Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Leonidas Kavakos • Česká filharmonie


Necelé dva týdny před začátkem roku 2020 otevíráme cyklus oslav 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena. Těžko si představit silnější začátek než provedení Houslového koncertu a Třetí symfonie.

Koncert z řady C | Délka programu 1 hod 30 min

Program

Ludwig van Beethoven
Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 61

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 3 Es dur, op. 55 („Eroica“)

Účinkující

Leonidas Kavakos
housle, dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Leonidas Kavakos • Česká filharmonie

Rudolfinum — Dvořákova síň

Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla

Účinkující

Leonidas Kavakos  housle

Leonidas Kavakos

Řecký houslista Leonidas Kavakos je napříč světadíly uznáván jako umělec vzácných kvalit, u kterého se bezkonkurenční technika snoubí s podmanivou muzikalitou a interpretační originalitou. Pravidelně spolupracuje s uznávanými tělesy a dirigenty a sólově vystupuje v nejvýznamnějších koncertních sálech a na nejslavnějších festivalech.

V pozici sólisty pravidelně spolupracuje s elitními orchestry, jako jsou Vídeňští a Berlínští filharmonikové, Královský orchestr Concertgebouw, Londýnský symfonický orchestr nebo Orchestr lipského Gewandhausu. V poslední době si však upevňuje roli dirigenta, když vede například Newyorskou filharmonii, Dallaský nebo Vídeňský symfonický orchestr, Evropský komorní orchestr nebo nedávno Izraelskou filharmonii.

Pro sezonu 2022/2023 je rezidenčním umělcem Orquesta y Coro Nacionales de España, se kterým několikrát vystoupí jako houslista i dirigent. V Evropě a na Blízkém východě ho čeká množství koncertů s významnými tělesy, jako jsou již zmíněný Královský orchestr Concertgebouw, Newyorská filharmonie nebo Vídeňští filharmonikové, poté pak Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Německý symfonický orchestr Berlín ad. Už poněkolikáté v průběhu více než dvaceti let vystoupí také s Českou filharmonií. Rovněž vyráží na podzimní evropské turné s Yujou Wang; s Emanuelem Axem a Yo-Yo Mou se zase představí v USA. Dvakrát se také ukáže v Asii: jednak v rezidenci Tongyeong International Music Festival, za druhé při řadě recitálů po Japonsku a Jižní Koreji, kde představí Bachovy partity a sonáty, které mu nedávno vyšly na albu „Bach: Sei Solo“.

Nahrává exkluzivně pro Sony Classics. Při příležitosti oslav Beethovenova jubilea mu vyšel Beethovenův houslový koncert, který jako sólista i dirigent nahrál spolu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, a také znovu vydal album kompletních Beethovenových sonát, na kterých se v roce 2007 podílel s Enricem Pacem a které získalo cenu Echo Klassik Instrumentalist. Dále spolu s Emanuelem Axem a Yo-Yo Mou tento rok vydal album „Beethoven for Three“, které zahrnuje dvě Beethovenovy symfonie upravené pro klavírní trio.

Leonidas Kavakos se narodil do hudební rodiny v Athénách, kde nyní působí jako kurátor každoročních mistrovských kurzů, zaměřených na housle a komorní hru, na které se sjíždějí umělci z celého světa. Hraje na housle „Willemotte“ z dílny Antonia Stradivariho z roku 1734.

Skladby

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 3 Es dur op. 55 „Eroica“

LUDWIG VAN BEETHOVEN
(1770–1827)

První dílo, které Ludwig van Beethoven zamýšlel zkomponovat pro housle a orchestr, pochází asi z roku 1792, tato samostatná věta C dur je považována za fragment nedokončeného houslového koncertu. Kolem roku 1800 následovaly Romance G dur, op. 40, a Romance F dur, op. 50, a také tyto skladby považují někteří Beethovenovi životopisci za opuštěné plány cyklické koncertantní skladby, spolehlivý důkaz však schází.

Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 61, vznikal v pro Beethovena mimořádně krátkém časovém období, během listopadu a prosince 1806. Beethoven tehdy pracoval na Páté symfonii a obě díla mají některé společné znaky. Nejsou to pouze úvodní údery tympánů, příbuzný je i způsob tematické práce a celková nálada obou skladeb. Dílo bylo napsáno pro jeho prvního interpreta, Franze Clementa (1780–1842), koncertního mistra orchestru Divadla na Vídeňce, kde se také 23. prosince 1806 uskutečnila premiéra jako sólistova benefice; na programu byly dále operní předehry Étienne-Nicolase Méhula a Luigiho Cherubiniho a Händelovy a Mozartovy vokální skladby. Houslistovo jméno inspirovalo Beethovena ke slovní hříčce, když mu skladbu připsal jako „Concerto par Clemenza pour Clement“ (Z velkomyslnosti pro Clementa). Clement se jako koncertní mistr podílel na provedení řady Beethovenových děl a působil také jako zprostředkovatel mezi často nerudným skladatelem a netrpělivými orchestrálními hráči (v prvním tištěném vydání je však koncert věnován skladatelovu příteli Stephanu von Breuning). Clement údajně dostal hotové dílo na poslední chvíli, a přesto je zahrál brilantně. Jako hráč s vynikající technikou levé ruky, který však ještě lpěl na ve své době již překonaném tvaru smyčce, zřejmě nedosahoval žádoucího objemu zvuku. Beethoven později provedl v sólovém partu úpravy, a ke koncertu se vrátil ještě roku 1808, kdy jej na přání skladatele, klavíristy a nakladatele Muzia Clementiho upravil jako koncert pro klavír. Při té příležitosti podrobil sólový part houslí další revizi a v této definitivní podobě se dnes uvádí.

Expozici první věty otevírají zmíněné údery tympánů. Následuje pět myšlenek, které se odvíjejí jedna od druhé a rytmický prvek tympánů je stále provází. Úloha orchestru přesahuje obvyklou doprovodou funkci virtuózního koncertu a vede k symfonizaci, kterou se vyznačují houslové koncerty dalších generací. Nástup sólového nástroje budí spíše dojem kadence, ale i zde spolupůsobí rytmický vzorec úvodu, který prochází i celým provedením. V repríze se ještě po sólové kadenci (která byla zcela ponechána improvizačnímu umění sólisty) vrátí čtvrtá z myšlenek expozice, drobné překvapení pro posluchače, jenž očekává běžný závěr. Druhou větu by bylo možno rovněž považovat za „romanci“. Hlavní myšlenka se objeví v různých nástrojích, a nakonec v tutti orchestru, druhá, méně závažná myšlenka tvoří kontrastní odlehčení. Kadence převádí přímo (attacca) k závěrečné větě, rondu. Návrat rondového ritornelu není mechanický, Beethoven včleňuje dvě epizody. Další rozsáhlou kadencí skladba končí.

Franz Clement spoluúčinkoval v Divadle na Vídeňce také při hudební akademii, na níž byla poprvé veřejně uvedena Beethovenova třetí symfonie. Její historie zaujímá v literatuře rozsáhlý prostor a úvahy Beethovenových životopisců v souvislosti s tímto dílem daleko přesahují rámec vlastní hudby. Je uváděna do souvislosti se skladatelovým světonázorem a politickým přesvědčením, zkoumaly se pohnutky k její kompozici, řada hypotéz se vztahuje k názvu a dedikaci. Podle zpráv z druhé ruky měl podnět k symfonii poskytnout francouzský vyslanec ve Vídni generál Bernadotte, jehož Beethoven obdivoval a navštěvoval jeho salon. Smuteční pochod druhé věty se například kladl do spojení se smrtí admirála Nelsona (v době jeho smrti u Trafalgaru 1805 však už byla symfonie napsána), jiní ji kladli do souvislosti se skladatelovým zájmem o antické hrdiny a podobně. První skici k symfonii pocházejí z roku 1802, z doby, kdy se Napoleon Bonaparte stal konzulem francouzské republiky; Beethovenův obdiv k němu a ke všemu francouzskému vedl tak daleko, že dokonce zamýšlel přesídlit do Paříže. Novou symfonii chtěl Napoleonovi věnovat, což se však nezamlouvalo skladatelovu mecenáši knížeti Lobkowitzovi, který za skladbu nabídl nemalý obnos a vymínil si na půl roku provozovací právo. Beethoven záležitost vyřešil kompromisem, symfonii věnoval Lobkowitzovi a nazval ji „Bonaparte“. V polovině května 1804 se však Napoleon prohlásil císařem a podle svědectví tehdejšího skladatelova sekretáře Ferdinanda Riese rozhněvaný Beethoven titulní list symfonie roztrhal. Původní autograf se nezachoval, o změně názvu však vypovídá i opis, na němž byl původní titul odstraněn tak radikálně, až se protrhl papír. Na přelomu května a června 1804 se v Lobkowitzově vídeňském paláci uskutečnila soukromá zkušební provedení. Orchestr řídil při zkouškách koncertní mistr Anton Vranický a skladatel na jejich základě ještě prováděl korektury. Lobkowitz získaného práva na symfonii využil, dal ji provést na svém zámku Jezeří v severních Čechách, také za přítomnosti pruského prince Louise Ferdinanda, který projížděl s diplomatickým posláním Čechami, a v lednu 1805 ještě ve vídeňském paláci. Veřejná premiéra symfonie se uskutečnila 7. dubna 1805 v Divadle na Vídeňce za Beethovenova řízení. Otázkou zůstává, komu náleží přípisek pod titulem „composta per festeggiare il sovvenire di un grand Uomo“ (komponována k oslavě a upomínce na velkého člověka), s jakým skladba vyšla na podzim roku 1806 tiskem, už pod názvem Sinfonia Eroica. Oním „velkým člověkem“ byl podle všeho míněn pruský princ Louis Ferdinand, který padl 10. října 1806 v bitvě u Saalfeldu.

Beethovenova Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“ byla brzy apostrofována jako dílo revolucionáře, a to jak ve smyslu revoluce občanské, tak umělecké. Již roku 1839 se například psalo: „Beethoven převedl do tónů bouře světové revoluce; s úzkostí a přece plni nadšení nasloucháme, jak se opovážlivě blíží k hranicím harmonie.“ Symfonie představuje mezník ve vývoji symfonické tvorby svého autora i druhu. Především je neobyčejně rozměrná. Na tehdejší dobu neobvyklý počet tří lesních rohů v instrumentaci bývá někdy dáván do souvislosti s Beethovenovými počínajícími sluchovými obtížemi, spíše však naznačuje tendenci k rozšíření zvukových možností orchestru, jak je plně rozvinul (s pomocí technických zlepšení konstrukce nástrojů) romantismus. Hlavní téma nevychází pouze z tónů rozloženého kvartsextakordu Es dur s disonujícím cis; dva vstupní tutti akordy určují rytmický základ celé věty a tvoří podklad veškerého materiálu. Na významu nabývá část provedení, které přináší nové téma, objevující se také v kodě. Druhá věta je prvním příkladem užití smutečního pochodu jako samostatné věty symfonie, a scherzo je jedním z neenergičtějších v Beethovenově tvorbě vůbec. Mistrovské jsou variace finální věty, v nichž je nepopiratelná myšlenková souvislost s Beethovenovou hudbou k baletu Stvoření Prométheova, op. 43, resp. s Patnácti variacem a fugou na téma z Prométhea, op. 35, zvanými také Eroica-Variace. Beethovenova Eroica v mnoha směrech otevřela cestu velkým symfonickým dílům příštích skladatelských generací.

Ludwig van Beethoven
Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 61

Začátek nového století znamenal v životě Ludwiga van Beethovena významný zlom. Zatímco Evropou zmítaly války vyvolané Velkou francouzskou revolucí, skladatel sám procházel hlubokou osobní krizí. Přibližně od roku 1798 se potýkal s postupným zhoršováním sluchu, jež navzdory snahám lékařů vyústilo v úplnou hluchotu. Pro Beethovena, který se po přesunu z rodného Bonnu do Vídně živil především jako klavírní virtuos, to byla mimořádně zdrcující rána. Pohroužen do vlastních problémů se v dubnu 1802 přesunul na klidné vídeňské předměstí a věřil ve zlepšení svého zdravotního stavu. To se bohužel nedostavilo a tak, přesvědčen, že nastupující hluchota předznamenává i blížící se konec jeho života, sepsal na podzim téhož roku tzv. heiligenstadtskou závěť. V nikdy neodeslaném dojemném dopise svým dvěma bratrům se teprve dvaatřicetiletý Beethoven vyznává z útrap, jež mu zhoršující se zdravotní stav přináší, a svěřuje se také s dřívějšími myšlenkami na sebevraždu. Ty však skladatel nakonec zapudil, smiřuje se s osudem a roste v něm odhodlání plně se věnovat vyššímu poslání. V následujících letech se tak Beethoven zcela oddal komponování a začala se psát nová kapitola jeho tvorby, kterou životopisci označují jako heroické období.

Právě v této době vznikly slavné symfonie Eroica, Osudová či Pastorální, klavírní sonáta Apassionata, první verze opery Fidelio a také Houslový koncert D dur. Skladatel svůj jediný koncert pro tento nástroj napsal na objednávku Franze Clementa, nadaného houslisty, skladatele a dirigenta Divadla na Vídeňce. Premiéra se konala 23. prosince 1806 a Beethoven údajně dokončil partituru jen několik dní předtím. Umělecká kvalita prvního uvedení tak zřejmě utrpěla vlivem nedostatečného zkoušení. Ačkoli posluchači přijali novou skladbu celkem vřele, postoj hudebních kritiků byl spíše rezervovaný, a tak s výjimkou několika málo uvedení koncert na dalších osmatřicet let prakticky upadnul v zapomnění. O jeho znovuobjevení se postaral v roce 1844 teprve čtrnáctiletý houslový virtuos Joseph Joachim, který jej s velkým úspěchem uvedl při svém debutu v Londýně. Od té doby se toto Beethovenovo dílo usadilo na repertoáru a stalo se jedním z pilířů houslové literatury po boku koncertů Brahmse, Brucha, Mendelssohna a Čajkovského.

Houslový koncert D dur klade na umělce ty nejvyšší hráčské nároky. Skladba má podobu klasického třívětého koncertu, jehož nálada je v kontextu ostatní Beethovenovy tvorby až nezvykle lyrická. Výše zmiňovaný heroismus patrný například v Eroice nebo v klavírních koncertech zde v celkovém charakteru díla ustupuje skladatelově obdivu k pastorálním motivům. V tomto ohledu stojí za pozornost zejména prostřední věta Larghetto. Beethoven se k tomuto nejpomalejšímu tempovému označení uchýlil ve svých orchestrálních dílech pouze dvakrát. Poprvé tomu bylo ve Druhé symfonii, kterou dokončil právě během svého pobytu v Heiligenstadtu. Sólové housle hrají převážně ve vysokých rejstřících, melodie jsou postaveny na jednoduchých stupnicových bězích nebo rozložených akordech, orchestr zde převážně plní funkci harmonické kotvy a puls hudby se na některých místech téměř zastavuje. To vše dohromady tvoří dojem intimní zpovědi, již v posledních taktech přeruší hravý virtuózní motivek následující rondové věty.

Protagonistka dnešního večera Lisa Batiashvili hrála Beethovenův koncert poprvé v osmnácti letech a dosud jej považuje za mimořádné dílo: „Je to nebeská hudba, která nás přenáší do jiného světa. Beethoven napsal skladbu, která je neskutečně virtuózní, a přesto ji musíte zahrát tak lehce, jak to jen jde. Zvlášť v poslední větě musíte ukázat, co ve vás je, ale zároveň cítíte, že jste to stále vy, kdo slouží hudbě, nikoli ona vám.“

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.