahu. První léta protektorátního režimu zasáhla Novákovo soukromí, musel opustit konzervatoř a ukončit předsednictví ve Státní zkušební komisi pro učitele hudby. Kdykoliv mohl, odjížděl s rodinou z Prahy do jižních Čech nebo do Skutče, kde se obklopoval přáteli, se kterými mohl volně a svobodně hovořit.

V letech 1939–1945 se Novák stává vedoucí osobností české hudební kultury, jeho tvorba v období okupace znamená usilovnou mobilizaci proti okupantům. Při oslavě jeho sedmdesátin projevila veřejnost vřelý zájem o jeho tvorbu a konaly se koncerty jeho komorního díla. Nejdůležitější prací tohoto období se stala Májová symfonie, která předznamenávala vítězství nad nacisty.

Po válce se Novák energicky zasazuje o záchranu Rudolfina, které bylo slavnostně odevzdáno nově vytvořené Akademii múzických umění v roce 1946 při příležitosti I. ročníku hudebního festivalu Pražské jaro.

Šťastný konec

V roce 1945 byl Novák spolu s hudebním skladatelem Josefem Bohuslavem Foersterem otitulován nově zavedenou hodností „národní umělec“ a v roce 1946 také zvolen čestným členem (zanedlouho poté čestným předsedou) Syndikátu českých skladatelů.

Národní výbor v Kamenici nad Lipou dal pietně upravit a otevřít pro veřejnost rodný pokoj slavného skladatele. V muzeu je uložen dopis, kterým děkoval pořadatelům oslav:

Během roku 1947 vytvořil Novák jedny ze svých posledních skladeb, například Jihočeské motivy a Čtyři ukolébavky, s nimiž se vracel do rodného kraje a do dětství.

Posledním dokončeným dílem se stala skladba Hvězdy určená pro ženský sbor a symfonický orchestr, verše ke skladbě vytvořila jeho manželka Marie. Konec Novákova života předznamenalo srdeční onemocnění, se kterým se léčil v Teplicích nad Bečvou.  

V posledních dnech svého života pracoval se svou ženou Marií na svých Pamětech a také na kompozici mohutné kantáty. Text svěřil své choti a ještě den před, smrtí 17. července se v nočních hodinách zabýval skicou nové skladby.  

V pondělí 18. července roku 1949 ve Skutči kolem půl šesté ranní zemřel na náhlou srdeční slabost a o několik dní později se konal státní pohřeb v Domě umělců v Praze.  

Novákův popel byl uložen pod pomníkem sochaře Jana Kodeta umístěným v roce 1951 do Kinského zahrady na pražském Petříně, kam chodíval obdivovat “svou” stověžatou Prahu. 

1 / 2

2 / 2

Odhalení pamětní desky v Praze